Moje články

Každý vodník ví, že se o svou vodu musí starat. Čím čistější je, tím lépe.

Hladina je pokaždé jiná... Za soumraku odráží siluety poletujícího hmyzu, za rozbřesku ji halí mlha. Při bouři mění barvu, je roztříštěná vlnkami a kapkami, hotové miniaturní peklo. Za jasného letního dne je klidná, čistá, láme paprsky slunce jako zrcadlo. Během západů slunce hoří tajemným ohněm. V zimě zamrzá, láká jiným způsobem. Voda ukrývá tajemství, zve lidi, aby ho odhalili. Dobrý vodník ví, že čím lákavěji vypadá, tím víc duší má na dosah.

Ale i kdyby nebyla krásná, vždycky se najde někdo, kdo ji okusí. Vždycky.

Bylo to už pár dní, co se vydala na výzvědy po okolí. Karla nenašla, ačkoliv moc dobře věděla, kde je. Neukázal se jí. Koprněla na břehu žabníku dva dny. Okolo se pohybovali pouze místní, žádný nedočkavec, který by si přál skončit ve vodě. Ani vodník, který by ho tam vzal. Hladina pro ni byla uzavřená, chránilo ji kouzlo, které nedokázala prolomit. Kéž by tu s ní byl Česťa. Celá tahle situace jí byla proti srsti. Všechno šlo do kopru a ona vůbec nevěděla proč. Možná to byla její chyba. Neměla se jim vyhýbat, měla je navštívit. Musí najít aspoň jednoho.

Jakmile žena otěhotní a rozkřikne se to (to když bydlíte na vsi), dostává náhle spoustu cenných rad. Od lidí, kteří ji přehlíželi, dokud nebyla chodící velryba a inkubátor.
Vyhýbej se smradu! Uvědomujete si, kde pracuju?
Měla by ses zbavit kocoura! Pořídila jsem si druhého.
Nevěš prádlo, dítěti se zamotá pupečník kolem krku! Můj manžel je inženýr, to nedá!
Rozmysli si to s tím očkováním, je to nebezpečné! Jasně, protože tetanus a černý kašel jsou pohádky.
Až dítě povyroste, nech ho co nejdřív chytit neštovice! Abys je konečně taky dostala.
Upřímně? Měla jsem vás radši, když jsem vám byla u pr*ele...

Kdysi mu duše řekla, že musí jít. Odpoutat se. Od té doby ledacos pochopil, i když to stále bral jako dobrou radu. Jenže... Kdyby se vždycky řídil jen prvotním instinktem, celý jeho život by byl úplně jiný. Nepoznal by Karla. Neublížili by si. Začarovaný kruh.
Vrátil se domů. Ačkoliv neuběhlo moc času, všechno pokrývala tlustá vrstva prachu. Na uklízení neměl myšlenky ani před odjezdem do Rokycan, natož teď. V šedivých nánosech na chodbě byly stopy. Ne úplně čerstvé, ale ani úplně staré. S povzdechem si kleknul a šťouchnul do jedné z nich prstem. Obrys se rozmazal, rukou zabrněla magie. Verunka.

V posledních týdnech se stalo několik "nehod" na jednom místě v Brdech. Nedaleko obce Voltuš, přímo uprostřed turistických tras byla během posledních 14 dní nalezena tři těla. Všechna na stejném místě se stejnou příčinou smrti. Dle vyjádření Policie ČR se jedná o nesouvisející případy a každé úmrtí prý zapříčinila nehoda.
Všechny oběti se utopily na stejném místě a všechny případy byly hodně podobné. Vždy se tak stalo v noci, neexistují žádní svědci, nikdo oběti nehledal a všechny trpěly nějakou nevyléčitelnou nemocí. VÁM TO NEPŘIJDE PODEZŘELÉ?!
Policie zavedla opatření, posílá na místo hlídky. Na tom je jasně vidět, že nám lhali!

Odemknul si dveře záložním klíčem. Veronika nebyla z těch, kteří by nepřišli do služby bez vysvětlení. Něco se stalo.
Byt byl v totálním chaosu, jako obvykle. Opatrně se vyhnul pastem a prohlédl její věci. Když někoho znáte tak dobře, víte, co hledat. Ve skříni chyběl batoh, oblečení, v lednici potraviny, v botníku pohorky.
Na stolku v obýváku ležel vzkaz. M., Č a K mají problém. Nevím jaký. Musím pomoct. Vrátím se. Strohost ho nepřekvapila, v jeho pozici bylo lepší nic nevědět.
Mohl jen doufat, že Veronika ví, co dělá. A že cena, kterou za to zaplatí, nebude větší než čekala.

Úděl ženy: přinést obrázek z ultrazvuku a místo nadšení uslyšet: "Neměli by to v lepším rozlišení?"
Úděl ženy: nosit dítě 9 měsíců a přitom poslouchat, že muž ho taky nosil.
Úděl ženy: nechat si rozříznout břicho (ne vždycky, občas vám rozříznou něco jiného, a nebo taky ne), a pak to nechat chlapa zapít.
Úděl ženy: přijít domů z porodnice a volat známé, jestli by jí postavila postýlku, než přijde babí a stane se zeťovrahem, žena vdovou, muž mrtvolou a čtyřdenní dítě sirotkem.
Úděl ženy: zůstat doma a nechat si změknout mozek (aspoň dle vzoru z okolí).
NAS*AT, jdu na pivo.

Kdekdo by řekl, že udržet rodinu pohromadě je údělem ženy. Veronika to tak nikdy nevnímala. Babička s dědou, kteří ji vychovali, byli partnery v pravém slova smyslu. Žádný takový úděl na babičce neležel. Dělali kompromisy, diskutovali.
Naučila se to od nich. A ačkoliv vztahy nebyly její silná stránka, v práci se to osvědčilo. Když konečně začala Matějovi pořádně věřit.
Jenže Karl s Česťou byli jiní. Nebyli pár, i když o nich nikdy nemluvila jako o jednotlivcích. Byli nezvěstní. Teda, Česťa byl. Taky uměli být pěkně tvrdohlaví...
Inu, někdy je prostě údělem některé ženy vmlátit chlapům do hlavy trochu toho rozumu.

První dětskou nemocí, kterou mimino chytí, je rýma. Jenže mimino neumí smrkat. Tak pořídíte, jako zodpovědná prvomatka, odsávačku. Ideálně už když jste těhotná. V době, kdy o tom víte totální kulový a sami nemáte rýmu. Takže vezmete tu první, co vám padne pod ruku. S balónkem.
Pak přijde rýma. Žádný smrky smrk, mrky mrk. Nene. MUČENÍ! Balónková odsávačka je totiž zlo. Dítěti je sotva šest neděl, možná ani to ne, ale už ví. Jakmile ji zmerčí, a to prosím ještě moc dobře nevidí, začne ječet. A bránit se.
Pak ji vyzkoušíte na sobě, jelikož tu rýmu máte taky. Jop... Zlomatka.

Myšlenky. Zmateně víří. Nedaří se uchopit. Povinnost versus rodina. Rodina versus povinnost.
Rodina. Jediná, která jí ještě zbyla. Adoptovaná, ale přesto zrozená z bolesti a důvěry. Kalená ohněm a ledovou vodou.
Karl a Česťa. Vždycky při ní stáli. Zachránili jí život.

Sakra. Co má dělat? Jak se rozhodnout?
Memorandum. Nepsané pravidlo, kterým se řídí celý současný život. Když se magický tvor utrhne ze řetězu, je třeba to vyřídit. Stůj co stůj.
Rozum a cit. Následky. Matěj bude tak strašně naštvaný. Jenže...
Karl. Česťa. Dva muži, jimž toho tolik dluží. Svou kariéru, svůj vztah, svůj život. Je načase se jim odvděčit.

Posledních pár týdnů bylo stále těžší vidět v ní tu ženu, kterou tolik miloval. Ztrácela se mu před očima. Každičký den se změnila, každičký den přibyla nová bolest, nová vráska. Každičký den se jí z tváří ztrácela barva. Stále víc a víc.
Mělo jí to pomoct. Ovázáná ruka se zavedenou kanylou byla slabá. Vzduch ložnice čpěl zvratky. Ona taky.
A nejhorší byly chvíle, kdy seděla na nemocničním lůžku, změněná k nepoznání, spoutaná hadičkou, kterou do ní pumpovali všechnu možnou chemii. Holohlavá, šedivá, a tak strašně strašlivě smutná.
Jako by se kanyla náhle změnila v obrovský sosák, co jí krade život.

Když mě kdysi paminka vzala domů, chvilku mi trvalo, než jsem si zvyknul. Odvděčil jsem se jí drápanci. Nikde nebyla v bezpečí, hehehe.
Pak šla zpátky do práce. A já tu byl celé dny sám!
V zimě mě někam odvezla, uspala, a když jsem se probudil, byly pryč!
Pak mě přestěhovala, kompletně předělala kuchyni a já už to tam neznám...
Na jaře začala smrdět. Po jiném kocourovi a ještě něčím.
Pak přišel Sauron. Zmetek, co mě bije a s ní se mazlí.
Když pak na čtyři dny zmizela a přišla domů s bílým bráchou, už jsem se nedivil.
Zachovávám paniku.

Víte, jak někdy v životě berete věci jako samozřejmé? A pak najednou, protože váš život ovlivňují, ale vlastně ne, protože jim to nedovolíte, nebo jen občas, zjistíte, že jste se mýlili? Že vůbec samozřejmé nejsou?

Veronika měla v životě jen pár takových konstant. Svou práci (posedlost), Matěje, nos na špatné věci a Česťu s Karlem. A pak přišla ta hlášení. Vyšetřování. Kompromitování se. Strach. Návštěva starého domu pod Svatou Horou. Bez výsledku. Návštěva domku pod hrází Obory. Rozbitého, s hutným odérem zatuchliny. Panika.

Veronika nebyla z těch, kdo by panikařili zbytečně. Už dávno ne. Ale tohle?! Něco se strašně posralo.

Srpen. Sobota po mírně náročnějším pátku. Termín. Ranní cesta do porodnice, příjem. Pár hodin mírné bolesti, pár hodin mírné nudy. Pár opravdu nepříjemných chvilek.
O dva epiduraly, jízdu na rajském plynu a 36 hodin později drobná operace. Strašná noc. A. kdesi v péči někoho jiného, manžel doma. Děsný vedro.
O čtyři dny později - tenhle mejdan se teda děsně protáhnul a v tomhle hotelu stojí servis za houby - konečně doma. Uf.
Gandalf se Sauronem vrní blahem. Panička je doma! Bělina, Šedina a Mourina taky vrní blahem. Venku.
Doma bordel. Kocourům nikdo nevynesl záchod, A. se posral. A největší tragédie: došly kolíčky!

V Brdech. Na zelené cestě, ve vestě. Brzy. Dneska. Zítra? Někdy. Pojde. Projde. Zabije. Najde. Zabije. Vodník, hnusák. Přijde, najde, zabije. Očistí. Vylepší. Konečně. Odměna. Vypsali, vydají. Až najde a zabije. Chechtáky. 30? Víc? Uvidí. Stříbrných. Jako šupiny. Od štiky. Kousne a zabije. Kapra. I kapradí. Řasy i vlasy. Dojde k lesu. K rybníku. K louži. Všichni slouží vyššímu účelu. Pro včelu. I vosu. V plnovousu. Medvěda nepotká, s plnovousem nebo bez, do hospody nelez. Jen do lesa, kde srdce plesá. U plesa, co vodník bydlí, potřeba vidlí. A vidlice, na chycení rybice. Za chechtáky, pro ptáky. A udice. Ha.

V kanceláři bylo jako obvykle zakouřeno, že tam málem nebylo k hnutí, natož potom, aby tam bylo vidět na krok. Došel ke svému místu u dvou stolů sražených k sobě a kecnul na židli.
Před Veronikou v popelníku hořela cigareta, vedle byla postavená konvice, z níž unikala pára a přebíjela vůni kouře jemnou vůní kávy. Psací stroj klapal, za oknem svítilo slunce a Matěj slastně přivřel oči.
Veronika k němu přisunula hrneček, nalila mu kávu a sáhla do šuplíku pro cukřenku.
"Až si to vypiješ, dopíšeš ten protokol, viď? Já musím ještě něco vyřídit." řekla a poplácala ho po zádech.

Veronika se vrátila na komisařství s tělem v pytli a přívěskem v kapse. Kolegové ji stíhali pohledy, ale ona je nevnímala.
Nakráčela přímo do kanceláře k šéfovi.
"Tichá! Už mě vážně serete! Seberete podezřelého a během největší krize, jakou jsme tu kdy měli, si zmizíte bůhví kam! Uvědomujete si, že jsme až po uši v průseru? Kde jste byla?!"
"Vyřešit ten průser." odpověděla a položila na stůl pytel.
"Jak..."
"S drobnou pomocí pár přátel."

---

"Jak se jí to zase povedlo?"
"Je to neuvěřitelné."
"Nemůžu uvěřit, že to vyřešila sama."
Matěj se usmál. Záhada vesmíru jménem Veronika Tichá stále nebyla odhalena.

Měl jen málo možností, jak se duše v přívěsku zbavit. Nechtěl riskovat polibek, protože by ho duše mohla ovládnout. Bál se, že vodnická magie bude málo, ale zkusit to musel. Venku, ve vodě.
Duše se prala, víc než jiné duše. To strach ze smrti jí dodával sílu. Karlova vůle ale nakonec byla silnější. Přirozeně, z podstaty věci.
Horší bylo odstranit všechna krutá kouzla, která duši ovíjela a prorůstala jí. Vyžádalo si to téměř všechnu jeho sílu, ale nakonec duši očistil. Kouzla spláchla voda.
"Okouzlující," prohlásila Veronika, když viděla zámotek duše svíjející se Karlovi v ruce.
"Škoda, že byl majitelem idiot."

Veronika s Česťou se vydají ven. Pracují pod ochranou kouzel a přivolávají k sobě Matošovy kosti a jiné tělesné části. Musí pročesat celou Oboru, najít i tu nejmenší částečku a uklidit ji. Nejen proto, aby měla Veronika celé tělo, ale proto, aby jeho pozůstatky neotrávily vodu. Je to těžká práce.
Karl zatím v domku přemýšlí, jak se nejlépe zbavit Matošovy duše. Ví, že to nebude lehké. Žádný nemrtvý se nevzdává snadno. Kdyby totiž uměl přijmout smrt, neudělal by ze sebe tohle. Lidského toho v duši moc nezůstalo, ale stejně nebude chtít jen tak odejít. Bude se rvát zuby i drápy.

Zavřeli se v domku. Vysílení.
"Co teď? Poskládá se zase dohromady a budeme tu uvěznění!?" zeptal se Matěj.
Veronika ho vzala za paži a odvedla ho k Moravcovi.
"Ty vezmeš Moravce a půjdete sepsat přiznání. My s Karlem pak vyřešíme tuhle situaci."
"Jak to chceš doprdele vyřešit?"
"Máme jeho duši a Karl si s ní poradí, o to se neboj. A teď mě dobře poslouchejte. O tom, co se tu stalo, neřeknete živé duši. Zůstane to mezi námi třemi. Já přinesu důkazy a tělo, jasné?"
"Jasné," zabrblal Matěj. Moravec přikývl. Vydali se ke dveřím.
"Matěji?"
Otočil se.
"Dobrá práce, díky."

Zášleh ohně protnul hladinu jako blesk. Nemělo by to být možné, samozřejmě. Ale magie - změněná, nelogická - to umožnila. A s ohněm přišel restart, protože magie snese nelogičnost jen do určité míry. Všechny jejich problémy náhle zmizely, proudy je rozehnaly do všech koutů rybníka, rozpustily je, umlčely.
Česťa, Karl i Veronika byli náhle díky Matějovu zásahu schopni kouzlit. Neváhali ani vteřinu. Jejich síly, napnuté do té doby čekáním k prasknutí, najednou povolily v ohromné erupci. Smetla všechno, co měla v dosahu. Česťu, Karla, Veroniku, Matěje i Matošu. Rozložila ho na kosti a šlachy. A přívěsek. Karlovi stačilo jen po něm sáhnout.

Kráčí pod hladinou, víří bahno, rozráží vodu, vysává z ní vzduchu.
Jsou tři. Tři, kteří se mu staví do cesty. Dva muži a žena. Ona svolává bublinky vzduchu pod hladinou, jeden z mužů ovládá přímo vodu, zatímco druhý boří ruce do bahna.
Nemají šanci, že? On vládne větší magií. Neporazitelný, nepřemožitelný. Smete je z povrchu zemského, a pak najde toho, kdo mu ublížil jako první. Cítí ho.

Karl, Česťa a Veronika si zoufají. Jejich živly je nechtějí poslouchat. Voda neproudí správným směrem, vzduchové bublinky se nechtějí spojit a země neodpovídá. Horečně se snaží zmatené živly ovládnout.
Vodu protne záblesk světla.

Kouzlo zaznělo ve chvíli, kdy se rozvlnila hladina rybníka.
"Je tady," řekl Karl a zachvěl se.
"A má to u sebe," poukázal Česťa na mapu, kterou s kouzlem propojili. Česťa sáhnul do skříňky u zrcadla a vytáhl rybí šupiny. Karl zatím kouzly uzamkl hladinu. Veronika ze sebe shodila bundu a vytáhla nůž. Kopecký s Moravcem je užasle pozorovali. Veronika byla jen na okraji, ale Karl s Česťou se proplétali ve složitém tanci příprav. Léta strávená bok po boku byla znát - dosáhli úrovně propojení, jaká se jen tak nevidí.
"Matěji, vy zůstanete uvnitř. Používáš oheň... Když neuspějeme, otevři hladinu a utečte."

Lokalizačnímu kouzlu zabere nějakou dobu, než začne účinkovat, sesedli se tedy s čajem u stolu a povídali si. Matěj se ošíval, ve vodnické domácnosti mu nebylo příjemně. Ani netušil, že ještě žijí vodníci. Ale nakonec nevydržel a zeptal se: "Proč to udělal?"
Všichni čtyři se na něj podívali. Veronika se smutně usmála, Mory se zamračil, Česťa si povzdechl, ale Karl, ten odpověděl: "Lidé vždycky snili o tom, že porazí smrt. A on není jiný. Snílci, blázni, vědci, každý druh člověka to někdy zkusil. Vodníci také, někteří žijí i stovky let. Ale všechno musí někdy zemřít. Smrt se totiž porazit nedá."

Lepší rozlišení obrázku ZDE

"Kdybychom měli něco, cokoliv, co mu patřilo, mohli bychom se pokusit o speciální lokalizační kouzlo." vysvětlil Karl, když konečně prolomil mlčení po jeho předchozím prohlášení.
"Mám pár jeho vlasů, upadly z něj." řekl tiše Matěj a vytáhl z kapsy plastový sáček na důkazy.
"Výborně, Kopecký!" pochválila ho Veronika. Nadšení z ní přímo teklo proudem.
"Jen nepodléhejte nadšení. Bude to chvíli trvat - to kouzlo není žádná brnkačka - a taky nemusí vubec vyjít. Řekl bych, že se používá tak jednou za sto let. Možná ani to ne."
"Co budeš potřebovat, Karle?"
"Klid, vodu, papír a barvy. A taky vaši pomoc při zaklínání."

Vždycky věděl, čeho chce dosáhnout. A co pro to bude muset obětovat. Neměl přátele, rodina se o něj nezajímala a on se nezajímal o ni. Kráčel sám, ať už byl mezi lidmi, nebo ne. Neměl stejné zájmy, jako jeho vrstevníci. Uchvacovaly ho hloubky magie, neznámé nebo zapomenuté obory kouzel, mýty a báje. Ale na každém mýtu, na každé báji je něco pravdivého. Hledal dlouho. Našel snad každý zdroj, který existoval. Roky se připravoval na ztrátu duše. Zaklel ji do jediného cenného kousku, který si ponechal. Neměl domov, hmotné statky, jen tuhle jednu věc, v níž dlela jeho duše. Kráčel sám.

Sesedli se kolem stolu a vysvětlili situaci.
"Takže je to vážně Lich a ještě vám utekl." shrnul to Česťa. Přikývli všichni tři.
"Chápu, že jste se snažili, ale zabít ho teď bude problém."
"Myslel jsem, že ho zabít nelze." řekl překvapeně Kopecký.
"Všechno jde zabít. Jeho duše je zakletá v nějakém předmětu. Zničte předmět, tělo se rozpadne." vysvětlil Česťa.
"Nerozpadne se samo? Už se rozpadá, nebo ne?" zeptal se Mory.
"Ne. Magie ho drží pohromadě, ale zároveň ho trestá za vytržení duše z těla. Pro magii je to nejtěžší hřích. Ať už vezmete duši svoji nebo cizí." promluvil poprvé Karl.

Sebrala kamínek ze silnice, dýchla na něj a hodila ho do vody. Hladina se mírně zavlnila, pak se zdola vyvalily bublinky vzduchu. Ukázala na místo pod hrází.
"Kdo chce jít první?" zeptala se s úšklebkem. Jen na ni zírali.
"Nehlaste se všichni dva." odfrkla a zamyslela se.
"Matěji, ty první, pane Moravec, vy za ním."
"Jakože do vody?"
"Přesně tak, do vody. Skočte a potopte se na dno. Nic se vám nestane, věřte mi."
Poslechli, skočili. Skočila za nimi. Domek pod hrází se zelenal ve zkalené vodě, dveře otevřené. Vstoupili dovnitř, všichni rázem suší.
"Vedeš hosty, Verunko? Copak se posralo?"

"Přeneseme se portálem. O tom, kam vás vezmu, kdo tam žije a proč tam jdeme, neřeknete nikomu ani slovo. Berte to jako přísně tajné informace."
"Proč bychom vás měli brát tak vážně, co?" zeptal se Moravec.
"Protože vy chcete přežít a Matěj si chce udržet místo." odsekla.
Otevřela portál hned na místě, jakoby z ničeho. Moravec se na ni užasle podíval.
"Když chcete, aby vás nepřemohly ty nejhorší věci, měl byste být nejlepší. A já jsem díky těm lidem, za nimiž jdeme. Tak prosím." řekla a ukázala k portálu.
Prošli na druhou stranu a ocitli se na nábřeží u rybníka.

"Nejsem blázen, byl byste brzy po smrti. Ale vy, na rozdíl od vašich přátel, spadáte do naší jurisdikce. A taky byste nám na rozdíl od nich dokázal utéct. Nepustím vás z očí." vysvětlila.
V tu chvíli vrazil do místnosti Kopecký. Pod nosem krev, oblečení potrhané.
"Jsi v pohodě, Matěji?"
"Jen tlaková vlna. Kluci ze zásahovky jsou hned za mnou."
Veronika pokynula všem trampům kromě Moravce, aby vyšli za ní. Když byli v bezpečí pryč, vrátila se do místnosti.
"Jak mohl utéct?" ptal se zrovna Moravec.
"Zřejmě navázal mezi svými částmi magické spojení, pak začal kouzly otevírat bedny. Prostě únava materiálu."

V kapse se jí rozpálil průkaz. Rychle a opravdu intenzivně, až sykla. Vylovila ho z kapsy a otevřela. Na prázdné vnitřní straně se objevil bíle psaný vzkaz.
"Máme pohotovost, zachovejte klid. Za chvíli si vás převezmou kolegové. Pan Moravec se připojí ke mně a kolegovi Kopeckému, až se ten dostaví." Otázky padaly ze všech směrů. Zvedla ruku.
"Matoša se dostal přes naše zábrany a ochranná kouzla. V současné chvíli je celý, dejme tomu, a volný. Musíte se schovat, a samotné vás nikam nepustím." vysvětlila všem.
"A já?" zeptal se Mory nabručeně.
"Vy jste naše Polárka."
"Chcete ze mě udělat návnadu?!"

Zámky prasknou, vlna magie se prožene celou budovou, vysklí okna, lidi srazí k zemi. Bedny se překlopí, obsah se vysype. Napůl rozložené tělo se odprostí od svalů, jejichž úpony nevydržely. Kosti se poskládají, ústa se otevřou.
Pokusili se ho zabít, rozsekali ho, zavřeli, ale on se vysvobodil. Zbytky rukou se připojí k tělu, nohy následují. Protáhne se, kosti zakřupají. Vyrazí ke dveřím. Kouzelné pečetě jsou popraskané, žádná překážka. Vyjde z pitevny na chodbu, kterou se honí čerstvý letní vánek. Pročísne zbytky vlasů na jeho hlavě, pár jich odletí chodbou a přistane na podlaze. Nezajímá ho to.
Svobodný. Konečně. A nepřemožitelný.

"Kostěj je postava z pohádek," namítnul Mory a založil si ruce.
"My těm parchantům říkáme Lich. Princip je stejnej, jedná se o nesmrtelnýho, nebo spíš nemrtvýho mága, kterej si vyrve duši z těla, aby ho nebylo možný zabít. Tělo to nevydrží věčně, samozřejmě, po čase se z něj stane kostlivec. Takže Matoša je ještě pořád čerstvej, neudělal to kdysi, ale někdy teď. Potíž je ta, že duše je zakletá v nějakým předmětu, kterej budem muset najít a zničit. To může trvat roky. A pokud budou ty bedny, co je v nich zavřenej, spolu, bude se snažit poskládat zpátky dohromady. Chápeme?"

"Není mrtvý?" hlesla Jáša. Veronika zavrtěla hlavou.
"Řeknu vám, jak to vidím. Ohrožoval vás jako jednotlivce i jako skupinu. Jednotlivě jste se ho zbavit nedokázali, tak jste se spojili. Tady Mory přišel s řešením. Toxikologii jsme udělat nestihli, ale asi jste Matošu něčím omámili, vylákali tam nahoru, svázali ho a usekli mu hlavu. Pak jste oddělili končetiny, poskládali pentagram a uzavřeli ho kruhem z bylin. Pak jsme přišli my. Kdyby byl Matoša upír, měli byste pokoj, narušení kruhu by nic neudělalo."
"Ale on nebyl, co?" zeptal se Mory.
"Ne." potvrdila.
"Tak co sakra byl, je?"
"Slyšeli jste někdy o Kostějovi?"

"Tady v té místnosti je pravdomluvné kouzlo?" zeptal se náhle vousáč, který s ní mluvil v osadě.
"Takže vy, pane Moravec?" zeptala se Veronika klidně.
"Zavolám na vás lidi z PAVOUKa! Pravdomluvné kouzlo se nesmí používat bez předchozího upozornění. A na obyčejné lidi vůbec!" vypěnil Moravec.
"Právní Asociace Vládní Organizace Uživatelů Kouzel se do tohohle případu plést nebude. Já tady řeším nejen vraždu, pokud si to neuvědomujete. Všichni budete souzeni a taky odsouzeni. A vy především, pane Moravec."
"Proč já?"
"Protože jste vraždili. Ale vy jste zamlčel obrovskou hrozbu pro obyvatele. Máme tady rozsekaného nemrtvého, kterého se neumíme zbavit, chápete?"

"Aha, ty bys chtěl vědět, kdo o tobě a tvém spolubydlícím roznáší drby," poznamenal Sklepmistr a Česťa jasně cítil otázku, která se za těmi slovy skrývala.
"To bych rád. Karel je můj kamarád a vytrpěl si dost. Někdo z něj stále dělá něco, co není."
"Česťo, oba dobře víme, že tohle není stejný Karel Holý jako ten, který odtud odešel do koncentráku." řekl Sklepmistr. Ten chlap vždycky věděl všechno. Česťa byl nucen přiznat porážku.
"To máte pravdu. Přísahám ale, že není nacista! Ani strašidlo."
"Jsi dobrej kluk, Česťo, vždycky jsi byl. Věřím ti. Rozhodně víc než Jardovi Bicanů z Plzeňský."

Předvolala trampy. I ty, kteří nebyli tu noc přítomni. Dostavili se všichni do jednoho.
"Ten váš Matoša musel být ale pěkný vykuk," začala opatrně.
"Nejspíš jste ho všichni brali jako dobrého společníka. Ale pak se něco změnilo."
"Zabil mi psa!"
"Znásilnil Jášu! Bránila se, dokonce ho bodla, jenže on se jen udělal a odešel s nožem mezi žebry, jako by se nic nestalo!"
"Tak jste se ho pokusili zbavit."
"Zkusil jsem ho otrávit, ale nic se mu nestalo!"
"Nikdo z vás ho zabít nedokázal. Tak jste se spojili a zaútočili jako smečka. Chápu. A teď, kdo z vás je kouzelník?"

Sklepní místnost s pochmurnou atmosférou byla osvětlená jen svícemi. Nebo spíš zbytky. Česťa ani nevěřil, že ještě existuje. Sklepmistr ale evidentně dokázal přežít všechno. Dřív, když ještě nemuseli utíkat a skrývat se, se tu scházeli. A plánovali diverzní akce. Sklepmistrovi to nevadilo, naopak. Mnohdy přispěl - nápadem, radou, prostředky, pomocnou rukou.
Když jste něco potřebovali, Sklepmistr byl tím, za kým jít. Ať už se jednalo o věci nebo informace. A to přesně Česťa potřeboval. Mlčky přistoupil k výčepu. Sklepmistr mu pevně stisknul ruku a pozval ho do zadní místnosti.
"Rád tě vidím, Česťo, co bys rád?"
"Chtěl bych znát jedno jméno..."

Na plotech a nade dveřmi domů v ulici se začaly objevovat svazky bylin, především pelyňku. Bylo to jako rána pěstí na solar. Karlovi sice pelyněk nemohl nikterak ublížit, nebo snad zabránit v tom, aby někam vstoupil, ale stejně ho to vyděsilo a zklamalo. Česťa na něm viděl, jak se trápí. Protože, ačkoliv mu pelyněk uškodit nemohl, víra lidí v opak ano.
Měli jen pár možností. Nechat to pokračovat, nebo všem ukázat, že věří v hloupost a od někoho z nich zjistit, kdo jim to poradil a proč. Byli opatrní, moc se neukazovali, neprovokovali. Ale někdo si domyslel. Naštěstí úplně špatně.