Moje články

"Kdyby mi nepomohli kamarádi, už bych tady nebyla. A tak jsme ho našli a on prostě čekal, že se od něj nechám ovládnout, protože nikoho jiného nemám. Jenže s démony je těžké pořízení, Kopecký. Víš proč?"
"Protože na tom, co chce ten, kdo je vyvolal, jim moc nesejde?"
"Protože vždycky chtějí JEHO duši. To je cena, kterou nakonec zaplatí každý. Může to trvat roky, ale stejně zaplatí. Jim stačí jen si počkat, až uděláš chybu. Démon by ho býval prostě zabil, víš? Ale já se Viktorovi chtěla pomstít. Dodnes jsme pravdu znali jen tři. A teď ji víš i ty."

"Měl to být krásný večer s dědou doma. Skládali jsme puzzle, děda je miloval. Ale jakmile jsme ho doskládali, ta věc, co byla na obrázku, prostě a jednoduše obživla. Nevím, co se stalo dál, domácí ochrany na to zareagovaly tak prudce, že mě omráčily. Děda to musel odlákat. Našli ho jeho kamarádi... A pak našli i mě."
Obejme se okolo trupu.
"Viktor byl vždycky, teda od puberty, predátor. Obtěžoval holky, jak mohl. Vždycky číhal, pozoroval, pak zaútočil ze zálohy. I na mě. Ale já ho nakonec prokoukla. Vzepřela se mu, utekla. A když mě nemohl dostat jinak, prostě vyvolal démona."

"Dneska jsou psychopati a zločinci mým denním chlebem, ale tehdy jsem na to nebyla připravená, víš? Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, studovala jsem medicínu, magickou i nemagickou, připravená stát se léčitelkou. To by mým denním chlebem pak bylo tohle." Máchne rukou v širokém gestu, obsáhne celý pokoj i Viktora. Je v tom tolik hořkosti... Ani nedutám, protože je mi jasné, že kdybych ji přerušil, schovala by se jako šnek do ulity a nejspíš by se přede mnou už nikdy neotevřela.
"Vyrostla jsem s prarodiči, rodiče si nepamatuju, a pak už mi zbyl jen děda. A pak se Viktor definitivně zbláznil."

Sedne si k posteli a podívá se na Viktora. Čekal bych smutek, ale v očích má odpor. Mám milion nezodpovězených otázek, na než chci odpověď. A přesto mlčím.
"Viktora jsem poznala první den školy. Skoro celou základku jsme byli nerozluční. To se stává, když najdeš někoho magického, znáš to ne?"
Přikývnu, ale ona se na mě stejně nedívá.
"Myslím, že se do mě zamiloval ve chvíli, kdy cítil mou magii. Viktor byl hrozně nadaný, ale pak se v něm něco zlomilo. Byl... Najednou krutý? Nechtěla jsem s ním nic mít. A čím víc jsem ho odmítala, tím víc mě chtěl."

Sedí schoulená na nemocničním lůžku. Mluvila s obyčejnou policií i tou magickou, ale pravdu neřekla.
"Tos to teda posrala." řekne zrzka a vyloupne se zpoza závěsu postele.
"No co koukáš? Stálo to za to? Vidělas, co to s ním udělalo? Teď s tím budeme muset žít."
Jako by se dívala do zrcadla, jen pokřiveného, protože se už dívala a náhle zestárla o 10 let.
"Já jsem tvoje svědomí, víš? To, cos ještě před pár hodinami měla!"
"Ale já..."
"Zahodilas mě jako starý hadr. A proč? Pro pomstu?!"
"Napravím to, slibuju."
Zrzka se jen zasměje.
"Pozdě! Zabilas mě. Stejně jako jeho."

Portál nás vyplivnul v... Nemocnici?
"Když jsem říkala, že nikoho nemám, nebyla to tak úplně pravda."
Zavede mě do pokoje, kde na lůžku leží jak vosková figurína kůží potažená kostra. Přístroje kolem ní pípají, tekutiny kapou, hrudník se zvedá, ale...
"Tohle je Viktor. A takhle je už víc než 12 let. Nejdřív si mysleli, že se probere, jako když se narodí fénix z popela, na který před okamžikem shořel. Pak ho prohlédl odborník. Žádné zranění hlavy, žádné krvácení do mozku a stejně... Mozková aktivita nula. Jeho rodiče pořád ještě doufají, ale Viktor se neprobere. Už nikdy."
"Co se stalo?"
"Já."

Jdu za ní do kanceláře a úplně nechápu. Vezme si kabát, do kapes zastrká peněženku a telefon, a pak se na mě podívá.
"Než odejdeme... Já vím, co si asi myslíte, Kopecký. Že jsem tvrdá, že jsem zapšklá, že vás nechám na holičkách, když o to půjde..."
Nadechnu se, ale zastaví mě její zvednutý prst.
"Všichni moji kolegové z nějakého důvodu neskončili dobře. To je fakt. Faktem taky je, že to nebylo proto, že bych je opustila, že bych se nesnažila jim pomoct. Nejsem jednoduchá, ale ráda si myslím, že jsem fér. Jen nikomu nevěřím. Ale vám... Bych jednou mohla."

Při zpětném pohledu to v té zatracené složce všechno je. Tichá je na pokraji výbuchu vzteku, protože ji četla milionkrát, ale nikdy ji to nenapadlo. Všechny ty oběti na ni z hlubin času volají obvinění. Nebo je to možná její svědomí. Za těch pár týdnů jsem pochopil, že to ji žene kupředu.

--

Všechny ty důkazy, všechny ty stranou odsunuté zvláštnosti! Mrtví ptáci, mrtvé myši, kočičí chlupy tam, kde by žádné být neměly. Náhle mizející stopy magie, znetvořené a umrtvené do nepochopitelného. Dokonalé mimikry a přitom při zpětném pohledu jasná, do očí bijící vodítka!

"Pojď se mnou, Matěji, něco ti ukážu."

Přemění se hned, překvapivě. A je to zatraceně silný mág, protože se evidentně transformuje i s oblečením. Lehce přivřená víčka, očekávající nutnost se zaklapnout v případě nahoty, se rozevřou dokořán. Ne že by mě tolik překvapovalo zlo v udržovaném - a pro mnohé osamělé postarší ženy jistě i přitažlivém - obalu. Na to jsem zvyklá. Na módní kreace ve stylu Dana Nekonečného v běžném životě ne.
Chlap na sobě má dobře padnoucí oblek, který je ale světle fialový, a dokonce má na hlavě stejně barevný klobouk. A mejkap. A nejspíš má za sebou poměrně dost úprav.
"Dobrý den," řekne klidně. No páni!

Noční vzduch příjemně hladí jemné chloupky na uších, až mu zatrne v páteři. Všude je ticho a klid, jen v křoví šustí nějací ptáci. Vůně lidí jsou silné, ale teď tu nikdo není.
Ale kde jsou? Že by na něj zapomněla?
Nos zachytí vůni myší, ale není čas. Je třeba najít kytici. Vždycky jsou to růže.
Uvnitř určitě nejsou, tam by se neodvážila. Možná nevoní? Ale byla tu, určitě tu byla. Její pach by poznal kdekoli.
Najednou ho ohluší strašný rámus. Odevšad se vyhrnou lidé a obklíčí ho.
"Proměň se, nebo tě donutím!" Řekne zrzka a myslí to vážně.
Kurva!

V náhlém osvícení se na sebe otočíme.
"Kočkodlak?"
"Vysvětlovalo by to, proč po něm nenacházíme stopy."
"Ale nejsou většinou magie prostí?"
"Narození možná, ale pokud by to byl nějaký pokus, který se zvrhnul?"
"Genetická úprava? Magor je na to asi dost."
Tichá se otočí na Tumpachovou.
"Chci jméno. A chci vědět, jak ho kontaktujete. Protože ho určitě nějak kontaktujete."
"Já nevím, o čem mluvíte." Zapře to Tumpachová.
"Prober se ženská, jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než se rozhodne sejmout tebe?"
"Vždycky se vrací! Podívám se na místo činu, nechám mu vzkaz. Když si ho vezme, byl to on!"

"Pojedete s námi, paní Tumpachová."
"Ale já už vypovídala!"
"Na kolik to vidíš, Matěji?"
"Křivá výpověď, to jsou až tři roky."
"A není to málo? Já si myslím, že bychom z toho mohli vykřesat účastenství. To jsou další tři?"
"Nic mi nedokážete!" Řekne dámička a založí si ruce. Tichá ji doslova probodne pohledem.
"To si sakra piš, že dokážu. Protože chci. Nakonec ho najdu, s tebou nebo bez tebe, otázka je, jestli si kvůli tomu půjdeš sednout. Tvoje reakce nám jasně potvrdila, že víš, o koho se jedná. Připočti si neoznámení trestného činu. Takže?"
"On nemá kočku. On JE kočka."

Trčíme na sledovačce, protože tenhle předpokládaný pachatel má evidentně fanynku. Jako Karel Gott. Kde je on, je i ona.
Tichá je přesvědčená, že se objeví. Bere to jako potvrzení, že za tím stojí ten samý člověk. A že ta ženská ve skutečnosti ví, kdo to je, jen to neřekne. Protože je zřejmě normální vědět, kdo je masový vrah, ale nikomu to neříct. Protože ho miluje.
Tichá je taky přesvědčená, že jednou pojede k ní domů. Nedivil bych se.
Pak přijede audina a vystoupí z ní MILFka.
"Paní Tumpachová, tak co ta kočka?" Řekne Tichá, jakmile vystoupíme.
Tumpachová sebou škubne. Bingo!

13.4.2022

Ráno: A. spal až do sedmi! Pak po mně hodil župan a bylo. Kafe studený.

Dopoledne: Netopím = nemám strach, jestli A. nevypadne z ohrádky. Krmení koček dnes bez incidentu, pokus o vykonání potřeby ne. Dvakrát!
Procházka. A. nespolupracuje, u koupaliště čistí skluzavku od nánosů bordelu. Aspoň, že tam není voda. Vraždí mravence. Na hřišti řve na dělníky s pikovačkou.

Oběd: A. rohlík, já knedlíky s vajíčkem. Kafe vlažný.

Odpoledne: A. spí. PANEBOŽE, DĚKUJU!!!

Podvečer: Kroužek s dětmi, A. zlobí a vraždí mravence. A tátu.

Večer: Koupání, večeře a spát.

Noc: Chci PIVO, masáž a 30 dní spánku.

Naše dítě se vyvíjí tak nějak skokově. Něco zvládne, pak ho to nezajímá a už se to dělat neobtěžuje. To už umím, matko. A pak jsou tu situace, kdy se pohybuje na hranici nemožného.
Když už si říkáte, že se nutně muselo dalším akrobatickým kouskem zabít, a přitom mu vůbec nic není. Když se nějakým záhadným způsobem dostane pro to, co jste uklidili tak daleko/vysoko, že vy sami na to nedosáhnete! Kdy se z ječící bánší najednou promění v nejsladší dítě na světě. Když si vyndá pindíka z pleny, a pak ječí, že se počůral.
Já jsem ovšem za hranicí.

Mají dosah, takže je k případu vytáhnou z postelí ve čtyři hodiny ráno. Když se sejdou, Tichá si zrovna zapaluje jednu cigaretu od zbytku druhé. V nose ho zaštípe kouř, ale není to ten z cigarety. A ještě je ve vzduchu něco, slabý závan zvířete.
"Je to to, co si myslím?" zeptá se.
"Náš fantom? Pravděpodobně. Může to být napodobitel, ale MO odpovídá. Jedna oběť, žena. Magický oheň to spálil během chvíle. Jeden svědek, takže opět víme jen to, že útočník byl nejspíš zrzek."
Oba se zadívají na doutnající zbytky dřevěné chatky v zahrádkářské kolonii.
"Myslím, že má kočku. Velkou."

Zahrádkářská kolonie na kraji města se ukládá ke spánku. Někde ještě slabě hraje rádio, ale většina obyvatel už šla spát. Buď domů, nebo do maličkých chatek. Zahrádkáři jsou ranní ptáčata. Slabé kroky jsou v nočním tichu téměř nepostřehnutelné. Branka vrzne, ale nikde se nikdo nepohne.
Nakoukne oknem. Jarmila sedí v roubence u stolu, luští křížovku a popíjí čaj. Poznali se teprve nedávno, je to chytrá ženská. Bude jí škoda. Ale je osamělá a on je dobrý v tom, co dělá.
Zatetelí se blahem. Nová žena mu vždy do žil vlije nový oheň. Žádná z nich netuší, že ji pak spálí.

Pomaličku, polehoučku se sbližují. Oba vědí, jak ten druhý pije kafe, poznají, jakou mají náladu, rozumí si ve službě, jako by spolu dělali roky. Je to tím, že jsou oba pozorovatelé.
V pátek přijde Kopecký do práce celý opařený.
"Máma se ohlásila na návštěvu." Řekne, jakmile dosedne.
"Příbuzní jsou jako na drátkách, jak si tady vedu. Babičky, tety, dokonce i sestřenice. Já se střelím. To zase bude víkend."
Jako když strom vystrčí první pupeny, když ho polaská jarní slunce, něco se v ní otevře a zavane nostalgií a dávným štěstím, a tak řekne: "Buďte rád, Kopecký. Já už nemám nikoho."

Tichý byt plný zaprášených knih, špinavých talířů, přeplněných popelníků a zatuchlého vzduchu, kam se, když má zrovna štěstí, každý večer vrací, vypráví v chladných nočních hodinách rozvíjejícího se jara příběh o osamělosti, zmaru i beznaději a je v překvapivém kontrastu k jejím dnům, jež jsou naplněné lidmi a shonem a v poslední době i myšlenkami o novém kolegovi, který, ač ho zná teprve pár dní a nemělo by to být možné, začíná být nedílnou součástí její rutiny, kamenem, na němž může stavět, skálou, o níž se chce opřít. Neví proč, ani jak se to stalo, ale je jí nějak blízko.

Tichá vypadá neustále ve střehu. Jako by jí za patami číhal ďábel a, když si jen na okamžik nedá pozor, odnesl ji do pekla. Možná proto, že z rýh okolo úst, očí a na čele se dá vyčíst, že se z něj už jednou vydrápala. Nevím, co se jí stalo - šeptandou se nese ledacos, ale nikdo neví nic jistě - ale tohle poznám. Viděl jsem to.

--

Dívá se na mě pátravým pohledem, sleduje téměř každý můj krok. A něco v jeho pohledu mi říká, že ví. Každý se dohaduje, ale on nějak ví. Svléká mě svým přemýšlivým pohledem až na kost.

Po setkání s červem, kterého sice dostal, ale nepřistál po tom na nohách, se rozhodnu dát Kopeckému pauzu. Navíc, čerstvý pohled na věc není občas od věci.
"Některé případy vyřešíme hned, jako ten dnešní. Ony magické potvory nejsou úplně chytré a většina z těch nehumanoidních za sebou neumí zametat stopy. A některé případy máme otevřené týdny, měsíce a bohužel i roky." Vytáhnu složky, abych mohla demonstrovat. Sáhne po nich. Hned ta první je ležák, se kterým jsme nepohnuli ani nepamatuju. Nemáme se čeho chytit.
"Tomu se snad nedá ani říkat složka, to je mraveniště!"
"Tak ho rozeber a znovu slož."

Na světě existují místa, kde se nikdo nechce probudit. Třeba vězení, hřbitov nebo márnice. Služební ošetřovna není nejhorší, jen nejtrapnější, možnost.
"Tak jste se probral? Tichá bude nadšená."
Jsem cítit spáleninou, ale asi mi nic není.
"Nechali jsme vás trochu schrupnout, než dostanete přednášku. Můžete jít."
Dotáhnu se do kanceláře jako spráskaný pes. Na stole mám hrnek s kafem. Tichá sedí za stolem a otevřeně se mi směje. Možná ji někdo vyměnil. Nebo mám otřes mozku a nikdo si nevšiml.
"Oba stromy jsou v pořádku, ale pamatujte si, že sekvoje mají k ohni poněkud problematický vztah. Až nesnášenlivý, řekla bych."

"Co je to za případ?" Zeptá se, když konečně sejde do přízemí, kde udržujeme portálovou službu. Ne že bych si portál neuměla vytvořit sama, ale nemusí to všichni vědět.
"V hlášení se píše, že magický červík na dubu v Michelském lese. Měla by to být brnkačka."
Pobídnu ho k portálu, projdeme a ocitneme se ve špatném snu. "Červík" je 10 metrů dlouhá obluda a vůbec není na dubu. To by bylo moc jednoduché.
"Zkuste to nejdřív vy." Ať se chlapec otrká...
Hned se ukáže, že to nebyl vůbec dobrý nápad, jelikož na červa na sekvojovci bez rozmyslu vrhne ohnivé kouzlo.

Z oběda přijde naštvaný. Bouchne dveřmi, svalí se do židle a práskne šuplíkem, který nechal před odchodem otevřený. Normálně bych mu to netolerovala, ale naše jídelna umí být občas nemilosrdná.
"Proč vás tak strašně nesnášejí?" Aha, takže jídlo je v tom tentokrát nevinně.
"Víte, Kopecký, když chcete v rámci nějaké společnosti fungovat, musíte se umět přizpůsobit tomu, jaké konvence tam panují. Často to znamená chovat se společensky, neříkat to, co si skutečně myslíte, a tvářit se, že vám lidi okolo nejsou u prdele. No a to já neumím." Mlčí, převrací to v hlavě. Přemýšlí!!!
"A teď se zvedejte, máme případ."

Tichá tentokrát u oběda absentuje. Nedivím se, ty řeči už mi taky lezou krkem.
"Hele, mladej, nenech si od Tichý srát na hlavu. Všichni víme, jaká je."
"Musíš ale uznat, že na vysokou a nelidskou magii je machr."
"Machr? Čtyři jezdci apokalypsy, to spíš. Čtyři strofy katastrofy! Hahaha."
"To jí zase křivdíš, Mirku."
"Každopádně, mladej, dávej si na ní bacha. Je příjemná jako osina v zadku, to už jsi asi pochopil, ale vážně se kolem ní dějou divný věci."
Nemáte ji rádi, zpráva přijata. Taky ji vysíláte jasně a často.
"Zaprvé, názor si udělám sám. A zadruhé, nejmenuju se mladej."

Tichou halí neproniknutelná bublina hořkosti, zatvrzelosti a lhostejnosti. Jen k lidem. Ke kolegům, k poškozeným, k podezřelým, obviněným... Ke mně. Ne k případům, to nikdy. Během dvou dnů, co s ní pracuji, se vždycky do vyšetřování ponořila. Ukazuje, vysvětluje, dedukuje a nutí mě dělat totéž. Učí mě celkem ochotně.
Ale všechny případy za ty dva dny, ať už jsou to ty, co měla dávno na stole, nebo nové, ji nechávají chladnou. Je jako stroj, bez emocí. Ať už se děje cokoliv, nehne brvou. Neumím si to vysvětlit. Není stará, není tady tak dlouho, aby z ní tahle práce udělala tohle.

Nový kolega je mladý. Samozřejmě...
Nadšení z jeho emocí může pomalu ochutnat ve vzduchu. Stejně jako naivitu a nezkušenost...
Byla vůbec někdy doba, kdy byla taky taková? Nevzpomíná si. Je jí sotva třicet, ale už 8 let řeší ty nejtěžší magické zločiny. Tolik let je asi dělí. Když začínala, naivita už jí byla cizí. Nezkušenost možná. Nadšení? Ne, její nejpalčivější emocí bylo na začátku odhodlání. Vždycky kupředu, vždycky zachránit co nejvíc. Nadšení a naivita patřila k její životní cestě PŘEDTÍM. V téhle práci se nadšení brzy mění ve zklamání, nezkušenost v ohrožení a naivita vede do pekel.
Snad tohohle nezabiješ.

Kromě představení se od Tiché slyší jen jedno slovo. Oběd.
Kantýna je skoro plná, sednou si tedy ke stolu okupovanému dvojicí mužů. Oba vypadají drsně.
"Hele, Tichá, tobě dali dalšího zelenáče?"
"A odkud jsi, mladej?"
"A kdes byl na praxi?"
"Jo, Mělník, tam to znám. Znáš Skuhrovce?"
"Peterka je dobrej mág, jen trochu zastaralej."
"A co že ses dal na kriminalistiku?"
"Řekla už ti Tichá, jak dopadli její tři předchozí parťáci?"
"Ten první skončil v blázinci."
"Druhej radši odešel do výslužby, ne?"
"Kdepak, ten měl přece to magický vyčerpání."
"Máš dobrou pojistku?"
Tichá práskne příborem, až karbanátek nadskočí.
"Skončili jste?!"

Zavolali večer, uprostřed týdne, zrovna když střídal dovolenou za magickou stráž v Hodoníně.
"Uvolnilo se pro vás místo, potřebujeme vás prakticky ihned. Kdy se sem můžete dostat?"
Nejdřív v pondělí, sakra...
"Inu, hlaste se v pondělí na osobním oddělení." Cvak.

Nemohl dospat. Konečně! A rovnou kriminálka! Zchladili ho hned na začátku.
"Budete pracovat s kapitánem Tichou. Pokud vydržíte, hodně se od ní naučíte. Ale pozor, do všeho se vrhá po hlavě, nebere si servítky, hodně riskuje. Hlavně zdraví svých kolegů."
Jenže on by pro to místo šel do pekla. Při pohledu na Tichou si pomyslel, že to možná i udělal.

"Nepapej ten kamínek, miláčku."
"Co to máš v puse?!"
"Tyčinky od lízátka se nepapají, broučku."
"Oběd."
"Žádné mňam, máš tam oběd!"
"Papej, zlato."
"Ježíš, kdes vzal ten polystyren?! Jak sis to, do hajzlu, podal do postýlky? Tos vylezl, vzal si to, a zase se vrátil? V pytli?! To se táta posere, jestli to uvidí. Šššš, zlato, maminka se nezlobí na tebe."
"Proč okusuješ tu ohrádku? Zuby už máš přece všechny!"
To dítě se k jídlu staví asi tak jako já k dílu. Vybere si to, co mu chutná, a nakonec z toho stejně vznikne hovno. A momentálně s polystyrenovými kuličkami.