Moje články

Slunce zapadne a z nebe začne padat sníh. První letošní. Vločky se po nich lačně natahují. Do rána nejspíš přikryjí jejich deky. Čeká je studená noc.
Karl se zachmuří. Měli by udržovat oheň, ale dřevo je mokré a mají ho zoufale málo.
Jak rád by se vrátil v čase. Do dob, kdy první sníh pozorovali z tepla Česťovy kuchyně nebo dveří nádražky. Ale loňský sníh je v nenávratnu a stejně tak i loňský Česťa a loňský Karl.
Dřív by ani neuvažoval o tom, že se pokusí o kouzlo, které může Česťu stát život. Dřív by nepřemýšlel, jestli mu ho vrátí.

Oheň mezi nimi vesele praská, slunce za mraky se kloní k západu a jako těžká deka mezi nimi leží mlčení.
Česťa má spoustu otázek, které by se ještě před několika měsíci nerozpakoval položit. Karl má spoustu odpovědí, jež by před posledním dobrodružstvím nezatajoval. Mlčí oba.
Česťa proto, že náhle, po tolika letech, neví, jesti může Karlovi věřit. Karl proto, že nechce Česťu vyděsit. A proto, že nechce některé věci říct. Když je vysloví, potvrdí je. Stanou se pravdou. Dokud je neřekne, dokud je nevloží do slov, nebudou mít sílu ublížit. Ani Česťovi, ani jemu.
Oba dva mlčí. Oba dva vědí.

Cesta z Lazska na Stříbrňák je krátká, ale náročná. Vede kolem Hubeňáku, a pak do kopce. Kaplička na vrchu je malebná, jako malovaná. Místní ji postavili a také se o ni starají. Karl s Česťou jdou ale dál. K vodě. Je průzračně čistá a už od pohledu ledová. Česťa se vypraví pro dřevo na oheň, Karl rozbije tábor. Pak vytáhne knihu a povzdechne si. Musí ji přečíst, a to co nejdřív. Jeho otec se ho snažil přinutit ke studiu. Ale pro mladého vodníka, který se zařekl, že nikdy nikoho nezabije, bylo studium tvorů záležitostí podřadnou. A nudnou. Kéž by poslouchal.

Tři další vzpomínky následovaly v rychlém sledu.
Sokolovna. Potící se ruce v bílých rukavicích. Cigareta ukradnutá za rohem. Žvýkačka, valčík, dívka s vlasy vonícími březovým šamponem.
První rande, v kině na sídlišti. Horkost ve tvářích a tréma. Starost o to, jestli se jí vůbec ještě bude líbit. První nesmělý dotek prstů, první polibek.
Adrenalin, když vylezli na komín Kovohutí. Pokoutně, tajně, za večerního světla, co Anně kreslilo ve vlasech. Žádost o ruku na vrcholku. Výhled do kraje, volnost, svoboda a srdce až v krku.
Bolelo to jako čert, ale bolest ustoupila. Ve chvíli, kdy vzpomínky úplně vybledly, dveře získaly rám.

Po návratu pro banány se posadili na lavičku před starou hasičskou zbrojnicí. Podzimní slunce vykouklo zpoza mraků a Karl z batohu vylovil starodávnou knihu. Na hřbetě dlel téměř nečitelný nápis. Magische Kreaturen.
"Nač?"
"Tahle kniha je návod, jak je zabíjet. Našel bys tam i kapitolu o vodnících. Byla v Hermanových věcech, prohledal jsem je, když jsem se vracel domů. Musím se podívat, jak upravit kouzlo."
"Není kompletní?"
"Je. Ale vodníci málokdy oddělují od duší magii, a když už, tak jen lidskou. Jde o barvy, ještě toho v tobě zbývá hodně."
"Od duší?" Česťa zvýšil hlas.
"Aby fungovalo, musím tě zabít."

Bylo nebylo, v jedné vesnici žila rodina. Nebyla ani chudá, ani bohatá, prostě taková střední vrstva. Měli dvě děti. Jeníček a Mařenka se jmenovaly. Jeníček byl sígr, jakému nebylo ve vsi rovno, a Mařenka nebyla o moc lepší.
Jednoho dne rodičům došla trpělivost. Rozhodli se děti poslat na převýchovu k bývalé guvernantce v důchodu. Bydlela v lese. Její chaloupka byla upravená, jako malovaná. Přezdívalo se jí proto Perníková.
Děti u guvernantky rozpoutaly peklo. Utrhaly okenice, prokoply dveře, rozebraly střechu. Otázka o tom, kdo je na vině? Bez odpovědi.
Guvernantka se rozhodla děti chvíli ignorovat. Uklidnit se u pečení.
Osudová chyba...

K obchodu se dostali ještě před otvírací dobou. Prodavačka, korpulentní čtyřicátnice s rukama upracovanýma a očima unavenýma, přijela na odřené skládačce.
Ženské ze vsi se začaly pomalu trousit ke dveřím. Dneska přijede sekaná, počkají na ni a vymění novinky.
Česťa s Karlem si mezi nimi připadali nepatřičně. Unavení, špinaví, samá modřina.
"Víte, že se mladá Kropáčková letos vdává? Minulej tejden si vo ní řek' a za měsíc jsou v kostele. Na Slivici."
"Tak to si jí vzít musí, když takhle kvaltujou! Kropáček mu šlápnul na krk."
"Chudák Milena. Takovejch starostí!"
"Ale krásnejch."
Víc neslyšeli.
Nakoupili. Vypadli. Banány zůstaly na pultě.

"Co budeme potřebovat?"
"Tábořiště. Vodu, co nejčistší. Jídlo, co nejlepší a co nejvíc. Jsi slabý. Je to všechno moje chyba."
Česťa se zamyslel. Jak by mohl Karla utěšit? Nebyla jeho vina, že narazili na Hermana. Ani to, že šel s ním. Ani to, že se napojil na zemi. Ale Karl by si to vymluvit stejně nenechal.
"Jak dlouho bude kouzlo trvat?"
"Hodinu, možná déle."
"Rychlé cukry, hodně rychlých cukrů. Nejbližší vesnice je Lazsko. Je tam obchod. Doufejme, že budou mít banány."
"A voda?"
"Nad vsí je rybník. A studánka. V tuhle roční dobu bude to místo opuštěné."
Karl kývnul. Nerad.

Musel kouzlo zopakovat třikrát, než se Česťa probral. Vypadal omámeně.
"Existuje ještě jiná možnost. Hůř proveditelná, nebezpečnější. Ale vysála by z tebe cizí magii najednou. Bojím se ji zkusit, ale takhle pokračovat nemůžeme. Je tu jistá šance, že z tebe to kouzlo udělá motáka, ale pokud budeme pokračovat tímto způsobem, zabiju tě."
"Dá se to vyzkoušet? Pro můj i tvůj klid?" zeptal se Česťa šeptem. Snad aby nebyla slyšet jeho současná nedůvěra. Karl zavrtěl hlavou.
"Vím, co se říká, Česťo. Ale tohle bude těžké tak jako tak. Pochop, je to staré vodnické kouzlo. Nikdy jsem ho ani neviděl." Díky Bohu.

Kamion vyjel na vrchol kopce, řítil se vstříc přechodu. Na semaforu přeblikla červená. Trhnutí korby, zaskřípění brzd a strhnutí volantu. Náraz. Hrdinný jezevčík Pepa ležel u kraje silnice. Děti se zajíkly. Dušan padl na kolena.
"Táto, táto! Tomu pejskovi něco je!" volaly na něj děti. Jeho krásné, ŽIVÉ děti. Rychle vstal, vrhnul se k nim a oba krátce objal. Pak se otočil k Pepovi.
"Musíš najít Božetěcha. A Lakmé. A pak si musíš promluvit s Josefínou a vyzvednout Vlastičku ze školky. Ne, že na ni zase zapomeneš." ozval se Pepa těžce. Potichu. Dušan popotáhnul.
"Nebul, jen jsem si vyrazil dech."

Karl seděl u stolu v Česťově rodném domě. Byla Bílá sobota, rok 46. Sehnat mouku, vejce, cukr, máslo, droždí a další nezbytnosti na mazanec dalo neskutečnou práci. Větší než sehnat Karlovi nové papíry. A drahé. Ale Česťa si nedal říct. Jeho nebožka máma pekla mazanec každé Velikonoce až do předloňska, kdy zemřela. Kdo byl on, aby mu vymlouval uctění její památky?
Česťa se téměř neslyšně pohyboval po kuchyni. Neuměl péct, to bylo očividné. Sakroval u míchání těsta a Karl tušil, že mazanec neupečou. I když. Vzal ze stolu tužku...
"Co to tam čmáráš, Karle?"
"Nic." řekl. Usmál se. Těsto vzejde.

Karl opatrně smývá krev z Česťovy tváře. Když dokončil kouzlo, vytryskla mu z nosu, uší i očí. Země ho udržela naživu. Jen stěží. Je opět v bezvědomí a Karl netuší, jestli se probere. Opatrně se vodnickým kouzlem dotkne jeho duše a magie. Duše je zesláblá, magické kanály poškozené. Zhluboka vzdychne, opatrně si položí Česťovu hlavu do klína a hladí jeho vlasy. Netuší, jestli mu posledním kouzlem neusmažil mozek. Vezme hnědou a zelenou pastelku a nakreslí na Česťovo čelo spletitý uzel v barvách přírody. Je to nejsilnější kouzlo, které zná. Jestli nepomůže, jsou ztraceni. Oba. Jestli pomůže, potřebují nový plán. Okamžitě.

Najedí se, vlasy na zátylcích v pozoru, v zádech mráz. Pak se rychle sbalí a přejdou lesem k odvalu. Je malý, spíš než pozůstatek dolu pomník. Česťa má blízko k přírodě, dává mu stabilitu a sílu. Potřebují toho využít. Postupují příliš rychle, magické vyčerpání je enormní. Země pojme hodně magie. Magie bytostí země. Země Česťu udrží naživu.
Posadí se naproti sobě, Česťa si sundá boty a prsty zaboří do chladivé trávy. Ruce natáhne ke Karlovi. Karl ho vezme za pravou dlaň, na moment ji jen drží. Od okamžiku, kdy se objali, je to poprvé, co se dotýkají. Pak začne kreslit.

Kráčí sychravým dopolednem, slunce překryly mraky. Projdou svatohorským sadem, přes Sázky a Hatě až k "šestce". Přes Brod kolem "patnáctky" do Lešetic a "čtyřky" až na Vojnu. Památník v tuhle dobu žije turistickým ruchem, ale jim to nevadí. Posadí se pod lesem a sledují krajinu. Tenhle kus země dostal pořádnou porci krásy, ale také hluboko ukryté poklady, které lidé využili a změnili tím panorama i povahu kraje. Dobře či špatně? Dokud se neohlédnou, je těžké rozhodnout. Když ignorují, co jim našeptává všudypřítomná, bolestí protkaná magie...
Karl se po chvíli neklidně zavrtí, Česťa se neptá. Rozumí. Cítí je. Zimu a smrt.

Vydali se ke kostelu, pod rouškou tmy. Zastavili u boční zdi a Jiří se zhluboka nadechnul.
"Začneme obrysem. Jedna čára, jedna vzpomínka." řekl průvodce.
"Jak?"
"Otevři svou mysl, Jiří. Povedu tě." přiložil mu dlaně na spánky.
"Bude to bolet?"
"Teď ne. Nahoře nad městem vystavěli místo kapličky a poutevny chrám. Město si přeje vědět, jak bude vypadat. Ukaž mu to."
Myslí zavíří obrazy. Kalvárie, stařičký sad, sladké třešně brzkého léta, bolest nohou cestou nahoru. Klid a úžas u stříbrného oltáře. Cihlově červené linie na koncích zdí a bílé středy. Procesí, kryté schodiště, kaple, monumentální věže...
Ano řečené ženě před Bohem.

Jako první si uvědomí bušení ve spáncích. Hned poté bouři pocitů. Zmatení, bolest, strach, vděk, úlevu, vztek, beznaděj, naději, nenávist, radost, slabost, sílu... Všechno a ještě víc.
Jako v mlze následuje Karla. Neví proč, neví kam. Jen ví, že musí jít s ním. Mají nějaký úkol? Nějaké poslání? Zvrtlo se to snad? Svět stále spěje do záhuby? Ale ne. Ne! Přemohli ho.
Ale něco je špatně, že? Něco uvnitř něj. Nohy se podlamují, kroky váznou. Kam to jdeme?
"Kam to jdeme?" Domů?
"Z města."
"Ale kam, Karle, kam?"
"Na Vojnu."
A náhle je ticho. Pocity přestanou vířit.
"Pod zem?"
Zahřímá.

"Město mi dovolí namalovat jiné dveře. Ty původní už neexistují."
"Ale jak poznáme, že je to místo v mém čase bezpečné? Co když se otevřou uprostřed silnice? Nebo v kolejišti? Nebo v kanalizaci?" zeptal se Jiří.
"Pak si musíš vybrat místo, o němž si budeš jistý, že se nezmění."
"Kostel. Na náměstí."
"Inu dobrá. Jsi ale ochoten zaplatit požadovanou cenu?"
"Ještě jste neřekl, co to má být."
"Vzpomínky. Město chce vědět, jaké bude ve tvém čase."
"Vzpomínky? Ale to je..."
"Těžké? Ano, to je. Město má svou cenu. Nechce maličkosti, chce svou velikost a slávu. A tvou lásku. Zaplatíš?"
"Ano."

Slzy nakonec vyschly. Česťa se z bezvědomí zatím neprobral. Obávám se následků, je mu už hodně let a úbytky magie nese těžce. Ale podařilo se. Zatím.
Sám nesu úbytky zle. Ale duše mě drží pohromadě. Nejsem si jistý, jestli žiju, nebo jsem po smrti. Otcova duše mě ale nenechává v klidu. Svým způsobem mě zachránila. Ale cítím to jako prokletí. Prokleji se znovu. Musím. Česťa... Česťa je moje všechno. Láska mého života.
Zašátrám v kapse batohu. Lahvička z nerozbitného skla se zaleskne v paprscích vycházejícího slunce. Na tuhle duši byl otec obzvlášť hrdý. Je v ní síly za dva životy.

Já: UGH GRRR GHTGHT KHACHT! (Tak kápni božskou, tvrdá kebule, proč vlačíš dárky?)
Fleutýna: GRRR GHAR GUHT TRRMMHAL! (Nic ti neřeknu, trollí míšenče! Táhni!)
Já: GRAH! UGHT UGH GRAACH CHT! (Nedělej čarodějnici, řekni mi to. Nikomu to nepovím!)
Fleutýna: CHTUTH! UGHUGH TRRCHRT GRAAH UCHT UCHTAR. UCHTER. (Jsi blbá. Šmelili jsme s bráchancema, tvrdej matroš. A mě chytili bystrozoři. Hajzlové.)
Já: UH GRAH! CHUTR UH! GHT UGHT RŮTR UCH! (Ty jsi blbá! Nechala ses chytit. A tohle je trest?)
Fleutýna: CHRRRGHC! UCH GRT GURT UGURCH CHRAAA CHT! CHUCHTRA CHUCH UGH! (Krávo! Co myslíš? Nenávidím Vánoce. Můžu tě sežrat?)
Já: GRRRGH! (Ne!)

Místo mezi třemi stromy ničím nepřipomíná hrob. Chybí kříž, náhrobek, jména pohřbených i data jejich skonu. Z jeho spolubojovníků toho k pohřbení moc nezbylo. Přesto jim zajistil hrob. Ostatky magických bytostí jsou nebezpečné. Byť bez magie.
Tentokrát olizuje pastelkám hroty a maluje jimi přímo na Česťovo tělo. Černá, jako smrt. Hnědá - země. Šedá - bouře. A rudá. Krev vytékající z ruky, kterou si rozříznul. Žádá mrtvé o pomoc. Dietera, Hedviku, Gretel, Hanse, Rudiho, Christiana. Žádá je, aby si vzali to, co jim bylo odebráno. Sám si bere sedmý kus a uzavírá tak kruh. Musí, jediný přežil.
Česťa omdlí. Karl hořce pláče.

Karl se nemůže srovnat. Něco ho neustále ruší, jako by byl nabit statickou elektřinou. Je slabý, nedokáže se tomu ubránit. Vrátil se domů, ale ani tady nenachází klid. Známá světnice vypadá cize. Známá voda šplouchá v nelibozvučném rytmu, ryby se mu vyhýbají. A lidé. Cítí je, skoro je může ochutnat. Bylo by to tak snadné. Po nábřeží běhají děti. Slaďoučké dětičky a jejich slaďoučké dušičky. Stačilo by natáhnout ruku, blýsknout zrcátkem, mávnout pentličkou. Jeden prstík ve vodě a byly by jeho. Aby je pozřel.
Vběhne do koupelny, zvrací do umyvadla. Vzhlédne.
V zrcadle místo modrých duhovek otcovy mrtvé rybí oči.

"Mám peníze, zaplatím vám. Jen mě odtud dostaňte!"
Prokop se na něj podíval. Zvedl se od stolu a zaštrachal v truhlici. Vytáhnul plášť s kápí, hodil ho po Jiřím.
"Prosím, dám vám tolik, kolik budete chtít."
"Jsem průvodce, ne hokynář. Takhle to nefunguje. Chtěl jsem ti pomoci z dobroty srdce, ale také proto, že je to mým posláním. Já neurčuji cenu. Tu určuje město." Naklonil hlavu, jako by naslouchal neznámému hlasu. A nejspíš ano, protože když se pak podíval Jiřímu do očí, zamrazilo ho.
"Pustí tě. Časem. Ale cena bude vysoká. To, o čem ani nevíš, že ti bude chybět."

Sešli se pod rouškou tmy, Čestislav venku dělal zeď. Neptal se, nač Karl potřebuje kněze, jen se staral, aby je nikdo neviděl. Kouzly. V této době nebylo bezpečné dávat se vidět v doprovodu božího služebníka
Starý kněz vypadal ve světle svíčky strhaně a zachmuřeně. Karl si neklidně žmoulal ruce v němé prosbě. Pánu Bohu lhát nechtěl, ale pravdu také říci nemohl.
"Němci?" zeptal se kněz a povzdechl si. Přikývnutí.
"Sebevražda?" Němé zavrtění hlavou a bolest v očích.
Kněz si ho změřil pohledem a kývnul. Neochotně.
"Na svatou půdu nemohou. To bychom neutajili, ne před nimi."
"V pořádku, velebný pane. Kolik?"

"Všude jsou lidi, počkáme. Vyrazíme večer, ve dne bychom tam šli zbytečně." řekne Karl. Česťa přikývne a dál se věnuje balení nezbytností, které budou potřebovat. Získali trochu času. Karl ze stolu sebere krabičku s pastelkami, přihodí ji do batohu. Česťa neřekne nic. Sbírají věci, tančí kolem sebe v dokonalé souhře vybroušené léty a oba vědí, že ten druhý vyčkává. Náhle je tězké promluvit s člověkem, kterého znáte a milujete přes 70 let.
"Zvládneme to?" zeptá se Česťa. Ale není to ta otázka, kterou chtěl položit.
"Jsme spolu. Zvládneme všechno." řekne Karl. Ale není to ta lež, co měl na jazyku.

Nasedli jsme do Dakot, těhotní výstrojí a municí, motory zařvaly, letadla se vznesla a lehce se ve vzduchu srovnala do formace. Čekal nás jen krátký let zakončený seskokem v nepřátelském území.
Těš se, Hitlere! Už letíme. Dáme ti na prdel! Za měsíc jsme v Berlíně a zaklepeme ti na dveře.
Ještě nad kanálem na nás začala pálit protiletadovka. Formace se rozpadla a nikdo náhle nevěděl, kam letíme. Jen piloti letadla na hrotu. A stále jsme nebyli na místě. Krutá připomínka nebezpečí, kterému čelíme. Oblohu ozářily výbuchy, letadla začala padat. Vzadu to někdo koupil, ani nevím kdo...
Vedení praporu ani neseskočilo.

Když otevřeli ježka, pochopili, že ještě neuzrála správná doba. Létat na kole, kdo to kdy viděl?
Roku 1922 začala rokycanská firma vyrábět jízdní kola. Chlapci, teď již muži, sportem vždy doslova žili. Rozhodli se tedy, že vloží svou důvěru právě v tuto společnost. Létající kola se pod vedením československých konstruktérů stala světovým fenoménem. Jejich slávu utnula až válka. Létat vzduchem již nebylo bezpečné. Po válce se létající kola pomalu ale jistě znovu vrátila do vzduchu.
Lidé dokázali mnohé. Dobyli vesmír, dosáhli křehké rovnováhy a znovu ji rozbili.
Ale kola létají dodnes, odkaz Jana Tleskače žije dál.
Ukazujte prosím, kam letíte.

Lup!
Smršť třísek a papírů vyletí do prostoru a pomalu sedne na podlahu.
Vodou proběhne tlaková vlna, protože dům pod hrází je chráněný, ale spojení s vodou není nikdy přerušeno. Gejzír zaplaví ostrůvek, spláchne z něj štěrk, voda šplíchne až na můstek. Zrovna po něm prochází lidé. I na nábřeží je jich několik. Kapky vody z rybníka je nemile překvapí. Do hodiny je všude kolem šrumec. Někteří točí, někteří se mají potopit.
Karl po rozhovoru s Česťou na okamžik vykoukne nad hladinu. Nikdo si ho nevšimne, ale pohled, který se mu naskytne, rozhodne. Musí počkat. Teď nepovšimnutě neprojdou. Ne bezpečně.

Před tím okamžikem byl zrovna na cestě z práce. Dlažební kostky ulice byly rozpálené letním sluncem, horko z nich doslova sálalo a pálilo přes podrážky bot. Chtěl si zkrátit cestu, jediná možná zkratka slibovala ochlazení a klid. Schody sice představovaly nepříjemnost, ale horko ulice s ní nemohlo soutěžit.
Vstoupil bránou, tma ho na chvíli oslepila, ale rychle se rozkoukal a pokračoval dál. Prvními dveřmi na něj dýchlo horko, ale rychle se rozpustilo ve vlhkém vzduchu.
Druhé dveře byly jeho cílem. Ale co to? Druhé dveře jsou přece až dál.
Vzal za kliku.
Sedí u stolu s Prokopem a neví kdy.

Vodníci se dají docela dobře zaměnit s lidmi. Alespoň pokud nepolykají duše utopenců. Protože všechno na světě má svou cenu. Duše tuhle. Změní příjemce k nepoznání. Můj tatík míval plovací blány, rybí oči a zelené vlasy. Nic z toho jsem nepodědil.
Než jsem zemřel a skoro vypustil i duši, bylo moje místo na tomhle světě jasné. Mezi lidmi. Nepochyboval jsem o tom. Česťa o tom nepochybuje doteď.
Netuší, že je ve mně kus otcovy duše. Občas silnější než má...
Nemá ani ponětí o tom, co mě drží naživu.
Kolik hrnečků v policích je prázdných.
A proč nosím šátek na krku.

Přemýšlím o smrti. Každý den je horší než ten předešlý, delší, únavnější. Oči se zavírají skoro samy. Usnout a neprobudit se. Nemuset nic. Zatím se ještě držím na nohou, ale nevím, jak ještě dokážu ráno vstát. Proč mi to udělal? Neptám se, proč odjel. Ale chtěl bych vysvětlit, proč mi to neřekl. Jsem opravdu člověk, kterého je těžké milovat?
Přemýšlím o smrti. Každý den je horší než ten předešlý, delší, únavnější. Smrt je tu všudypřítomná. Hledím jí do tváře a marně se snažím najít vysvětlení. Ne smrti. Vlastního chování. Hledím smrti do tváře a přitom jsem jen zbabělec slyšící bídu.

Posadili se k čistému, ale evidentně starému stolu.
"Rád bych věděl..."
"To jsme dva!"
"Jak jsem se sem..."
"...vlastně dostal!"
"A proč..."
"...tam byly ty dveře."
"Neměly tam být!" řekli oba najednou. Prokop se podíval na svého společníka. Muž byl rozložitý a podsaditý, skoro jako místní horníci, holá hlava doslova svítila. Oči prozrazovaly inteligenci.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Jirka," odpověděl popravdě a sepnul ruce nad stolem. Prokop se zachechtal.
"Vsadím se, že jsi jak v Jiříkově vidění, chlapče. Povedlo se ti projít zpátky do minulosti. Aspoň jsi ale na správném místě. Mohls taky projít někam úplně jinam. To napravíme."
Snad.

Česťa moc dobře chápe, co a proč Karl udělal. Cítil tu změnu. Ví i, proč ho kvůli tomu uspal. Neměli času nazbyt. Přemíra emocí, a tak dále. Jediné, co nechápe, je...
"Jak?"
"Když amulet vybuchl, všechno, co v něm bylo, uniklo do okolí. Byls v tu chvíli napojený na zemi a všechno, co šlo do ní, šlo i do tebe. Tělo snese jen určité množství magie. Jsi přetížený. Co hůř, jsi přetížený nelidskou magií, kterou nemáš jak uvolnit. Je mi líto, Česťo, nesmíš tu zůstat. Jsi časovaná bomba."
"Půjdeš se mnou, Karle, pomůžeš mi?" zeptá se, ale odpověď zná.
"Vždycky!"

Probíral se pomalu, všechno ho bolelo. Jako vždycky. Tentokrát bylo něco jinak. Pachuť na jazyku se změnila. Otevřel oči a rozhlédnul se po světnici. Porcelán byl bezpečně na svých místech, díky Bohu, ale všechno ostatní leželo přeházené a polámané všude kolem bezvědomého Karla. Zvednul se a klekl si k němu. Krev ze šrámu na Karlově hlavě už stihla zaschnout. Použil kouzlo, aby ho probral. Oči mu sklouzly na papír s namalovaným kouzlem.
"Cos to zase vyváděl? Kdy už si konečně nacpeš do té své tvrdé makovice, že nemusíš všechno dělat sám?"
"Nebyl čas, roztrhal bys město. Musela pryč."
Česťa pochopil.

Prokop ho vedl spletitými uličkami na okraj města. To tam bylo dláždění, vystřídala ho udusaná hlína. Došli na periferii, domky zde byly malé jako dlaň. Zde bydleli ti, na jejichž bolavých zádech a ztvrdlých dlaních leželo bohatství města. Pro ně rynek nebyl, jen plácek, kterému říkali Cabryk.
"Jsi z doby, kdy se země neotvírá kladivy, ale mocnými nástroji poháněnými neviditelnou silou," prohlásil Prokop a otevřel dveře jednoho z domků. "Ale tady je kladivo silnější slova. Musíme tě dostat zpět do tvé doby. Jak jsi sem přišel?"
"Dveřmi. Byly na místě, kde neměly být. A v mé době už doly neexistují."

Čestislav usne v křesle - makový odvar zafungoval perfektně - a Karl se temně pousměje. Je čas. Natáhne se ke stolku, otevře šuplík a vytáhne plechovou krabičku se špačky pastelek. Za normálních okolností by použil moderní magii, slova a gesta a pohyby dlaní. Ale na téhle situaci není normálního vůbec nic. Proto kouzlo maluje, pěkně postaru. Fialovou, rudou, modrou a zelenou. Fialovou pro otevření magie a duše. Červenou pro proudění krve. Modrou pro intuici a usnadnění cesty. A konečně zelenou pro zmírnění bolesti, otupění. Jeho oběť se neklidně zavrtí, Karl vzhlédne od papíru a přimhouří oči. Musí si pospíšit, jinak neuspěje...
Lup!

Na rameni mu přistála ruka. Lekl se, až málem vyskočil z kůže.
"Zdař Bůh!" ozvalo se za ním. Pomalu se otočil. Muž za ním vypadal prastaře. Byl trochu sehnutý, vrásčité tváře tak byla vidět sotva půlka. Zářily z ní ale živé oči.
"Já..." zakoktal se. Slova mu nešla z úst.
"Ty tady vůbec nemáš být, vím. Je to zvláštní věc, nechápu, jak se to stalo. Nic jsem neviděl. Nikdo v našich kruzích nic neviděl."
"Kdo jsi?" zeptal se konečně na první rozumnou věc. Cítil, že starci může věřit. Možná kvůli důvěrně známému pozdravu.
"Průvodce. Ale ty mi můžeš říkat Prokop."

Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola a přímo vedle kol přistál kámen. Žbluňk! Vodní sprška vyplašila žábu sedící na kameni. Dvoje kruhy narušily perfektní dílo vodníkovo.
"Takhle se klepe?" zamručel Karl, který se vynořil uprostřed narušených kruhů.
"Jenda je po smrti," zašeptal Česťa. Byl to sotva vzdech, ale nad vodou se zvuk dobře nese. Karl se zachmuřil. Co říct nejlepšímu příteli, když mu zemře jediný syn? Jak ze sebe vůbec dostat slova? Vystoupil z vody, sednul si vedle Česti a položil mu ruku na rameno.
"Co Zuzana?"
Česťa jen pokrčil rameny. Zahleděl se do dáli a mlčel.

Rychlý pohled dozadu mu prozradil krutou pravdu - místo dveří, kterými právě prošel, se za ním rozkládala jen dlážděná ulice. Jako by se táhla až za obzor. Skryl se v postranní uličce, kolem něj prošli dva hromotluci v zaprášených kazajkách.
"Dolní strouha! Výkvět techniky! Už žádná voda na čelbě! Čert aby tu práci spral!" Zaklel jeden a druhý zachmuřeně přitakal.
"Na Horách vypustíme duši!" Zapadli do nejbližší putyky, on se víc přitisknul ke zdi, snažil se s ní splynout. Zavrtěl hlavou. Kde sakra je? Kdy sakra je? Co se mu to stalo?
V dáli se ozvala kladiva. Ražba dědičné štoly začala.

Cesta zpátky jako by zabrala jen vteřinku. Naoranžovělé světlo lamp už nevypadalo mrtvolně a stíny pro změnu neděsily.
První schod. Hluboký nádech, roztřesené ruce se sevřely v pěsti, klouby zapraštěly.
Stříbrná šupina v kapse se zahřála, prokřehlým tělem projelo teplo jako nůž máslem. Podrážky olízla první vlnka. Obrnil se, nic nebylo jisté. Vstoupil do rybníka.
První tempo v chladné vodě pročistilo mlhu v myšlenkách. Proplaval k hrázi, otevřel dveře, špičkami bot se dotknul kamenné podlahy. Světnice byla zalita světlem a okamžitě přišlo objetí, na které čekal celé věky. Karlovo objetí. Čestislav cítil, jako by se znovu poprvé v životě nadechnul.