Moje články

Kdysi dávno, ještě když jsem byla studentkou střední školy, přišla jedna z mála jistot, které jsem v životě měla. Stala se mou největší nepřítelkyní a zároveň nejlepší kamarádkou. Šla po mně jako slepice po flusu a nikdy mě ve skutečnosti neopustila. Zavřela mě do klece, zahrnula mě vjemy a pouhou svou přítomností mi zničila dospívání. A pomalu, pomaličku, mě dohnala k šílenství. Viděla jsem věci, které nikdo kolem mě neviděl. Nejčastěji kachny. Všude. Kdykoliv. Vážně, nikdo ty mrchy neviděl. Asi tam nebyly. Kdo ví? Klec se nakonec rozpadla. Podlehla zubu času, rzi, nánosu pavučin a kladivům ukutých z mých dlaní.

Nemělo by být tak těžké vystoupat nad klidnou hladinu rybníka. Nemělo by být bolestivé sledovat Karla uzamykat vodu kouzlem. Už to zažili. Když v létě odcházeli hledat Hermana, věděli, že možná odchází navždycky. Vrátili se. Polomrtví, poničení, oba změnění k nepoznání. Ale živí! Odcházet znovu bez jasného cíle, bez nepřítele k poražení bylo zarážející. Drtivé. Sotva se vrátil domů a už musí zase jít! Pryč z města, pryč od lidí. Kvůli jejich bezpečí. Voda si vzala, co mohla. Karl se o to postaral. Jenže to nestačilo.
Ještě jednou přejel pohledem Oboru, pár kachen na hladině a vydal se na cestu.

Voda ho svírala, škrtila... Ponořil se pod hladinu, ale neodvážil se nadechnout. Zalknul by se, to věděl jistě. Vodnické smysly odhalily sedmero zámků spletených z rusalčí magie.
Zašátral v kapse a vytáhl perličku. Byla maličká, úplně obyčejná. Rozdrtil ji v prstech, jemný prach voda okamžitě spolkla. Druhá, třetí a čtvrtá, každá větší než ta předchozí, skončily stejně.
Pátá perla se mu svými úlomky zaryla do prstů. Krev vodu rozbouřila.
Šestou perlu rozdrtil druhou rukou.
Sedmá, velká jako hlemýždí ulita, se rozpadla na poloviny a zapadla do bahna.
A konečně magie jeho oběť přijala. Zámky povolily a on se zhluboka nadechl.

Šel tudy snad tisíckrát. Znal každý schod, každou kostku a díru v dlažbě. Věděl, kudy po zimě teče voda, kde praská a opadá omítka, kde prorůstá tráva, kam nejvíc svítí slunce...
Ty dveře tam nikdy předtím nebyly. Prostě ne. Nemohly tam být. A i kdyby tam byly, vedly by do zarostlého sadu. Ne sem. Ne do ulice, kterou ještě lemovaly nákolníky a kterou tvořila štětová dlažba. Očekával by zpěv ptáků, ne hrkání kočárů a frkání koní...
Musel to být sen. Musel usnout u televize, spojit si různé představy a myšlenky.
Každou chvíli se musí probudit. A všechno bude jako dřív.

Vteřina ničeho.
Karl na kolenou upírá oči na stříbrný amulet v Hermanově ruce. Obsidián se rozhoří temným ohněm. Duše Karlova otce a všechna jeho síla se do něj vsákne, rozžhaví ho. Střibro se vpaluje do prstů, ničí. Herman se zhrozeně podívá na svou stříbrnou dlaň. Už chápe. Křičí. Nelidský, zbytečný řev.
Zbytky amuletu už nevydrží přetížení. Zhroutí se do sebe, vzápětí explodují. Hlína a hrabanka vyletí v kulatém oblaku do korun stromů a brána pukne. Křik nahrazuje svistot třísek, bodají, zarážejí se do dvou těl na zemi.
Karl se dívá na Česťu. Naposledy? Pak zavírá oči.
Je čas jít spát...

Říká se, že vodníci mají spoustu schopností, které normální lidé nemají. Dýchají pod vodou, ovládají ji i ryby a jiné tvory, kouzlem z lidí vytahují duše, a je těžké je zabít.
Říká se, že čím víc duší vodníci nastřádají, tím silnější jsou. Pokud je přijmou do sebe. Duše jim patří, jsou k nim připoutané a vydané jim na milost. Je to dobrý pocit. Úžasný. Jako kdyby jim do žil vstoupilo slunce.
Říká se, že staří vodníci mohou o duši a sílu přijít, když je přemůže jiný vodník. Sílu i duši si může tento vodník uschovat.
Ale kdo by tomu věřil?

Přiblížili se k Vřeteni. Temnota je na okamžik pohltila, vzápětí ji prozářily plameny. Čestislav klesl na kolena, zabořil ruce do hrabanky. Poslal do ní téměř všechno, co měl. Nastřádaná síla oheň sotva polechtala.
Herman vystoupil zpoza skály, vrhnul se ke Karlovi, který před plameny ustupoval. V dlani svíral medailon ze stříbra a obsidiánu, druhou lačně natahoval ke Karlovi. Lýčený provaz s oprátkou se zanedlouho ocitnul na Karlově krku. Neměli šanci. Žádnou.
Čestislav na kolenou, Karl také. Takto to tedy skončí.
Volné ruce se posunuly ke krku, pravá našla lahvičku. Poslední pohled na přítele. Vytáhnul zátku.
Chceš vodnickou sílu? Tak ber!

Prošli Teslíny, ponořili se zpět do temného objetí hvozdů, pokračovali na jihovýchod a svítání je přivítalo u Roubenky. Karl okamžitě skočil do řeky, byla čistá, voda klokotala na kamenech a les pronikavě voněl novým dnem. Sotva půl kilometru od nich byl jejich cíl. Svítání se ho nedotklo. Temnota rozpínala svou hrozivou náruč. Chtěla je.
"Radši bych byl na druhém konci světa," řekl Česťa.
"Nejraději bych tě tam poslal."
"Poslechl bych tě, vždyť víš. Kdybys to opravdu udělal."
"Jsem sobec?" zeptal se Karl tiše.
"Všichni jsme, brachu. A tohle může být konec světa."
Vyrazili. Pomalu. Hrdě.
Konec světa nepřichází každý den.

Hvězdy zablikaly, zhasly. Svět se převrátil naruby a zase zpět. Kamínky pod jejich nohama začaly poskakovat. Kakofonie zvuků ohlušila, ticho lesa v uších nahradilo zvonění a hučení. Vyskočili na nohy, Karl kopl do ohýnku, hořící větve se rozletěly a Karl zasyčel. Očima vyhledal Česťův pohled. Uviděl v něm hrůzu a stáří eónů.
"To neudělá!" syknul Česťa skrz sevřené zuby. Po bradě mu tekl pramínek krve - prokousnul si ret.
"Chceš se vsadit?" zavrčel Karl a sápal se po svém batohu.
Rychle se sbalili, uhasili oheň a tmou se vydali na cestu.
"Nemá tebe." řekl Česťa a zaznělo to jako pláč.
"Zatím."

Kdysi dávno mistři permoníci v hlubinách příbramských dolů ukuli medailon z nejčistšího stříbra, jaké bylo v království českém k nalezení. Sopečným sklem, zvaným obsidián, ho ozdobili a uschovali do něj střípek své magické moci.
Proroctví říká, že kdo do něj uschová magické síly všech kouzelných bytostí, ten otevře bránu, která vypustí démony. Hladové a neutišitelné. Bude-li jim vládnout pevnou rukou, může s jejich pomocí kralovat celému světu a zajistit mír. Nebude-li ale dostatečně silný, aby je ovládl, shoří na prach a celý svět s ním.
Nikdo netuší, kde se tajemný medailon nachází. Ale brána se prý otevírá u Čertova vřetena.

Seděli na hrázi, Česťa si u plápolajícího ohýnku sušil kalhoty. Bez rozmyslu skočil Karlovi na pomoc, vytáhnul ho z rybníka, a teď nad sebou vrtěl hlavou. Noc pokročila, lhostejná k jejich stáří a únavě. Temně temná obloha začínala od východu blednout a vítr rozháněl jiskry. Zazářily a zhasly. Všechno pomíjí.
"Nemáš rozum? Jak tě napadlo do té vody lézt?"
"Žádná voda mi nemůže ublížit. Ani ta zakletá."
"To nevíš jistě, Karle. Máš srdce ze zlata, ale selskýho rozumu ani co by se za nehet vešlo!"
"Chceš se hádat, Česťo?"
"Nechci. Přeju si jen, aby to už skončilo. Tak, nebo onak."

Pozůstatky starobylé tvrze omýval déšť padající skrz větve stromů. Spodní strany větví odrážely světlo ohně, který rozdělal v příkopu, oddělujícím zbytky tvrze od pozůstatků opevnění. Zíral do plamenů, jako by v nich mohl vidět ty dva, kteří šli v jeho stopách. Možná je opravdu viděl, kdo ví? Oheň náhle vzplál jasnějším plamenem, vyskočil nahoru a olíznul spodní větve stromů. Stíny se zamihotaly, rozskákaly po kamenech, schovaly se za ně. Rej tmy a světla, života a smrti. Herman se zachvěl. Stínové pařáty stromů se po něm natáhly, zaskočily ho, začaly rdousit. Sedm magických pečetí, které držel, popraskalo.
Zde nemáš žádnou moc!

Karl si byl moc dobře vědom toho, že nemá téměř žádné šance, aby Hermana porazil. Téměř žádné šance ale neznamenaly žádnou šanci.
Znal typy jako byl on. Nenasytné, neustále bažící po tom, aby měli víc, než kolik si zasloužili. Jen brát, brát, nehledět na následky, krmit se na jiných.
Sakra. Jeho otec byl takový. A Karl ho nakonec zabil, ne? Nechal ho žebrat o vlastní smrt. Využil všechno, co věděl, aby ho porazil a osvobodil se od něj.
Nechal se podcenit. Oběma.
Jeho otec v něm viděl slabocha.
Herman Alfred Mader v něm viděl hlupáka.
Jenže Karl znal jeho jméno...

Modré tváře svědí a pálí. Bojové barvy se musí zase smýt.
Zastaví se na hrázi a sehne se k vodě. V tu chvíli začnou hlubiny vřít. Po hladině se rozeběhnou kola, zvednou se vlny, naráží do břehu silou rozbouřeného moře. Vzduch je klidný, bouře nepřichází. Je ve vodě, v plné síle.
Zahledí se do hlubin, přes zvednuté bahno nevidí nic, ale cítí celou svou bytostí, že nejspíš právě ztrácí svého nejlepšího přítele. Sevře ruce v pěst, srdce uvnitř hrudi buší v šíleném rytmu. Zabíjí ho to.
Náhle se voda uklidní. Ztichne. Karl se vynoří nad hladinu.
Přežili. Oba. Možná naposledy...

Voda ho svírala, škrtila... Ponořil se pod hladinu, ale neodvážil se nadechnout. Zalknul by se, to věděl jistě. Vodnické smysly odhalily sedmero zámků spletených z rusalčí magie.
Zašátral v kapse a vytáhl perličku. Byla maličká, úplně obyčejná. Rozdrtil ji v prstech, jemný prach voda okamžitě spolkla. Druhá, třetí a čtvrtá, každá větší než ta předchozí, skončily stejně.
Pátá perla se mu svými úlomky zaryla do prstů. Krev vodu rozbouřila.
Šestou perlu rozdrtil druhou rukou.
Sedmá, velká jako hlemýždí ulita, se rozpadla na poloviny a zapadla do bahna.
A konečně magie jeho oběť přijala. Zámky povolily a on se zhluboka nadechl.

Jsem v oku hurikánu. Přes vířící stěnu okolo ke mně nic neprojde. Vztek, strašlivý vztek. Cítím ho, když se posunu k okraji. Všepožírající vztek. A beznaděj. Natahují se ke mně a já k nim. Vím, že se jich nesmím dotknout. Ani špičkou prstu. Když to udělám, shořím.
Nejsem schopný se kontrolovat. Ale když se ponořím do toho tichého, prázdného místa... Bolí to. Čistá bolest. Oslepující. Dokonalá. Myslel jsem, že nic nemůže bolet víc než agora. Omyl. Je to vlastně docela pochopitelné. Nikdy mě nezklamal nikdo, na kom mi záleželo víc než na mně. Zní to sobecky? Jsem sobec. Musím být.

Vodník (hastrman či vasrman z něm. Wassermann) jest magická bytost škodolibá a smrtelně nebezpečná každému, kdo se vyskytuje v blízkosti vody. Často je k zahlédnutí sedě na vrbě, případně na zádech sumce. Může na sebe vzít podobu koně nebo jiného zvířete, kterou na sebe bere, aby nalákal nebohé pocestné do vody. Děvčata láká na pentličky a zrcátka pověšená v rákosí. Duše utopených skladuje v porcelánových hrnečcích s pokličkou.
Zabít ho může ten, kdo ho spoutá provazem z lýčí, či ten, kdo mu ukradne jeho šos, uteče s ním a zakope ho na rozcestí tak, aby ho vodník do svítání neobjevil.

Velké Padrťské rybníky. Místo setkání. A bolesti. Protože má sucho v hrdle, šos už pomalu šustí a voda je podmanivě voňavá, mokrá, její lahodnost doslova cítí na jazyku... Zlověstně klidná. Tichá. Ani se nepohne. Ani rybka se neblýskne pod hladinou. Je to past? Hrob?
Musí dovnitř. Prostě musí. Nemůže čekat, jestli se Česťa objeví. Modlí se ke všem vodním božstvům, když udělá první krok. A další. A ještě jeden.
Stojí ve vodě po kolena a vnímá všechnu tu sílu. Uvězněnou. Ponoří se po krk a bere si všechno, co mu voda může dát. Cítí rusalčí magii. Stovky rusalek. Zlomí ji?

Potřeboval vstoupit do armády. Utajit svou jinakost. Nemohl být bez vody, takže námořnictvo bylo jasnou volbou. Kdysi dávno věřil, že námořníci jsou tvrdí chlapi a nepláčou. Námořníci byli tvrdí chlapi, ale plakali. Ne rum, ten jen vychcávali z boků lodí.
Jednoho dne zběhl, vrátil se na Rýn a snažil se zapomenout. Jenže nikde nebylo bezpečno. Tátu před lágrem zachránil, ačkoli ne z dobroty srdce. Sebe zachránit nedokázal. Správně mu patřila kulka, ale ta ho zabít nemohla, tak čekal na provaz. Pak přišel trestný prapor.
A vědomí, že neexistují nadlidé a plebs. Protože všichni pláčou. A všem z očí kanou slzy.

"Néééé!" ozvalo se z mnoha hrdel, když se Kocour odrazil a skočil parádního tygra. Chovanci Záchranné stanice záporných postav ani nevěřili tomu, že to slovo vypustili z úst, zatímco Pracovník a snový terapeut v jedné osobě během křiku stíhal na všechny házet pochvalné pohledy. Sunkáč s Butchem se k sobě přimkli zády, peří na peří, biskupa na biskupa. Zřejmě udeřila poslední vteřinka! V takovou chvíli jdou i prachy stranou a Čapí hnízdo rovněž. Ruce sevřely perutě křídel a hladová ústa se už už natahovala k finálnímu skusu.
Čas se zastavil, pohyby se zpomalily, nikdo ani nedýchal, stetsony létaly! A Lister...

Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Jako snažit se přinést nohu habešského krále. Jako najít Atlantidu.
Voda nevěděla nic. Pravda, Karl sice prolezl povodí Klabavy, ale pouze jeho horní část. Směrem k Padrtím by se jeho šance mohly zvyšovat, ale přestával tomu věřit. Jeho někdejší velitel do těchto míst nestrčil ani nos.
K rybníkům tedy.
---
Stromy nevěděly nic. Mech si nevzpomínal, zda na něj byla položena lidská noha včera nebo před lety. Vzduch byl stále v pohybu a neřekl mu nic. Čestislav své myšlenky upíral na západ. Tam někde byl jeho nejlepší přítel. Nastal čas vyjít mu naproti.

Jeho žena Zuzana, křtěná Marie, nebyla dokonalá. Neuměla vařit, jako švadlena si ani nevydělala moc peněz a navíc byla proletářka každým coulem. Komunistický režim, který přišel tak brzy po válce, vítala s úsměvem a nadšením. Rychle si zvykla na myšlenku nového, lepšího světa, kde by si byli všichni rovni, a plnila jejich domácnost propagandistickými letáky, rudými šátky a proslovy o prohnilosti buržoazie. On by se místo toho rád nadechl vůně čerstvého chleba nebo třeba guláše, ale mlčel. Co naplat, slíbil jí lásku a úctu, dokud je smrt nerozdělí. Rozdělila je brzy. A Zuzana v jeho očích získala auru nedostižné dokonalosti.

Všechny oběti nejnovějšího sériového vraha měly společné dvě věci. Prapodivnou mandalu umístěnou uprostřed čela, zjevně vypálenou, a uzlem zvaným pouta svázané ruce. Uzel se dal vysvětlit snadno, zvládlo by ho i malé dítě, ale spálenina na čele nedávala kriminalistům spát. Patologové nedokázali určit způsob vzniku, ani zajistit stopy. Neměli v rukou vůbec nic. Neuměli najít poslední pojítko. Necítili absenci magie.
Dívka zavražděná v Příbrami jim unikla z hledáčku. Byla jiná. Vrah ve spěchu a proto, že se zuřivě bránila, nestihl spoutat její ruce, ani vypálit magický cejch. A křídou namalované kouzlo, skrz nějž z ní vysál magii, smyl ranní déšť.

Pichlavé jehličí prosvětlované slunečními paprsky házelo na jeho obličej zelenkavá prasátka. Vzduch voněl létem. Sladce. Pokojně. Hluboký nádech před skokem do vody.
Cestoval na východ, tu se stáčel na jih, tu kličkoval. Pátral, analyzoval magii okolí a sbíral vzpomínky stromů, zvířat, mechu. Když měl hlad, jedl houby a temně modré borůvky z keříků, kterými se brodil po pás. Prsty se pak dotýkal tváří, až vypadal jako prastarý bojovník. Nabíral sílu po staletí neprozkoumaných koutů, naslouchal šepotu větvoví, narovnával se a silněl. Les byl jeho domovem, a on bral z jeho darů plnými doušky. Vše, co mi dáš, ti opět vrátím.

Karl čas o samotě využil nejen k hledání a k přivlastňování si veškeré vody, kterou cestou potkal, ale také k rozjímání.
Táhlo mu na stý rok a musel nad sebou vrtět hlavou. Vážně doufal, že prostě jednoho dne v klidu vypustí duši stářím. Jakou měl šanci?
Tátovi vyrval duši z těla on sám. To, když hrozilo, že ho najdou nacisti.
Děd, starej pruskej vodník, ji vypustil za Velký války. Za vlast.
Praděd zase z nešťastný lásky zblbnul, skočil do Labe v pokusu o utonutí a nakonec se oběsil na lýčeným provaze.
Další předci? Darmo mluvit.
Ale sakra, chtěl tak moc?

Dřevěný šestihran nechtějí prsty držet správně. Nikdy jsi nekreslil rád, ale teď to doslova nenávidíš.
Musíte obnovit jemnou motoriku. Pište, malujte, navlékejte korálky, dělejte keramiku...
Barvy se překrývají, protože nedokážeš zastavit ruku tam, kde je třeba. Třes v nohou a zbytku těla už polevuje, ale ruce stále nemají sílu k tomu, aby zvládly běžné věci. Zvlášť ty titěrné.
Každý den to bude jen a jen lepší. To víte, není to bez následků. Ale výrazně vám to pomůže.
Řekli ti, že to stačí šestkrát. Neřekli, že to bude tak hnusný. Že nezvládneš udržet pastelku.
"Na elektrošoky dojdeš. Ale zpátky tě vezou."

Na tuhle práci jsou lepší dětské křídy a velký prostor, ale nepohrdne ani pastelkami. Kreslí kruh. Hada požírajícího svůj ocas, koloběh minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Bez počátku, bez konce?
Červená. Jako krev. Jako moc. On sám.
Modrá. Jako barva letní oblohy. Ten druhý. Ten, který je tu navíc.
Zelená. Listí šumící ve větru. Vodník. Posera, který splynul s pozadím.
Žlutá. Barva jara. Barva naděje, kterou si ti dva nesou.
Oranžová. Západ slunce. Oheň, jímž spálí svět.
Přicházejí. Proplétají se uvnitř kruhu, odpojují se a zase scházejí.
Minulost není mrtvá, přítomnost netrvá navěky, budoucnost je jen pro někoho. Kruh se uzavírá.

Tři kráčeli brdskými hvozdy. Tři sledovali jistý cíl. Dva spojeni v jedné jediné myšlence, třetí proti nim. Lovci a lovený, lovec a lovení.
---
Karla provázel Otec. Ten, kterého zabil. A Čestislav. Nejdražší přítel, jakého měl.
Čestislava provázel Syn. Chlapec, jehož památka nikdy nezemřela, ačkoliv on sám již dávno nebyl v dosahu tohoto světa. A Karl. Zachránce, přítel na život a na smrt.
Spojeni myšlenkou. Osudem. Přežitím. Přátelstvím. Stmelení lety, utrpením a bojem o život, který nekončil.
---
Herman si myslel, že s ním kráčí Duch svatý. Že je požehnaný, nedotknutelný. Že stojí nad zákony světskými i Božími.
Netušil, že kráčí sám.

Nejnovější informace o otevření Brd! Čtěte rychle, policie výtisky zabavuje.
Dostalo se k nám pár zajímavých informací. Našemu redaktoru se podařilo zjistit, že současný starosta má na otevření Brd eminentní zájem. Nejmenovaný zdroj z radnice mu sdělil, že za kandidaturou současného starosty, známého podnikatele a populisty, stojí především podnikatelský záměr. Oč se jedná? O vytvoření lyžařského střediska na jedné z dominant našeho města, vrchu Třemošná. Dosud nedotčená příroda je tak v ohrožení nejen ze strany turistů, ale i ze strany lidí, kteří ji mají chránit.
A my se ptáme, je tohle to, co chceme? Chceme starostu, který nemá čisté úmysly?

Džin je sledoval až na Tři Trubky. Pak se odpojil, aby informoval svého pána. To když se Karl s Česťou ukládali na noc pod jedním pěkným smrkem. Neměl ani tušení, že to jen předstírají. Jakmile zmizel směrem k jihu, vydali se tamtéž. Zmizeli v temném lese jako dva stíny a po chvilce po nich nebylo ani památky. Na nejbližším rozcestí si stiskli ruce a změřili se vážnými pohledy. Česťa se otáčel na východ, kdežto Karl měl pokračovat k jihu.
"Za tři dny se sejdeme na Padrti. Pokud nedorazím do setmění, zmiz odtamtud." řekl Karl.
Bylo to sbohem, to věděli oba.

Jonáš brzy pochopil, že Petrovi vlastně celou dobu závidí. Ne tu jednoduchost, s jakou bral věci ve svém životě. Nebo to, že měl holku, která sice byla šílená, ale nenosila žádnou růžovou, kdežto on měl kluka, který sice byl normální, ale růžovou nosil často a rád. Ani to, že ho rodiče brali jako toho zodpovědnějšího, navzdory tomu, že měl ve škole menší úspěchy než Jonáš. Záviděl mu klid, rozvahu a smíření.
Petr neměnil věci, které se Jonáš změnit snažil.
Opouštěl věci, jichž se Jonáš držel zuby nehty.
A nové věci vítal s nadšením, jakého se Jonášovi nedostávalo.
Prostě už dospěl.

Dieter si myslel, že dětství obětoval tehdy, když potkal svého upířího otce. Bolest přeměny byla nepopsatelná. Mýlil se.
Hedvika si myslela, že pochopila dospělost ve chvíli, kdy si ji vzal první bachař. Brutální znásilňování bylo jejím denním chlebem a ona doufala, že vyšší cenu již nezaplatí. Mýlila se.
Česťa předpokládal, že dospěl, když do školy vtrhlo gestapo, jemu se sotva podařilo uniknout, jen aby si uvědomil, že domov už neexistuje. Mýlil se.
Karl si myslel, že nic hořsího, než je otcovražda, ho nečeká... Mýlil se.
---
Herman žije na cizí účet. Myslí, že dluhy není třeba platit. Ach, jak se mýlí!

Procestoval svět křížem krážem, aby získal všechny možné druhy síly. Přežíval na magii běžných kouzelníků a tu zvláštní pečlivě ukrýval do starobylého artefaktu. Stačilo otevřít medailon zdobený obsidiánem a mohl ji mít k volnému užití. Šetřil si ji. Většina těch sil byla tvrdě zaplacena. Oběti se bránily, velká část se nedala zabít bežným způsobem a jejich magie dohromady vytvářela téměř nespoutatelný guláš. Získal všechno, co chtěl. Všechno až na jednu jedinou magickou sílu. Byl si vědom toho, že jeho někdejší oběť přežila. Provaz z lýčí na Karla čekal stejně trpělivě jako on. A mezitím si vystačil s přístupnějším kouzelnickým potěrem.

Podivný sloupec kouře se za nimi táhnul už dobrého půldruhého kilometru. Zůstával nad korytem potoka, vždy dostatečně daleko, aby ho zahlédli jen koutkem oka.
"Všimnul sis?" zeptal se Česťa po chvíli.
"Nečekal jsem, že ho pustí. Ale ano, všimnul." odpověděl Karl.
"Co to je?"
"Dschinn. Genie. Al-džinní. Je to astrální bytost, která je většinou uzavřená v nějakém objektu. Tenhle je neutrální, to máme štěstí. Hledá nás a sleduje."
"Takže je to duše? Myslel jsem, že duše po otevření lahve unikne."
"Tohle není duše, Česťo. Tohle je mágem zotročená bytost, která mu splní každé přání."
"Zničíme ho?"
"Nemůžeme, nejsme jeho páni."

Po východní straně obešli Brdce a vydali se téměř přímo na sever. Karl vypadal čím dál tím přešleji, a když pozdě odpoledne dorazili k pramenům Třítrubeckého potoka, po tváři mu tekl pot smíchaný se slzami.
"Tehdy jsme šli taky tudy," povzdechl si ztěžka, když se usadil na břehu potoka a strčil do něj bosé nohy bez ohledu na to, že voda byla ledově studená.
Česťa se chtěl zeptat, kdo že byli ti "my", ale nemusel. Karl se po letech rozhodl, že uleví svojí duši.
"Říkali jsme si Krabben. Kvůli těm magickým krunýřům, co jsme nosili. Vzal jsem život 43 mužům."

Jeho táta, kterej byl mimochodem pěkně zákeřnej vodník a taky na to dojel, tohle kouzlo používal, aby zkontroloval ryby, synka i potencionální utopence. Karl to kouzlo nikdy neměl rád, protože ho pak táta nutil, aby se měnil v koně a lákal nebohý lidi do vody.
Nepoužil ho roky. Nikdy neměl potřebu rozšiřovat sbírku duší. Zvlášť když se v příbramské Oboře pod starou vrbou tak dobře žilo. A pak, byl tu vedlejší účinek. Občas byl rozdíl v tom, o čem jste si mysleli, že potřebujete vidět nejvíc, a v tom, co kouzlo ukázalo. Nelhalo. Hodnotilo.
Neukázalo nepřítele.
Ukázalo jeho největší viny.

Nocovali kousek za Lázem, ukrytí v malé padlince uprostřed lesa, kde vlhkost zalézala do kostí. Karlovi to nevadilo, ale Čestislav už cítil svých téměr 90 let v každém nádechu. Nakonec usnul, aby ho probudily výkřiky děsu a hrůzy. Vyhrabal se ze spacáku a našel Karla u studánky. Ležel vedle ní v pozici plodu, dlaně si tisknul na oči a nehty si drásal kůži na hranici vlasů. Zřejmě použil staré vodnické kouzlo - vidoucí oko - které dokáže najít i posledního pulce v povodí. I člověka. Někdy.
"Cos viděl?"
"Cos viděl?!"
"Viděl jsem sebe." A oheň.
A někdy ukáže to, co vidět nechcete.

Vydali se do notoricky známých lesů pod rouškou kouzla, které je schovalo před zraky obyčejných. Česťa věděl, že pro Karla to bude složité. Nejen, že se museli držet vody, aby měli nějakou šanci - podle Karla byla voda v PET lahvi mrtvá - ale museli dojít na místa, která Karl důvěrně znal. Nezáleželo na tom, že už uběhlo téměř 70 let. Karla stále pronásledovaly vzpomínky. Když diskutovali o místech, která musí projít, názvy jako Tři Trubky, Valdek, Na Dědku a Kolvín způsobovaly Karlovi zimnici. Česťa nevěděl, co Karl za války dělal. Nezáleželo na tom. Ale cítil starost o přítele. A přicházející bouři.