Moje články

Seděli jsme na břehu řeky. Geralt do ní házel kamínky, Marigold ublížené pohledy.
"Mám hlad," vzdychl.
"Já taky," zavrčel sem.
"Geralte, ulov něco," otočil se Marigold na Zaklínače.
"A nač? Prázdnou šňůru jsem máčel tři hodiny a nic."
"Chce to něco třepetavého," zálibně jsem se podíval na Marigolda.
Pěvec poděšeně vykvíkl. Jako by mě neznal.
"Prosim tě, co myslíš, že bychom na něj chytli? Tak úplavici."
Marigold na nás uraženě vyplázl jazyk.

"Mám pořád hlad," ozval se za chvíli.
Povzdychl jsem si a sáhl do záňadří.
"Au!"
"Co děláš?"
Vytáhl jsem lesklou zlatou šupinu.
"Co tohle?"
Geralt chytil štiku. Kapitální.

Zaklínač se ušklíbal, ale to bylo to jediné, co mohl dělat. Zatím co kráčel za kastelánem Haxou, ze zvyku sledoval možné únikové cesty, tajné chodby a jiné hradní vymoženosti.
"Neposloucháš, pane zaklínači."
"Odpusť, pane kasteláne."
"Snažím se tě v rychlosti poučit, jak se chová vznešená třída... jako urozený pán Ravix ze Čtyřrohu musíš..."
Geralt vzdychl. Většina noblesy se stejně chovala hůř než podomci a u některých dvorů by po hostinách měli uklízet spíše vidlemi a lopatami než košťátky a hadry.
"Jsme tady, pane... Ravixi. Královna čeká. Prosím snaž se..."
"Ano, budu nóbl."
"Dokud?"
"Dokud nebude potřeba, abych nebyl," zamumlal zaklínač.
 

"Óóóó... anděli," zaznělo Nebem.
Petronel volání ignoroval a dál s vervou mandloval.
Uriáš se pohodně opřel ve futrech.
"Hi hi hi, anděli..."
"Co chceš? Nech mě bejt!"
"Dlužíš mi za ten roh."
"Za ten si můžeš sám. Kdybys mě neotravoval a dělal něco užitečnýho..."
"A co? Opírat se do dřevěnýho prkýnka a povalovat pod ním srolovaný prádlo? Pche!"
"A co kdybys to vyžehlil?" ozvalo se za ním.
"Pane Bože! Tohle mi nedělej, trefí mě šlak!"
"Tebe? Sotva. A teď žehli."
Bůh luskl prsty a na stole se objevila těžká krejčovská žehlička.
"No?"
Uriáš nakonec zjistil, že ho žehlení vlastně baví.

"Ach, kapitáne, to je nenadálé překvapení!"
Patricij odložil pero a zadíval se na Karotku.
"Přišel jsem velitele omluvit, pane. Objevily se nějaké nesnáze... rád za něj provedu půlroční hlášení, pane!"
Vetinari se pohodlně opřel v křesle a usmál se.
"Prosím, kapitáne."
"Tedy," Karotka položil na stůl objemný svazek, "podrobně je vše rozepsané zde..."
"Stačí mi stručný výtah, kapitáne."
Karotka si odkašlal a začal.
Patricij mezitím listoval podrobnými výkazy. Když se kapitán zakoktal a přestal, zeptal se:
"Kdopak to sepisoval?"
"Tak... všichni jsme se podíleli..."
Patriciův úsměv se rozšířil.
"Zítra mi přinesete skutečnou zprávu, ano? Ale teď pokračujte s tou pohádkovou."

Časy se mění. Jak by řekla jedna moje známá, tempo rámus rentur. A kvůli tomu jsem já teď stál před velmi zvláštním typem čaroděje. Ulysses Callidský vypadal jako trénovaný atlet, hovořil jako několikanásobný profesor a budil dojem, že s mluvícím drakem se setkává každé úterý okolo svačiny.
"Byl byste ochoten k tomuto experimentu, vážený pane? Nebude to pro vás nepohodlné?"
Nepohodlné? Vyletět k nebesům a nechat si ze zad spadnout člověka?
"Tady se nedá mluvit o nepohodlnosti. Spíše... o možných fatálních následcích pro vás."
"Věřte, provedl jsem tolik pokusů... zbývá mi jen tento."
"Dobrá tedy."

Naštěstí ten jeho 'padák' fungoval.

Putování s Geraltem a Marigoldem nabízí nepřeberné vhledy do lidských povah. Pravděpodobně víte, jaký postoj zaujímá veřejnost k zaklínačům. Tento, mohutně ambivalentní postoj, je na jedné straně demostrovaný téměř procesím (to když obluda žere dobytek, nábytek i příbytek), na straně druhé definovaný kamením, nadávkami a v několika případek i nepovedeným soudcem Lynchem (když obluda doobludí). Ale tohle...
"Tedy, příteli," opřel jsem se v sedle, "viděl jsem už leccos, ale aby vedle sebe visely inzeráty pro i proti zaklínačům..."
"Paradoxní, že? Uvidíme, co bude dál."
"Ty tam chceš jet?"
"Ovšem. I paradoxy vydělají peníze. Kromě toho si za tohle počítám přirážku."

Celý den mrholilo což znamenalo, že kapitán měl náladu jak Lucifer s bolením zubů. Barbarič proto po poledni zavelel k ústupu. Dojeli do proslulého hostince a notář za pomoci štolby předstíral zranění koně.
"Přenocujeme," zavrčel Stein.
Večeře byla vynikající. Pokoj vyhřátý plápolajícím krbem. Podušky čisté a vyvětrané. Tři peřiny vespod a čtyři navrch. Kapitán mručel cosi o hříšném přepychu, ale do vyhřátých peřin si lehl.

Ráno ho na nose pošimral sluneční paprsek, pronikající mezerou mezi závěsy. Kapitán Joachim Stein, Odysseus Dotiský a současné době vyšetřovatel arcivévody Matyáše zamžoural, zavrčel:
"Ještě je noc," obrátil se na druhý bok a spal dál.

Bicykly se v Hlídce ujaly. I když... u těch, kteří je měli používat, totálně propadly. Na druhou stranu třeba Pleskot, tato trpasličí dáma, propadla jim. Jako Bábi létání, jako kočka tři dny staré rybí hlavě. Naprosto a neočekávaně. Stejně neočekávaně je s radostí přijala i seržantka Angua a svobodnice Herbatchová. Vlkodlačka i upírka přivítaly rychlost bez nutnosti shánět se poté po oblečení.
A nekalé živly v Ankh-Morporku se dosti rychle naučili, že slyšíte-li v hloubi noci osamělé vrznutí, neznamená to vypáčené okno. Často to znamená, že se vzápětí ozve hlas příslušnice Hlídky:
"Máš dvě možnosti. Jedna je lehká. Ta druhá..."

Mágové a čarodějky vědí, kdy zemřou. Je to výhodné. Čarodějky dají do pořádku záležitosti, které by se jinak řešily systémem 'Porcelánový servis má dostat naše Drahuška, babička jí ho slíbila' a rodinnou válkou táhnoucí se generace. Mágové si nechají vyčistit roucho, vypůčí si co možná nejvíc peněz a naposledy se pořádně nají (což v některých případech i vede k tomu setkání, kvůli kterému se přejedli k prasknutí). Ovšem v obou případech je to datum jasné. Nezapomenutelné. Vážně. Opravdu.
Přesto byl Entonox Pravidelný překvapen.
UCTIVOST prohlásil Smrť.
"Už?"
UŽ
Entonox vytáhl kalendářík.
V kolonce 'dnes nezapomeň' stálo ve spěchu zaškrábané umřít.

"Ó, pohlédni, čarodějko přenádherná, jaké trofeje jsem ti donesl!"
Na ubohém podiu stála ještě ubožejší bedna, vpředu otevřená. V ní se na provázku třepotalo něco, co vypadalo jako klacek obalený v hadříku a na jednom konci opatřený chumlem koudele. Druhý klacík, obalený ve dvou hadřících a závoji (pravděpodobně) se potácel na okraji 'jeviště'.
"Ach, hrdinný zaklínači, jak jsem ti vděčná, lektvar mocný bude ti odměnou!"
Pištivý hlas ani nedořekl, když se z úplně zadní řady ozvala tupá rána. Obecenstvo se pohoršeně otočilo.
"Promiňte," špitl jsem a odplížil se pryč.
Teprve za vesnicí jsem se začal smát. Tohle až povím Geraltovi!

"Povstal byl pan Ježíš Kristus! Haleluja, haleluja!" znělo Nebem.
Uriáš se zavrtěl v peřinách.
"Pane Bože, ticho..."
Nebeský sbor kamsi poodešel, nebo se obrátil vítr, protože zpěv zeslábl.
Čert na sebe naložil další duchnu a blaženě zavřel oči.
Pak je otevřel.
"Haleluja!"
Velikonoce!
Pomlázka!
"Zatraceně!"
Lovení bot zpod postele nejde ani pekelníkům. A to tento ještě ke všemu lovil obě.

"Františku, Fanoušku, Franto..."
Svatý František z Assisi zavrtěl lítostivě hlavou.
Uriáš zamířil dál.

"Patriku?"
"Tady jseš vedle, čertisko umouněné. Krávu ti dám, jestli chceš."
"Nechci."

"Toníčku?"
"Nemám, Uriášku."

"Havlíčku?"
Svatý Havel si povzdychl.
"Kolik jich potřebuješ?"
"Tři tucty?"
Svatý kývl.

Krabička, ležící před panem schemnickým notářem, byla zabalena v plátně, převázána vyšívanou stuhou a dodána poslem, který mluvil německy nezvykle.
"A co vlastně říkal?" zeptala se paní Agáta.
"Co jsem pochopil, tak je to dar od obdivovatele."
Agáta pozvedla obočí.
"Hlavně, aby to nebylo od obdivovatelky."
"Ale Agátko..."
"Já vím. Tak už to rozbal, drahý. Nebudeme nad tím přece sedět až do Vánoc."
Barbarič rozvázal stuhu, rozbalil plátno a otevřel vyřezávanou krabičku.
Uvnitř, v sametovém hnízdě, ležel kulatý kovový předmět.
"To není možné..."
Matěj uctivě zvedl dar a odklopil víčko.
"Hodinky. Švajcarské."
"Jestli je uvidí kapitán, dojista ho trefí šlak."

EHM...? ozvalo se nejistě za zády Barbara Cohena.
"Šoto..."
PROSÍM, NERAČTE SE ROZRUŠOVAT. NEJSEM TU PRACOVNĚ.
"Š... eh"
Cohen sáhl do kapsy pro zuby a zamžoural na Smrtě.
"A copak bys rád?"
POTŘEBOVAL BYCH NĚCO VYSVĚTLIT.
"Ptej se."
VY JSTE MĚL HODNĚ ŽEN.
"Dalo by se to tak říct."
ALE U ŽÁDNÉ JSTE NEVYDRŽEL.
"Byly to krátké okamžiky."
NENÍ TO ŠPATNÉ? TY ŽENY BYLY ZKLAMANÉ.
"Oho! To teda ne! Žádná si nestěžovala... ale myslim, že se ptáš špatného člověka. Já jsem přes plenění, loupení, zašlapávání říší pod moje zaprášené sandály... na zklamání v lásce a zlomená srdíčka potřebuješ milovníka."
OH.

Velitel Samuel Elánius hleděl na Nobyho Nóblhócha.
"Na co že chceš to volno?"
"Na rakvelační kurzy, muzeum je vypsalo a vyplatí nějaký peníze, i když pak nebudu dělat!"
"Rakvelační? Noby, od začátku, prosím."
"No, šel sem okolo muzea a tam byl tenhle plakátek, hele."
Noby vytáhl z kapsy papír tak zvětšelý, že by prošel jako nález z hrobky krále Kvašekvopra.
"Raději mi to přečti."
"Tady se píše: 'Sháníme nové kolegy. Příjemný ko-le-ktív, dobrý plat, zaplatíme vám rakvelační kurzy'."
"Rekvalifikační, Noby! To znamená, že by ses naučil všechno o muzeu a už bys nebyl policajt."
"Aha... tak ne. A to volno?"

"Ty, Petroneli...," protáhl Uriáš.
"Co chceš?" utrh se Petronel. Vymetal z nebeské stodoly zbytky sena a neměl náladu.
"Nezlob se už."
"Co mám s tebou dělat..."
Uriáš se usmál a šáhl do kapsy.
"Hele, anděli..."
Plánované lákání ke karbanu přerušila rána.
Ve světnici bylo boží dopuštění.
"Pec nám spadla..." kašlala Marie.
"Kdopak nám ji postaví?" doplnili unisono čert s andělem.
"Nechte toho, kluci. O pec nejde. Mikulášovi se zlomila berla, tu ať nám někdo spraví."
Berla byla opravdu na dvě půlky.
"Tak snad nějak zdrátovat, ne?" navrhl čert.
"Ale čím?" máchl Petronel rukama. Mezi sazemi probleskly sluneční paprsky.
"To půjde!"

"Geralte, nemohli bychom..."
"Nemohli Marigolde a nestěžuj si, nemusels jít."
Klopýtali dál. Tedy, klopýtal pouze básník, zaklínač a druid šli asi po neviditelném chodníku.
"Tady to začíná," řekl Myšilov a povytáhl si přes ústa šál.
Geralt učinil podobně, Marigoldův pestrý šátek byl zabaven a nahrazen lněným klůckem.
"Geralte..."
"Ticho, Marigolde!" zasyčel Geralt.
Básník zakňučel.
Geralt nehlasně zaklel. To zas bude nadělení.

Po půl hodině pochodu a rušivých zvuků od nešikovného básníka se druid naklonil k vědmákovi a skoro nehlasně zašeptal:
"Znám kouzlo na zánět hrtanu."

Nastalo ticho.
Když uklidnili panikařícího pěvce, Geralt vděčně a stiskl Myšilovovi ruku. Moudrý to druid.

"Ty... zmetku pekelnej!"
Petronel vylétl rychlostí archanděla Michaela, ale Uriáš už byl Bůh ví kde.
"Zatracenej čert," mrmlal anděl a pokračoval ve shrabování sena. Konečně mu něco šlo a nikdo se na něj nezlobil. Jen ten pekelník.
Za chvíli na Uriáše zapomněl. Tráva voněla, v oblacích zpíval skřivánek a nebe připomínalo jižní Čechy. Petronel spokojeně přehlédl vzorně shrabanou louku. Pak Uriáš zaútočil znovu. Jenže anděl měl hrábě pohotově.
"Tys... tys mi zlomil roh!"
Petronel zaraženě zíral.
Přes louku k nim spěchala Panna Marie se svatým Lukášem.
Ten zlomeninu odborně prohlédl.
"To nic. Šest neděl v gypsu a bude jako nový."

Dovleču Geralta k Yennefer v poslední chvíli.
"Je mu strašně zle. Chvíli je ledový, chvíli má horečku. Řekl, že ho mám dovést k tobě."
Čarodějka kývne.
"Dej ho támhle."
Lůžko nevypadá pohodlně, ale Yen ví, co dělá.
"Co mu je?"
"Má absťák. Měl teď hodně zakázek, viď?"
"No, to měl."
"Nalejval se těma svejma dryákama a teď je závislej."
"Aha... a co s tím?"
"Čekat. Nebude to pěkné."
"Počkám a pomůžu."
Geralt se zotaví rychle, ale i přesto jsem vyčerpán. Zaklínač je dost silný i bez lektvarů.
Yennefer se usměje a navyklým gestem si odhodí kadeř s čela.
"Díky, dráčku."

Oheň dohoříval.
Geralt zamyšleně koukal do temnoucího nebe, Marigold tiše drnkal na loutnu jakousi melodii.
Nad les se vyhoupl Měsíc, ještě trochu bledý od Slunce.
Na břehu zašustilo rákosí a nad vodu vylétla volavka. Loutna ztichla.
"Nad jezero v oparu tonoucí,
vznesla se volavka. Tak prostě nad střechy se vznést,
jen volavky a básníci dokáží. Oběma dovolen je let..."
Marigold se odmlčel, bylo vidět, že přemýšlí nad dalším.
Ukázal jsem na odraz Měsíce v jezerní vodě a navázal:
"A také Měsíc, zdá se, smí dvojí v jednom uvidět.
Však s básníky i ptáky obeplouvá svět."
Marigold se usmál.
Já taky.

Někdy mi okolnosti neumožňují plně využít můj potenciál. Myslím tím zuby, drápy, ocas a oheň. Leč lidské zbraně a správná společnost mají své přednosti. Boj s Geraltem po boku, byť proti značné přesile, byl v jistém směru potěšením.
A jsou příšery, na které se ani z mého hlediska nevztahuje doba hájení, ochrany a zachování druhu.
Paraghúlové jsou zmrdi.
Odpusťte mi ten výraz, leč mutace a čarodějné pokusy v tomto případě vyrobily to nejhorší.
"Jediná výhoda je, že se dobře zabíjejí," poznamenal Bílý vlk a prudkým švihem uťal hlavu poslednímu z nich.
Letěla daleko. Na chvíli i zmizela v nízkých mracích.

Vlahoš zívl. O kousek dál se unaveně protahoval Cyprián Odmulka, jeho sekční šéf.
"Tedy pane poštmistře," vzdychl Cyprián, "mám pocit, že se mi po zádech prošlo celé osazenstvo pošty."
Vlahoš se usmál.
"Běž domů. Máme hotovo a zasloužíš si volno. Takže přijď až pozítří."
Cyprián kývl, vyšoural se ze dveří a mávl na Grácii.
"Masáž by se mi hodila," poznamenal Cyprián ještě.
Vlahoš nepřítomně pokývl hlavou, myšlenkami už zase jinde. Naštěstí jeho mozek fungoval a vytvořil mu před očima spojení masáž - Grácie.
"Cypriáne!"
Vlahoš doběhl do šatny v rekordním čase. Pozdě.
Naštěstí se to obešlo bez hospitalizace, golem změnila techniku.

Jak již bylo řečeno, železnice změnila na Zeměploše mnohé. Pro staromilce a mágy však zůstávaly některé jistoty stejně stabilní jako pyramidy. Naštěstí.
I když... je tu Hex.
A K-Prostor. A Knihovník je... Knihovník.
Ostatně mágové při své konzervativnosti jsou překvapivě nepřekvapitelní.
Kdo zažil obludy z Podzemních rozměrů, toho nemůže vytočit barevná kostkovaná podlaha.
Rozbité zrcadlo, nalepené na fotbalový míč, ukradnutý univerzitnímu mužstvu (pak se ukázalo, že byl darován osobně panem Srážem).
Později se o tom živě debatovalo po celé univerzitě.
Všichni (až na staršího pAsáka) se vzácně shodli na tom, že rozhodně takové taneční kreace od paní Vidlákové nečekali.

Je ráno. Protáhnu se a pak se rozletím se sluncem světem. Jsem drak, což ostatně víte. Zlatý, koukněte, jak se třpytím.
Okolo křídla mi zasviští šíp.
Ach jo, někteří vaši soukmenovci jsou tak... nemožní.
"Zabiju tě, ty zlolajný ještěre!"
No ovšem.
"Příšero, obludo! Ďábelský červe!"
Blá, blá, blá... pořád to samé.
"Zhyň stvůro, tvoji kůži daruji své vyvolené!"
Plameny sotva blafnou.
Hele, ty tři borovice byly suché, to jsem nevěděl. Naštěstí stojí osamoceně a několik ran ocasem udusí i poslední plameny.
"Hej, draku! Připrav se k boji! Jménem dobra tě skolím!"
Jistě. Slavná slova. Velmi vhodná jako epitaf na náhrobek.

Na okraji Nebes, na nízké zídce, seděli andělé. Jeden oficiální, druhý spíše naturalizovaný na Zemi. Třetí padlý, leč s výjimkou, co se ďábelských alergií týče a čtvrtý, co nepadl, spíše se vycházkovým tempem snesl k zemi.
Odpoledne trávili různě. Například Uriáš udivoval a děsil Crowleyho tím, že si na ruku lil svěcenou vodu. Petronel zase poněkud závistivě otlapkával Azirafalova křídla...
Teď se dostali do vážné debaty, která by vyděsila nejednoho teologa a kněze.
"Takže... tys jim dal jabko," ujasňoval si to Uriáš.
"No... ono tak nějak spadlo."
"A ty oheň," dával dohromady fakta Petronel.
"Jo. Potom..."
"Potom už to známe."

Pokud mohl Geralt odhadnout, byli v severovýchodní části Brokilonu. Později zjistil, že na pomezí povodí Stužky a Adalatte. Teď to bylo jedno. Byli až po krk v průseru. Les okolo nich se zavíral, bytosti o nichž nevěděl Zaklínač ani zbla, se zdály obklopovat ten nevelký pahorek, na kterém se krčil spolu s Marigoldem.
Básník se choval mimořádně rozumně.
Z lesa zaznělo cvakání a klapání. Neznělo příliš přátelsky. Spíše hladově.
"Geralte?" vydechl Marigold, "zabíjejí rychle, viď?"
"Některé."
"Cože?" pokud to bylo možné, básník se vyděsil ještě víc.
"Některé žerou kořist zaživa."
Cvakání a klapání přestalo.
Pak se ze stínů vylouply dryády.

Poslové vyjeli z Mariboru, Brugge i Nastrogu. Dojet na místo setkání, hranici mezi Brugge a Verdenem, by měl první z Brugge. Měl se dát na jih k Dillingenu. Nedal. Jel přímo na západ. Nedojel. Temerijského posla přepadli elfi těsně za Mariborem. Tělo nikdo nikdy nenašel.
Verdenský posel dojel až na místo. Postával na břehu, kde se vody Stužky mísí s říčkou Vde.
Když se z blízkého lesa ozvalo tiché klepnutí, už nestál.
Voda se chvilku barvila, pak voda opět zprůhledněla. Dryády neuznávají lidské hranice.
Z velkého jednání mezi králi o osudu Brokilonu nebylo nic. Příště snad zvolí jiné místo. Snad.

Nad ohněm visel kotlík a v něm se vařilo něco, co by normálnímu člověku ublížilo jen svojí vůní.
Geralt opatrně přilil čtyři kapky černé tekutiny z malé lahvičky.
Kotlík začal pěnit.
Tři špetky čehosi stříbrného z malého pytlíku.
hmota v kotlíku ztuhla a připomínala puding.
Sedm přelomených klacíků.
Puding se proměnil v zelenou kaši.
Geralt nahmatal zaprášenou lahev a lokl si.
Pak dobrou sklenici nalil do kotlíku.
"Co byla ta poslední ingredience?" zeptal jsem se.
"Archivní Fiorano, výběr z hroznů."
"Tak vzácné?"
"Stačilo by jakékoliv, ale když už to piju..."
Geralt zamíchal obsahem kotlíku a nabídl mi lahev.
Neodmítl jsem.

Pan učitel Kořínek tiše došel k posteli, sundal si brýle a zhasl svíci. Celý dům už spal, jen on se přezdržel u té pohádkové knihy. Pokojem se rozlila sametová tma, ředěná jen několika hvězdami, pomrkávajícími oknem.
Noční ticho bylo přerušeno tichým hlasem:
"Uriáši, nemohli bychom jim přece jen pomoct?"
"Anděle, co to blábolíš? Kradli a vraždili, jsou moji."
"No ale... když se budou kát... nemohl bys..."
"Jdi mi s tím na kolo... zmenšit utrpení bys chtěl..."
"Když budou opravdově litovat..."
"Co s tebou..."
Hlasy zmizely. Pan učitel rozsvítil svíčku, ale pokoj byl prázdný. Snad usnul a něco se mu zdálo.

Občas se váhy vesmíru vychýlí až do maxima a pak nastává zmar, bída a konec světa.
Jako dnes. Půlka ansámblu onemocněla, rozbil se stroj na vítr, kulisák přišel s tím, že mezi démony a bohy řádí červotoč a Knihovník, sedící v první řadě, si kromě buráků přinesl i rajčata a vejce.
Rezisér skučel v zákulisí a do jediného záskoku, který se podařilo sehnat, lili hektolitry kafe, aby aspoň trochu vystřízlivěla.
"Jedeme!"
Opona se rozhrnula, herci pronesli repliky a nastala pauza.
Záskok upřela pohled do budky.
"Zemřete!"
"Já? Hovnajs!"
"Máte říct, zemřete, milostivá paní!"
"Jo ták! Zemřete milostivá!"
...
Nápověda se rozplakala.

Dotis, pozdní léto 1597

Kapitán Joachim Stein ležel na provizorním lůžku a klel. Česky, pak německy a když začal maďarsky, felčar se konečně odhodlal k říznutí do napuchlého kolene.
Vyřinul se proud nažloutlé tekutiny a zápach ve stanu se zhoršil.
"Bohajeho, kurvamať!" zařval kapitán.
Felčar odložil nůž a sáhl na zarudlé koleno. Nedbal dalších nadávek a hrozeb a tlakem dostával hnis z rány.
Nakonec ránu pečlivě vymyl velmi silnou pálenkou.
To už byl Stein řevem ochraptělý, ale přesto se zmohl na další kletby.
"Snad jsme ty škodlivosti dali pryč," řekl felčar, "měl byste se o to modlit."
Kapitán se modlil.

Slunce pálilo a zahřívalo už tak horký písek k nesnesení. Geralt poopravil provizorní stan, připevěný na Klepnině sedle a rozhlédl se. Za sebou ještě viděl hraniční hory na západě, před ním se doširoka rozprostírala poušť Korath.
Tam nemířil. Mířil k nízké stavbě nedaleko.
"Geraltééé!" ozval se žalostně Marigold, "vraťme se! Za ty peníze to nestojí!"
"Nemusels jezdit. Nikdo tě nenutil,"řekl Geralt a otevřel dveře stavení.
...
"Tolik věcí!"
Marigold byl ověšen vším, co mohl pobrat. Většina z toho byla divná a neznámá.
"Hele, tohle se úplně samo natahuje a- AU!"
Marigold si ublíženě cucal prst.
Natahovací věc zmizela v písku.

Když železnice pospojovala Zeměplochu tak, jako dráteník spravuje rozbitý hrnec, něco se definitivně změnilo. Něco zmizelo navždy (třeba elfi) a něco se naopak objevilo.
"Do háje, do háje, doháje, dohájedohájedoháje... DO PRDELE!"
Felix Hovorka, strážník, Městská hlídka Ankh - Morkporku, se v plné rychlosti málem přerazil o hromadu klád. Z pádu se mu povedl kotoul, pak skok na zídku a dál pokračoval v trase směr nádraží. Z toho se ozvalo zahvízdání.
"Oh... doooopr..."
Nemůže ho zmeškat. Kromě noci na nádraží by ho čekalo ošklivé sepsutí od velitele Elánia.
Strážník Hovorka přeskočil poslední bedny a konečně se vřítil na nástupiště. Právě včas.

Patricij hleděl na nejnovější přírůstek Johnsonovy tvorby poněkud zmateně.
"Co že to mělo být?" zeptal se pracovníka Královského muzea, který zmíněnou věc nalezl v zabedněném depozitáři.
"V jednom deníku jsem nalezl zmínku o Ovládací rukavici. Měla by to být ona."
"Už jste to vyzkoušeli?"
"Ano."
"Kolik je zraněných?"
"Žádný."
Patricijovo obočí vyletělo nahoru.
"A mrtvých?"
"Také žádný."
"Neuvěřitelné. Takže to funguje?"
"Ne... nejsme si jisti. Kdybyste dovolil..."
"Prosím."
Muzejník vzal předmět, uvolnil na něm nějaké dráty a nasadil si ho na ruku.
"No?"
"No, teď bych měl být schopen pohybem prstů..."
"Ale?"
"Ale ta věc je svařena dohromady."
"Ach tak."

"Zlato? A kdy?"
"Je to čtrnáct dnů. A já místo abych hned vše ohlásil..."
Matěj máchl rukou.
"A kde je?"
"Ve sklepě. Jsou toho tři truhly. Já vůbec nevím, jak jsem se do toho namočil..."
Pan notář si zničeně zabořil hlavu do dlaní.
"Máš tady kousek toho zlata?"
"Mám."
Po stole se rozkutálel nuget, veliký jako švestka.
Paní Agáta se usmála.
"Nech to na mně," pravila, vtiskla Matějovi polibek a spolu se zlatem odspěchala kamsi do města.

Za hodinu byla zpět.
"Kdes byla?"
"U toho židovského šperkaře. To zlato je falešné."
"Díky Bohu!" zvolal Matěj, "a díky tobě!"
"Vidíš, hlupáčku."

Pan Matěj Barbarič nevěděl, co dělat, což už něj nebylo nic nového, leč on nevěděl, co říci a to bylo něco, co i paní Agátu poněkud zarazilo.
"Copak se děje, Matýsku?"
"Nic, poklade můj. Opravdu."
Matěj statečně zapíral, avšak paní Agáta oplývala bystrým rozumem.
"Víš, cos mi slíbil. V dobrém i ve zlém. Přece nebudeš takový sobec, abys věci přede mnou tajil. Nebo jsi tu nespokojen?" paní Agáta naladila hlas do slzavých tónin.
Věděla, jak na muže.
"Já... tak bedlivě poslouchej. Něco jsem našel a teď nevím, co s tím. Jestli to praskne, vyženou mě."
"Co praskne?"
"Našel jsem zlato."

Metro sebou hází tam a sem. Jsem zkušeně zapřen v rohu nepoužívaných dveří. Ve druhém stojí, podobně zkušeně zapřena, moje spolužačka a čte si. Tedy obrací stránky pestřeobálkové knihy a frfňá.
"Já nemůžu. To se nedá," vzdychne a sklapne útlý svazek.
"Gimme!"
Vytrhnu jí knihu z neodporujících rukou a otevřu.
...
Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy...
Pohleďte...
Tam přichází želva, Velká A'Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy...
...
Sklapnutí svazku po přečtení.
"No, snad to mají u nás v knihovně. Jak se to... Pratchett."

"A cos jí vlastně udělala, Zdrávas Maria?" optal se Uriáš zvědavě.
Marie si vzdychla.
"Ale Katuška potřebovala nové šaty... Honzík mi sehnal plátno, tak jsme to nastříhaly, ušily..."
Marie se odmlčela.
"No a dál?"
"Barvit jsme to chtěly. Katuška má ráda modrou..."
"No, to víme... co s tím?"
"A proč jste neobarvily už látku? Vždyť se to zdrcne..." poznamenal Uriáš.
Petronel do něj šťouchl loktem.
"Nepřerušuj."
"Nech ho, Petroneli. A nezdrcne, látku jsme srazily už na začátku. Ale to barvení... copak já vím, že se to má protřepat a nemíchat? Teď je to ošklivě flekaté a je to moje vina."

Před branou nebeskou přešlapoval rozčilený anděl a neméně rozčilený čert. Z hlouby nebes se ozývaly zvuky ničení, zkázy a apokalypsy.
"Co to zase provádíte?" zjevil se před nimi Pán Bůh.
"My nic!" odpověděli unisono Petronel s Uriášem.
"Nic? Svatá Kateřina zuří tak, že se dekuje i Michael-"
"No ale to není naše vina!"
"Jak vám mám věřit?"
"Nejsi vševědoucí? Proč si nezjistíš, co se stalo?" ozvalo se za Ním.
Dorazil advokát, Panna Marie.
"Odsuzuješ bez důkazu. Zrovna u tebe mě to překvapuje."
Bůh se ošil.
"Nemusím si přece zjišťovat všechno..."
"Tady bys měl! Tohle jsem totiž zavinila já. Já sama!"