Moje články

Vztekem, zuřivostí a nadávkami se otřásal nejen celý dům, ale i domy vedlejší.
„Jak si to vlastně vůbec představuje? Měl bych ho chytit a za vlasy dotáhnout zpátky! Do kláštera! Na hrachu by měl klečet!“
Kapitán pokračoval ve výčtu trestů a Matěj mlčel a přikyvoval.
Co měl říkat? Skutečně nebylo od seržanta Jaroše hezké, že se po uzdravení sebral a zmizel. Jenže... Barbarič vlastně seržanta chápal.
„Najdu ho! I kdybych měl jet až do Cařihradu!“
Kapitán vykročil ke dveřím a pak se otočil zpátky na Matěje. Ten si z hrůzou povšiml, že Steinovi ukápla slza.
„Opravdu ti nenapsal, kam jede?“

Geralt seděl v závětří tvořeném čluny vytaženými na břeh. Marigold, zachumlaný v tulení kožich, dloubal klackem do různých věcí. Já, zachumlaný v podobný kožich (ach, to blaho, chci víc!), jsem seděl vedle Zaklínače.
„Budeme tu čekat, až zase přijdou?“
Geralt pokrčil rameny.
Děti, co za odlivu procházely břehy a sbíraly vše, co našly, měly ve zvyku po nás občas něco hodit. Včera chobotnici. Přistála Geraltovi na hrudi a kousla ho.
„Žralokem po nás nehodí.“
Bílý vlk mi očividně četl myšlenky.
Pokrčil jsem tedy rameny také a čekal.
Byly to řasy, chuchvalce ostrolistných rostlin. A schytal to Marigold. Přímo na hlavu.

Téma rozhovoru se u nich opakovalo zhruba co měsíc.
„Říkám ti to už po...,“ zašermoval Crowley Azirafalovi před očima kuřecím stehnem.
„Po 7386.“
„Vidíš. Tak to uznej. Nemáme svobodnou vůli. Oni ano. Já dělám to, co dělám, protože musím.“
Ti oni byli lidi.
„Ale Crowleyi... totiž,“ anděl zaváhal.
Jak říct ďáblovi starému jako sám svět, že si tu svobodnou vůli dokázal vybudovat?
Má ho zbavit jeho jistoty? Jeho vědomí, že ta omezení daná jeho zlounstvím už přerušil?
Vždyť Crowley by snad ani nepřežil, žít v okovech svobodné vůle.
„Co totiž?“
„Nic,“ usmál se Azirafal, „nepůjdem raději do parku krmit kachny?“

Rivalita mezi Kometou a INFORMÁTOREM byla všeobecně známá a čím dál horší. Ze strany INFORÁTORA. Mikuláš ze Slova dokázal ctít pravidla a zachovávat status quo. INFORMÁTOR nikoliv.
„Máme právo na informace!“ Brunhilda Stříbropravová na něj zírala až příliš zblízka.
„Už jsem vám řekl vše.“
„Cha! To určitě! Nic jste neřekl! Přiznejte, že kamelotům neplatíte!“
„Platíme.“
„Nevěřím vám! Důkaz!“
Na to byl ovšem už Mikuláš připraven. Vytáhl z kapsy smlouvu.
Brunhilda zbledla a zmlkla.
Ano, forma platu byla neobvyklá, ale druhá strana si ji přímo vyžádala. Copak on může něco dělat, když si Rumova parta přeje být vyplácena ve starých botách?

Z kuchyně vanula divná vůně. Kořeněná, sladká a pálivá. Stein se otřásl. Co tam zase provádějí? Hostitelky, o kterých byl stále pevněji přesvědčen, že to jsou čarodějnice, ne-li přímo démoni, cosi kuchtily.
Kapitán se přikradl k pootevřeným dveřím.
„Kde je to víno?“
„Přidej tam ještě tu sojovku. A zázvor!“
„Už jste tam přidaly to čili?“
Zbytek se ztratil v rachotu pánve a prudkém sykotu.
Kapitán nevěděl, co kam přidaly, ale jíst to nebude.

Jídlo vypadalo nádherně, vonělo skvostně a bylo vynikající, i Jaroš si přidal.
Na otázku, proč nejí, odpověděl nerudně: „Postím se.“
Hostitelky si vyměnily tázavé pohledy.
V říjnu?

„Ne a ne a tisíckrát ne!“ Stein vztekle praštil rukou do stolu, klávesnici minul o milimetry.
Geralt se přes záchvaty vzteku už přenesl, v téhle realitě se pohyboval déle než kapitán.
Patricij popadl myš a sjel níž po textu.
„Oook!“
„Oh, pardon, nevěděl jsem, že nemáte dočteno.“
Severus podřimoval v křesle, obličej přikrytý novinami. Je dobré být mrtvý.
„A co se vlastně stalo, kapitáne?“ zeptal se Daniel Jackson.
Kapitán mu přistrčil notebook až k nosu.
„Tohle! Nebudu!“
Daniel si přečetl dotčený text.
„Myslím, že budete. Jsou to síly nad naši vůli.“
„A může to být horší,“ broukl v polospánku Severus.

Stein skřípal zuby a mumlal všeliké kletby. Matěj seděl u stolu, ruce sepjaté. Snad se i modlil.
Ve vedlejším pokoji plzeňský kat právě prováděl neurochirurgickou operaci. Čertovo vejce puklo.
Po bůhví jaké době Mistr Roth vyšel ven. Unavený, bledý, ruce se mu třásly.
„No, pánové, teď je to na seržantovi a Bohu.“

Jaroš ležel v posteli, hlavu ovázanou, na čele stály kapky potu. Pak horečka ustoupila, kůže byla studená, suchá, bledá až do modra, dech se téměř ztratil.
„Jako by byl...“
„Není.“
„A kde je?“
Stein pokrčil rameny. Kde seržant bloudil, nevěděl. Ale schránka jeho duše tu na něj čeká.

Spousta lidí, jídla, řečí a žádní draci, přesně tak, jak se Sibyla obávala. Když ji obklopil houf jejích sestřenic a odtáhl ji do zahrady, Sibylu začala bolet hlava.
„Máme pro tebe dárky, drahoušku!“
Dárky zahrnovaly několik krabic (!) krémů, mlék a vodiček a tisíc dalších nesmyslů. Dále tu bylo několik naprosto nemožných nočních rouch, které by byly odhalující i v sauně a pak voňavky. Rosa noci, hodně hloupý název. A další, pach nahnilých fialek byl cítit i přes lahvičku.
Žádný drak.
„Tohle určitě pomůže.“
„K čemu?“
„No k ženichovi!“
Dívky se rozhihňaly.

Nakonec Sibyla žádnou z těch návnad nepotřebovala. Stačil drak.

Leonardo da Quirm kreslil do svého bloku. Nákresy, výpočty a několika úplnými studiemi pokryl i přilehlé oblasti.
Ale vraťme se k tomu hlavnímu. Křídlovému postroji.
„Co tomu říkáte, pane?“
Vetinari zamyšleně obešel stojan. Nedalo se popřít, že to muselo dát práci. Křídla byla tvořena šupinkami z hedvábí, natažena na tenkou bambusovou kostru nezaměnitelného tvaru a opatřena popruhy.
„Už je to vyzkoušené?“
„No... tady to funguje. Venku...“
„Vezmu si to a nechám prozkoušet.“

O jednoho dobrovolníka a velký stoh slámy později.
„Mrzí mne, že to nefunguje, pane. Noby se na motýlí letku tak těšil.“
O Elániův sarkasmus byste zastavili splašené stádo.

Kromě přírodních katastrof, jako vánice, zemětřesení nebo výbuch sopky může doručovatele na Islandu překvapit troll, elf nebo Odin. Olaf Sturluson byl rád, když zazvonil u posledního zákazníka.
„Dopis, pane.“
Adresát zavrčel, v silném větru se nedalo zaslechnout co a podškrábl dodejku.
Olaf nasedl do džípu a odjel.

V domě se rozzářilo zrcadlo a zobrazilo důstojnou dámu, tvářící se velmi potěšeně.
„Nech mě konečně na pokoji.“
„Nemůžu se zajímat o přítele?“
„Je mrtvý. Snažil jsem se, co to šlo. Sovy a netopýři! Ani v hrobě nemám klid! Škytám co chvíli!“
Dáma mlčela a usmívala se.
„A jak se jinak máš, Minervo?“

„Jsem utahaný, Yen. Zabít v jednom dni mantichoru, baziliška a tlupu ghůlů, to není nic jednoduchého.“
Geralt si přetáhl peřinu přes hlavu.
„Geralte.“
Čarodějčin hlas byl úsečný a ledový.
„Nikoho tam neznám.“
„Seznámíš se.“
„Nevím, jak se chovat.“
„Nevyrostl jsi v jeskyni. A není to tvoje první slavnost.“
Geralt se pod peřinou ušklíbl. Nebyla. Už zažil ty přezíravé a znechucené (čarodějové) a odhadující a hladové (čarodějky) pohledy. Poznámky, pronášené, aby je slyšel. Úšklebky, činěné, aby je viděl. Věděl, že ho nesnáší, že se jim hnusí. Nesnášel a hnusil si je taky. Celý mágský cech byl až na výjimky hrozná sebranka.

V chodbě bylo těsno. A dusno. A taky temno, vlhko a přečarodějkováno. Nezúčastněný divák by si v deníčku mohl odškrtnout 'dnes jsem viděl všechny najednou'.
V čele kráčela Stařenka, nepříliš nadšená, že tu není Bábi. Za ní šel Gracián. Jeho funkce mezi čarodějkami byla tak nějak nedefinovaná a on i ony o tom odmítaly mluvit, ale jeho schopnosti byly nesporné. Následovala Tonička Bolavá. V závěsu se jí drželo několik mladých čarodějek.
„Au!“
„Co je?“ otočila se Stařenka do tmy.
„Šprajcla sem se,“ odpověděla Vysoká hubená malá tlustá Slávka.
„Přišlo to na tebe? To nevadí, doženete nás, až se zase smrskneš.“

U puškaře bylo ticho a liduprázdno. Kapitán nahlédl do dílny, střelnice i na dvůr. Až v zadní světnici seděl majitel nad podivnou pistolí. Hlaveň měla úzkou, rukojeť krátkou, s kusem kovu před ní.
„Co to je?“ zeptal se Stein.
„Novinka a odpověď na vaše modlitby, kapitáne.“
„Vždyť to nemá ani lunt. Jak to může střílet?“
„Chcete to vidět?“
Cizinec byl vysoký, osmahlý, rozhodně nebyl evropan.
„Ovšem.“
Po střelbě si byl Stein jistý. Tohle byl ďábel. Pravděpodobně Lucifer osobně. Kdo jiný by dokázal vystřelit šestkrát bez nabití, bez doutnáku a do úplného středu terče?
Stein se pokřižoval. Zůstane u své těšínky.

Blížili se k šibeničnímu vrchu. V dáli zahřmělo.
„Že já se vždycky nechám ukecat,“ vrčel nenaloženě Uriáš.
Petronel mlčel. Třásl se a bledší byl než jeho vlastní křídla.
Stanuli u šibenice. Nad nimi černočerná mračna.
„Co chcete?!“ utrhl se na ně místní čert.
„Dej se do toho, anděli,“ postrčil Petronela Uriáš.
Petronel se nadechl.
„Agape! Pag- Agape satanas! In... in... déó...,“ anděl koktal, zadrhával se a horečnatě okolo sebe máchal kropenkou.
„Nech toho, ještě mě popálíš! A ty, zmiz a už se nevracej!“
Po čertu nezbyl ani ten smrad.
Uriáš koukl na schlíplého anděla. Ten rozpačitě pokrčil rameny.
„Ty... brepto.“

Pláň roztínala rozlehlá řeka. Hluboká a dravá, v horách tál sníh. Přechod umožňovaly dva brody. U jednoho stál zástup vesničanů, přechodu bránil stejný zástup vojáků. Čas od času se několik vesničanů pokusilo zkusit druhý brod, vojáci pospíchali za nimi, následoval zbytek civilistů a zbytek vojska a všichni se sešli před druhým brodem.
Koukali jsme na to divadlo z nedalekého vršku.
„Myslíš, že je to přestane bavit?“ zeptal se Marigold.
„Až nějakému vojákovi rupnou nervy a vytáhne meč,“ povzdechl si Geralt.
To jsem nemohl dopustit.
„Zbavím je této patové situace,“ řekl jsem a proměnil se.

Vojáci se rozprchli na všechny strany.

Jarní ráno se pozvolna měnilo v jarní dopoledne. Slunce svítilo, ptáci zpívali, podél řeky kvetly stromy o stošest a bzukot včel v jejich korunách připomínal hučení jezu při nedávných záplavách.
Řeka sama byla ještě hnědá splavenou hlínou a rychlá roztátým sněhem.
Na vyvráceném dubu seděl rybář a nadšeně máčel vlasec v rozbouřených vodách. Opodál se pásli dva koně.
Hromada pokrývek pod jedním stromem se pohnula a setřásla ze sebe okvětní plátky.
Geralt zamžoural na sedícího Marigolda.
„Co to děláš?“
„Chytám ryby!“
„Ale Marigolde, teď přece-“
„Jen počkej!“
Geralt si povzdechl a znovu se zahrabal do pokrývek. Když to Marigolda baví...

„Prosím, pane. Je to výjimečná událost. Jen bohové vědí, kdy se nám to zase povede dát dohromady. Zaručuji vám maximální možnou ochranu, kromě Hlídky jsme domluveni i s Neviditelnou Univerzitou.“
PhDr. Rozamil Všetenkrát, CSc. pokračoval:
„Dovolte mi, abych vám předestřel seznam ostatních majitelů a děl. Jsou mezi nimi jména velmi významná, nemusíte se bát, že byste se octl, tedy vaše obrazy, tedy obrazy, které vlastníte, tedy...“
Doktor se zakoktal.
Patricij pozvedl obočí a list papíru.
„Dobrá souhlasím. Ale...“
„Ale co?“ vyjekl doktor.
„Tvůrci děl jsou do jedné ženy. Na výstavě To nejlepší ze starých Mistrů?“

Oprava názvu nezabrala moc času.

Docent farmacie Drahomír Koudelka je vzdělaný pán. Jeho lékárna naproti nemocnici lady Sibyly prosperuje jako žádná jiná v Ankh - Morporku. Jeho klientela je bohatá, uznalá a hlavně platící. Pan lékárník míchá masti, koulí prášky, drtí, odvažuje, destiluje, extrahuje, aduje, titruje, substituuje a vůbec činí věci různorodé.
Krabičky, lahvičky, kelímky, pytlíky. Vše pečlivě označené s návodem k použití.
Zrovna tak jako krabička prášků, které mají zabránit, aby se dále rozrůstala rodina truhlářova.
Na krabičce jasně stojí 'V. Verka, jednou denně ve stejnou dobu'
Paní se jmenuje Veronika. Manžel Václav.

Prášky fungují naprosto spolehlivě. Jen paní Veronika si za čas najde milence.

Zemětřesení v komplexu podzemních chodeb zažíval Geralt poprvé. Vyšel z něho nezraněn, leč zavalen.
Po blíže neurčené době vzdal snahu o odklízení a jen koukal, jak se na dohořívající pochodeň snáší pramínky prachu ze stropu. Pak nastala tma.

Spadl kámen. Druhý. Do naprosté temnoty se zabodl jako šíp paprsek světla.
„Je tu! Říkal jsem to!“
Na zem spadlo lano a pak Marigold.
„Jsi v pořádku?“
Geralt se pak dověděl, že Marigold zorganizoval záchranu, sedřel si ruce při odklízení trosek a skoro ztratil hlas, jak přemlouval ostatní, aby ještě hledali.
Geralt byl vděčný. Nicméně už další den dostal Marigold pár facek.

Do kostela přiklopýtali ráno. Rozcuchaní, ušpinění od popela, ve vlasech slámu.
„Podívej se na ně. Člověk by nevěděl, který z nich je ten padlý,“ řekl sv. Kryštof.
„Jak dvě zmoklé slepice,“ přisadil si sv. Matěj.
„Vy ste taky jeden jako druhej,“ ohradil se Petronel.
„My jsme k rozeznání,“ nadhodil si Matěj sekeru.
„Protože máte atributy. Lidi by si vás jinak pletli.“
„To si je pletou i tak,“ zamumlal Uriáš.
Kryštof se ušklíbl. Matěj na čerta vyplázl jazyk.
Uriáš si vykasal rukávy.
Rvačce zabránilo pohoršené odkašlání od mariánského oltáře.
„Máte štěstí,“ zahrozil čert pěstí, pak popadl Petronela a vykráčeli z kostela.

Na výstavný statek se snesl klidný večer. Klekání doznělo, na obloze se objevila Večernice...
„Osle! Mezku! Ty... ty... ty matlo!!!“
Petronel vyletěl ze statku. Uriáše minul tak rychle, že nepostřehl jeho zlomyslný úsměv.
Pekelník se pohodlně opíral o zeď.
„Hi hi hi.“
„A co ty?“
Čert se přestal smát a pomalu se otočil. Selka, ač velmi milá a hodná, se nyní tvářila tak, že by vycouval nejen archanděl Michael, ale i On sám.
„Táhni, ty pometlo! Zmetku pekelný!“
Uriáš dohnal Petronela mezi poli. Oba se ztratili mezi vysokými žitnými klasy, obtíženi nejen nadávkami, ale v případě Petronela i nesplněným úkolem.

Elánius netrpělivě přecházel sem a tam. Chůze směry semými a tamými byla prokládána pohledy z okna, na hodiny, hodinky, strop, dveře a podlahu, jejíž koberec začínal jevit známky nadměrného užívání. Elánius si nervózně zapálil doutník. Co jim tak dlouho trvá? Neřekl jim to dost jasně? Je možné, že to nepochopili? Křičel přece dost hlasitě:
„Dostaňte mě odtamtud před půl pátou! Je jedno, co si vymyslíte!“
Elánius neklidně dýmal z doutníku, ve tváři výraz nenaložené sopky.
Hodiny odbily půl.
„Same,“ zazněl zdola Sibylin hlas, „oblékat!“
„Ale...“
„Nikdo nepřijde, Same. Do té Opery se mnou půjdeš.“

Rozkazy jsou marné, když nemáte velení.

Prskání doutnáku vystřídalo zlověstné ticho.
PRÁSK!
Budova se otřásla, pobořené zdi se změnily v ruiny. Geralt se stačil ukrýt jen díky zaklínačským reflexům. K praskání zdí a padání cihel se po chvíli přidalo i hučení ohně. Jediný východ z komnaty vedl rychle se rozpalující výhní.
Ze zbořeniště se Bílý Vlk dostal v poslední chvíli. Plameny šlehaly vysoko nad střechy, živené jen bozi vědí čím.
„Geralte!“ Marigold vylil příteli na hlavu soudek vody.
Geralt se opatrně dotkl čela.
„Vypadáš ještě hůř, než obvykle. Půlka je spálená, druhá... no...“
Marigold s nůžkami dělal, co mohl, ale stejně byl Geralt vděčný za obvazy.

Bouře zuřila.
Blesky blýskaly, hromy hřměly a sníh ve formě ostrých mrazivých hrotů ani tak nepadal, jako se vrhal střemhlav.
Nevrlý kůň, nesoucí nevrlého jezdce, pohodil hlavou.
Jezdec něco zavrčel a zvíře se dalo na další pochod. Pomalý a neochotný.
Druhý jezdec, na bujném, nyní značně zplihlém běloušovi, počasí snášel podstatně hůře. Klepal se, naříkal a patrně i brečel. Nakonec sjel z koně a zůstal ležet v závěji.
„Měl jsem tam být už přede dvěma dny! Umřu raději tady, stejně mě zabije!“
Jak se později ukázalo, neměl pravdu.
Ale na Slavnosti Jara to Marigold nestihl. Zato si uhnal epesní nachlazení.

Na stůl padl mohutný svazek. Zaduněl, otřásl svícnem, kalamářem a sloupci desek s papíry. Vyvolal víření prachu a listin.
Marigold se rozkašlal, Regis kýchl. Pak se ozval trhavý zvuk. Angoulême pokračovala v cupování svého už tak dost ubohého oděvu.
"Tohle je váš případ! Sto třicet stran!"
Geralt přešlápl. Zašustilo to. Hodně to zašustilo. Šustění bylo vlastně příčina i následek současné situace. Nezaviněně, dokonce ani Marigold v tom neměl prsty, se octli v nedostatku v oblasti ošacení. Úplném. Naprostém. Totálním. V takové situaci hledá člověk náhradu v přírodě. Copak mohli vědět že ten hájek, co obrali do poslední palmy, je posvátný?

"Kapitáne," otvírám portál, který vede do autorova obýváku.
"To je dost!"
Matěj a Bohdan otálejí.
"No tak, tady zůstat nemůžete. To víte."
Vědí.

Druhý portál vede na mnohá místa. Včetně mojí knihovny. Pan Pratchett už svůj obývák nepoužívá. Postavy mizí, Patricij na mě vrhá Pohled a pak neslyšně říká příští rok!
Rozkaz!

Geralt se společností mávne rezignovaně rukou. Ví, že za rok je tu znova.

Nakonec Rogan a Gorja.
"Jestli nahoře nenajdu Síň hrdinů..."
"Řekneš Perunovi, ať řekne Červenákovi, ať to napíše."
Potomek Černobohův obrátí oči v sloup nad tím nedostatkem respektu k bohům a zmizí v Portálu.

Pokoj osiří.

Slunce se pomalu klonilo k západu, z řeky stoupala mlha (pravděpodobně). Nastával večer. Závodníci odcházeli domů. Vyhlášení proběhlo, ceny byly rozdány (v několika případech ukradeny), tak co tady.
Na tribuně seděl arcikancléř Výsměšek.
"Ctibume!"
Rozšafín Ctibum rezignovaně přetřel omniskop.
"Pane?"
"Máte něco?"
"Ne, pane, ale jsem si jistý, že Hlídka se o to postará."
Na obzoru zahoukal vlak.
"Osmička z Quirmu. Mohl by být...?"
"Uvidíme."
Ctibum poklepal na omniskop. V zrcadle se objevila tvář velitele Elánia.
"Jo, máme ho," řekl velitel dřív, než Ctibum stačil vyslovit slovo.

"A na posledním místě, se ztrátou třinácti hodin a něco, se umisťuje Mrakoplaš."

"Chápu vaše obavy, veliteli, ale aspoň ta stará budova najde uplatnění."
"Zloději tam budou mít žně!"
"Bude přítomna Palácová i vaše Hlídka."
"Bude docházet k podvodům!"
"Které budou patřičně prošetřeny a potrestány. Lidé se navíc brzo naučí nevěřit všemu, co se na Zdi píše."
"Bude docházet k nelegálnímu prodeji!"
"Ustavím komisi, která se tím bude intenzivně zabývat a každý podezřelý obchod prošetří. Navíc, nastavení jasných pravidel rozhodně všechny nešvary omezí. A se zbytky si určitě hravě poradíte, veliteli."
Elánius mlčel. Patricij ho, jako obvykle, udolal argumenty.
"Stejně byste to měl zakázat."
Vetinari zavrtěl hlavou.
"Není proč."
Elánius odcházel.
Zatracený Marketplace!

"Jste laskavý, pane notáři," Agáta natáhla ruku a Matěj jí podal svazek listin.
"Vůbec ne, vzácná slečno. Mám povinnosti v okolí, stavit se zde nebylo vůbec složité."
"Chystali jsme se do města. Všichni. Teď tam nemusíme. Ušetřil jste nám dlouhou a namáhavou cestu."
Matěj se uklonil.
"Pokud jinak nedáte... pak mi bylo potěšením."
Agáta se jemně zarděla.
"Opravdu nechcete zůstat přes noc? Připravit komnatu by nebylo složité."
"Ó nikoliv, slečno. Nechci vám přidělávat práci."

Matěj odjížděl z hradu. Byl spokojen. Jen ne do města, myslel si, ještě by si mojí Agáty mohl všimnout nějaký bohatý mladík a přebrat mi jí!

>>No tak. Přestaň trucovat.<<
"Já netrucuju. Sem nasranej."
>>Nemůžeš s tím nic dělat.<<
"Nemůžu. A to mě právě sere," Rogan kopl do kamene.
Gorja nakrčil čenich.
>>Ale ona dole není pořád nuda. Už jsem ti vyprávěl, jak se Ohňooký s Rohatým tak ožrali...<<
"Jo."
>>A jak jsme Rohatýmu se smečkou...<<
"Třikrát."
>>A jak se Hromovládce dozvěděl o té zadní brance na svět?<<
"Asi miliónkrát."
Gorja stáhl ocas. Kdyby byl člověk, drbal by se ve vlasech.
>>Ale ty přece nebudeš pořád dole. Máš známosti, vezmou tě nahoru. Do Síně hrdinů. Tam se prej pořád chlastá, to by mohlo bejt hezký, ne?<<

Byl únor, mrzlo, až praštilo. Na Stříbrné skále se opět schylovalo ke krveprolití.
"Uděláme to jako loni, nevím, proč bychom měli něco měnit," prohlásil Stein i přes námitky své drahé ženy.
Měl poslechnout. Prase po první ráně nestrnulo a nahodivši si kapitána na hřbet, prohánělo se po dvoře za veselí Steinovy rodiny i čeledě.
"Jaroši!" řval kapitán bezmocně, držev se prasečího hřbetu jako tonoucí stébla.
"Pusťte se, pane!"
Kapitán neslavně skončil v hnoji, prase padlo pod nůž Jarošovi.
Magdalena Steinová se zadívala na svého zneuctěného manžela.
"Prosím, nic neříkej," Stein zněl skoro plačtivě.
Paní Magdaléna vskutku mlčela. Mlčela velmi významně.

"Geralte."
"Borchu."
Rytíř přistoupil k Zaklínači a než stačil Geralt cokoliv udělat, obdržel žebra drtící objetí.
"Rád tě vidím."
Geralt se s ulehčením nadechl.
"I já tebe. Pivo?"
***
"Takže, Geralte, u tebe vše při starém?"
Geralt se ušklíbl.
"Ano, stále si mě někteří pletou s nájemným zabijákem."
"Opravdu?"
"Nevěřil bys. Korunované hlavy...," Geralt mávl rukou a dopil pivo.
Borch zúžil oči a objednal další.
"Věřil."
Dlouhou dobu pili v tichu.
"Aspoň na ně můžeš vrhnout děsivý pohled. Co mám dělat já? Vychrlit plameny?"
"Chceš říct..."
"Ano."
"Asi vypadáme natolik schopně, že zvládneme všechno."
"Začínám nenávidět lidi. Aspoň některé."
"Hm... dospíváš."

Vesnicí se rozléhal nářek a úpění. Kontrastoval se štěbetáním papoušků a vzdáleným řevem jaguára. Ten snad truchlil taky, se zesnulým nejednou skřížili zbraně.
Vesničané se shromáždili u Domu mužů. Z něho vyšel náčelník, nesoucí tělo. Za ním vyšel šaman, potřásající chřestítky z jeleních kopýtek a ječivým hlasem sdělující bohům všechny hrdinské skutky mrtvého. Tělo bylo umístěno na nosítka a průvod se vydal do hor. Tam, v posvátné jeskyni, je už připravená jáma, vyložená kameny a prkny. Mrtvý tam bude v klidu spát se vším svým majetkem. Pelíškem, miskami na krmení i nejnovější hračkou - míčkem, který mu udělal šestiletý náčelníkův vnuk.

Cech Šašků a kašparů má Síň Tváří. Jsou to řady vejdumků, na kterých je nakresleno líčení jednotlivých šašků. K vejci je připevněn papírek se jmény, která masku nosila. Některé papírky jsou veledlouhé a dávno přeškrtaná jména vybledla k nečitelnosti.
Paláci má také Síň. Plnou posmrtných masek předchozích Patriciů. Nejsou zde všechny, protože "... v některých případech nebyla hlava nalezena a když, tak byla nenapravitelně poškozena..."
V Pseudopolském Dvoře je Šuple. Obsahuje dvě škrabošky a jednu katovku. Maska je dobrá, ale když tak strašně zadrháváte, že než stačíte říct "Dej sem všechny prachy, babko!", babka stačí zavolat policii, tak tudy cesta nevede.

Ptačí jeřáb, kotvičník, dub letní, andělika, lékořice lysá.
Mateřídouška, dobromysl, heřmánek, řebříček, šípek, hluchavka bílá, truskavec, čekanka, jitrocel.

Karneolové korálky, nošené ve dvou řadách kolem krku.
Aktivní měsíční kámen, nošený pod šaty na podbřišku.
Aktivní achát, přikládaný na podbřišek.
Záhnědy v kožené čelence.
Hematit na zápěstích.

Magická zaříkání, složitá kouzla, obřady, vyžadující ingredience nechutné a nezákonné.
Elixíry, jejichž složení a pracnost výroby zvyšují jejich cenu takřka astronomicky.
Dlouhé porady s osobami moudrými.
Vyšetření a odmítání výsledků.
Pokoření se a prosby ke kněžkám a bohům.
Zoufalé cestování daleko za hranice civilizace.
Nic.

Jestliže máte atrofované gonády, nic z toho vám nepomůže.

Nová koncertní síň otevírala Velikým koncertem. Program obsahoval slavné skladby slavných lidí, korunované symfonickou básní G. H. Cacha.
Vznešená společnost vplouvala do sálu, kolotala po chodbách a švitořila. Předmětem hovoru byla budova sama, postavená ve stylu novobaroka, známé tváře, drby a nakonec i hudba, když už nezbývalo nic jiného.
Koncert plynul, víno a občerstvení taky, vše bylo v pořádku.
Nastal čas pro poslední číslo. Pro varhany.
Všichni se shodli, že to byl hezký večer. Nikomu se nic nestalo. A kdyby to nebyly varhany Zatraceného Hlupce Johnsona, mohla být v pořádku i ta budova. Ostatně ty ruiny jsou vlastně docela malebné.

Něco se pohybovalo Ankh-Morporkem. Slídilo, čenichalo a hledalo. Vynález parního stroje přivítalo s nadšením! Takhle to bude ještě lepší! Teď už jen tu správnou hlavu...
Nejdřív to zkusilo s Madlomilem Štědrovkou. Vypadlo za pět vteřin, popálené a zbité.
Ten člověk nemá v hlavě než páru a lokomotivy! A Železná vrtilka má těžký levý hák!
Něco odkulhalo do čtvrti alchymistů. Vrátilo se z ní navíc poleptané a podrápané.
Nakonec našlo hlavu, nacpalo ji lákavými nápady a myšlenkami, páskami plnými obrázků, penězi, zvukem!

Patricij pohlédl do zrcadla.
"To už tu bylo. A teď se mnou už nenechte zdržovat."

Něco schlíple zmizelo.
Klikaklikaklik?

Ozvala se tlumená rána a z laboratoria se vyvalil oblak dýmu. Geralt nahlédl dovnitř.
"Yen?"
"Yen!"
Geralt se pokusil proniknout zrakem hustý kouř. Bezvýsledně. Do Yennefer narazil náhodou. Náhodou se mu povedlo najít okno a vyrazit ho.
Okolí se stalo viditelným a obyvatelným.
"Co se stalo?"
"Já... chtěla jsem vyrobit Černého racka. Jsem si jistá, že jsem postupovala přesně..."
"Lásko," zaklínač se usmál a odhrnul čarodějce vlasy z čela, "víš, že nepochybuju o tvé zručnosti. Ale zaklínačský elixír může vyrobit jenom zaklínač. To přece víš."
Yennefer to věděla, ale ani to jí nezabránilo to nezkoušet. A platit za znovuzařízení laboratoria.

"Už odtamtud nevyleze, jasná věc."
Zase? pomyslel si Villentretenmerth. Stejné rumiště, stejní čumilové...
Zavrtěl hlavou. Dnes to vyřeší jinak.
"Chceš se vsadit?" zeptal se toho poďobaného.
"Vsadit pane?"
"Uvnitř je zaklínač a obluda. Proč se nepobavit?"
"No, pane, ale jak bys..."
"Sázím deset stříbrných, že zahyne obluda. Zaklínač vyjde," rytíř pohlédl na slunce.
Klonilo se k západu.
"Ano, do dvou hodin."
"Ale pane, vždyť ani nevíš, co..."
"Tím je to zábavnější."
"Deset stříbrných dohromady dáme. Platí pane..."
"Borch Tři kavky."
Chvíli bylo ticho. Pak zachrastilo kamení a ze zbořeniště vyšlo nové slunce. Malé, bílé, notně zaprášené a smradlavé.
"Zdravím, Geralte."

V Ankh-Morporku bylo přirozeně Igor víc. Třeba v Královské bance, v nemocnici Lady Sibyly... V nemocnici se totiž Igor hodí. Resucitace, rychlé šití, plastické operace, transplantace... Tento Igor, Igorův bratranec, jednoho večera zaklepal na dveře forenzního oddělení.
"Mhám phrobhlém."
"Jakej?"
Nemocniční Igor vytáhl z vaku velikou sklenici. Plaval v ní jeden objekt.
"Předh thřemi dny jihch tam bhylo čthyřhiceth. Hele,"
Igor vyndal z malé skleničky stejnou věc, přidal jí do velké sklenice a oba chvíli čekali. Pak se ty dvě věci prolnuly a splynuly v jednu.
"Máš splývavé uši," definoval problém seržant Igor.
"Cho s thím?"
"Skladuj je po jednom."