Moje články

Rudy si ještě pamatoval na tu příhodu s bramborou v obchodě.
Pamatoval si i na to, jak s Liesel lezli přes plot a ze stromů shazovali jablka.
Pamatoval si na to, jak ho při krádeži v obchodě přistihli.
Pamatoval na to, jak na stromech zbyla jen malá a scvrklá jablka.
Celý svět se proměnil v jedinou dlouhou ulici. Ulice U snědeného krámu, račte vstoupit.
Máte hlad? To všichni.
Kručí vám v břiše? Každodenní píseň.
Přesto bylo v Rudym něco, co ho přimělo vzít chleba. Rozdělit jej a házet na silnici, když ulicí mířil průvod na ještě hladovější místo.
Do Dachau.

Psí stopy ve sněhu nebyly nic zvláštního. Jedni je používali pro vše možné, druzí je chytali a dávali na ně výbušniny. Pes se vždy vrátí k pánovi. Do nepřátelského tábora. Vyčenichá stopu i na východní frontě.
Jenže najít stopu do toho správného domova, to už bylo horší.
Většinou nepotřebné - psi umírali jako lidé, jako koně, jako vše.
Ale občas se nějaký odolný pes s notnou dávkou štěstí našel.
Kam ho vrátit? Lidé, co ho vzali, často padli, co se psem...
U Baryka původního majitele našli.
Přesto byl překvapen, když se ke konci války objevili Němci - a vrátili mu jeho bernardýna.

Varhany hrály svůj part. Zvučně, až duněla zem. Kostely se bortily, když zazněly, a torza se stala smutnými pomníky ještě smutnějších osudů.
Bajonety se do těl zabodávaly s neharmonickým mlaskavým zvukem.
Kulomety štěkaly jako vzteklí psi.
Děla překonala bubny. Zabodávala je hluboko do země, pod nánosy bahna, zatímco se sama objevovala na povrchu.
Děsivá, hlučná.
Kakofonie orchestru, který se snažil ladit a dospět do určitého rytmu.
Marně.
Bylo tu něco, co veškeré snahy kazilo hned na počátku.
Linie, která se ocitala naprosto mimo.
Zpěv, který se nesl skrz a nad tím vším.
Prostupoval kůží, prostupoval duší.
Když zpívalo sténání umírajícího.

Nenapsal. Od soboty.
Je pravda, že jsi kvůli němu celý minulý týden chodila spát mezi jedenáctou a půlnocí.
A když mi i ty dáš za pravdu, tak je to vážné.
Což znamená, že by ses konečně mohla vyspat.
Až napíše.
Naivko.
No co. Něco mi slíbil.
Nebyla jsi to ty, která tvrdila, že muži jsou na dvě, ve válečném stavu na tři věci?
Mlč.
Fajn.
Hele, napsal!
A kdo tu byl paranoidní.
Ticho tam.
Nebylo tu něco o tom, že ho srazilo auto, unesli mimozemšťani, zabila ho žárlivá přítelkyně, zemřel při výbuchu plynu ve škole, přičemž chodíte do té samé...?

"Zemřeš opuštěn. Vše to začne ráno prvního dne čtvrtého měsíce, kdy proliješ slzy nad svou milovanou rudou, kdy krev zmodrá a západ slunce nespatříš. Smrt přijde tiše a neslyšně a unese tě ve spánku, zákeřně, a ty budeš spát osamocen..."
Když na konci března se jednoho dne ráno probudil a poplakal si nad náhlou ztrátou své červené užovky, nevěnoval tomu pozornost. Znejistěl, když viděl chlapce, který kreslil krev modrou. Znervózněl, když západ zakryly mraky. Ale nevěřil - přespávala u něj přítelkyně, nic se nestane...
Přítelkyně se z jeho bytu vykradla ještě před půlnocí.
Zemřel, jak říkala věštba.
Věštkyně měla jiný kalendář.

Dostat vařečkou byl v dětství nejhorší trest. Když si vás táta přehnul přes koleno a vy prostě dostali. Samozřejmě, když už k něčemu takovému došlo, museli jste provést něco šíleného, a tak mě to vcelku rychle vyléčilo z veškeré dětské zlobivosti.
O to horší to bylo později.
Z vlastní zkušenosti vím, že pokud o sobě zjistíte, že jste třeba bisexuální, dá se to.
Pokud o sobě zjistíte, že jste na přiměřeně starší, dá se to.
Když ale o sobě zjistíte, že byste tou vařečkou chtěli dostat zcela dobrovolně a bez zábran, je už něco špatně.
Prostě totální anarchie vašeho mozku.

Svět je nelítostné místo. Přesvědčily se toho mnohé vzácné druhy, z nichž některé vyhynuly ještě před tím, než to stihly ty tolik zbožňované pandy.
Drákula umřel někdy na začátku dvacátého století. Čarodějnice se musely naučit vařit ten nový perník, protože na ten klasický děti nechtěly chodit. Vodní panny zahubily ponorky a lhostejnost námořníků k jejich umění. Bludné kořeny přechytračily navigace v mobilech. Andělé měli více práce a doplatili na workoholismus. Čerti marně přemýšleli nad tím, co znamená globální oteplování, až je nakonec zabili ekoteroristé.
Ale naprosto nejhorší to měly prostě zombie. Zemřely po hrůzostrašném hladu - ale ty mozky prostě nebyly!

Start byla linie. Tenká, ne zrovna zřetelná v tom světě nikoho, kde se majitelé bezcenného území měnili každým dnem.
Byla to linie, kterou každý nenáviděl. Začínala - a kam? Kde je cíl, kde je další políčko v této zvrácené a podivné hře, kde hrajete na triko jiných, ale přeci stále i na to své?
Ale pak se hodily kostky - ti, co seděli nahoře, si hodili a posouvali figurky, jak se jim hodilo a zachtělo.
Někdy to dopadlo dobře, když se na obzoru objevilo něco, co alespoň vzdáleně připomínalo cíl.
Ale někdy se mužstvo vrátilo zpět na start bez čtyř tisíc figurek.

Je noc. Hvězdy na nebi, kouř v dáli. Jemná mlha se valí po odhalené zemi, oblizuje stromy bez větví a pole bez úrody.
Lidé spí. Neklidně a vratce. Probudí se při každém větším zvuku zdejšího hlodavce, který si pod přikrývkou noci dovolí vyjít ze svého doupěte.
Je klid. Nikdo nekřičí, nikdo neumírá. Nikdo nesténá a nikdo se nebojí tolik jako za světla. Klid a mír. Tma je spojenec. To ví každý.
Je noc. Hlodavec uteče, vyděšen. Člověk neví, netuší. Jen spí.
Kdesi na obloze se rozzáří světlice. Země pod ostnatým drátem se zachvěje.
Ale nikdo netvrdil, že noc bude věčná.

Na eintopf se netěšil nikdo, třebaže to bylo oznámeno jako radostná novina. Kdekdo marně přemýšlel, jestli v posledním dopise nežádal o jehly, někdo bádal nad tím, jaká je pravděpodobnost, že ty nedoručené brambory, o nichž se manželka zmiňovala, stále budou k jídlu.
Když konečně našel ten den, nikdo si moc nestěžoval. Bylo jídlo. To bylo dobré. Sice nechutné a člověk si ze zubů tahal jehly a zubní pasta chutnala nevyslovitelně hnusně uvařená s tvrdým chlebem, ale bylo.
"Chutná to jako vypraná kočka," komentoval to někdo, když se mu podařilo vytáhnout ze zubů špendlík. "Smrdí a dokonce to kouše jako kočka."

"Kde máš ženu?" ptali se ho.
Krčil rameny. Nevěděl.
K čemu by mu to bylo - vědět, kde má ženu. Patrně někde v klidu vyšívala. Nebo byla u souseda. V posteli...
Kdesi v dálce zahřmělo. Na rozstřílenou zem se snesl déšť. Posel se drápal do zákopů, aby rozdal poštu.
Ale pro něj tu žádná nebyla.
"Je mrtvá?" ptali se ho.
Nevěděl. Možná ano, možná ne.
Kdo by mu to napsal?
A oni mu povídali, že je jako vdovec.
Třebaže mu nikdy nepřišlo žádné oznámení. Žádný dopis, žádná zpráva.
Ale když o několik měsíců později umíral v bahně, nijak na tom nezáleželo.

"Vezmi tohle... Tak je to správně. A teď zmáčkneš tohle."
"Tohle udělátko?"
"Jo, tohle."
Zmáčkl to. Rána. Kouř. Zmatení. Přátelské poplácání po zádech.
"To by šlo. Teď pojď k ostatním."
Během výcviku jich mnoho zemřelo. Někdo se pokusil utéci, ale marně. Někdo nemluvil celé dny, někdo se skrýval v houští. Udělátek bylo náhle víc a víc a on je poznával. Musel. Pojmenovat je, postavit. Jak zmáčknout, jak dobít, jak připravit.
Přežil. Pokud tomu tak chcete říkat. Když se bojíte každého zvuku, netušíte, co děláte, ani proč. Unikají vám důvody, příčiny, souvislosti a důsledky.
Když jste dítě a zabíjíte pro jiné.

Volili.
To jiní.
Mávali vlajkami, volali a zpívali.
Mlčeli.
Chodili v průvodech.
Zůstali doma.
Rozbíjeli vitríny obchodů.
Poctivě podporovali drobné obchodníky židovského původu.
Kreslili Davidovy hvězdy.
Neměli doma barvu.
Přehlíželi vysklené, prázdné byty. A krčili rameny nad těmi, co se jednoho dne vytratili.
Zajímali se. Ptali se. Litovali.
Nebránili si v tom, aby si vzali. Jen ohrnovali nos nad původem věci.
Nekradli, nebrali. Ani živé, ani mrtvé.
Posílali syny do armády. Hrdě, důstojně.
Litovali, plakali... Odešli z povinnosti a kvůli výhrůžce zastřelením.
Krčili rameny nad průvodem zubožených lidí táhnoucích se městem. Nevšímali si objektů v dálce.
Netušili o koncentračních táborech.

Kdekdo by si mohl myslet, že co se týče jeho hranic, pokud se jednalo o starostlivost o jeho podřízené, žádné neexistují. Žádná starostlivost, žádné hranice.
Červenec roku 1941 by kdekoho mohl vyvést z omylu. Došlo tu na objevení těch neznámých hranic.
Ke sklonku měsíce odcházel z Hitlerovy kanceláře blonďatý muž. Jako vždy neutrální ve výrazu i v očích. Třebaže právě dostal - po tom sestřelení nad Sovětským svazem - zákaz jakýkoliv dalších bojových letů.
Hitler ho přeci chtěl mít v bezpečí. Kvůli Gestapu, konečnému řešení všech těch otázek...
Reinharda Heydricha bylo potřeba uklidit někam do bezpečí. Protože jeho by nikdo neměl sestřelit.

Narazit v té době na masožravku nebylo nic výjimečného. Přálo jim počasí, tuhé zimy, které ulehčilo hledání potravy, přála jim povaha i situace, co panovala v jejich stádech.
Každá z nich si našla svůj vlastní způsob, jak si potravu obstarat, každá preferovala něco jiného - od plynu, práce až po veřejné popravy.
Každá z nich se také jinak obhajovala, když na to došlo. Některá tvrdila, že ty dva miliony zabily nemoci a počasí, jiná to svalovala na hladomor, třebaže ho sama vyvolala.
A každá chtěla víc a celá společnost před tím zavírala oči.
A ztratily se dva miliony.
Deset. Dvacet. Šedesát.

Máte problém s přílišnou svobodou?
Nejste kamarádi s demokracií?
Netušíte, co s přílišnou rozdílností ve vašem okolí?
Vadí vám, že váš soused vydělává víc, protože na rozdíl od vás vystudoval lepší školu?
Chcete státem podporovanou výuku ruštiny?
Máte v oblibě ostnaté dráty?
Volte komunisty a všechny vaše problémy budou vyřešeny!

Včera jsem si stěžovala, že potřebuji zpátky do školy. A podle všeho je můj osud horší než Moffat.
Protože kromě prázdnin nesnáším ještě být nemocná.
A teď smrkám, kašlu a bolí mě hlava.
V dubnu a to drabble se bohužel vážně samo nenapíše.
Tři dny předtím než se dostanu do toho zatraceného Temelína, kam jako vážně chci.
Měla bych se léčit - ne, teď nemyslím z obliby jaderné fyziky.
Ale ono to nejde.
Člověk může dělat psst, jak chce, proklínat všechny bohy, zase zkoušet psstování, ale ono to je na nic.
Protože ty zatracené buldozery pod oknem si prostě nedají pokoj.

Ve škole se o něm za jeho zády říkalo, že je to mlátička. Rozložitý kluk, široká ramena, hlava téměř kdesi v nebi. Inteligence nízká, ochota učit se pramalá. Úkoly násilím vymáhané od drobnějších a chytřejších spolužáků, ročníky prolézané vcelku náhodou, u učitelů neoblíbený.
A pak se to změnilo.
Oblíbenost se zvětšila po přeborech. Jedno vítězství za druhým, běh, skok. Rodiče těch správných názorů a on o tom taky moc nepřemýšlel. Ideální materiál pro hnědé košile.
Všichni si oddechli, když odjel. Pro slávu, pro Říši.
A nikdo tu mlátičku nelitoval, když kdesi daleko na východě padla pro ty zatracené hnědé košile.

„Takže... TARDIS ti všechno přeloží. Každý jazyk, všechno,“ konstatovala Amy.
„Jistě. A platí to i pro tebe, neboj, takže teď bychom měli mluvit německy... myslím. Nebo francouzsky? Verdun zní francouzsky. Trochu jako sýr, což mi připomíná, že tě jednou musím vzít...“
„Doctore!“ přerušila ho Amy. „A platí to na jakoukoliv vzdálenost? Mám pocit, že TARDIS je trochu daleko...“
„Mělo by. Při těch hodinách jsem nedával pozor, jmenovalo se to Duch jazyka a učil to Duch. Možná nějaké rušení, nic zvláštního...“
Amy na něj jen udiveně zírala. Absolutně mu nerozuměla. A ten mužíček, co vykoukl ze zákopu, patrně taky moc ne.

Porta o jídlech spustil uprostřed ledové pustiny.
Zpočátku se zvládli držet všichni – ani Drobeček mu hned nechtěl rozbít hubu – ale když se dostal k polévkám, bylo zle.
„Slepičí ne, chápu,“ poznamenal Porta, když po něm vyjel i jinak klidný Legionář. „Co taková mrkvová? Se smetanou a ořechy. Ta by se do týhle kosy šikla.“
„A mrkev chceš najít kde? Nech si tyhle kecy na jindy,“ zavrčel Dědek.
O několik dní později, když našli útočiště v troskách jedné ruské vesnice, se Porta vrátil ze své procházky.
S mrkví.
Na otázku, kde ji vzal, klidně odpověděl: „Jsme v Rusku. Tady najdete všechno.“

Svět sestavil před zrozením prvního člověka rovnici. Jednoduchou, efektivní.
Na pravé straně stálo konečné číslo, věk smrti.
Na levé trůnila změť proměnných. Některé dal svět každému jedinci do vínku, jiné si musel zasloužit sám.
Láska. Štěstí. Zdraví. Inteligence. Lidskost.
Právě lidskost se stala tou nejproblematičtější.
Někdy lidskost - dosahující i záporných hodnot - zapůsobila na proměnné jiných.
Inteligence mohla slábnout.
Láska se mohla stát pochybnou a iracionální.
Někdy právě záporná lidskost doháněla jiné lidi k hrůzným činům.
Hrdinu k tomu, aby použil stejný jed jako nepřátelé a napustil jím jablko, které okusil.
Někdy se stalo, že rovnice ve výsledku neměla žádné řešení.

Odvlekli ho spolu s ostatními, s otcem, když řekl, že je mu už patnáct. Lhal. Ale o to se nikdo nezajímal.
Odvlekli je do sklepa jednoho ze statků. Nikdo netušil, co tu vlastně dělají. A proč.
Začali je odvádět nahoru. Po pěti. Když se ozvaly výstřely, někdo mu řekl, ať si zacpe uši. Nepomohlo to. Jako by se hrůzná kakofonie ozvala pokaždé, když po schodech nahoru odešla další skupina.
Nakonec přišla řada i na něj.
Popravčí četa vypadala unuděně, osoby v černých uniformách připomínaly služebníky ďábla.
„Teď se nedívej,“ zašeptal muž vedle něj.
Před další pěticí výstřelů to ani nestihl.

Ta kniha vypadala lákavě.
Taky byla v té prťavé části knihovny, co nese nápis Matematika, pako.
Dokonce ani nebyla tlustá, a tak by mamka nemusela vzdychat a mumlat, že jiné dívky se líčí.
A ty by ses líčila, kdyby ti tam sestra nepřekážela celé ráno, co?
Navíc pojednávala o tématu velmi aktuálním.
Třetí tisíciletí. Ty žiješ jen na tom počátku, ale jak chceš.
Není to až tak odborné. To by se dalo zvládnout.
Pokud se nepletu, je tam něco ve smyslu: Na vlastní nebezpečí.
Nebohá osoba dala svému vědomí za pravdu, když došla ke grupám.
Asi to chce ještě čas.

Jako malá se bála všeho, co neznala. Podle lidí přirozené, podle času nikoli.
Když po trati, která vedla okolo jejich domu, projížděly vlaky a ji ten zvuk doháněl téměř k pláči, když jí maminka nedokázala říct žádnou pohádku o tom, že vlaky nejsou špatné, utíkala ke starým kamnům.
Prolezla škvírou, skryla se do starých odhozených látek, které si tam ve svém neexistujícím dětství nanosila a spala.
Jednoho dne vlaky projely a ona znovu utekla. A spala.
Spala i v momentě, kdy se bomby začaly snášet na železnici a zasypávaly ji celou i s okolím.
Spala klidně, protože o tom nevěděla.