Moje články

"Počítej s tím, že ti nic nekupuju," zamručel Baz. Jen z představy toho, že by společně slavili svátek svatého Valentýna, mu běhal mráz po zádech. A nezapomněl to Simonovi zopakovat hned několikrát.
I tak to však nemělo ten žádaný efekt. Když se toho dne vrátil domů, zápach kouře ho praštil přes nos už mezi dveřmi. Rychle vběhl do ložnice, kde našel Simona Snowa, nahého, s mašlí mezi nohama, jak se zoufale snaží uhasit požár, očividně způsobený zapálenými svíčkami. Chvíli trvalo, než ho uhasil kouzly. Naštěstí to však odnesl jen koberec a povlečení.
Pořád ještě nechápal, proč tomu idiotovi nemůže odolat.

Noc. Hvězdy. Měsíc.
Srdce buší.
Kůže bolí. Trhá se. Nehty rostou. Zuby taky. Teď má srst.
Někdo křičí.
Běží. Rychle. Proti větru. Láme větve. Žene se za kořistí. Trhá.
Vyje.
Je ráno. Slunce vyjde. Rosa padne. Probudí se. Nahá.
Srdce bolí.
Vidí krev. Nemůže dýchat. Běží. Po větru. Větve drásají. Jehličí píchá.
Srdce buší.
Cítí krev. Na míle daleko. I jako člověk.
Slzy tečou.
Nemůže. Nechce. Nebude. Ale nejde to skončit.
Křičí.
Nenechá ji. Neodejde. Nic jí nepomůže. Nedokáže to zabít. Sebe.
Pláče.
Někdo ji drží. Někdo ji chrání. Nechce. Nemůže. Nezůstane.
Srdce křičí.
V bezpečí? Kéž by. Přichází noc.

Už od dětství byly nejlepší kamarádky. Trávily spolu celé dny i celé noci.
"S kýmpak si to povídáš?" ptala se maminka, když nakukovala do temného pokoje. Zamumlala, že jen sama se sebou. Nebo předstírala spánek. Kamarádku, která bydlela pod postelí, přece nemohla prozradit.
"Na, tady máš medvídka, ať se v noci nebojíš," zašeptala.

"Těší mě," usmála se. Její kamarádka přivedla další holčičku. Prý si budou rozumět. Duo se změnilo v trio jako mávnutím kouzelného proutku. Hovory za zavřenými dveřmi pokračovaly ve třech. Udělaly si piknik na zahradě. Nikdo jiný tam nesměl.
Jedna holčička. Druhá holčička. Třetí holčička. Deka je prázdná.

Z malé blonďaté dlouhovlasé princezny vyrostla slečna.
Maluje se, lakuje si nehty, učí se tancovat.
Ale taky si oholila hlavu.
Teď už si na genderové stereotypy nehraje.
Evka se hledá. Možná, že je lesba. Možná není holka.
Kamarádkám a kamarádům to nevadí ani v nejmenším.

Mámu i mamku to ale mate.
Absolutně nerozumí tomu, co se s jejich holčičkou děje.
"To bude puberta," říká děda. "To jí přejde."
"Eva je svá," namítá babička. "Nechte ji. Přece jenom nejste žádná tradiční rodina."
Kdo má pravdu? Těžko říct. Ale obě mámy se shodují, že ať už to dopadne jakkoliv, Evu stoprocentně podpoří.

"Nuda," prohlásil Sirius a nezapomněl to "u" pořádně protáhnout. Čekaly je zkoušky a Remus se vážně rozhodl studovat.
"Vymlouvat ti to nebudu," odvětil Remus klidně.
"Protože se mnou souhlasíš," uculil se Sirius. "Můžeme si dát přestávku," dodal a naklonil se k Remusovi blíž, aby mu něco pošeptal. Remusovy tváře se okamžitě zbarvily do červena. Už neprotestoval, když ho Sirius chytil za předloktí a vedl ho pryč z knihovny.

Měli velké plány. Na to, jak dokončí školu a sestěhují se spolu. Jak bude jejich život mnohem lepší. Jak dobyjí svět. V tu chvíli ještě netušili, že jejich štěstí má expirační lhůtu.

Odjakživa utíkal od reality do fiktivních světů. Když objevil Filorii, nepřál si nic jiného než projít hodinami, či telefonní budkou a zažít své vlastní dobrodružství. A to pošetilé přání mu zůstalo i v dospělosti. Samozřejmě věděl, že Filorie neexistuje, ale i tak doufal. Že jednou ho podobné dobrodružství zachrání ze zajetí klinické deprese.
A pak se stalo nemožné. Magie je prý skutečná a on ji bude studovat. A Filorie existuje a on se do ní podíval. Zabil monstrum. Stal se králem. Zamiloval se. Ale deprese nezmizela.
Obětoval se. Jako správný hrdina.
Nebo zkrátka jen našel způsob jak se konečně zabít?!

"Tak to bychom měli," usmála se Jacqueline a začala rekapitulovat. "Ještě nám chybí článek do našeho literárního okénka. Byl mi přeposlán e-mail s odkazem na zajímavou každoroční událost. Probíhá vždy v dubnu, takže pro naše dubnové vydání by to bylo ideální. Nějací dobrovolníci?" zeptala se. Všichni přítomní však jen mlčky uhýbali pohledem.
"Jane, mohla by ses toho ujmout?" řekla nakonec a usmála se.
"Ale, já už píšu o-" snažila se protestovat Jane, ale Jacqueline ji zarazila.
"Tohle ti nezabere moc času," řekla. "A ráda bych viděla tvůj úhel pohledu."
Jane jen zmlkla a kývla. Věděla, že stejně nemá na vybranou.

The hall was beautiful. Filled with dancers, expensive paintings and classical music. This was the largest vampire ball in Europe. An event that happens only once in a hundred years. Lestat smiled and took Nicki's hand. They danced, had some blood and then they kissed. They playfully hid in the shadows and then kissed some more. Since Nicolas became a vampire, their lives felt full again. Happy even. If only the night would never end.

That evening Lestat woke up screaming and crying. Alone. He'd never admit it but since Nicki killed himself, Lestat couldn't sleep. Couldn't escape those nightmares.

Napsal bych ti, ale nemám jak. Od chvíle, kdy jsme nastoupili do letadla, nebyl čas ani přemýšlet. Nic tu nefunguje. Je to tu skoro srovnaný se zemí. A místo držení pera musím držet zbraň.

Chybíš mi. Je nás tu víc, než jsem si původně myslel. A není tu dost místa. Neustále slyším nářky z ošetřovny. Vím, že někteří už se z ní nevrátí.

Je tu tma a pode mnou je tvrdá zem. Sotva vidím ta mrtvá těla okolo mě. Musejí jich být stovky. A já jsem tu sám. Chci se zvednout. Vrátit se domů. Ale nemůžu. Už totiž nemám nohy.

"You didn't see our big finish, yet," she said confidently. "Come here," she whispered. "Trust me." And then she kissed her.

"I know it's hard for you to understand how I feel, but..." he paused. "I care a hell of a lot about that armour..." They both laughed.

"So... my office is overflowing with flowers."
"Oh, really?" she smiled knowingly.
"You didn't have to do that."
"I never had a friend like you."

"There's something I should say. I meant to say always and I never have," he paused and tenderly looked at him. "Sherlock is actually a girl's name."

Letmé pohledy, nenápadné úsměvy, tajné vzkazy, začarované jen pro oči toho druhého. Tiché kroky po kamenných chodbách, zářící hůlky, uhýbající před zraky dospělých, záchvěvy neviditelného pláště.

"Kdes byl tak dlouho?" zeptal se.
"Promiň, motal se tam Filch," vydechl jsem omluvně a sundal si plášť. Ale pak jsem se usmál. "Copak, chyběl jsem ti?"
Místo odpovědi mi věnoval jen pohrdavý pohled.
"No, jestli jsem ti nechyběl, tak zase můžu jít," pokrčil jsem rameny a otočil se k němu zády.
"Drž hubu," zamumlal, prudce mě znovu otočil a políbil mě.

Něžné pohledy, vášnivé polibky, odvážné doteky. Navždy skryté ve stínech letitých stromů.

Nemocničním pokojem se nese smích, tichý zpěv i tóny akustické kytary. Zdi jsou vyzdobené fotkami, obrázky i vánočními světýlky.

Unavené byly hned od začátku. Doktoři ihned věděli, že nepracují správně. Dech za dechem, minutu za minutou. Naplní se hlenem, který bude muset vykašlávat. Bude se jí těžce dýchat a její plíce budou čím dál unavenější. Stejně jako zbytek jejích orgánů a svalstva.

Tři roky? Možná pět let. Osm? Deset? Bylo jí čtvrnáct, když upadla do kómatu. Prý už se neprobudí. A přece. Dospělosti se ale nejspíš nedožije.

Dvacet jedna.

Transplantace proběhla úspěšně. O týden později pacientka zemřela na mozkovou mrtvici.

Byla noc a zářivá hvězda je provázela na cestě. Ustupovala před nimi, aby ji mohli následovat a ani jeden z nich nezaváhal. Věděli, že na konci své cesty najdou toho, kterému říkali Mesiáš. Toho, který vysvobodí svůj lid od hříchu. A tak pokračovali ve své výpravě. Za hvězdou, která přinášela naději.

Najednou si připadala, že se v místnosti výrazně oteplilo. Minulost a přítomnost stály za nic a proto neočekávala, že se dozví něco jiného. Ale teď, když se schylovalo k odrytí její budoucnosti, začala pociťovat nervozitu. Pomalu otočila poslední kartu. Hvězda. Karta, která přináší naději pro dobré konce. Oddychla si.

It was late afternoon. Victor and Emily were walking through The Regent's Park, talking. It was strange. They knew each other since childhood but when they got engaged, it suddenly felt inappropriate to be alone together. They both laughed when the wind almost blew their hats off.
Victor couldn't help it but imagine Henry being here with them. His slightly longer black hair, blowing in the wind. Victor imagined running his fingers through it. Henry's eyes locked into Victor's. Henry's lips.
And then came the guilt. This wasn't fair to Emily.
But how do you stop your brain from wishing?!

We both know the pub so well. We used to go there all the time. Together. But tonight, you are going there to meet somebody else. Somebody who is supposed to replace me.
I'm going in. I will wait in the shadows, unseen.
You meet him and I watch you. You are talking. Then laughing. Then kissing.
I follow you to the toilet. I will make sure nobody will see us. Chloroform will do the rest.
One, two, three... I count the stitches as I'm making them. Legs, arms, heads. Together.
When you wake up, we'll be together always. Forever.

Bylo téměř poledne a Joseph teprve vstával. Mary vzala na víkend děti k prarodičům a Joseph se vymluvil na to, že ho v kostele nemá o víkendu kdo zastoupit. Věděl, že Robert si na něho čas udělá.
Stále ještě nahý začal přehrabovat hromádky oblečení na podlaze.
"Co je tohle?" zeptal se, když se Robert vrátil ze sprchy.
"Placka," odvětil Robert.
"PAVOUK? Co to jako má být?"
"První Asociace Vlivných, Obdařených a Učených Konspirátorů."
"Obdařených?" usmál se Joseph. "S tím bych souhlasil," řekl a popošel k Robertovi blíž, aby ho mohl políbit.
"Tak to myšlený nebylo," zamumlal Robert, ale nebránil se.

When I was just a child, my parents died. I felt sad and lonely, until a handsome prince came, wiped away my tears and gave me a promise ring. One day, we will meet again and have a life from a fairy tale. Until then, I will be the prince who saves princesses. Someone has to do it.

Even before I reached the top of the impossibly long staircase, I saw something strange. There was an upside-down castle in the sky overlooking a large arena.
A miracle? Maybe. It didn't really matter anyway.
It was time to save a princess.

"Musíš zůstat uvnitř," řekla jí babička tónem, který nepřipouštěl námitky. "Pečlivě tě zamknu. A hlavně si nesundávej svůj červený plášť. Víš, že červená odpuzuje vlky."
Karkulka jí to odkývala. Chtěla jí však říct, ať sem toho vlka klidně pošle. Ať to třeba starosta rozhlásí po kraji. Ať všichni vlci vědí, že tu na ně čeká.
Ale pak se dozvěděla pravdu. Musí mu to říct.
Večer se poslušně nechala zamknout doma. Mary jí dopomohla k útěku.
Byl zdrcený, když mu to řekla. Věřil jí, dávalo to smysl.
Svázala ho řetězy. Takhle nikomu neublíží.
Nevěděla však, že ho tím odsoudila k smrti.

Celý tábor se dnes válel u rybníku a Petr, ke svojí vlastní nelibosti, nemohl od Marka odlepit oči. To denně posiluje a nebo jen vyhrál v genetické loterii? Někdo by mu to producírování se bez trička měl zakázat!
Petr si sebekriticky prohlédl ochablé svaly na svém břiše. Možná by se sebou měl taky něco dělat. Zkusil zatnout paži.
"Jdeš do vody nebo si tu plánuješ hledat svaly celý odpoledne?" zašklebil se Marek a zatřepal hlavou, aby Petra pokropil studenou sprškou z mokrých vlasů.
"Už jdu," zamumlal Petr uraženě. "A abys věděl, mám luxusní bicáky. Akorát jdou vidět jen periferním viděním."

"Tak vás tady všechny vítám. Dnes se šampioni utkají s nováčky v dalším mistrovství sklepních her. První disciplínou bude šplhání na polici, kterou můžete vidět za mnou. Je stará a ztrouchnivělá, takže si dávejte pozor pokud vaše váha není zanedbatelná. Ano, dívám se na vás, kočko Micko, minule jste nám tuto překážku málem převrhla, tudíž tentokrát jste z této disciplíny diskvalifikována.
A nemňoukejte na mě.
Následovat bude překážkový běh, který se bude odehrávat na šířku sklepa od tady toho okýnka až po támhle tu pavučinu.
Skákání ani plavání se neosvědčilo a tak jsme vymysleli novinku.
Slyšeli jste už o wrestlingu?"

Místnost je malá a temná. Je nás tu minimálně dvacet. Ve středu sedí dlouhovlasý muž v tunice a plátěných kalhotách. Postupně z tašky vytahuje svázané otýpky sušených bylin. Trvá jen chvíli, než připraví vše potřebné. Ukazuje nám svázané byliny. Pelyněk a šalvěj. Šalvěj má pročistit prostor i mysl. Pelyněk je ten, který přinese vize.
Někteří zúčastnění se usmívají. Nevěří mu.
Bylinky podpálí a hodí do plechového kotlíku. Kožený buben dodá rituálu rytmus. Je tak jednoduší upadnout do transu.
Jsem v lese, je jaro. A najednou běžím. Léto, podzim, zima. Období se rychle střídají okolo mě. Nebo snad tak dlouho běžím?!

"And he said: "You would kiss me if you cared about me."," said Jane calmly and took another sip from her glass.
"Darling, please, don't be so vulgar," replied Victor's mother. "Let's change the topic, shall we?"
Victor was sitting on the opposite side of the table right next to Emily. His cheeks were flushed due to the amount of wine he already consumed tonight. How he hated these family events. And Jane, his cousin, always had stories to tell. Victor presumed she made them all up in order to shock everybody.
He wasn't so bold. He would never tell.

S radostí mě vítali, když jsem se tehdy vrátil domů. Byli naštvaní, ale báli se o mně. Proto se snažili rychle zapomenout. A mně nezbylo, než udělat to samé. Potřeboval jsem rodinu. A tak jsem se stal takovým, jakého mě chtěli.

***

Prameny dlouhých tmavých vlasů mi v chomáčích padají k nohám. Místo své noční košile mám na sobě oblečení, které jsem ukradl otci. Perfektně zakrývá mé křivky. Takhle je to správně. Ale vidět mě takhle nemůžou. A nedokážu už dál žít ve lži.
Otevřu okno. Je chladno. Naposledy zaváhám, když zaslechnu zvonění. Chvíli mi trvá, než se rozpomenu.
"Zvonilko?", zašeptám.

Venku bylo horko a slunečno. Nikdo se však teď na bronzové opálení nesoustředil. Dnes totiž musejí jít do bitvy. Dnes se to rozsekne. Kdo vyhraje a kdo bude poražen? Oběti, které nebude nikdo počítat.
Nebyl čas na plný výcvik. Všichni prošli jen rychlokurzem. Takhle zamíříš a bum, zásah. A teď už to bude doopravdy.
Jako na povel se obě strany rozeběhly proti sobě.
První zásah. Druhý. Třetí.
A pak to schytal Marek. Ledová voda mu zbarvila tričko do tmava a přinutila ho vykvíknout. V duchu zanadával a pak se otočil, aby to útočníkovi vrátil.
Petr už však s úsměvem mizel.

Můj pane, můj příteli,
Má múzou z nejtajnějších snů.
Můj plavovlasý anděli
A světlo všech deštivých dnů.

Když jsem Vás tehdy prvně spatřil,
Čas se zcela zastavil.
A já Vám celý patřil,
Ještě než jsem se Vám představil.

Ve Vašich očích se zcela ztrácím
a topím se v jejich hlubině.
A k té noci se stále vracím,
Přesvědčen o Vaší nevinně.

Rudé víno mi zakalilo mysl
A zábrany všechny rozpletlo
a najednou to dávalo smysl
a všechno jako by rozkvetlo.

Chci Vás líbat znovu.
Je to však hřích, já vím.
Nevěřím však už Božímu slovu
a stále o Vás sním.

"Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen."
Kostel byl prosycený vůní kadidla i zápachem potu. Naplněn vírou a důvěřou, ale i strachem a nevyřčenou vinou.
Počkala až lidé kolem ní začnou vstávat. Nechtěla být první. Hlavu nechávala skloněnou i když si šla pro hostii. Okolní páry nohou se pomalu sunuly stejným směrem. Připadala si jako ovce vedená na porážku. A přesto necouvla. Jeden za všechny a všichni za jednoho.
Ona! On! Já ne.
Až půjde domů, nepodívá se kolemjdoucím do tváře. Půjde tiše. Bude se modlit. Za ta těla, houpající se pod kopcem. A aby ona nebyla další.

Gíťa zavrčela a rozpřáhla se. A málem ten krám hodila proti zdi. Ještě v tomhle ústavu nebyla ani dva měsíce a už se asi milionkrát chtěla sbalit a vypadnout. Nejenom, že je to tu samej magor. Ona tu totiž ani nefunguje wifina.
Gíťa se zhluboka nadechla a začala to zrcátko pečlivě leštit tričkem.
Pár holek z vyšších ročníků několik zrcadel začarovalo a používalo je místo Skypu. I její spolubydlící do toho svýho tokala každej večer v koupelně. Jenom to Gíťino odmítalo fungovat.
"Jestli nezačneš spolupracovat, tak je po tobě," zasyčela do vlastního obrazu. S tímhle šmejdem fakt nejlepší kámoši nebudou.

The end of school was the happiest time in Simon's life. The Insidious Humdrum was gone and he and Baz were officially a couple. How crazy was that?!
Everything worked out. Well, not everything. But it was the happy ending, right?!
They could relax. Have a picnic. Look at the stars. Find time for secret make out sessions. Try the new extra sweet rainbow unicorn death frappuccino. Forget about everything bad that happened.
But now, everything seemed pointless. School was over and Simon felt empty. Broken.
"Get up," said Penny. She finally had a plan. They were going to America.

It was late. Victor was sitting at his desk, writing. The only source of light in the room was a tall white candle. He was trying to be discreet. Since the costume party, he was forbidden from leaving the home alone.
"Dear Henry," he wrote again. There was a big pile of scrunched up pieces of paper on the floor. He just couldn't get this right. He wanted to apologize, to say he misses him. Could he?! Should he?! They barely knew each other.
He checked the time. Eleven? Almost. One word after another.
A love letter? Sin? A confession.