Moje články

Šifrovaná korespondence Yahşihan -> Wakanda
Milý Bucky,
píšu pozdě, potíže v Sýrii. Ke všemu, co je špatně, se přidala skupina žoldáků se semtexem. Opravdu jsem zkoušel vyjednávat, žádal je, aby se vzdali. Jeden z nich řekl “A co když ne?” a pak to místo odpálil. S někým se prostě nedomluvíš. Dva uprchlé jsme sledovali přes Irák do Turecka. Objevili jsme trasu obchodu se zbraněmi století. Osud Blízkého východu je v našich rukách. Bůh s námi.
Opatruj se.
xoxo
Steve
Šifrovaná korespondence Wakanda -> Torqabeh
Milý Rogersi,
děkuju za dopis. Já dnes vyháněl kozy na pastvu. Bylo to pěkné.
Opatruj se.
xoxo
Bucky

svata_prostato
Tramvaj se sune z Ipáku k Náměstí Míru a mezi všemi těmi KFC free a McGuesty leží tenhle skvost. Kdo tam asi bydlí.
Vinohrady otevírá Stara vrazda. Dobře, rozumím varování. Pokračování hlídá SOCKA. Tady? Následuje nedamtiheslo, tolik k sousedské pospolitosti. Čas na střídání tramvají, je nutno zamířit na Žižkov. Doprovodem je ZenaPodPultem, asi z nedaleké alternativní večerky. Kolem Jiřáku se hromadí čísla od UPC, tady budou suchaři. Nakonec přes pivo_a_rum nahoru k smradochovi a je to. KONEČNÁ u brány Olšanských hřbitovů. Dál už člověk pokračuje sám, obvykle zcela bez připojení.
Lidi, co nikdy nelovili veřejnou wifi, o dost přicházejí.

“Slečno, uhněte!” volá mladík skrze pěstěný knír. Udýchán seskakuje z kola a vytahuje svůj iPhone X. Má velmi naspěch; tak tak se mu podařilo setřást partu z dolnoholešovického mokřadu. Ví však, že je jen otázkou času, kdy sem dorazí těžaři bitcoinů z Polis a zaberou poslední kilobajty dat.
“Já tu byla první!” odsekne slečna a bije knírače kabelkou. Ten se nedá - podnikne nožní nájezd repasovaným Favoritem.
“Au, au! Vy hovado!” skučí slečna. Z posledních sil metá kelímek od lattéčka. Knírač je však již zcela ponořen v tweet:
Posledni wifi hotspot ve meste, lol. UPC down. Rioty v ulicich. #DataBlackout #SmartCity

Další město na dobu neurčitou. Byt - čtyři zdi, matrace; stačí. Měl bych si opatřit potraviny. Riskuju tržiště ve dne.
A je to tu.
Zírají.
Obchodníci, taxikáři, ulice.
I když je teplo, mám bundu. A ruce v kapsách. Nikdo nemůže nic vidět.
Jsi paranoidní.
Ženská s košíkem málem vběhne do silnice.
Přechází. Vůbec se na tebe nedívala.
Chlápek v trafice se odvrací.
Nezvoní mu jenom telefon?
Podvědomě se přikrčím, zrychlím krok a dojde mi, že cením zuby.
To je ono, Barnesi, vyděs všechny! Dlouho jsme v noci nezdrhali z města, což?
Sklapni!
Nejkratší cestou se vracím mezi čtyři zdi.
Hlad? Počká.

“To ta uniforma. Prostě mu vzadu fest sedí,” prohlásí Natasha a mávne prázdnou sklenicí. Sam jí přes stůl pošle lahev Nemiroffa a zavrtí hlavou.
“Uniformou ne,” řekne. “Když běhá, má obyčejný tepláky. Myslím, že se prostě předvádí. Jop. Rogers je hérečka.”
Lahve se chopí kovová ruka, takže je jasné, že u Buckyho už zůstane.
“Není. To to supersérum,” zabručí. “Předtím nic takovýho neměl.”
Natasha významně pozvedne obočí.
“Přísahám,” pokračuje Bucky. “Dřív to byly jen samý kosti - “
Buckyho výlet do dávných dob přeruší příchod hérečky samotné.
“Ahoj, lidi,” září jako sluníčko. “O čem se bavíte?”
“O fotbale!” vyhrknou naráz všichni tři.

Salátové prstíky zálibně přejíždí po rezavé lžičce. Pan Fingers vrní.
”Rez… lžíce... aahhh.”
Za oknem bez skel světlá nové postapo ráno. Chuchvalce chemicky oranžového plynu se povalují mezi třpytivými hordami nukleárního odpadu. Krajina je tichá jako smrt. Ptáci tu už dávno nezpívají, tramvaje nezvoní, zůstal jen zmar, hlad a radioaktivita. Do toho se ozve klepání na dveře.
“Návštěva! Návštěva jde!” Pan Fingers spěchá otevřít. Vchází úředník s aktovkou a obálkou. Obálka má červený pruh.
“Tímto vám předávám vyrozumění o nedoplatku daní z let 3069 - 3072. Nedoplatek včetně pokuty bude vymáhán - “
Pan Fingers zjihne. Kde jsou daně, tam je ještě život!

Tablet udělá blop a ukáže políčko pro heslo. Q se usměje. Opravdu, 007? Zkoušet to takhle? Na mě?
Samozřejmě Q zná milion způsobů, jak prolomit heslo, nicméně se rozhodne hádat. Bond zajisté nedokáže vymyslet nic, na co by Q nepřišel.
Vsadí na vrozený narcismus agenta 007 a napíše: BOND.
Nic.
Tedy dál. Jak se dá nějak malebně nazvat trénovaný zabiják Jejího veličenstva?
JIMMY.
JAMIE.
JAMESY!!!
Bez výsledku. Q nakrčí nos.
Zkusí ASTON.
Ne. Q se bezděky zakousne do nehtu na palci. Zadívá se na strop a pak dopíše ještě MARTINI.
Naskočí uvítací plocha.
“Génius opět zaslouženě zvítězil,” zavrní spokojeně Q.

Tohle je... dokonalé.
Kreslíř zálibně hledí na svůj nejnovější výtvor. Geniální, a zároveň srozumitelné, říká si. Osobní prohlášení zásadního významu podané s nadsázkou a v dokonalé kompozicí. Häagen-Dazs mojí dosavadní tvorby.
Uložit, nahrát na web! Nechť umění oslovuje masy!
O tři dny později.
Hej, masy, kde jste?
Kreslíř smutně hledí na dva zatoulané lajky. Proč já tohle vlastně dělám? zamyslí se, zatímco roztržitě nahrává na web fotku své kočky, pořízenou náhodně toho rána v koupelně. A masy se probouzejí.
OMG, cuteeeee!
Kawaaaiiiii!
UwU!!!
A sto dalších komentářů, lajků nepočítaně.
Kreslíř vypíná telefon a odchází meditovat do přírody nad nespravedlností světa.

Trvalo to. Měsíce testování. Složit, rozebrat, složit znovu. Plány, nákresy, 3D simulace. A jeden neúspěch za druhým.
Ten, nine, eight
Byly chvíle, kdy už vůbec nikdo nevěřil. Tím méně já. I když mně to mohlo být jedno, já byl celou dobu ve skladě. Většinou sám.
Seven, six, five
Lidi. Blázni.
Four, three, two
Nakonec jste to dokázali a díval se celý svět. Není to ohromné? Vy máte vaše kamery a přímý přenos na Youtube a já mám svoje malé červené vozítko.
One. Liftoff.
Teď už jsem optimista. Já ve svém vozítku mířím pryč, zatímco vy všichni
musíte zůstat
tam dole.

Oxfordky Armani rázovaly po linoleu.
Skvrny potu se šířily z podpaží košile Hugo Boss.
Ano, Tonda Blaník byl nervozní.
“Žížalo!” vyštěkl. “Jak to, že nikoho nemáme?”
Žížala pokrčil rameny.
“Tak... tahle práce... no, není to zrovna kdovíjaký terno...”
“Na to já kašlu, Žížalo! Dohajzlu! Copak ho můžeme nechat, aby si kecal, co ho napadne? Z rozhlasáků si na tiskovce dělá popelníček, rozhovory dává napůl v ruštině! A padá z pódia! My pro něj toho mluvčího potřebujeme! Co Špaček?”
“Špaček se mi vysmál. Ovšem noblesně,” vzdychne Žížala.
Objeví se kafe a s ním spása v podobě Leňuchy.
“Já bych věděla,” špitne.

Cizinci v hospodě diskutují o botanice. Rakušák vytahuje protěž coby národní květinu. Lucemburčan s Iráčanem se přou, čí národní růže je krásnější. Egypťan se jen směje - jeho lotos nemá konkurenci.
Velšan mávne Skotovi před nosem narcisem. “A co je tvoje květina?”
Skot si mocně lokne piva.
“Bodlák,” zamručí. U stolu se rozlije ticho.
“To je... pěkné,” špitne Korejec. “Opravdu.”
Skot si ho přeměří pohledem, který říká, že mu v tupláku zbylo ještě dost piva na utopení dvou takových.
Bulhar se diplomaticky snaží zachránit situaci. Přátelsky se na Skota zahledí a zeptá se:
“Ale jistě máte nějaké fajnové národní jídlo, že?”

“A tady chci pergolku,” ukazuje klient do prostoru. Architekt přikývne. Pergolku, jistě.
“A támhle,” klient pokračuje, “by manželka ráda měla voliéru. Půjde to?”
Architekt opět přikývne. Krotí aktovku, která hrozí vydat se svévolně neznámo kam. Ještě že je z neoprenu. Architekt vypustí několik bublin. Klient se k němu nakloní a šibalsky dodá:
“Chce tu chovat murény. Její oblíbené.”
Architekt cítí, že mu dochází vzduch. Stejně už ví, co potřeboval. Ukáže nahoru k hladině a odrazí se.
Na břehu si konečně vydechne. Z obleku mu crčí, ale jak se říká - náš zákazník, náš pán.
“Myslím, že můžeme podepsat smlouvu, pane Česílko.”

Jakub: “Proč parkujou právě na náměstí!”
Lukáš: “Potichu. Obejdeme je. Podél hradeb.”
Jakub: “Nedáme ještě cígo?”
Lukáš: “Až po. Teď nesviť.”
[kroky na dlažbě, pak šustění trávy.]
Jakub: “Lezeš první.”
Lukáš: “Přesně tohle jsem nechtěl slyšet.”
[skřípání železného lešení]
Jakub (zadýchaně): “Věděls, že ta věž má sedmdesát metrů?”
Lukáš: “Tohle jsem taky nechtěl slyšet.”
[skřípot, kroky, přerývaný dech]
Jakub: “Stejně bych chtěl bejt u toho, až to ráno ty kurvy uviděj.”
Lukáš: “Já spíš naopak. Co nejdál od nich. Sakra, tady fouká.”
Jakub: “Neklej, jsi v kostele.”
Lukáš: “Technicky vzato jsem na kostele.”
Jakub (smích): “Tak jo. Čas otevřít barvu.”

Toho rána byl pan Máslo, vedoucí prodejny Jednota, poněkud neklidný. Jistě to mělo co do činění se srocením místních sousedek před obchodem.
“Banány!” zahájila palbu vdova Vomáčková, svou konstrukcí ne nepodobná raketovému křižníku Groznyj.
“Neblázněte, soudružko, my banány přeci nemáme,” zasmál se nervózně Máslo. “Ty jsou jen v televizi!”
Za křižníkem rezonovalo výhružné mručení davu.
“Banány, sem!” zavrčela vdova. Dav se semkl těsněji kolem Másla.
“Soudružky, uklidněte se! Co rohlíček? Čerstvý! Anebo - hašlerku?”
“BA-NÁ-NY!”
“NE-MÁ-ME!”
Máslo v poslední vteřině zabouchl dveře. Díval se, jak křižník zlostně krouží kolem výloh a pomyslel si:
Tu Ženu za pultem mi byl čert dlužen...

Zpočátku se kreslíř raduje ze zakázky.
“Celobarevná ilustrace na obálku, ok.”
Zpočátku je klient nenáročný.
“Nějaký elfky ať tam sou.”
“Jasně, elfky.”
Zakázka se stává konkrétnější.
“Nakreslete nějaký pěkný, kozatý. Ať toho na sobě moc nemaj. Mohly by jakoby tancovat na paloučku. Sexy tancovat. Elfí sexice. Jo?”
Priority se vyjasňují.
“Mno... vaše kniha, vaše pravidla, ale co kdybychom nechali sexy elfice v devadesátých letech, kam patří, a zkusili třeba...”
Vyjednávání se vyostřuje.
“Elfí... sexice!”
“Tak... dobře!”
Přichází finále.
“Moje standardní cena za takovouhle práci je tři tisíce.”
“Nemůžu vám zaplatit.”
“???”
“Ale dám vám výtisk mé knihy. A zmínku na Fejsbuku!”

První září, prvňáci pochodují školní chodbou. Já capu poslední. Poprvé zazvoní, učitelka nás nahání do třídy. Nenechám se. Jdu doleva, protože tam čeká dobrodružství.
Druhé zvonění, chodba se vylidnila. Řada dveří. IV. A, V. B… Tady jsem asi špatně. Za dalším rohem alej voděnek a SBOROVNA. Sem už vůbec!
Další dveře. ORDINACE. Cože?
Z ORDINACE se vynoří malá, snědá, tváře divé, pod plachetkou - zubařka!
“Co tu děláš? Kde máš třídu?”
Začnu couvat, zakopnu o voděnku, dávám se na útěk.
Moje nová třídní mě odchytí u záchoda.
“Tebe si budu pamatovat.”
Dodržela slovo. Posadila mě do první lavice a začal boj.

Mozek: “Ty prase. Nedělej to!”
Žaludek: “Come on, srabe! Tohle je jedinečná příležitost!”
Mozek: “Ne, tohle je zbraň hromadného ničení! Já ti zakazuju - “
Žaludek: “Nutellová. Pizza. Co je víc? Nic! Šup tam s ní!”
Autor: “...”
Mozek: “Za chvíli začne plavková sezóna!”
Žaludek: “Patetické. Kdy naposled měl na sobě autor plavky?”
Mozek: “V létě roku 1998, z donucení - “
Žaludek: “Plavkový argument neplatný. DO TOHO!”
Autor: “NOM!”
O hodinu později
Žaludek: “Au. AU! Proboha. Kristepane. Ješišmarjá! Ú! Jsem překyselený a bolím se! Asi se budu vracet..!”
Mozek: “Buzzzzzzz….”
Žaludek: “Spolupracuj a polituj mě!”
Mozek: “Neslyším tě přes cukrovej rauš. Sorry, kámo. Buzzzzzz….”

1987
“Nelez na ten strom! Spadneš a natlučeš si!”
“Pff, mami, není mi pět!” (Je mi šest a půl, a žene mě to do výšin.)
Střih. Větev praská, zadek bolí od kopřiv.
“Ma-míííííííííí!!!”
1993
“Nechoď k tomu vosímu hnízdu!”
“Copak jsem děcko? To hnízdo je super!” (Šťouch klackem!)
Střih. Řev a úprk přes zahradu.
“MA-MIIIIIIIIIIIIIIIIII!!!!”
(Nějakou dobu potrvá, než mi poštípaný obličej a ruce splasknou.)
2002
“Nikdy nemíchej chlast. Z toho jsou nejhorší kocoviny.”
“Mami, jasně, nejsem dítě, právě jsme složili maturu!” (Na maturitním večírku se pak vypilo cokoliv.)
Střih. Hlava jako střep, totální okno, kdo mě dovedl domů?
“Maaaaaa-miiiiiii!”

Pokušitel: “Upiš se. Přidej se. Odevzdej mi veškeré údaje o soukromí! Všichni tví kamarádi to už udělali!”
Nepřesvědčený: “A co za to?”
Pokušitel: “Hmm… Co třeba že bys vedl S TROLLY nekonečné politické debaty, které nemůžeš vyhrát?”
Nepřesvědčený: “No nevím. Co tam máš dál?”
Pokušitel: “Fotky z dovolených od lidí, co ses s nimi bavil naposled na střední.”
Trochu nalomený: “A co s nimi?”
Pokušitel: “Můžeš se jim smát, jak od maturity přibrali.”
Téměř přesvědčený: “Zajímavé. Ještě něco?”
Pokušitel (naléhavě): “Gify! Gify roztomilých koťátek!”
Náhle přesvědčený: “OK, jak dlouhé má být moje heslo?”
Pokušitel (vítězně): “Nenamáhej se s něčím složitým…”

Michelangelo si odkašle.
“Kamarádi…”
Shromáždění malíři, pomocníci, kluci až po uši špinaví od barev, zbystří.
“Papež osobně mě pověřil, abych si vzal do parády tenhleten kostelík. Vy víte, že nejsem malíř, že dělám hlavně sochy. Jenže papež na tom trvá, a kdo jsem já, abych se přel s papežem? Nikdo nechce přijít do pekla. Nebude to žádná sranda. Vidíte ten strop? Kousek nezůstane bílej. Bude to dřina. Krev, pot a barvy. Budeme s tím chtít seknout! Budeme se nenávidět! Budeme na sebe řvát, ale MY TO DODĚLÁME!!!!”
Odpoví mu bouřlivý jásot pomocníků, který se nese k výšinám stropu Sixtinské kaple.

“Tradiční hodnoty! Křesťanská morálka! Západní civilizace!” Televizní mluvící hlava zběsile prská hesla do mikrofonu. Dav tleská. Vlajky vlají.
Al v obýváku nakrčí nos.
“Wade, co to krucinál…?”
“Rodina jsou muž a žena!” sípe politik.
“To je ale hnusnej chlap, Wade. Proč se na to díváš? Okamžitě tam dej zpátky Dallas!”
“Homoagenda! Gender džihád! Unisex toalety! Pekelní liberálové!” V koutku úst politika se zatřpytí slina.
Wade dokončí čištění svého Desert Eagla. Pokrčí rameny.
“Čekám, jestli v přímým přenosu vybuchne.” Opatrně začne zbraň znovu skládat. “A jestli ne -" cvaknutí zásobníku - “tak by moh aspoň říct, kde a kdy bude mít další projev.”

Probuď se!
Zapomeň. Nebo nejdřív zařiď, aby v koupelně přestalo fungovat zrcadlo, pokaždé se tam leknu, než se poznám. Někdy se leknu i potom. A taky vyžeň lidi z chodníků; blbě čuměj. A jejich děti a psy. Motaj se pod nohama a dělaj bordel.
Musíš dojít aspoň nakoupit.
Těžko. Povolávám Rohlík jako svědka, aby vyvrátil tuto bohapustou lež. Navíc prodavačky bývají zákeřné, mluví v tajemném jazyce, dožadují se kódů. Nechci, nemám, nehraju.
Co fitko?
PROSÍM?
Promiň, chtěl jsem říct hospoda.
Tam jsme už letos byli, akorát se nám neudělalo dobře.
Tak já už nevím.
Ale já vím. Vypadni. A zhasni.

Vítr tu v nevadské poušti je neúprosný. Reportérka si přitáhne kabát těsněji k tělu. “Trčíme tu celou noc. Tahle reportáž bude o ničem. Zase.”
Její společník dál klidně dalekohledem propátrává oblohu.
“Tohle chce čas,” řekne. “Přijdou.”
“Nesmysl,” odsekne reportérka.
Muž s dalekohledem pokrčí rameny. “Tomuhle místu se neříká meziplanetární dálnice jen tak. Je to královna cest. Spojka mezi naší Zemí a vším dalším tam nahoře. UFO je tu hlášené několikrát do týdne.”
“Tak určitě.”
Reportérce je ho vlastně trochu líto. Takový cvok.
Muž s dalekohledem se usměje. Na tohle je zvyklý. Až přijdou, ukáže se, kdo měl celou dobu pravdu.

Dva kluci, plechovka a malorážka. Devět nábojů.
“Nabito. Tak střílej,” Barnes podává pušku Rogersovi. Ten znejistí. Zamíří -
- a samozřejmě se netrefí. Ani podruhé, ani potřetí.
“Zkus jít blíž?” řekne Barnes.
Další tři výstřely mimo (při šestém Rogers přistane na zadnici. Zpětný ráz je svině a Barnes se dusí.)
“Blíž?”
“To budu u toho,” stěžuje si Rogers. Nicméně poslechne.
Sedm.
Osm.
Konečně devátý výstřel aspoň lízne plot.
“To znamená, vykašli se na armádu, Rogersi,” řekne Barnes. Natáhne se pro pušku. Jenomže Rogers se rozmáchne, a -
“Ne! To znamená - “ úder pažbou, plechovka konečně letí k zemi - “že se hodím pro boj zblízka!”

Měsíc, Země a Mars přijdou do baru.
“Tak na tu lidskou naivitu,” pozvedne Měsíc první půllitr. “Stovky fotek, kilometry nahrávek, a polovina jich stejně tvrdí, že na mně nikdy nepřistáli.”
Druhý zvedne sklenici Mars. “Tak na ty moje slavný kanály a ledový čepičky. O který by už dávno zakoplo to jejich legrační vozítko. Kdyby jen existovaly.”
Země, která zatímco mlčela do sebe vyklopila skoro celou lahev vína, si hluboce povzdechne.
“Pánové, pánové... Dokud o vás nezačnou prohlašovat, že jste placatá deska, víte houby, co je to konspirační teorie.”
Mars s Měsícem souhlasně zamručí.
“Tak na lidstvo, tu sebranku!”
“Na lidstvo!”

“Pořád dokola. I na detektoru.” Vyšetřovatel Jack Martin si promne oči.
“Pohádka o přízraku?” Návladní Jim Garrison se napije studeného kafe. "Fuj."
“Jo. Oswald tvrdí, že než stačil vystřelit, objevil se tam maskovanej chlap a třikrát vypálil.”
Garrison zavrtí hlavou. “Zkouší to. Oddělal JFK, zatraceně. Klidně to hodí na tvojí mámu, když bude moct.“
Martin položí na stůl igelitový pytlík na důkazní materiály. Uvnitř jsou tři nábojnice.
“Tohle tam zajistili technici. 7,62 milimetrů Mosin.”
Chvíle ticha.
“Rusáci?”
“Rusáci.”
Garrison si odkašle.
“Tohle se nesmí dostat ven, Jacku. Za žádnou cenu. Nebo máme na krku třetí světovou. Rozumíme si?”
“Naprosto.”

Al, doprovázena ťukáním bílé hole o parkety, vejde do místnosti. Znechuceně nakrčí nos.
“Tady to smrdí. Wilsone?”
Wade Wilson se vynoří z KVIKNE, v ruce SPRUTTIG, které drží jako pohrabáč.
“To budou tvoje kuličky proti molům, Al,” odsekne. “Je jich tu plnej KOMPLEMENT. Sáhni si!”
“Když jsem tu naposled na něco sáhla, bylo to měkké, teplé a lepkavé. Podruhé už to neudělám.”
“Al!”
“Aspoň že pořád aspoň platíš nájem, Wilsone.”
“Lepšího spolubydlícího než já nenajdeš, Al, a ty to víš!”
Slepá Al si odfrkne, ale neřekne na to nic. Wade se vítězně zašklebí.
“Mám tě rád, Al.”
“Nenávidím tě, Wade.”

Mínus třicet. Paluba klouže. Lodní lékař Goodsir mrzne.
“Kapitáne?”
Sir Franklin pozoruje led. Nepřestává věřit.
“Pane Goodsire! Dobré zprávy?”
Lékař si odkašle. “Pane, část posádky zachvátila horečka.”
“Tak rozdávejte chinin, člověče.”
“Pane, při vší úctě... začíná se říkat, že výprava je... prokletá.”
Sir Franklin se prudce otočí. Lékař couvne.
“Pane Goodsire. Vaším úkolem je léčit horečku. Mým úkolem je nalézt severozápadní průplav. Já svůj úkol splním, i kdyby mě to mělo stát posádku, tuto loď nebo život. Ostatně zima brzy skončí. Vyplujeme.”
Goodsir se vrací na ošetřovnu. Musíme věřit, pomyslí si. Přijde jaro. Erebus a Terror jistě brzy znovu vyplují.

Most. Řada zdemolovaných aut (policejních). Vytrvalý déšť. Proti sobě dva střelci. Bublina u prvního říká jejda. Bublina u druhého je v azbuce.
“Když mě zastřelíš, rozchodím to,” řekne první.
Odpoví mu cvaknutí pojistky samopalu.
JEJDA je nyní verzálkami.
Druhý promluví.
“Nemůžeš to sakra vypnout?” Hlas filtrovaný přes masku je téměř nesrozumitelný. První ovšem chápe (než vyladil svůj kostým, měl vážný problém s výslechem cílových osob).
“Rád bych. Nevíš jak?”
Přesně mířená dávka nábojů a cáry bubliny se snáší prvnímu na ramena. Druhý ukáže hlavní samopalu nad sebe. “Teď ty.”
Než vypálí, řekne první:
“Myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.”