Moje články

Jaká úleva být z pizzerie venku. Přece jen se vše vevnitř mohlo pokazit.

Bylo příjemné slyšet zvuky nočního města, kdy se hlasy lidí pomalu vytrácejí do noční temnoty a vládu přebírají ruchy noci. Hluk aut, rachot a zvonění tramvají, zvuky zatahování a zamykání rolet obchodů, monotóní pípání zapnutého alarmu. Byla ráda, že je v části města, kde není žádné obchodní centrum, neměla náladu na davy lidí, hluk a lomoz, který je provázel.

Těšila se na hlas Alexe, až se za chvíli sejdou, ale ještě chvíli musela jít sama.

Parkující dodávku téměř nepostřehla, vyskakujícího muže ano, ale už bylo příliš pozdě.

"Tady ji máš."
Ellie se podívá do papírové tašky. Opravdu je v ní její glock. Paolo nelhal a svalovec zbraň opravdu ze zázemí pizzerie přinesl.

Ell podá mafiánovi lístek s kódem.
"Jsi husa," rozesměje se Paolo. "Tady je na cestě k tobě domů úsek častých nehod a nemusíš se vrátit".
"Myslíš?" Usměje se dívka na oplátku. "Pokud nebudu do 20 minut na smluveném místě, schránku vyberu kámoš a budeš mít hovno, mafiánku. Za tu dobu to k nádraží nestihneš."
"Vypadni mrcho, už tě nechci vidět."
"Jo, abych nezapomněla, pokud se mi nehoda stane později, můj advokát kopie všeho předá policii."

"To mi snad chceš říci, že nevíš kam zmizela tvá účetní?"
"Nevím," nasraně odpovídá Paolo.
"Někam se mrcha zdejchla."
"Jiný gang?"
"Tady jsme zůstali už jen my."
"Opravdu?" Ptá se Ellie podezřívavě.
"To je jiný příběh, kapitola sama pro sebe. Se Stellou nic společného. Teď jsme jen hlídali její barák, ale nějak jej vyčmuchala policie, tak jsme se od něj stáhli. Jinak nevíme nic, asi stejně jako ty."
"To máš pravdu. Vyměníme si věci a půjdeme každý svou cestou."
"Kde jsou knihy?"
"Tady máš kód do Pakety. Můžeš si je u nádraží z boxu vyzvednout. Ale nejdříve chci svého glocka."

Přichází muž s orlím nosem a huňatým obočím. Za ním jako ocásek svalovec. V ruce má stále sešit s textem Mám vaše účetní knihy.

"Co to bylo, to tvé napadení?" Ukazuje Paolo na barmana.
"Výchova k respektu. Když ví, že tady jsi, nebude mě balamutit," usmívá se Ellie.
"Dej nám účetní knihy Stelly."
"Dej mi co budu chtít a můžeme se dohodnout."
"Měl jsem tě podříznout."
"Dobře jsi udělal, to už by tvé knihy byly na policii. Mně je po tobě hovno, chci vrátit bouchačku a najít svou kámošku."
"Kvér vrátím. O Stelle nic nevím, proč bych tě jinak mučil?"

Služba se zdá být klidná. Pizzerie je poloprázdná, nejzajímavější je úředníček v nepadnoucím obleku, který se nacpává v rohu.
Steffano za barem nemá co na práci.

Je těsně po deváté, přichází mladá slečna, docela hezká. Jde rovnou k baru. Objednává si pití a prohodí s barmanem pár slov. Najednou jej bleskurychle chytne za ruku, zkroutí. Druhou rukou mu pak kroutí uchem. Barman ječí.

Je čas opustit zázemí. Zvedám se od monitoru a jdu ji uklidnit.
"Slečno, uklidněte se. Pusťte jej!" Říkám důrazně.

Hodí po mě sešit, ať prý jej předám Paolovi.
Otvírám jej a čtu: Mám vaše účetní knihy. Stella.

"Neznáš? Uvidíme."
Ellie jej bleskurychle chytila ze shora za prsty a bolestivě mu ruku zkroutila v zápěstí.
"Neznáš, poznáš." A druhou rukou jej chytila za ucho a také zakroutila. "Z tohohle si udělám lektvar."
Barman začal pištět bolestí.
To přilákalo pozornost návštěvníků i holohlavého chlápka v černém tričku s logem pizzerie. S drsným výrazem mířil k Ell.
"Slečno, uklidněte se. Pusťte jej!"
Ellie pustila barmanovo ucho, sáhla do kabelky a hodila po plešatci sešit.
"Předej to ihned Paolovi. Že jej tu čekám."
Svalovec se zarazil, mrknul dovnitř sešitu, zbělel a vyrazil do zázemí pizzerie.
"Připrav Paolovi pití," pronesla, pouštěje barmana.

Devátá hodina padla před chvílí.
Vstoupila dovnitř. Myslela si, že v krátké sukni a rozhalence vzbudí trochu pozornosti. Nestalo se. Alex se dál v rohu, odkud mohl přehlédnout větší část místnosti, ládoval pizzou. V trochu větším obleku vypadal jako úředník. Takové typy z finančáku by nejraději vyhodila oknem. Snad nebude mít stejný nápad místní honorace. Na to, co se chystala udělat, potřebovala jištění.

Přistoupila k baru.
Vyhublý barman s knírkem přispěchal obratem.
"Dáte si, slečno," přelétl ji rychlým pohledem.
"Mochito s ledem."
"Prosím."
"Díky. Teď mi zavolej Paola. Hned!!" Usmála se Ellie na barmana.
Ten se zarazil. "Neznám žádného Paola."

Seděli v nóbl francouzské restauraci kousek od centra.

"Potřebovala bych pomoc, tati. Kamarád se potřebuje něco zeptat jednoho mafiána. A já bych potřebovala nápovědu, kde jej najít."
"Mafiána, to může být těžké nebo i jednoduché. Co o něm ví?"
"Moc ne, jen že mluví takovým divným dialektem. Divně zkracuje. Povídal mu - dobře si to rozvaš. A zněl prý při tom pěkně drsně. Nevíš o něm něco?"

Poznala, že otec přemýšlí.
Otázkou je o čem? O tom co ví nebo zvažuje, zda informace předá.

"Myslím, že to bude Paolo. Najdeš jej v pizzerii Al Pappagallo večer po deváté. Ale hlavně opatrně."

"Ahoj, tati. Proč ti volám? Potřebovala bych pomoc. Co? Že jsme se několikrát pohádali, že nechci od tebe žádnou protekci. Protekce, tati, není pomoc. Protekce to je jen takové otrávené jablko. Každý, kdo se jej dotkne, je jím otráven, znechucen a dává od něj ruce pryč. A nechce s majitelem raději nic mít."

"To ale není pomoc tati. Pomoc je, že mě třeba jen vyslechneš, poradíš mi, navedeš mě na správnou cestu. Nebo mě jen pošleš na správná místa za správnými lidmi. Ne, volat jim nemusíš, domluvím se s nimi sama. Takže mě vyslechneš? Výborně, večer se za tebou stavím."

"A ty doklady zůstaly v jejím domě?" Ptá se Alex.
"Ano, nenašla je ani mafie ani vy. A já jsem měla obrovské štěstí, že jsem skrýš objevila."
"Tak tam půjdeš znovu, najdeš je a informuješ kapitána."
"No, to se mi nechce. Neřekla jsem ti, že mafiáni mají můj glock. A tohle je jen takové kočičí zlato," podává Ellie Alexovi pistoli. "Stejná značka, stejný typ, nedávno koupený. Jen není služební."
"Tě pic, co budeš dělat?"
"Zkusím se k nim dostat a získat jej zpět. Jen zatím nevím jak."
"A nejvíce mě trápí, že nevím, kdo vlastně Becce ublížil. Mafiáni určitě ne!"

Porada v kanceláři, potom co mě kapitán seřval. Jen Alex a já.

"Takže jste opravdu v domě zavražděné nic nenašli?"
"Ne, jen obrovský nepořádek. Někdo něco hledal, my nevíme co, a nemůžeme to najít."
"A o Becce něco nového?" Ptám se dychtivě.
"Nic. Je to jako by ti praskla gumička, někam odletěla a to místo bylo Sahara a gumička byla ke všemu žlutá. Nemáme nic."
"A jaký tedy bude další postup?"
"Nikdo neví. Asi ani kapitán."
"No, já vím, ale můžu to říci jen tobě. Já v domě našla něco důležitého. Víš, ona byla účetní mafie, viděla jsem její záznamy."

Tak to bylo mrzuté. Cítila se jako spráskaný pes. Věděla, že udělala hromadu chyb, ale intenzita šéfova křiku ji i tak překvapila.

To je ta chvíle, říkala si, kdy má člověk nasednout na poslední vlak a odjet domů. Lehnout si chvíli do postele, chvíli si pobrečet a pak vstát a jít dál.

V jejím případě však vlak domů nejel. A neměla by na něj ani čas. A vlastně ani chuť. Musí vstát hned!
Nerada prohrávala, život ji naučil, že dokud není konec, tak opravdu není konec. Musí se sebrat, vyskočit na nohy a jít dál.

A nejdříve najít ukradený glock.

"To snad ani není možné!" křičel kapitán na Ellie po jejím návratu z nemocnice.
"Takže nejdříve vyrazíte sama na místo činu, hrát si na hrdinu, všechno si sama objasnit. A klidně si tam necháte bundu i s dokladama. Pak se tam zraníte a místo, abyste volala nás, voláte o pomoc dědečkovi. To teď bude vyšetřovat s námi? Vždyť už je v důchodu. Nebo zapojíte svého papínka?"

"Omlouvám se šéfe. To už jsem byla raněná, bolelo to jako čert."

"Snad kapitáne! Kolikrát to mám opakovat! Máte jediné štěstí, že v tomto případu jde jediný progres od vás. Příště už přijde trest!"

Telefonní hovor s kapitánem poslouchali po Alexově příjezdu.

"Zdravím, kapitáne. Tady Kowalski, nejstarší. Jsem tady v nemocnici s vnučkou. Jak jste ji tolik pochválil v reportáži v televizi, tak na poliklinice zjistila adresu pohřešované a sama vyrazila místo lehce obhlédnout."

"Ano, já vím, že to bylo špatné, přímo sobecké, ale chtěla se vám zavděčit. Bohužel se při prohlídce zranila o rozbitou láhev a volala mě."

"Proč nevolala vás? To nevím, asi byla trochu v šoku ze ztráty krve. Co? Že by také mohla za takovou věc opustit policejní sbor? To určitě nemyslíte vážně. Mám tady pro vás připravenu adresu pohřešované."

"Kde lítáš? Už jsem o tobě čtyři hodiny neslyšel," ptá se vyděšeně Alex.
"Všechno ti vysvětlím, jen prosím za mnou co nejrychleji přijeď. A kup mi nějaký laciný mobil, v tom mém mi odešla baterka. Jsem na nábřeží, určitě mě najdeš."

"Co to neseš, dědo?" Otočí se Ell a pozoruje jak Láďa nese od kontejneru se sklem rozbitou láhev od mléka.

"Ležel tam počátek všech tvých starostí. O ni jsi se na místě činu pořezala, následkem ztráty krve jsi zazmatkovala a urychleně místo opustila. Volala mne, abys kolegům nepřidělávala starosti. Stačí jen, když ji tam pak Alex při prohledávání umístí."

"Jsi bez služební zbraně? To jsi v pěkném problému, holčičko. Zločinci nepřišli na to, že jsi polda?"
"Ne, dědo, jsem kráva, nechala jsem bundičku s dokladama na místě činu. Tam jsem byla sama, znáš mě..."
"Hrála sis na Bonda?"
"Dědo, martini přece nepiju. A míchám svým životem i bez třepání."
"Musíš se spojit s někým z kriminálky, ten ti vyzvedne doklady."
"Je to nebezpečné, hlídají to tam."
"Uděláme to jinak, stačí nám z kriminálky jeden spolehlivý, ten to zachrání".
"Mám Alexe, pomůže."
"Brnkni mu, musí se stavit nejdříve tady za námi."
"Proč?"
"Uděláme na ostatní poldy fintu. Snad to projde."

Konečně volná.
Ani neví jak, ale provazy pout se jí podařilo rozřezat celkem rychle.
Koho jen volat, aby jí pomohl?
Johny - dobrý milenec, ale v téhle situaci k ničemu.
Zbývá jedině Alex. A Děda. Nebo táta.

Rychle najít podělaný telefonní automat, protože mobil ji sice nechali, ale baterku do něj ne.

Konečně.
"Haló, dědo, to jsem já, Ell."
"Copak je, holčičko? Dlouho jsme se neslyšeli."
"Rychle mě prosím vyzvedni, jsem tady na nábřeží."

"Co jsi holka vyváděla, jsi tady od krve."
"Lítám v průseru, nějací hazjlové mě vyslýchali. Proto ta krev, ale co je horší, ukradli mi i služební glock."

Auto prudce brzdí.
Někdo mě chytne a vytáhne ven.
"Jestli něco cekneš, ty čubko, najdeme si tě! A bude to horší. Pak se můžeš vztekat jak chceš. A na závěr si říct: Já sama, kráva blbá, jsem si to posrala."
Vše je doprovázeno kopancem a smíchem.
Cinknutí o zem.
"Tím se rozvaš a padej k mamince, krávo!"
Hledám nůž nebo věc, kterou mi hodili.
Jde to blbě - s pytlem na hlavě, svázanými rukama i nohama. Mrskám sebou jako žížala a snažím se najít co po mě mrskli. Řvát o pomoc se mi nechce.
Mám štěstí, nahmatám věc - řezák na koberce.

Muž ukotví nůž v ráně a mírně zatlačí.
Teď řvu i bolestí.
"Já opravdu nic nevím, pusťte mě prosím, prosím". Kvílím jako zběsilá, nemusím to moc přehrávat.

Nůž zmizí a otázky také.

Něco mi připlácnou na ránu, zvednou mě z místa kde jsem se snažila sedět a hodí mě do prostoru, padám na podlahu. Místo se rozjede, v zatáčkách narážím do stěn, zřejmě jsem v dodávce.

Tím že mě zaplácli ránu, nevypadá to se mnou úplně špatně. Kdyby mě chtěli odstranit, raději nemyslet.

A průkaz, ten asi přehlédli. Nebo neumí číst, chce se mi smát. Následek vyčerpání a ztráty krve.

"Ani po pořádném flámu snad nemůže být takový nepořádek v bytě jako má teď doma Stella. Nebo, že by ano?" Dělám hloupou. Glocka mít můžu, ale rozum moc ne.
"Nekecej kraviny a vybal kde je Stella," znovu se hlas ptá důrazně.
"Opravdu nevím, už jsem to řekla. Třeba je na dalším mejdanu," odpovím.

Bodnutí nože do přeloktí mě překvapí svou bolestí. "Mluv krávo!"

Rozbrečím se, ani to nemusím moc hrát, bolí to jako čert. "Prosím, já nic nevím, nechte mě být, opravdu jsem Stellu neviděla. Naposledy v tom obchodě. Opravdu vám nepomůžu, nechte mě jít, nic nikomu neřeknu." Brečím srdceryvně.

"Zbraň má dneska každý, nechápu proč bych já ji mít neměla." odpovídám vzpurně.
Myslím při tom na svůj zatracený policejní průkaz. To co mi jindy otvírá dveře, zjednává úctu a klid se teď stane problémem. Placka v rukou zločince nebo úchyla, který jí vyslýchá - velmi nejistá konstanta dalšího vývoje zapeklité situace.

"To chceš říct, že si bereš bouchačku na sraz s kámoškou?"

O průkaze stále ani slovo. Proč? Honí se mi hlavou.

"Chtěla jsem si zafrajeřit, vždy jsem byla proti Stelle taková nicka," hraju to na soucit.
"Jen nechápu co se stalo, že není doma a má tam takový bordel."

Facka.

Silná akorát, aby mě probrala.
"Vstávej, kde je Stella?"

Další rána.
Mrtvá vy volové, chce se mi na ně zařvat. Zřejmě nic neví o změně identity.
"Co jsi hledala v jejím domě?"

Chladný kov nože projíždějícího mi po břichu zastudí strachem.

"Je to moje spolužačka ze slepičárny, tedy ekonomky," zahuhlám v pytli.
Mluvit můžu, křičet se mi zatím nechce.

"Nelži, nikdy o tobě nemluvila!"

"Potkali jsme se nedávno v obchoďáku, měla jsem se za ní stavit," lžu bravurně.

"Nevěřím ti ani slovo, co ten glock u tebe?"
Co glock, pomyslím si, ale co průkaz policie, co na ten říkají.

Bylo jí blbě, setsakra blbě.

Žaludek se jí houpal podobně, jako když to na dvacetinách přehnala s rumem. Někde vzadu v paměti, někde v dálce věděla, že dnes určitě nepila.

Kruci, co to? Proč se cítí jako by jí někdo praštil.

Proč jí bolí zápěstí a kotníky a nemůže si ani pořádně sednout. A lehnout už vůbec ne. Kdo jí co provedl? S kým si to rovná účty.

Mozek se probouzel pomalu. Myšlenky se tříštily ve tmě, kterou viděla před svýma očima.
Bolest spoutaných rukou se jí snažila probrat.

Najednou věděla. Ta tma byla skutečná. Někdo jí zakryl hlavu pytlem.

Je čas odejít, uvědomila si Ellie. Minuty v domě běžely jako splašené. Musí předat informace o místě bydliště svým kolegům z kriminálky a čekat co najdou.

Objeví úkryt? Další stopy? Vodítka k vrahovi? Další schránky?

Ukryla sešit zpět do skrýše a opatrně ji zavřela. Brzy se tu stejně vrátí, práce je tady na hodiny.

Zamyšlená přišla k okénku a vysoukala se ven do zahrady.
Tssst, letící šipku nezpozorovala, ucítila ji a vzápětí i uviděla zapíchlou v rameni.
Co to? Kdo? K sakru! Proč?
Silné narkotikum zabralo spolehlivě.
Ruka glock pouze nahmatala.
Pád ztišila tráva.
Ale to už jí bylo jedno.

Ellie listovala sešitem a váha zjištěných informací na ní doléhala plnou silou.

To snad není možné, uvědomila si.
Nádech. Tahle tichá, nenápadná dívka z ekonomky se stala účetní, výdech - mafie.
Nádech. Drž mě, pánbíčku můj, to je mi ale překvapení. Tuhle puťku si vybrali mafiáni, aby jim spravovala jejich účty. Výdech.

Ale, zamyslela se, proč tady ty záznamy zůstaly? Proč je nikdo nesebral, nezničil, nepřesunul? Na tom mi něco nehraje. Co se tu sakra stalo?

Dýchala už klidněji a přemýšlela.
Že by válka gangů? Rovnávání účtů? Vražda pro výstrahu?

Nic z toho, ale nevysvětlovalo, proč tady ty usvědčující záznamy zůstaly!

Zašátrala rukou ve skrýši.
Paruky, hnědá, tmavě hnědá, zrzavá. Oční čočky, zubní nástavce, náhradní doklady na cizí jména, exotické šperky.
Ellie se úplně zastavilo srdce. O co tady šlo? Proč to všechno krytí? V hlavě jí hučelo z uvažování o tom, co se Becca snažila skrýt.
Její zvědavost bojovala se strachem, co ještě zjistí. Její stav ostře kontrastoval s tichem, které v místnosti panovalo.

Úplně na dně skříně našátrala tlustý sešit.

Plný účetních záznamů, dokonalé evidence nákupu a prodeje, ale i služeb. Ale nic pro obyčejné lidi. Jen drogy, vydírání, výpalné. Vše důkladně zaevidováno a proúčtováno. Začínala tomu utajování rozumět.

"A jak mi odpovíš teď," zeptal se Geralt, bleskurychle tasil a přitiskl stříbrný meč na krk čaroděje.

"Úplně stejně jako předtím. Vím, že to neuděláš, nezabiješ mne, nejsi žádný vrah. A nikdy jsi nebyl. Jsi víc lidský než někteří praví lidé. Odlišuješ se ne svými schopnosti, ale svým chováním. Jsi chytrý, o věcech přemýšlíš, ale přesto se častokrát zachováš jinak než od tebe ostatní očekávají. Svým způsobem tě obdivuji, dokážeš jít proti davu, sveřepě, zatvrzele. A tvrdíš, jak nejsi lidský, ani nevíš jak se mýlíš."

"A teď mi vyhrožuješ. A já ti stále budu říkat pravdu. Jsem ti trochu podobný."

Geralt vstoupil do místnosti. Tentokrát byla jiná, přírodní. Sošky mořských pannen nahradily vázy plné květin – čerstvě nařezané kočičky, tulipány, sedmikrásky.

„Tak jsi tady, znovu,“ otočil se k němu čaroděj. „Opět mlčíš a nic neříkáš.“

„Ne, tentokrát jsem se rozhodl, že ti budu věřit, že tě poprosím o pomoc,“ promluvil Zaklínač. Vyprávěl o matce Elzee, o její lásce k čaroději, o počatém dítěti, které z matky upírky podědilo jen závislost na krvi, její schopnosti, ale ne její špičáky. O slibu, který matce dal, o jeho putování s dívkou.“

Immanuel jej soustředěně poslouchal.

„V tomto ti nedokáži pomoci, myslím, že nikdo nedokáže.“

Otisk palce se jí podařilo sejmout skoro celý. Ještě porovnat s otiskem zavražděné.
Shoda.
Super.
Jestli sis holčičko myslela, že změnit si jméno, je známka punku a tím, že mi vyklouzneš - spletla jsi se. Mám tě Becco.
Teď jen zjistit sakra proč?
A taky kdo?
Začne pokusem zjistit co hledali.
Rozházené, vytažené věci ze šuplíků jsou snad úplně vše.
Co jsi děvče ukrývala? O co tu šlo? Přemítala si Ellie v hlavě.
Mrkne do skříní.
Jak jí děda učil - skrýš hledej tam, kde by ji nikdo nehledal.
Jasně, hledali prostor za skříní, ale ne dole. Cvak, dno se lehce odsunulo.

Co teď?
Ellie přemýšlela jen chvíli.
Přistoupila k dalšímu oknu. Kdysi čerstvě nařezané kočičky ve váze již dávno uschly. Více skrývala záclona.
Další okno, další místnost, další nepořádek.
Tady již dlouho nikdo nebyl.
Co se tady kruci stalo?
Musím zjistit co.
A sama.
A tohle mi pomůže – pootevřené okénko na WC.
Pod ním schůdky. Paráda.
Zručně se protáhla dovnitř. Otevřela dveře a zděsila se. Všude rozházené věci, otevřené skříně, šuplíky. Tady někdo něco hledal. Ale co?

A hlavně, je tohle místo, kde žila zavražděná?
Sáhla po láhvi Sprite. Odhadla, kde by tak mohl být otisk palce. Přiložila pásku.
Je tam!

Sešli se v léčebně. Všichni tři.
Geralt promluvil: "Půjdu za ním, trpaslík tvrdil, že je to dobrý čaroděj."
"Blázníš, viděl jsi už dobrého čaroděje?" oponoval Marigold. "Snad jen čarodějku..."
"Ale já to musím zkusit, chci vyčerpat všechny možnosti abych Elzee pomohl. Pokud nepomůže přesvědčování, sliby, lichotky, tak zaplatím nebo budu i prosit."
"To spíše budeš drsný, jako měkotu tě neznám. To nejsi ty, Geralte."
"Proč bych to nemohl být já, dokážu být i lidský, nejsem jen chodící zabiják."
"To netvrdím, ale..."
"Já mu rozumím," špitla Elzee. "Chce splnit slib, který dal mé matce. A chce pro to teď udělat cokoliv."

K malému domečku stojícímu na uvedené adrese to není daleko. Hezká čtvrť domků se zahrádkami.

Zkusí branku.
Zamčeno.
Lehké přizvednutí, zapáčení.
Lup.
Vstup k domečku se otevírá.
Kontrola Glocku schovaného vzadu za opaskem pod bundou a jde se dál.
Ticho a klid. Nikde nikdo.
U domku zvonek: Stella Smith.
To souhlasí.
S nasazenou rukavicí zkusí kliku.
Zamčeno.
Přitiskne se za dveře a zazvoní.
Znovu a dlouze.
Poslouchá a...
Nic. Naprostý klid.
Na narušení dveří to nevypadá. Chybí soudní příkaz. A za násilné vniknutí by ji ani tatíček nevysekal.
Zkusí se rozhlédnout kolem domu.
Okno, záclony roztažené. Neskutečný nepořádek uvnitř. Sakra!

"Ano, jistě slečno,"
"Seržantka Kowalski, prosím."
"pamatuji si na ten případ, tmavovláska, průměrný typ. Přišla, že potřebuje být co nejdříve fit. Tady to není problém, kdo platí, má rychlost zajištěnu. Jsme vyhlášená soukromá poliklinika. A za své peníze dostanete kvalitní služby."

"Jak se jí to mohlo stát? Tušíte, pane doktore?"

"Samozřejmě. Víte, použil bych výraz, vhodný tak do cirkusu, omylem moderní drezůry je, že si myslíte, že můžete spěchat, dávat si pozor a nic se vám nestane. Velký, ale velký omyl. Odhadoval bych to, podle dalších symptomů, na uklouznutí při běhu."

"A kontakt na ni máte?"
"Samozřejmě, adresu trvalého bydliště."

"Ano, kriminální policie, viděl jste pohřešovanou, vystupovala s vámi z letadla ve Washingtonu, ano a? Nevíte kam šla. Dobře, znamenám si váš telefon."

"Novák, kriminálka. Hledaná vás obtěžovala před přistáním v Los Angeles. A dál? Nic. Díky. Ozveme se."

"Kriminálka, díval jste v noci z okna a určitě se tam procházela. Před vaším domem? Ne, tam ne, tak naproti v bytě, převlékala se. Aha. Napíši si kde."

... "takže vás předběhla ve frontě v Lídlu. Ano a ještě byla drzá. Dobře, píšu, si."

... "určitě to byla ona, šla s takovým mladíkem, drželi se za ruce. A on se vám libil. Fajn."

"Ukaž mi ještě jednou ty fotky kolene, Alexi."
"Ne už nemůžu, mám toho dost. Z toho se nedá nic vybrat. Je to furt stejný, úraz při lyžování, kolečkové brusle, nerozcvičená při józe, volejbal, neuvedeno. Kašlu na to."

"Počkej, počkej, ukaž mi to neuvedeno."
"Na, tady, menší klinika, pro platící klienty."
Ellie vezme složku, podívá se dovnitř. Klientka odmítá uvést důvod úrazu, taktéž odmítá závěrečnou fotodokumentaci k propagaci naší kliniky. Taktéž odmítá zanechat kontakt.
"Tohle mi smrdí. Koleno se shoduje, věk také. Jedu tam. Potřebuji odborníka co mi porovná rentgen s fotkou. A tím, že si říká Stella Smith mě nepřesvědčí."

Milý kapitáne! Úsměv.

Měsíc jsem byla v jiném stavu. Ještě větší úsměv.

Ne, nebojte se, nejsem těhotná. A s Alexem už vůbec ne. Víte přeci, že je ženatý? A jeho žena, ta kráska, jak mu dělá výborné svačiny. Ty, které mu pak sníte. Zamračení kapitána.

Ta je v jináči. To jste nevěděl. Alex také ne. Veselý úsměv.

Ale o to vůbec nejde. Nechápavý kapitánův výraz.

Jde o to, že jste se držel.

Nezmínil jste mého otce celý měsíc. Ani slůvko, ani náznak. A teď to takto poserete! Naštvaný výraz.

Prosím Vás už to víckrát nedělejte. Nechte ho žít stranou. Děkuju.

„Už jsi to viděla?“ Přiběhl do kanceláře Novák. „Pojďte, budou to opakovat.“

Na obrazovce televize proběhla všem známá znělka a ihned se objevil kapitán: „Žádáme veřejnost o pomoc při pátrání po svědcích vraždy Beccy Stout. Jak mi říkáme v odborné policejní terminologii, dívka se zúčastnila Výletu do prázdna. Budeme vděčni za jakékoliv informace o této dívce, kde a kdy jste ji viděli v poslední čtrnácti dnech. Hledáme také jejího zaměstnavatele, přátele a kohokoliv, kdo ji v tomto období kontaktoval.

Na závěr děkuji seržantce Kowalski za vynikající práci při odhalení její identity.

„Kretén.“ Ulevila si Ellie, zase si šplhá u tatíčka.

„Tak zase nic, není to ona.“

„Hoď to do hrnce a pátrej dál,“ otočila se Ellie na Alexe, který vložil složku s fotkou a informacemi o úraze do velkého hliněného hrnce. Ten již byl ze třetiny zaplněný a místo, aby důstojně spočíval na svém místě a ukazoval všem, že byl Alex v Africe, trůnil teď na zemi vedle stolu.

„Jo a tady je další, bez fotky. Ell, napadlo by tě vůbec, že si doktoři fotku kolene po operaci vůbec nedělají? A to ani třeba po úplném vyléčení. Jen ty jejich zatracené rentgeny. Myslím, že“

„…jsme pěkně v hrnci,“ dořekla Ellie.

„Vidím ťa Geralte. Neskrývaj sa. Mě ty fígle neoblafnů.“

Zaklínač trpaslíka uviděl hned, jakmile se objevil v šenku. Chtěl jen vědět, jak rychle jeho maskování prohlédne.

„Mužeš skryť meče, svazať vlasy do ohonu, ale oči, ty nevyměniš. Stareho přitela neoblafneš a šach ani mat mu nedaš.“

„I já tě rád vidím,“ potřásl Geralt trpaslíkovou pravicí. „Jen jsem nechtěl, aby mne všichni hned poznali.“

„To kvůli ni? Nová milenka?“ Mrkl trpaslík na Elzee.

„Ne, pomáhám její matce i jí.“

„Zajdi za Immanuelem, je to dobrý čaroděj a vyzná sa. Obchodujem s nim a je to rovný chlap. Nemusiš sa ho bať.“

„Tak co máme, Alexi?“ Zeptala se Ellie poté, co ukončil rozhovor s nemocnicemi.

„Asi čtyři sta operací artroskopie 27-28 letých dívek, ale žádná na jméno Becca Stout. A to jen v nejbližším okolí, jestli jí to prováděli někde dál, číslo se rapidně zvedne.“

„Takže žádný šach – mat, nebude,“ povzdechla si Ellie.

„No, ale nic lepšího stejně nemáme. Ta holka je tajemná jako dříve Laskerova léčka.“

„To je zase co?“

„Taky výraz ze šachů.“

„Raděj se soustřeď na Beccu, na ekonomce byla blondýna, teď je také, zuž výběr na blondýny a vyžádej si fotky kolen po operaci. Tu shodu musíme trefit.“