Moje články

Geralt nechal své meče odložené na ošetřovně. Chtěl se o čaroději, než se za ním znovu vydá, dozvědět co nejvíce. Chtěl být v hostinci aspoň trochu nenápadný. U sebe si tak nechal jen dýku a i vlasy si netradičně svázal do copu. Další své poznávací znamení - černý oděv, mohl narychlo změnit jen těžce.

V hostinci si sedl do stínu, do rohu, s Elzee po boku. Teď se mu její schopnost číst myšlenky náramně hodila. Oba popíjeli pivo, tedy zaklínač popíjel a dívka jen předstírala.
Poslouchali ten cvrkot kolem sebe, tak typický pro dobrou hospodu - cinkání půllitrů, občasné zamlaskání, odříhnutí, smích.

Po úspěchu na místě činu měla Ellie konečně pocit, že ji začíná brát kapitán vážně, ne jen jako protekční dcerunku úspěšného tatínka.

Po dlouhém rozhovoru s kapitánem pochopila, že má tak trochu volnou ruku, jak dál v případu postupovat. Sklízela ovoce svého úspěchu. Nebo bráno z druhé strany, stále neměli nic podstatného a šéf zkoušel něco - cokoli zoufalého.

Seděli s Alexem a prohlíželi fotky zavražděné. Hledali nějaký detail, který by jim pomohl.
"Co je tohle?" ukázala Ellie prstem na dva křížky na koleni.
"Nějaký škrábanec," neobtěžoval se Alex.
"Houby, artroskopie kolene."
"Obvolej všechny chirurgie, o tom bude určitě lékařský záznam."

"Co mlčíš jako zařezaný," obrátila se léčitelka na Marigolda.
Ten byl opravdu nezvykle tichý.
"Ano, věřím ti, že tě zaklínač vystrašil, ale mluvit snad ještě můžeš ne?"
"Můžu, ale slíbil jsem, že tady budu potichu."
Dívka se rozesmála. "Neboj, tady jsme dobře schovaní, tady tě nikdo neuslyší. Jsme v zadní části domu léčitelů, sem nikdo nesmí chodit. Ani místní stráž."

Marigold viditelně pookřál, poočku se na ni podíval. Pousmál se. Trochu odvážněji, hodně svůdně.
"Tohle na mě ale nezkoušej, jsem v přísaze čistoty. Na to můžeš rovnou zapomenout."
"A co budeš dělat za pět let? Můžu se zastavit? Rád počkám."

„Neblázni, Geralte, já, to ne, to mi nemůžeš udělat," blekotal zoufale Marigold.
„Nemůžu skončit tady, v tomhle zaplivaném provinčním městečku! A ještě ženatý s nějakou fuchtlí."
„Já, prostě a takto."

Marigold se konečně trochu uklidnil, nadechl se a spustil: „Já, já mám vyšší cíle, potřebuji zachránit svět, poznat cizí kraje, přeplavat Jarugu, vydat básnickou sbírku, zachránit lepou pannu, ochutnat maso harpyje, vypít všechno víno ze sklepa domu v Chrámové čtvrti, vysrkat žbrndu, přelepit neslepitelné, uštknout zmiji, dát pohlavek Yarpenu Zigrinovi, pomilovat se s Yennefer."

„Zastav," pronesl důrazně Geralt. Musím teď začít věřit, že funguješ jen jako stroj náhodných slov. Jinak..."

Na místě činu zavládla radost a nedočkavý chaos. Každý se snažil svou práci udělat co nejdříve, aby se mohl pochlubit výsledky. Všichni do sebe v malé místnůstce naráželi, překáželi si navzájem, fotografové s daktyloskopy, vyšetřovatelé s řadovými policisty. Každý se chtěl aspoň na chvíli podívat na místo pobytu zavražděné dívky Beccy Stout. Při setkání, ale i v momentech, kdy si nepokrytě zavazeli, se na sebe usmáli, ochotně si uvolnili místa.

Ellie vše z dálky pozorovala a připadala si, ne jako na místě činu, ale někde v cirkusu, kde učinkujícím po představení slíbili, že si mohou sníst steaky, které nesežrali tygři.

Geralta z přemýšlení o čaroději vytrhl dusot kroků a výkřiky.
„Geralte, Geralte, potřebuji pomoci. Pronásleduje mě a mám si ji vzít.“

„Počkej, povídej co se stalo.“

„Nedá mi pokoj,“ mluví Marigold zadýchaně. „Ano koketoval jsem s ní, očkem házel, ale nic jsem jí nesliboval. A teď jsem dušený jako ježek v peci.“

„Počkej, píchal jsi ji?“

„Ne, co si o mě myslíš? Jen jednou,“ začervenal se.

„Pak se nediv, že tě chce usmažit nebo si tě vzít.“

„Ale já nechci, zachraň mě, vezmi mě třeba do cechu zaklínačů nebo něco takového.“

„Ty a zaklínač? Bojím se, že té peci neunikneš.“

Geralt odcházel z tržiště.

Přemýšlel o léčitelce. O tom, jak jej dokázala překvapit. O vášnivé debatě, kterou s ní měl. O tom, jak se tak tiché a milé děvče dokázalo rozvášnit při debatě o čaroději.

Že by spolu něco měli? Nebo se ho jen zastávala? Nebo je za tím ještě něco dalšího a zdánlivě klidná voda láká plavce, aby jej vzápětí stáhla do hlubiny. A on měl být tím nezkušeným plavcem.

Ale pokud si to takto někdo naplánoval, u něj to určitě platit nebude. Geralt věděl jak zůstat ve střehu. Zkušeností měl habaděj.

Přesto musí být u čaroděje velmi opatrný.

Ellie se procházela po střeše, odkud vrah tělo shodil na trávník.

Po chvíli se vrátila na střed střechy a prohlížela si znovu nástavbu se vstupem.

Ventilátor klimatizace tiše vrněl na boční stěně.
Ellie k němu přistoupila. Něco se jí na něm nezdálo.
Sledovala, kam z něj vede potrubí. Zaujala jí nenápadná rozbočka. Po ní pokračovala dál do nitra budovy.

„Tady to někdo ověřoval?“ Obrátila se na čekajícího Alexe před dveřmi s označením vysoké napětí.

„Proč? Tam je vysoké napětí.“

Vytáhla svou "odemykací" výbavičku a po chvíli zámek povolil. Otevřela dveře.

„Tady, vysoké napětí?“ Ukázala na mrazák v jinak prázdné místnůstce.

Léčitelka právě zjistila, že Elzee pomoci nedokáže.

"Geralte, měl bys jít za čarodějem!"
"Proč? Je to namyšlený hezoun."
"Ne, je to to nejlepší co tě tady mohlo potkat."
"Myslím, že se obejdu bez toho, abych někomu pochleboval, jak je úžasný..."
"Zkus to, má hodně znalostí. A vzpomeň si, co bylo na trhu."
"Myslíš, že když napsal ten zatracený kvíz, že si z něj hned sednu na prdel?"
"Občas se musíš obrátit na někoho, kdo je chytřejší než ty."
"Nejsem takový, abych se každému kouzelníčkovi poklonkoval."
"To já vím. A ani to po tobě nechci. Zkus s ním jen rozumně promluvit."

Šéf se vztekal.

„Co tedy jako víme? Jen jméno a jinak nic? Bydliště někde v Kolodějích, na místě kde už dávno bydlí někdo jiný, zaměstnání neznámé. Čím se živí, s kým šuká, co pije, kde jí…nevíme. Bordel na bordel. Nasáváte do sebe tyto kusé informace jako houba, ale je nám to úplně k ničemu. Kdybyste se ožrali laciným pivem, třeba by z vás něco rozumného vypadlo. Nebo byste na mě aspoň vyjeveně nezírali. Neříkejte mi, že už nic jiného nevíme a nevymyslíme. Prověřte všechno znovu. Kowalski ty vyraž se Schneidrem znovu na místo činu. Třeba jsme něco přehlédli. A fofrem."

Geralt vstal z lůžka a začal se pomalu oblékat. Cítil se skvěle. Léčitelka provedla svou práci výborně.

„Tak jsi na něco zajímavého přišla?“ obrátil se na dívku, která pečlivě dokončila zkoumání všech zranění na jeho těle.

„Je pro mne opravdu záhadou, jak jsi některá zranění dokázal přežít. Zřejmě díky používání zaklínačských elixírů má tvé tělo při zranění schopnost lépe zadržovat krev. Jen, jak dokazují některá zajímavá zranění, moc to nefunguje, když piješ příliš mnoho piva.“

„A co je úplně nejdůležitější, tvé fyzické zranění jdou vyléčit poměrně dobře, horší je to s ránami na duši. S těmi ti žádný léčitel nepomůže.“

Geralt si tady připadal nepatřičně. Jeho černý oděv složený v koutě na židli ostře kontrastoval s bělobou v místnosti.

V bílém byla i léčitelka. Zkušeně mu prohmatávala záda, proklepávala svaly, mazala hojivou mastí staré i nové jizvy. Občas se u některé z nich zastavila a zjišťovala jak k ní zaklínač přišel. Jeho vysvětlení nijak nekomentovala, dál se nevyptávala.

Zaklínač se cítil velmi zvláštně. Tím, že se měl úplně uvolnit, si připadal bezbranný jako ovce, která čeká na porážku. Sice věděl, že mu od drobné léčitelky nic nehrozí, že jeho meče hlídá Elzee ve vedlejší místnosti, ale pocit nepatřičnosti vyhnat nedokázal.

Geralt se u kupcova stánku cpal výbornou tlačenkou, jitrničkami i prejtem. Elzee předstírala, že jí chutná řezníkova šunka.

Kupec se rozpovídal o městě, ale o práci pro zaklínače nevěděl.

"Vítej zaklínači, ráda tě poznávám," ozval se dívčí hlas.
"Naše léčitelka. Moc hodná, spravila mi koleno."
Geralt se otočil za hlasem: "i já tebe rád poznávám."
"Hledala jsem tě."
"Máš pro mne snad práci?"
"Ne, to ne, mohu tě doléčit a třeba pomoci jinak." Podívala se na Elzee.
"Co za to budeš chtít?"
"Nic, jen si chci prohlédnout jizvy ze zranění, které jsou pro jiného neslučitelné se životem," usmála se dívka.

Jiná škola. Jiné prostředí.
Šedivé chodby, na stěnách grafy, čísla, vzory účtování. Analytická sterilnost. Prostě ekonomka.

A jiní učitelé.
Stojí společně v hloučku nad fotkou, kterou jsem ji dala. Analyticky uvažují, přemýšlí, vzpomínají. Poznají dívku?

"Myslím, že je to Becca, maturovala někdy před deseti lety."
Chvíle napjatého hledání. Fotky z maturity, z tabla.
"Tady je. Becca Stout."

Vypadá malinko starší než si ji pamatuji z prváku. Ale je to ona. Určitě.

"Proč ji hledáte?"
"Je mrtvá," vypadne ze mne tiše.
"Cože, proč, jak, co se stalo?" Překřikují se najednou všichni.
"Zranění neslučitelná se životem," odpovídám, teď už přesně podle předpisů.

Ellie zaklepala na dveře sborovny.
"Dobrý den, potřebovala bych pomoc," mávla služebním průkazem.
"Pojďte dál," pustil ji dovnitř pro ni neznámý učitel.

"Vítej, Ellie," obrátila se na ni menší učitelka. "Jak se máš? Zatím žádné vrásky? Ani z lásky? Ani ze starostí? Co tě k nám přivádí?"
Ty jo, pomyslila si, hned mě poznala, tady bych měla šanci. Kdyby někdy Rebeka na gympl chodila.
"Paní...Riasová," vzpomněla si na její jméno. "Potřebovala bych pomoci, hledáme tuto dívku."
Učitelka se zamyslela. "Na tu si nepamatuji. A jakpak se má tatínek?"
Tak takové otázky nechtěla slyšet, z nich vrásky brzy mít bude.

"Pojďte, pane Zaklínači, dám té vaší slečince něco dobrého, ať se trošku rozveselí."
"To není mé děvče," ohradil se Geralt. "Jak tě to vůbec napadlo?"
"No, říká se to o vás," pronesl tiše kupec. "Že máte v každém městě, kam zavítáte, svou milenku."
"Tak to věříš i tomu, že jíme malé děti?"
"To ne, tomu jsem nevěřil nikdy," ozval se kupec mnohem hlasitěji. "A vaše vrásky, ty jsou z neopětované lásky? Čarodějnic, které vás zradily a opustily? Také pověra?"
Geralt se málem rozesmál. Líbila se mu obchodníkova upřímnost.
"Ne, vrásky mám z toho, že jako mutant příliš přemýšlím o lidství."

Elzee chytla Geralta za rameno.
„Točí se mi hlava."
Geralt ji chytil a odvedl stranou.
„Tohle je divný svět, hlučný, neklidný, nepříjemný pro mne."
„Představovala jsi si to jinak?"
„Ano, můj svět je namalován jinak, klidná vesnice u lesa. Klid." Opřela se o něj a rozplakala se.

„Pane, Zaklínači, mohu nějak pomoci??" Přitočil se kupec v umaštěné zástěře.
Geralt se na něj podezíravě zadíval.
„Chceš mi pomoci?"
„Ano. Náš čaroděj vydal takový pokyn - hádanky, jak se lépe chovat. Část z nás pochopila, že má pravdu."
Dlouhán procházejí kolem si odplivl směrem ke Geraltovi.
„Bohužel, vidíš, ne na všechny to zabralo."

Ellie ještě zrychlila a rozběhla se.

Chtěla to stihnout před osmou, včas si uvědomila, že po zvonění již nikoho ve sborovně nenajde. Nechtěla dělat zbytečný rozruch odvoláváním učitele z hodiny.

Rychle otevřela vstup pro učitele a strnula. Všude ze zdí na ní vyskočily obrázky hlav rozesmátých lidiček, mnohdy až kýčovité malby kvetoucích rostlin, šťastných rodin před moderními domy a novými automobily.

Co to sakra je? Se tady všichni zbláznili nebo co.
Namaluj mi svět, četla na plakátu.

Tohle je jejich svět? A kde jsou zaplivané dvorečky, sudy s hořícím odpadem, graffiti na zdech, rozstříklá krev, násilí, vraždy.

Štastné to děti.

Cestou na tržiště:
a) Vrážíme do lidí, sprostě jim nadáváme.
b) Jsme uctiví, ohleduplní.

Při nakupování ve stánku:
a) Plivneme na vystavené zboží.
b) Pochválíme nabízený tovar.

Pokud se nám nezdá požadovaná cena:
a) Předmět teatrálně zničíme.
b) Slušně požádáme o slevu.

Pokud potkáme zaklínače:
a) Spustíme děsný cirkus a osočíme starostu, jací to lidé mohou na tržiště chodit.
b) Chováme se k němu s úctou.

Narazíme-li na nějakého nuzáka:
a) Nakopneme jej a vysmějeme se mu.
b) Snažíme se mu pomoci.

Při setkání s nelidmi:
a) Obloukem se jim vyhneme.
b) Chováme se k nim jako k sobě rovným.

Ellie se cítila skvěle. Šéf, tedy kapitán ohodnotil její plán kladně.

Zatímco Alex se hrabal v důkazních materiálech, Novák prověřoval, kdo se v regionu ztratil, další vyšetřovatelé dělali jinou rutinní práci, ona si mohla svobodně vyrazit do škol a vyptávat se na Rebeku.

Věděla, že musí jít na ekonomku, ale schválně vyrazila nejdříve na gympl. Ta volnost vlastního jednání se jí líbila. A tušila, že by se mohl dostavit na závěr pozitivní výsledek.

Ale přece hned nebude mít úspěch, ať všichni vidí, že si mákla, než Rebeku našla. Cestou si dá ještě pořádnou snídani, stejně škola začíná až v osm.

„Tak, Nováku, shrňte to, co tedy víme?" Čílí se šéf po návratu do zasedačky.
„Dívka, tak 28, jméno nevíme, otisky nejsou v databázi, doba úmrtí asi 24 hodin před nálezem. Rozčtvrcená."
„Sakra, to jsem přeci viděl. Chlapi, tohle není sranda, tohle je válka, tohle mi někdo udělat v mém revíru. A vy mi říkáte, že nevíme vůbec nic. Někdo nějaký nápad, někoho tady políbila můza?"

„Nikdo nic?"

„Šéfe," ozve se nesměle Ellie.
„Snad kapitáne, ne!"
„Kapitáne, vypadá jako zdejší, tohle nebude někdo z daleka. Zkusila bych místní školy, třeba si na ni někdo vzpomene. Nějakou retuš fotku snad už máme?"

Spolužačka ze střední, jedna z mnoha. Jakpak se jmenovala? Rebeka. Taková tichá, nenápadná. Anebo je to ta divoška, o které ji vyprávěla Tess? Vzpomínky selhávají.

Zrovna tahle holka si k ní cestu ve škole nenašla.
Její kamarádka Tess, ta se dokázala bavit se všemi, o všech barvitě vyprávět. Zapadlé vzpomínky ožívají nebo to jsou jen představy z vyprávění Tess? Kdo si teď má všechny ze třídy pamatovat? 35 holek na ekonomce, rok před tím, než přestoupila na gympl.

Jedno však věděla jistě, jestli se provalí, že ji znala, tak ji z případu stáhnou. A to je to, co rozhodně nechce.

Geralt s Elzee vyrazili do města zjistit, zda tu není pro zaklínače nějaká práce.

Procházeli ulicemi směrem k centru. Lidí přibývalo.
Výkřiky trhovců, klapot kol vozíků prodávajících. Dav.

Vzpomínky se vrátily bleskem jako špatný sen.
Jiné město. Jiné ulice, jiný trh. „Díky, Geralte, vivat, náš zachránce, hurá…“ Hlasy lidí, všichni jsou nadšení, provolávají mu sláva, házejí po něm květiny, klepou mu uznale na rameno…

Geralt se zarazil, tohle nejsou jeho vzpomínky. Tohle ….

Věděl, že tehdy bylo všechno jinak.

Kdo mu tyto vzpomínky vsunul do hlavy? Kdo mu chtěl… Uškodit nebo pomoci?
Vymazat ten pocit, že už není řezník z Blavikenu.

Elzee uslyšela kroky vracejícího se Zaklínače. Byla napjatá, s čím od čaroděje přichází.

„Jak jsi dopadl, Geralte?“

Jak bych mohl dopadnout, pomyslel si Geralt. Tvářil bych se umučeně, ale neumím to. „Odešel jsem, příliš brzy. Příliš rychle.“

Elzee mlčela. Četla v jeho myšlenkách jako v otevřené knize. Nemusel nic dalšího vysvětlovat.

„Chápu to, Geralte. Ani, nevíš, jak ti rozumím.“
„Co máš teď v plánu?“

„Musím vydělat nějaké peníze. A příště nedebatovat a rovnou platit. Nenechat se mučit řečičkami, myšlenkami, pochybnými názory. Jít rovnou na věc a získat pomoc pro tebe. Dostat zaplaceno a odejít. To mi jde při jednání nejlépe.“

„Tak, Ellie, co si myslíš, co byla zač?“ Obrátil se Alex na Ellie dojídající jeden z jeho sendvičů.

„Nevím, vždyť já ji ještě ani pořádně neviděla.“

„No myslím, zda to byla zhrzená milenka dělající problémy, žárlivá manželka, schizofrenní mužatka, umučená mučenka, sadistická učitelka, prodejná tanečnice, defraudující úřednice“ chrlil ze sebe Alex.

Ellie jen pokrčila rameny. „Jdu se na ni mrknout, pak si něco tipnu a pak tě zmučím ty sadistický vyšetřovateli,“ usmála se na něj a vyrazila prohlédnout tělo.

Blondýnka, jejího věku, nepěkně potlučená a rozsekaná k tomu. Podívala se pozorněji a polil ji studený pot. Vždyť ona ji znala.

„Nad čím přemýšlíš? Co proti nám máš?“ Otočil se čaroděj.

Někdy nic a jindy všechno, proběhlo Geraltovi hlavou. Vadí mi vaše nadutost, okázalá chytrost, zkoumavé pohledy.

„A přesto tady pokorně stojíš, nic neříkáš, nic neděláš. Ano, jsme jiní, chytří, namyšlení, zvědaví a vychytralí. Vyznáme se ve věcech, o kterých jsi nikdy neslyšel a viděli jsme věci, o kterých se ti ani nesnilo. Ano, téměř všichni milujeme tvoji ženu a chtěli bychom prozkoumat tvé tělesné orgány, ale přesto nás neznáš, Geralte.“

„Vím, co udělám,“ pronesl zaklínač. „Vykašlu se na tvé chytré řeči. Odejdu. Můžeš si tady přemýšlet, co jsem ti chtěl.“

„Šéfe, jsme tu."
„Vidím, ne." Bert očividně neměl náladu.
„Čím nás pověříte kapitáne?" rychle se zeptala Ellie.
„Ty vyslechneš svědky, moc jich není, tak to dělej pořádně a ty, Schneidere zkompletuješ info od koronera. Co nejvíce. Jasný?"
„Jasný," pronesli oba jednohlasně.

Po hodině už bylo jasné, že nevědí téměř nic.
Dívčí tělo, rozčtvrcené, vyhozené ze střechy paneláku někdy v noci. Zabita někde někým. Někdy úplně jindy. Samé otázky.

A řítí s k nim šéf.

„Svačinu, Schneider máš?"
„Jasně kapitáne."
„Naval a vyřiď rodičům, všichni milujeme tvoji ženu."
„Já taky," přidala se Ellie a s chutí se zakousla do Alexova sendviče.

„Tak co myslíš, Ellie? K čemu nás posílají tentokrát?"
„Nevím, a je mi to jedno," schválně odpověděla Ellie.
„No tak, neříkej, že nemáš nějakou představu," tlačil na ni dál Alex.
„Třeba k mrtvému koni," plácla.
Pchhhhe, vyprskl Alex, „ty jseš...."
„Kráva, chtěl jsi řict?"
„Jo jasně, taková, kterou je lepší zabít, než se s ní bavit v autě," smál se dál Alex.
„A pak se furt divíš, že máme práci.." povzdechla si.

Milovala tohle jejich škádlení cestou k případu. Patřilo to k jejich cestovnímu koloritu.

Smích ji rychle přešel, když za policejní páskou uviděla kusy lidského těla. Práce nepočká.

„Přišel jsi, Geralte. A za mnou...“.

Přišel, za kým jiným, potřeboval někoho kdo mu pomůže a současně kdo pochopí. Nebo se aspoň nebude tolik zajímat o něj, Yennefer, sudbu.

Geralt mlčel, čekal.

„Co tě přivádí, Geralte? Chceš vědět, který jed je nejsilnější? Nebo kde je sukuba nejzranitelnější?“

Geralt čekal. Věděl, že toto mentální cvičení s čarodějem může vyhrát jen těžce. Všichni čarodějové jsou stejní....

„Jsme stejní, říkáš si. Tak proč jsi tady? S prosíkem, přáním nebo výhružkou? Co na mě zkusíš?“

Čaroděj se ostentativně otočil k oknu své věže.

Geralt se držel, snažší bylo seknout příšeru než jednat s mágem.

Vyzvánění mobilu.
„Vstávej, Kowalski! Máme výjezd. Hoď sebou."

Tak toto bude vážné, samotný šéf by ji tohle jindy nevolal.

Rychle se převlékla, skočila do "fáfi" a vyrazila na stanici. Město stále ještě tvrdě spalo.

„Tak jak jsi se vyspala kočičko?" přivítal ji Alex přátelským poplácáním po rameni. Spustil houkačky služební Octavie a vyrazili.
Ihned se jí vybavila vzpomínka na dědu. „Už troubějí," povídal ji jako malé, když slyšeli houkání policejních aut nebo i sanitek. „Copak myslíš, že se stalo Ellie?" povídali si spolu smyšlené příběhy plné pohádkových bytostí a záchrany světa.
A když byla ještě menší, „táta, táta," říkala jen.

Svítání.

Geralt se protáhl tiše uličkou podél stěny a pokračoval dál směrem k věži.

Nechtěl být spatřen více než bylo potřeba. Ranní dřímot města mu plně vyhovoval. Hlavně nikoho nepotkat, nevidět cizí vyděšené oči, odplivnutí, skryté nadávky. Stačí řešit co přijde, stačí, že bude muset vést jednání, které nikdy nevyhledával.

Zvuk zvonů jej překvapil, nečekal jej takto brzy. Bylo to příliš brzy, příliš nahlas a úplně všude.

Město se probouzelo. Slyšel vzdálené láteření, nadávky, ale i dívčí zpěv. Kroky v uličkách poblíž, zvučný mužský hlas odrážející se od kamenných stěn.

Nespatřen neprojde. "Ale vadí to?", položil si otázku.
Úkol nepočká.