Moje články

Máme jej! Chytili jsme ho.
Sbíhají se všichni. Přesně jak nám Jirka poradil. Pajdal tady s černou rouškou a strkal si pod ní perníček Baby Jagy.

„Tak mě tady máte, dovolte mi, abych tady udělal pořádek. Jiří mě upozornil, že situace zde je velmi podobná té v pražské kavárně. Proto jsem se já uvolil a i v této těžké době tady s vámi budu a zavedu nové pořádky. Třeba čínskou polévku."

„Bože, co vám to Ovčáček přes WhatsApp navykládal?"

„No, že máme změnit správce, že nám pošle správného vůdce."
„Vy volové, říkal správného, a copak my jsme tady kladné postavy?"

Yennefer seděla před zrcadlem a kartáčovala si vlasy. Zrcadlo opalizovalo.

Zaostření obrazu, Geralt na koni s dívčinou po boku.
Otočení hlavy, letmý úsměv. Dívka vyráží vpřed.
Obraz se posunul, malý ohýnek u vývratu, ležící dvojice.

Tři muži příjíždí. Krátký rozhovor, lačný pohled, záblesky meče a stříkající krev.
Tři hroby, Geralt podpírá dívčinu. Dívka pláče.

Hospoda, Geralt s Marigoldem popíjejí pivo. Dívka opodál.
Dotyk zaklínačovy ruky. Zvlášní pohled.

Řeka. Stíny v noci. Stříbrný meč, mlhavý přízrak, bleskové pohyby.

Dívka u Geraltova stehna. Vyděšený Marigold.

Temná noc, lože.

Geralt prohlížející obrázek. Černovlasé ženy.

„In dubio pro reo.“
I to je úděl ženy.

Vážení spoluobčané.

Rozhodl jsem se pomoci v této těžké době, přicházím proto poprvé s velkou a jasnou amnestií. Nazývejte ji abecední či velikonoční, jak chcete.

S okamžitou platností jsou pozastaveny všechny daně, zdravotní, sociální a jiné poplatky či pohledávky vůči státnímu rozpočtu u fyzických a právnických osob, jejichž příjmení či název začíná písmenem:

za 1. A,

za 2. B,

za 3. kombinace obého.

Na ostatní písmena dojde určitě později, či vůbec, dle situace, kterou tato amnestie vyvolá.

Již nyní však vím, že vynechám písmeno N a K, neboť netopýre a jejich podčeledi kalousové za toto neštěstí mohou.

Miloš Zeman

Prezident

Pohled na ně byl k popukání, ale co se dalo dělat jiného. Ochranné pomůcky musel přidělit všem. Nařízení vlády je nařízení vlády. A měl nakoupit levně, jinak by mohlo dojít ke zrušení celé stanice, vzkázal mu Ovčáček.

Bavlna se nyní vyvažovala zlatem, musel tedy najít náhradní řešení. Čínský shop s hrdinným Ali Babou nezklamal.
Proto měla Baba Jaga na hlavě trenýrky s Karkulkou, Sander s Vinettouem a Voldemort s Harry Potterem.
Otesánka pak musel zavřít do sklepa, protože svoji trenýrkovou roušku s Pinokiem ihned sežral.

Úkol splněn.

Ještě že mu také zvýšili dodávky vodky, ale jiná desinfekce na trhu nebyla.

"Šebestová, Šebestová, pomoc, kde pořád vězíš, o co se zase staráš, když máš mne, á, tady jsi."

„Co blázníš, Machu, proč sem letíš jako blázen, ztratil se ti Jonatán nebo co?"

„Ále Machová, víš já totiž potřebuji nutně pomoct, musím napsat slohovou práci na téma Ženský úděl a opravdu, ale opravdu mne nic nenapadá.“

„Na, tady máš sluchátko,“ mrazivě pronesla Šebestová.

„Sluchátko, sluchátko, tady Mach, já bych strašně moc potřeboval vědět, jaký je to ženský úděl, mám o něm napsat slohovou práci.“

„Machu, to si snad děláš legraci,“ odpovědělo sluchátko. „Na takovou jasnou věc ti odpovídat nebudu.“

A zavěsilo se.

Marigold podivně mlčel, pil pivo a poočku pozoroval sedící dívku.

„Co mlčíš, Marigolde, copak jsi ještě nikdy nebyl odmítnut?“

„To ano, ale já o ní píšu baladu a ona….“

„Cože. Baladu?“

„Jo. O krvavém boji v lesním úvoze. Každý muž teď snívá,“ spustil,

„Jak krásnou tvář pod rouškou ona skrývá,
její spanilý krk,
jak osamělý smrk,
na sebe pozornost lapků strh.
Každému z nich se zachtělo,
zneuctít její krásné tělo.
Však jako lítý vlk,
zaklínač se na ně vrh.
A brzy z těch tří těl,
život bez mrknutí odešel.

Ta krásná dívka jménem ….

A copak vím, jak se vůbec jmenuje?“

Ve vřavě v hostinci zapadlo hlučné otevření dveří.

„Kde je ten hrdina, co příšerám usekává ty jejich sosáky, náš nebojácný zabiják nestvůr?“

„Marigolde, já tě… co ty tady pohledáváš?“

„Tři dny už koně štvu abych tě dohnal! Co to máš se sebou za krasavici, Geralte?“ ptá se Marigold, přisedaje k dívčině s rukou nataženou k jejímu útlému pasu ve snaze ji obejmout.

Rychle, rychleji než lasička se Elzee odsunula. Marigold zavrávoral, spěch a rychlost zapůsobily, a už se válí jako pytel pod stolem.

„Co to tam sosáš, sosáku? Pivo máš tady na stole, vylez!“

„Ta je rychlá,“ ulevil si Marigold.

„Zachovejte paniku, klidně se dál rozčilujte, hádejte, ale můžu vám opravdu říct: žádný ghůl tu není." Se skupinkou vesničanů v šenku hospůdky to ani nehnulo. Už jim to Geralt se starostou vysvětlovali počtvrté. Marně.

Pes to spral, řekl by Yarpen Zigrin, pomyslel si Geralt. S těmi nepohneme ani párem volů. Vždycky se najde nějaký chytrák, kterému zavrzala v noci okenice, zhasla na krbu svíčka nebo zdechla kráva. A za vším je ghůl. Údajný ghůl. Ach Sigride, nemohl jsi držet hubu o kolíčkách?

Podíval se na Elzee sedící tiše v rohu. Neusmívala se.
Co to děvče ví? Je všechno nakonec jinak?

„Nemá kolíčky, prý došly, to mi snad dělá schválně,“ plačtivě zasténal Trubadix. „Zatracený Kšeftmanix, prý to César zakázal. Teď, co má poradce Ekologisuse, se nesmí se dřevem nic provádět.“

„Nemáš, prosím, Coronavirusi, něco na uklidnění, nějaký lék?“
Coronavirus se zamyslel. „Ano, určitě ti můžu něco předepsat, ale mnohem lepší bude, když se z toho vyzpíváš.“

„Vyzpíváš? Cože, ty chceš, abych zpíval. To je neuvěřitelné.“
„Ano, zpívej, ale venku v přírodě, tam se bude tvůj hlas vyjímat.“

Trubadix radostně odběhl.

„Zatracený bard,“ láteřil Panoramix ve větvích dubu. „To jeho kvílení mě vyděsilo. Já mu snad ty kolíčky do loutny udělám sám.“

„Nejsou kolíčky, Geralte, opravdu nejsou!“
„To chceš říct, že v okolí není žádná osika, ani jedna jediná?“
„Ne, není,“ odpověděl navztekaně truhlář.

„Nevidíš ty vypálené lesy kolem.... to je asi co, Geralte? Kde ji mám jako najít! A nač právě teď je budeš potřebovat? Copak je tady nějaký upír nebo ghůl? Tady, kde není téměř ani živáčka?“

„Není, ale co není může být,“ temně odvětil Geralt.
„Nevidíš ty vypálené lesy kolem, nevíš, jaká magie to způsobila? Temná, Sigride, temná, ta dělá i jiné věci, než je jen ghůl. A může to být dříve, než bys čekal. Proto potřebuji ty kolíky.“

„Kdo to byl, ta návštěva, Saurone?“ ptá se Voldemort.
„Ále, Hellboy, starý známý z pekla.“
„Takový divný kámoš, ne, ten přece dávno změnil stranu.“
„Změnil, ale nezapomněl, koukej, co mi přinesl.“

„PRSTEN!!!“

Sbíhají se všichni, císař Palpatine, lord Baeliš, kapitán Zod, zlý vlk, Tanos, jen Magneto zůstal přilepený na futrech mezi dveřmi a tlusté Jezinky, které vykrmila perníkem Ježibaba, se kolem něj nemohou protáhnout.
„Teď jim všem ukážu, takhle si jej nasadím!“
„A zatočíš,“ křičí Rumburak.
„Idiote,“ propaluje jej svým rudým okem Sauron. „Stačí jen dát na prst, takto.“
Lup, prsten praská, rozsýpá se na prach.
„Únava materiálu,“ prohodí Morgana.

Na poslední chvíli od autorky Tora, které ačkoliv je z fandomu, bylo pro mne krásně dějově vykresleno.
Do posledního soudruha od Winterpoola, které mi přišlo jak z komixu, abych následně zjistil, že opravdu to komix je a pár hodin jsem strávil studiem o jeho historii.
Takové to normální setkání, které je opravdu ze života a pár takových případů jsem potkal.
Insekticid,od Regi. Je sice z fandomu Harryho Pottera, který zas tak nemusím, ale Hagrida mám rád a to popsání lidskosti je výborné.
V nebezpečných dobách je třeba budovat sílu je výborně zpracované téma bicáčku ve světě Zaklínače od autorky Saphira. A ten svět mám moc rád.
Neruš tátu, nebo...! je také z mého oblíbeného světa Středozemě a je tam ta dlouhověkost a vůbec... Autor Elluška.
Jako princezna na bále... jsou moc krásně popsány vzdušné zámky a pak ten následný střet s realitou, který nás stejně nakonec postaví znova na nohy a zase znovu sníme. Autorka Evangelista biolog.
Vcelku neromantická epizoda o tom, jak si mi chlapi sníme a pak to kamuflujeme. Skvělé. Autor Chrudoš Brkoslav.

"Drazí spoluobčané. Jsem rád, že si chcete poslechnout můj druhý šestihodinový projev, k dnešní slavnostní příležitosti. Moc rád jsem Vás tady potkával a upřímně, některá Vaše drabblata byla pěkná, škoda, že jsem je nemohl přečíst celá, protože jsem se netrefil do popelníčku že, a trochu mi při tom ohořela. Dovolte mi, abych Vám, pogratuloval, že jste, všichni dohromady, napsali tolik drabblat, kolik jsem napsal já sám. A za to všem, já vládce, tady nalévám svou becherovku, protože je zdravá!
A závěrem bych, hlavně ženám, i těm z Pussy, popřál šťastný let, a těm, kteří mě nevolili, ať snad ani nepřistávají."

Geralt mlčel. Díval se, čekal.
"Geralte, znáš mě, víš, že já lidi nezabíjím. Snad jen, když opravdu musím, to také víš. A já, zamilovala jsem se. Hloupě, mladě, naivně. Možná mě okouzlil... Byl to mág, Keren van Neold, zůstal tady po válce. Slíbil mi... dceru. A já, já ji chtěla. Snila jsem."
Geralt stále mlčel. Ani meč nesklonil. Čekal.
"Narodila se zdravá, lidská. Ale... jak říkám, záhada vesmíru. Jídlo nesmí, jen krev. A zuby, zuby nemá, podívej se sám, chceš-li. Krmím ji sama, krví zvířat, proto ty pečínky, dary chudákům. A jeho, zabila jsem ho. Člověk by neměl tolik snít."

Dívka se přitiskla ke stromu. Lehce, pružně, jako šelma.
Stříbrný meč v rukou Geralte se zablýskl. "Ukaž děvče co se v tobě skrývá."
Jen letmý pohled na meč prozradil, že jej slyšela.
Geralt se pohnul, rychle a jako had se vymrštil vpřed a sekl. Jen koncem meče na plnou délku. Minul. Byla neuvěřitelně rychlá.
"Ne, Geralte. Ne, nech ji být." Vítr, šum křídel, metamorfóza, rychlá, téměř nepostřehnutelná.
Ta vůně jej překvapila, tu znal. Heřmánek, levandule, šalvěj. "Gudrun, to jsi ty?"
"Já, kdo jiný Geralte? Nech ji být Geralte. Není ani jako já. Je jiná, záhada vesmíru, ale nezabíjí, nikdy. Prosím."

Peníze mám. Smějí se. Švitoří. Mezi ňadry. Velkými. Klepna řehtá. Ty fialkové oči. Halasy bitev? Mých nebo cizích... Usínám mezi nimi. Letím na vůni angreštu. Oko, modré jako lány chrpy. Líbá mě. Ne, dost. Ne, chci víc!
Peníze se chechtají! Krev tryská. Kola vozu se otáčí. Yen, bílá a černá. Ogaři, se mnou. Půllitry na stolech. Zaschlá krev. Růže z Shaerrawedd. Elfí ucho, na zemi, utržené.
Peníze pálí. Svědí v dlani. Marigold zpívá. O nich, o nás? Smějí se... Komu a proč? Zrzavý klín a vůně růží. Komu to zvony bijí? Yen, Yenefer? Ano jsem. S tebou. Navždy. Peníze. Nepálí.

Odchází, ale ne bez bezzubého. Tak hloupý zase nebude. Toho si vezme na výslech sebou.

Vědro vody ze studny zabírá. "Vstávej nádhero, uvidíme, o kom bude dál Marigold v baladách zpívat, že je okouzlující idiot. Já už to myslím nebudu," usmívá se Geralt s dýkou u zabijákova krku.
"Mluv, kdo tě najal? Komu vadím v tomhle kraji?"
"Nilfg, pff, fuj, pff, černí," plive krev se zuby vrahoun.
"Pravdu, chci pravdu," na špičce nože, ostřejšího než skalpel, se objeví malá, malinká kapka krve.
"Hned!"
"Nilf."
Rána, tvrdá, na nos. Lupnutí, přepážka praská, krev crčí i z nosu.
"Pravdu!"
"Rien, Rience, opravdu..."

Ťal přímo. Odrazil protivníkův meč a pokračoval dále. Svázal se s jeho mečem a udeřil. Levačkou - přímo do obličeje. Pěst ve stříbrně osázené rukavici narazila do zubů. Zuby povolily. Geralt ladně dokončil půlpiruetu a ihned znamením Ard udeřil na temné místo v rohu. Postava v zákoutí se rozpadla na tucet temných stínů a obkroužila jej.
Svinská kouzla, pomyslil si, pokračuje v ústupu, do podřepu, pryč od nepřátel. Ohnivá koule prolétla těsně nad ním.
"Igni," pronesl ledově. Postavy zaplály ohněm a ozval se příšerný jekot zasaženého. Pach spáleného masa přibyl k zubům na náměstí. Měštanský dům vzadu zaplápolal ohněm. Raději půjde.

Tu dívku nezahlédl na okraji vesnice poprvé.
Klepna jako obvykle zařehtala, naštvaně, smutně, nepříjemně a zastavila se.
"Kuš stará, mého nákladu se nebojíš a holka z vesnice tě přiměje stát? Co to do tebe vjelo? Chceš, aby o tobě Marigold baladu napsal?" láteřil Geralt.
"O staré fuchtli, která velkého zaklínače vozila, by se to jmenovalo. A mělo by to alespoň sedm slok," láteřil dále.
"Podívej se, tuhle žravuchu, co teď starostovi vezu, ta ti nevadí, kikomoru jsi radostně okousávala, ygherna jsi mi pomáhala odtáhnout. A teď tohle?"
A Geralt vykročil směrem k dívce. Medailon zavibroval. Geralt tasil, automaticky. Já hlupák!

"Teď si to Geralte vyřídíme. Jen ty a já, mezi čtyřma očima. Pěkně na meče, žádná magie, žádné špinavé triky."
Geralt tyhle týpky znal, už se s nimi setkal. Odpadlíci, námezdní vrazi, cvičení zabijáci.
A instinkt mu říkal, že vše nepůjde tak snadno jak to vypadá.
Tasil a pomaličku protivníka v kruhu obcházel, čekal, připraven na vše.
A tu najednou jeho amulet zavibroval. Už věděl, že tady v rohu, v temnotě uličky, není jen obyčejná tma. Tohle nebude boj mezi čtyřma očima, tady něco číhá, další vražedné oči, magicky ukryté, které se na něj mohou vrhnout ve vhodný okamžik. Udeřil.

Jsme spoutáni časem. Nemůžeme s tím bojovat, nemůže se o to přít. Čas to vyřeší za nás. Minulost prchá mílovými kroky a budoucnost? Můžeme jen..., co vlastně můžeme?
Moudří říkají, žij tady a teď. Prožívej každý přítomný okamžik, jako by to byl ten poslední...
A stačí jen máchnutí motýlími křídly a vše je jinak než před chvílí. Ale viděli jsme to máchnutí? Neutíkali nám někde myšlenky v čase a prostoru? Uvědomili jsme si tu krásu, která se už takto nikdy nebude opakovat? Jsme na to dostatečně soustředěni?

Prožívejme si to spoutání časem do posledního dechu, nepromarněme je.
Čas je dar.

Ta služba je těžká. Už nemůžu pít tolik vodku. Člověk si myslí, že je chvíli klid, dá si pár panáků a pak tohle - najdu Ježibabu, jak si vlastní lopatou kope pro sebe díru.
A když se ostatních ptám proč, tak prý proto, že chtěla být až moc hodná. Museli prý zakročit a protože jsem zrovna předtím Santerovi zabavil pistole a Sauronův těsnící kroužek stále nefunguje, nic jiného je jako trest nenapadlo.

"Moc hodná," ptám se jí, "to znamená co?!"

"Rozdávala jsem dětem perníček, z lásky, jednou za sto let to tak mám, a letos to bylo teprve podruhé," úpí neštastně.

Všichni se děsí. Děsí se mých očí, dvou mečů na zádech. Děsí se mé pouhé přítomnosti tady. Odvrací hlavu, uplivnou si, uskočí strachem.

Jsem pro ně zrůda, mutant, hříčka přírody. Nezvaný host, kterého pozvala vrchnost řešit něco, co dokáže zvládnout setnina vojska.

Jsem pro ně jak záděra na palci, osina v prdeli, všehoschopný námezdný vrah příšer, bez citu, bez emocí, vědmák odněkud z hor.

Nikdo však ve skutečnosti neví co jsem. Kdo jsem. Nikdo neví, jak často jsem pouze sám. Já zachránce, lovec, spasitel.

Jsem sám. Jdu sám. Hledám cíl. Najdu jej, zabiju a zmizím. Sám. Nepotřebuji vás. Jsem zaklínač.

"Totoro, Totoro, kde jsi? Či, či, vrať se domů." Kde jsi kruci zase zalezl?

"Evžo, podej mi piškoty! Prosím, ty v plechovce, já s nimi zaštěrkám, třeba přiběhne."

Nic, stále nic, kocourek se stále nevrací.

Tak znovu: "Totoro, Totíku." Štěrkám znovu.

A najednou kocour běží, hop, je v okně. "Baf," pes Ben jej radostně vítá.

"Na Totíku, tady máš, když jsi přišel."

Ben se nevěřícně dívá, to snad není možné, tys mu dal piškot jako prvnímu? Téhle zrzavé, mňoukavé kouli? Tys jí dal můj piškot!!!

Ben se sebere a uraženě odchází. Tohle ti neodpustím. Já jsem tady byl mnohem dříve!

Konferenční místnost byla plná lidí. Promluvil velitel lodi: „Jste tady shromážděni všichni kontrolní důstojníci. Víte, proč kontrolní? Protože provádíte dozor. A to nejen kolem lodi, ale i v lodi. Někde tady máme agenta Hydry.“

Hluk, výkřiky v davu.

„Ano, té Hydry. Té, co si vzala název ze starých komiksů a škodí lidem již desítky let. A my ho musíme najít. Potřebuji pět dobrovolníků, kteří se toho zhostí a věnují tomu svůj drahocenný čas.“

Šum v sále.

„Nehlaste se všichni, dámy a pánové.“

Zvedla se první ruka, druhá a třetí. Ta moje byla čtvrtá. Musím rozkrýt to tajemství. I kvůli sobě.

„Nehádejte se, ukažte, co to máte?“ Křičí pracovník na Babu Jagu, která se tahá o předmět s Jezinkami.

„Co to tady čtete?“

„To je přísně tajné,“ piští čarodějnice a hází po něm perníkem.

„A něco na tom musí být,“ praví Voldemort, „všechny děti to čtou jako divé.“
„Ale i z donucení,“ oponuje Sauron. „Kdyby si radši hráli s magnety,“ povzdechne si Magneto. „A je v tom prý i kněžna,“ usmívá se Rumburak. „Ale žádný Jedi,“ vrtí hlavou hrabě Doku. „Stejně ji sežeru,“ prská s plnou pusou Otesánek.

„Tak už mi tu knihu dejte," řekne důrazně pracovník.

„Cože? Božena Němcová - Babička?!"

Sedím ve skromně, ale vkusně zařízené místnosti a piji džus. Místnost tone v příjemném pološeru, vzadu na stěně se pomalinku pohybují promítané 3D obrazy známých souhvězdí a vše je lehce provoněno heřmánkovou vůní. Kristy sedí v županu na lůžku a usmívá se. Moc jí to s rozpuštěnými vlasy sluší. Soustředěně mě poslouchá.

„A já jsem teď o sobě povídal dost, a co ty, vlastně o tobě téměř nic nevím.“

„A co bys chtěl vědět?“

„Všechno.“

Směje se, bláznivě, nakažlivě.

„Ale já ti toho moc říci nemůžu, vše je přísně tajné. Snad jen jediné ti povím, je mi s tebou dobře.“

Bože, ten meteorit, letí k nám. Je obrovský.
Rána.
Pavouk by to měl vydržet, ale ne, to ne… prasklina, malá, ale rozšiřuje se. Že by únava materiálu?

Neřešit a rychle ujíždět, prchat zpět do bezpečí. Pozdě, s prasknutím utíká vzduch z kabiny pryč. Proč? Zrovna teď při další vyjížďce s Kristy.

Dusí nás kosmické prázdno, svírá nám dech, způsobuje bolest… Hrůzou křičím.

Tma. Ležím ve tmě.

Fuj, to byl ale hrozný sen. Ale stín pochybnosti, tušení,zůstal.

„Kristy, jsi v pořádku?“

„Ano, jen jsi mne vzbudil, proč?“

„Sen, moc ošklivý, a já měl o tebe strach.“

„Blázínku, přijď za mnou."

„Kdo to byl, ta návštěva, Saurone?“ ptá se Voldemort.
„Ále, Hellboy, starý známý z pekla.“
„Takový divný kámoš, ne, ten přece dávno změnil stranu.“
„Změnil, ale nezapomněl, koukej, co mi přinesl.“

„PRSTEN!!!“

Sbíhají se všichni, císař Palpatine, lord Baeliš, kapitán Zod, zlý vlk, Tanos, jen Magneto zůstal přilepený na futrech mezi dveřmi a tlusté Jezinky, které vykrmila perníkem Ježibaba, se kolem něj nemohou protáhnout.
„Teď jim všem ukážu, takhle si jej nasadím!“
„A zatočíš,“ křičí Rumburak.
„Idiote,“ propaluje jej svým rudým okem Sauron. „Stačí jen dát na prst, takto.“
Lup, prsten praská, rozsýpá se na prach.
„Únava materiálu,“ prohodí Morgana.

Víš Šebestová, povídá takhle jednou Mach, já bych si moc přál, abych byl někdy opravdový hrdina, nebo nějaká rocková hvězda, nebo ještě někdy dříve, v historii taková, však víš - velká hvězda, pro ostatní lidi, aby mě měli rádi a provolávali hurá, sláva a tak.

Ale člověče Machu, to přece nemůže být takový problém, máme přece sluchátko, na to jsi zapomněl? Haló! sluchátko, tady Mach by si přál, aby byl v historii pro lidi velká hvězda, aby mu tleskali a tak.

Ale jistě Šebestová, to zařídíme, chvíli počkej.

A za chvíli se ze sluchátka ozve potlesk, jásot a "Tова́рищ Mach".

Naše vesmírná projížďka skončila. Pavouk stojí zpět ve své "garáži".

"Díky, bylo to opravdu fajn," loučí se.
"Takže?" napjatě, s očekáváním.

"Bylo to, jako když jsem byla malá, s mámou a tátou, poprvé na kole, vítr ve vlasech, letmý strach. Děkuji, Jacku. Ozvi se mi, až budeš moci, já… ráda tě uvidím."

Polibek na mou tvář, lehounký.

Odchází, krásná, něžná, milá...

A já, maličký, běžím s tátou a mámou jarním lesem, vysokou trávou, cítím to dětské štěstí a tolik jí rozumím.

Je krásné být s někým, s kým je vám dobře.

A moc, moc toužím být opět brzy s ní.

Vhum, sss, zavřely se dveře přetlakové komory, zacvakly zámky.
Za chvíli budeme vystupovat na plášť lodi. Spolu.

Sedíme v Pavoukovi a cítím lehkou příjemnou vůni heřmánku (z vlasů nebo z voňavky?) a je mi krásně.

Vrr, hmm, vrr, hmm, rozejde se Pavouk vpřed, mého ramene se dotkne její ruka a lehce jej sevře.

"Neboj, nic se nemůže stát."

"Krása, krása," hlesne Kristy, když se Pavouk vyhoupne na trup lodi. Všude kolem je tisíce hvězd, my jsme přilepeni jako bonbónek na trupu lodi a pomalu se suneme vpřed.

A co je nejlepší, ještě chvíli to potvrá.
A jsme stále spolu!

Skvělé!

Je čas začít pracovat na nových snech. Čas na nic nepočká.

Přicházím k terminálu přehledu ubytování posádky, malá zelená kontrolka přítomnosti svítí, sbírám odvahu.

Zkusím to, volám.

„Haló, tady Jack - ten s čajem.“

„Ano, Kristy, slyší.“

„Nechtěla byste prožít opravdu něco zajímavého? Musím na venkovní kontrolu lodi, nepřidáte se?“

„Ven do vesmíru?“ slyším údiv v hlase.

„Nebojte se, pojedeme PAVOUKem.“

„Čím???“ ulekaně, překvapeně, zvědavě.

„Pavoukem – Personálním Autonomním Vozem Osobnostně Univerzálního Krytí, prostě takový tank na nožičkách, určený na pobyt ve vesmíru. Nebojte se, již jsem tam s ním venku byl.“

A bude to krásné, s vámi určitě, Kristy, myslím si...

Jedno milé setkání a jak se vše dokáže změnit. Člověk si myslí, že je pevně usazen v čase a prostoru, a pak…

Letmý úsměv, pohled, nepatrný dotek ruky a všechny plány se sypou jako domeček z karet. Vše, o čem člověk snil, najednou není podstatné, myšlenky se toulají úplně jinam, k jedné mladé, krásné…

Ten vnitřní klid je ztracen, asi pohlcen hvězdami a jejich věčným tichem, a já přemýšlím, co bude dál, jaký bude nový plán, nová budoucnost, nové sny?

A to ani nevím její jméno, jen číslo ubikace z nedbale zastrčené visačky, ale musím s tím něco dělat, já....

"Konečně doma..."

"Doma?" diví se Geralt, a rozhlíží se kolem a vidí omšelou hospodu, pár povozů, vesničany u ohniště, ale i hroby, pokácené stromy, vřesoviště a pach smrti.

"No jasně, že doma, co ti chybí Geralte?" odpoví bujaře Marigold.

Snad vůně angreštu a šeříku, pomyslí si Geralt.

"Pivo tu teče proudem, pěkná selka se také najde a všichni si rádi poslechnou pěknou baladu".

Tady nemůže být doma, tady je Záříčí. Tady je...

"No co, my máme zaklínače, my se bát nemusíme."

A Geralt se usměje, jen tak, koutky úst a řekne: "Zahrej Marigolde, ukaž všem vlkům, že tady jsme doma".

Další večer a mě se opravdu nechce spát. Přece jen se v mém životě stalo něco zajímavého, jiného...

Jsem opravdu překvapená. Myslela jsem si, že to bude jen periferní bicáček, jak říkají holky z posilovny a on... Je přece takový zvláštní, jiný.

Byl na mne opravdu hodný a ten "tajný rodinný nápoj" chutnal opravdu dobře. A moc mi pomohl, všechny potíže se vytratily jako mávnutím kouzelného proutku.

Ale...

Uvidíme se ještě někdy? Co na mne říká? Nejsem já jen ta "bicačka z posilovny a královna mejdanů?" Chce se se mnou ještě setkat?

Mnoho otázek, které mě nenechají v klidu spát.

Tak Šebestová, člověče, ještě zaběhnu pro dva košíky jablek a budeme mít všechna jablka uklizená.
No, ono už je nemáme kam dávat, ozvala se z přízemního okna Šebestová.

Tady je máš, volá uřícený Mach.

No člověče, Machu ty jsi tak rychlý, to chce ocenit, ty musíš dostat nějakou cenu, povídá Šebestová okusuje při tom jablko, to musím, člověče zařídit a zvedá sluchátko a povídá: „Haló, nemohl by tady Mach, dostat ocenění, vždy on je v tom běhání úplně, hryz, kous, kch, ech, mistr, kch, ech sklvěpaa“,. kašle s jablkem v ústech Šebestová.

Ale jistě povídá sluchátko, bude to nejlepší sklepmistr.

Volný den, žádné povinnosti. Mohu se jen tak procházet lodí a pozorovat vesmír. Stejně jako v práci a to je na tom nádherné.

Většina lidí stále spí, jen pár se jich nechalo probudit.

Malý prosklený salónek, hvězdy a krásná zrzka z baru. Krásná a zrzka, bože co to dělám.

Pamatuji si ji z nečekané oslavy v dubnu, je nějaká bledá.

„Je Vám něco slečno?“

„Ne, to bude dobré“, chabý úsměv.

„Počkejte, něco vám přinesu“.

„Pijte, starý rodinný recept“.

„Dobré to je… Co je to?“ Usmála se.

„Pelyněk s bylinkami, rodinná receptura. Tajná.“ Usmál jsem se také.

Je opravdu moc krásná.

PROSINEC 2223

„Přistupte“ řekl předseda přijímací komise.

„Tak si to zrekapitulujeme: 33 let, 2 vysoké školy, stáže na raketoplánech, observatořích, skvělá doporučení, výborné pozorovací schopnosti.“

Přikývl jsem.

Co bude dál, pomyslil jsem si, jaké dotazy.

„Zdravotní testy také v pořádku, fyzička výborná, co civilní život? Vidím, svobodný, rodiče a bratr pracují na Marsu?

Ano, a příliš se nestýkáme, pomyslel jsem si - a je to opravdu důležité?

„A co vy? Nějaké rodinné plány, přítelkyně?“

Některá témata by měli být zakázaná, nechci právě teď řešit, s kým žít a zda se mi líbí více brunetky než zrzky.

Já chci letět ke hvězdám.

Šebestová, povídá Mach, já se ty vyjmenovaná slova snad nikdy nenaučím, copak já vím co je to nějaká babyka, co je to obyčej nebo jak vypadá pořádná kobyla. A Šebestová, to jsou slova po B, a mnohem horší jsou po L. A Šebestová říká, neblázni Machu, máme přece sluchátko, ty sluchátko..... ale víš co Machu, běž napřed, já tě hned doženu.

Machu, člověče, máme to, volá Šebestová. Vymysleli jsme takovou mnemotechnickou pomůcku, s ní ti to půjde snadno. To jsem zvědavý, povídá Mach a otevírá si láhev koly, co si nese.

...Fuj, pelyněk.

No vidíš, hotovo, řekne Šebestová, to nezapomeneš.