Moje články

Marigold se na chvíli zamyslel.
„Myslím, že když na chvíli slib odložíš, nic nepokazíš. Hlavní je, že jej chceš stále splnit. A určitě bych to ještě řekl Elzee."

„Pak tedy potřebujeme informace, Marigolde, někoho, kdo hodně ví a zná."
„Myslíš někoho, kdo hodně poslouchá a ledacos ví? Já znám spíše lidi, co hodně povídají a tolik toho neví," povzdechl si Marigold.

„No, ale hlavně nesmí brebtat hlouposti. Ale pochybuji, že tady v místě najdeme někoho takového," rozhlédl se Geralt po zaplněné hospodě.

Nikdo zde nevypadal na to, že by jim mohl pomoci.

„Budeme muset vyrazit do města. Ale do kterého?"

Večer seděli v hospodě, bylo plno, každý chtěl vidět zaklínače. Marigold hrál, zpíval, penízky cinkaly. Gerald si pochutnával na dobrém jídle a pivu. Elzee po chvíli odešla.

O přestávce si Marigold přisedl k zasmušilému Geraltovi.
„Co tě trápí brachu, nechutná ti?"
„Ale chutná a zmýlil jsem se, některé písně máš pěkné."
„Co tě žere, Geralte?" zeptal se přímo bard. Poznal, že je něco špatně.

„Jsem v bryndě. Slíbil jsem matce Elzee, že jí pomůžu, ale vím, že teď potřebuji řešit tohle," vytáhl Geralt "jablko".
„Toho zmetka, co jej vytvořil, je třeba zastavit, ale slib se má dodržet. Co teď, Marigolde?"

„Nebuď smutný," tiše pronesla Elzee a usmála se na Marigolda. „Jednou ti to určitě vyjde."

„Myslíš, že jednou bude nejznámější bard na kontinentu? Že jeho sláva hvězd se bude dotýkat? Že všechny panny i vdané paní mu budou s úctou padat k nohám a jejich mužové jej budou zasypávat zlaťáky? To si opravdu myslíš?"

„Ano Geralte, něco v něm je."

„No to je skvělé," rozesmál se Marigold, „alespoň jeden další člověk mi věří. Příště napíšu píseň jen pro tebe Elzee," hrábl znovu do strun.

„Jen už prosím více nezpívej o mně, nechci žádnou slávu. Zůstanu radší nenápadný," pronesl rázně Geralt.

Ti dva v sobě našli neobvyklé zalíbení. Ona, schovanka krále a on lord, málem král.

Začalo to nevině, nesmělé pohledy, nenápadné doteky, později skryté polibky, objímání za pecí.

Něco jsem s tím musel udělat, pít vodku nepomáhalo, přece nemůžu dopustit, že by měli dítě.

„Hej, Morgano, potřebuji připravit lektvar, Otesánek čím dál více obtěžuje Ježibabu. Rozumíš, nechci aby z toho něco bylo. Nemáš ochraňující nápoj? Víš, že děti tu jsou zakázaný!"

„Co jsi mu dala?" ptá se Baeliš a líbá Morganu na bříško.
„Neboj, jen antikoncepci pro veverky, z té, i když mi ji namíchal do vodky, opravdu nic nebude."

Geralt se vynořil z vody. Nevypadal vůbec spokojeně.
„Mám to, mám to," přivítal jej radostně Marigold, hrábl do strun a spustil.

„Zaklínač meč svůj uchopil,
do vody se srdnatě ponořil,
příšeru hroznou zahubil,
než ponocný poledne odtroubil."

„To se stalo u břehu říčky divoké,
kde bylo dílo čaroděje kouzlem zrozené,
to Geralta těžce zranilo,
než stříbrný mečem jeho bylo zabito."

„Zranění pro zaklínače smrtelné,
od jeho schovanky bylo zcelené,
od dívky té překrásné,
léčitelky to úžasné."

Geralt si povzdechl. „Kdy ty, Marigolde uděláš něco pořádného."
„A to jako myslíš co?"
„Třeba antikoncepci pro veverky. To by bylo aspoň trochu užitečné."

„Jsi tu sám?" zeptal se K-or-ina přicházející L-en-ao.
„Sám, maminka pracuje a babička nemohla."
„Pročpak nemohla?" pokračoval velitelsky L-en-ao.
„Stará se o dědečka, je nemocný."
„Přišel jsi s čím?"
„Mám prodat byliny na č-eaj a koupím něco dobrého k obědu."
„Tu máš," strčil mu do ruky obrovský barevný plíšek a pár drobných kovových koleček.
„Dobře nakup," s úsměvem odcházel k dalším trhovcům.

Korin vytřeštěně hleděl na peníz.
Osatní J-oh-uiové poblíž přihlíželi, co drží, někteří přistoupili a s úctou mu poklepávali na rameno.
Korin již věděl, dnes je boháčem.
Věděl však také, že další dny skončí podobně jako jindy - s drobnými.

„Jasně, ženo, to zvládnu, vyperu, na mě se můžeš spolehnout. Ano, máš prádlo všechno připravené, jen ho strčím do pračky a zapnu. To je jednoduché, klidně si běž, užij si to, hezkou zábavu. Fakt neboj, to dám v pohodě, žádný strach."

Tak jdeme na věc, ať to mám za sebou.
Jo, tak prádlo mám, to je tady v koši, tak jen strčit do pračky a je hotovo.

„A do prdele," ale co je jako pračka, vždyť ty mrchy jsou na pohled úplně stejné. Stejná značka, stejná barva, stejné otevírání, jak se v tom mám chudák vyznat. Promiň, to asi nedám.

„Co se to děje?" tísní se obyvatelé stanice u okna a pozorují neobvyklý ruch.

„Proč sem vozí všechny ty koně, osly, muly a další zvířata?" ptají se jeden přes druhého.

Kakafonie hlasů bouří stanicí.
Panika začíná ovládat i největší tvrďáky, dokonce vždy klidný lord Baeliš si začíná okusovat nehty.

„Soudruhu Staline a proč sem táhnou kočáry, drožky a jiná vozidla?" vypískne strachy Kvakin.

„To je zase ta vyhláška," povzdechne si správce. „Hovoří jasně, každý kdo při přepravě či transportu věcí či lidí selhal, bude přesunut a začne jeho následná převýchova."

„Proboha a proč sem táhnou tu loď?"
„To je Titanic."

„A to je zase co?" Ježibaba se uchechtne a kouká na malého lidského kluka, na kterého se Sauron snaží navléknout těsnící kroužek a Otesánek mu (jako vždy u nového příchozího) nenápadně žmoulá palec u nohy.

Vlkovi to je jedno, je smutný, Voldemort mu stále nenapsal.

„Kde máš své ocelové boty," pronese hrozivě Magneto. „To Wolverin?"

„To Timur," plačtivě odpoví chlapec. „Potřeboval je pro vojáky."

„Toho přijmeme?" Diví se Santer, „tohle přece není žádný zloduch."

„Vyhláška zní jasně," pronese správce, „záporáky přijímáme stále, druhá šance nebo první, příjem nebyl zastaven. A tenhle je až z Ruska, tak si jej trochu važte."

Těžké kroky na cestě.
„To bude skalní obr," raduje se Sauron.
„Nebude," ví z dopisu správce, toho posílá ten, o kterém se tady nemluví.

Zabušení na dveře.

Ježibaba otevírá, má dnes službu.

„Fujtajxl, to jsem se tě lekla. Co to máš na hlavě, Brumbále? Kde máš ty vlasy zepředu?"
„No, je to, jak píšou ve vyhlášce, pokud chceš padoucha zachrániti, sám musíš slušně vypadati. Tak jsem se nechal krapánek ostříhat, aby bylo zákonu učiněno zadost. A kdepak mám svýho Voldyho, přivedeš mi ho? V devět máme být zpět u pana Harryho, hledá chůvu k dětem, tak mu dáme ještě šanci."

„Opravdu půjdeš, Štětináči?" zeptal se znovu Sauron, svítě přitom ještě více svým okem.
„Půjdu, přišel si pro mne sám Mirek Dušín, takovou šanci už nemusím nikdy dostat."
„Graauá," odříhl si smutně Otesánek a v koutku oka se mu zaleskla slza.
„Tu máš, na cestu," přitočí se Ježibaba a podává tác plný perníčků.
„Ty už nemůžu, jsou prý plné kalórií."
„Nechte jej, třeba si pro vás taky někdo někdy přijde. Nová vyhláška hovoří jasně, každý může dostat druhou šanci," pronese tiše správce stanice.
„Jo jasně, druhá šance," odplivne si Voldemort „taková konina, jedinou jistotu máš tady. My se odtud určitě nehneme."

Procházeli místností plnou obrazů ze života J-oh-uiovů. Zapsáni byli hned u vstupu.
Na všech plátnech se vesele usmívali J-oh-uiové, při nákupu, v práci, v jiné práci a ještě v jiné.

Dědeček si zhnuseně odplivl a pronesl. „Akta banánového ráje."

„Cože dědo?"

„Nech jej, K-or-ine. To je takový povzdech, skoro zapomenutý. Kdysi dávno na určitých místech byly háje plné dobrého, obalem chráněného ovoce. Bylo ve slupce, tu jsi sundal a lahodné chuti jsi se nemohl nabažit. Měl jsi pocit jako v ráji, jako my se máme tady. A ty obrázky ti to mají připomínat. Ale dědu to teď už nějak nebere....."

Ten zvyk byl na J-oh-ui dávnověký. Nikdo se nepamatoval na žádný jiný.

I-onhe zlehka přistoupil k Y-elie. Dívka před ním poklekla. V I-onheově ruce se zableskla malá ostrá břitva. Lehce jí přitiskl za její čtvrté nejvzdálenější ucho a rychle řízl. Ukáplo jen pár kapek modrozelené krve. Její malé ouško zůstalo v jeho dlani.

Totéž o chvili později provedla i Y-elie jemu.

Ouška vložili do svých propletených rukou a přistoupili k vyhlídce nad údolím E-rinerey.

S vážnou a procítěnou citací "Mé ucho je do tvé duše okno" rozkývali ruce a odhodili části svých těl do vířící plasmy.

Právě se stali manželé.

Známe ji všichni už mnoho let. I naši otcové a dědové ji znali. Už když jsme byly malé děti, byla tady pro nás a byla nám vzorem. Pamatuje si věci, o kterých my jen čteme v historických knihách. Bojovala s námi proti nacistům, neohlížejíc se na svůj urozený původ. Svým šarmem a důstojností je nám příkladem. Stará se o své země již desítky let, miluje lidi a lid ji také miluje.

Je nejposlednější z posledních panovníků dávno ztracené doby. Na další takovou budeme čekat desítky, možná stovky let, a možná se nikdy nedočkáme.

Vše nejlepší k narozeninám, královno Alžběto II.

„Pohlídáte mi věci, oba,“ pronesl Geralt. „Zkusím zjistit, zda těch příšerných věcí není v říčce více.“

Marigold i Elzee svorně přikývli.

Geralt vytáhl baňatou lahvičku s průhledným obsahem, sáhl dovnitř a začal si mastí natírat obličej. Snažil se nevynechat ani nejmenší záhyb na své kůži. Po chvíli přešel na krk, shodil kazajku i blůzu a pokračoval na svém jizvami označkovaném těle. Na slunci se začal podivně lesknout.

„Natřeš mi záda, Marigolde, pořádně!“

Ten se rychle pustil do práce.

Geralt si povolil opasek a sundal kalhoty.

„To tam chceš jít jen takhle?“ vytřeštil oči Marigold.

„Neboj, nahý nebudu, vezmu si dýku.“

Tržiště zelo prázdnotou jako ostatně vždy v tuto brzkou ranní hodinu.
Nebyli tu ani prodavači ani nakupující, jen lehký větřík si pohrával se stanovými plachtami obchůdků, rosa stékala z ocelových konstrukcí a paprsky měsíců se odrážely na sklenících.

Rušno bylo před tržištěm.

Davy trhovců čekaly na peníze. Bez peněz nemohl existovat ani nákup ani prodej.

Dokud L-en-aové neprovedli rozdělení, nemělo smysl na trh přicházet.
Peníze byly předány za ranního splynutí, ve chvíli, kdy se světlo slunce spojilo se světlem měsíců, aby jej přehlušilo a začal nový den.

Ten magický okamžik znamenal počátek trhu a smýval všechnu trpkost z provedeného rozdělení.

„Marigolde, jak to vypadáš, podívej se na sebe! To tě nemůžu ani chvíli nechat bez dozoru?"

Marigold se podíval, na vestičce několik rozpláclých rajčat, pár rozbitých vajec a zbytky květáku, na kloboučku přimáčklou koblihu a místo pavího pera kousek smrčku. Košile voněla čímsi nevábným, původní barva kalhot nešla poznat, tvář stále ještě zasypaná moukou.

„Byl to totální krach, Geralte. Sotva jsem hrábl do strun a začal zpívat, všichni se na mne sesypali. Rozumíš tomu?"

„A co jsi začal zpívat?"
„Když jsem já rukoval, byla to krása."

„A to se divíš, zpívat tohle na výročí vítězství nad Nilfgardeem," rozesmál se Geralt.

Všichni L-en-aové netrpělivě vyčkávali.

Dalekohled byl připraven, cíl zaměřen. Za chvíli mělo dojít ke konjunkci, odkryjí se hvězdy jindy neviděné, zjeví se svět za jejich světem. Planeta, o které dávné disky vyprávějí, že odtud přišli první J-oh-uiové.

Zatmění přišlo najednou, jako lusknutí prstem.

Byla tam, malá, bílá tečka. Okem sotva viditelná.

„Bratři, všichni teď vidíme planetu, počátek naší cesty, místo zaslíbené, námi opuštěné, nedosažitelné. Slavme zážitek zrození a naději budoucnosti. Přijde den, kdy se k ní navrátíme."

K-or-in nevěřil těm řečem, byla to pro něj báchorka, hloupá stejně jako povídačky o podsvětí, pokladech či princeznách. Nikdo na J-oh-ui neuměl létat.

Kristy se na mne vážně podívala. „Podívej se na monitor, Jacku. Vidíš ty vrcholky grafu, tady a tady? Elektrody, které cítíš na hlavě, monitorují neustále činnost tvého mozku. A podívej teď,“ zmáčkla tlačítko na klávesnici, „vidíš, jak by měly vypadat normálně? Sleduješ ten tanec? Absolutně rozdílné. To je až … promiň, nebudu to říkat nahlas.

Tohle jsou tvé divoké sny, odrazy reality, jako sluneční prasátka odražená zrcátkem. Chybné neuronové oscilace tvého mozku. Jsi nemocný, Jacku.

Setkali jsme se s tím už při dřívějších dlouhých letech, je to součást mého výzkumu, zatím tajného. Nechceme vyvolat paniku. Věr mi, jsi v dobrých rukou."

K-or-in procházel širokou chodbou. Jeho průvodce mu ukazoval jednotlivá místa - dílnu na výrobu skleněných čoček, chráněné pole i s jeho hlídačem Zer-setem, magickou dílnu Yr-u-nui, olejovou místnost Unar-si a mnohé další.

Chodba byla opravdu dlouhá.

„Teď K-or-ine si půjdeš každé místo vyzkoušet, zjistíš, která práce se ti líbí, jak tě zajímá a co ti přináší. Závěrem u vstupu oboduješ svůj výsledek. Tak budeš pokračovat dále, den po dni, celý měsíc. Poslední den znovu oboduješ jednotlivá místa. To, které získá nejvíce bodů, stane se ti tvým osudem, tvou prací, tvým životem. To a žádné jiné. Nic jiného už nikdy dělat nebudeš."

Potetovaný přistoupí k ovladačům a otočí jimi nadoraz doprava. „Já to z něj dostanu, mě nic neutají". Má bolest se stupňuje, sténám, přístroj i já kvílíme napětím.

„Tak už to sakra řekni," cedí přes zuby ten nejvyšší. „Zjistím, co skrýváš".

Utrpení ukončí až tma, do které se propadám. Klidné bezvědomí léčí bolavé rány.

Tiché "Cink" ruší mou snovou noc. A znovu. "Cink". Je to pravidelné. Nenechá mne to spát, budí mě to.

Otvírám oči, vidím bíle zařízený nemocniční pokoj, sebe na lůžku připojeného na přístrojích a Kristy, která mlčky pozoruje grafy na jednom z monitorů.

„Bude to dobré," řekne tiše.

Hned druhý den, jak se vrátili, povídá Mach Machové, člověče, já to tak nenechám, vzal si na sebe tu největší roušku, na hlavu ušanku, protože ještě pořád bylo ráno zima, a potajmu, aby ho nikdo venku nepoznal, že on se dvěma tituly z vejšky bude provádět takové věci, hbitě vyrazil na učenou do hobbymarketu. V Obi se zeptal, jak se dělají krbová kamna, v Hornbachu, jak se opravuje komín, v Mountfieldu, jak sekat zahradu. Tak se vzdělával celý týden, pod maskou jej nikdo nepoznal, a za týden tajně odjel na chalupu a všechny zbylé práce, co se naučil, tam dodělal.

K losování párů mělo dojít zítra. I-onhe věděl, že tentokrát bude opravdu veliké. Dětí na J-oh-ui bylo málo, zoufale málo. Šance být vybrán byla velká.

Proto přišli L-en-aové s "životem lásky" – vylosovali dvojice, které po dobu tří měsíců žily v nově vybudovaných obydlích, bez práce, bez starostí, jen s láskou, zahrnuty tím nejlepším servisem ostatních J-oh-uiů. Prostě ráj na zemi.

Co však I-onhe nemohl vědět bylo to, co se dělo, pokud pár dítě po třech měsících nečekal. Tato informace se ke dvojicím nikdy nemohla dostat.

Nevěděl to nikdo a nikdo ani nevěděl o tom, že by takový pár někdy byl.

„Geralt vyskočil jako když ho střelí. Podej mi meč, Marigolde, vykřikl. Hodil jsem mu jej v poslední možnou chvíli.“

Slečna Vierunka si zatínala nehty do dlaní a s vykulenýma očima visela na Marigoldových rtech.

„Geralt sekal, jedna hlava, druhá, třetí....“

„Ach," povzdechla dívčina sevřenými rty.

„Krev stříkala kolem, že přes ní nebylo vidět, a Geralt stále sekal. Byl to koncert rychlosti a oceli Vierunko," pokračoval dál Marigold.

„Zaklínač si však vůbec nevšiml, že drak za sebou skrývá ocas s ostrým bodcem. Najednou jím kmitl a propíchl Geralta skrz na skrz."

„A v tu chvíli jsem se probudil,“ pronesl Marigold tiše.

Machu, víš, co by mne zajímalo, co by sis přál k narozeninám, ptá se Šebestová. Člověče, Šebestová, já bych si přál nějaký speciální dárek, něco lepšího než autíčko na dálkové ovládání, já bych chtěl, aby se mi stalo něco magického, abych třeba rozuměl řeči zvířat nebo abych uměl vidět přes zeď.
Tak víš co, Machu, já zkusím sluchátko. Haló, sluchátko, mohl by tady Mach mít něco magického, aby jej spolužáci obdivovali a tak?
Ale beze všeho, ozve se ze sluchátka, a najednou má Mach na sobě trenýrky Adidas a ze sluchátka se ozve, Šebestová, to jsou ale magické proužky, že?

Je třeba, drazí spolustraníci, z propadáku akce „sušenka“ vyvodit závěry a přijmout opatření na dnešním sjezdu. Je nutné se zamyslet, kde se stala chyba, a z tohoto krizového vývoje se poučit. Je nadále nemožné, aby si protistrana svou akcí „oplatek“ získala více příznivců než my.
Pod vedením naší drahé sousední země jsme postupovali přesně, jak přikázal jejich ústřední výbor, a přesto se nám nepodařilo sušenku protlačit do každé domácnosti, ke každému soustruhu, do každého JZD. To se již nesmí v budoucnu nikdy opakovat. Je důležité, abychom v plné síle naplňovali poslání, jehož výsledkem je právě spokojenost všech občanů a občanek.

Prosím tě, Machu, co to tady děláš, proč tady běháš jako šílenec a ještě s nožem v ruce? A proč jsi všude kolem rozlil ten kečup?
Víš, Šebestová, viděl jsem to v televizi, jedná se o to, že jsem si chtěl vyzkoušet rekonstrukci vraždy, jak to dělají detektivové z oddělení vražd.
No a proč Machu neřekneš sluchátku? Haló, Sluchátko, nemohl by si prosím tady Mach vyzkoušet rekonstrukci?
„Ale zajisté," ozve se ze sluchátka a najednou je tady Mach, převlečený v montérkách, s přilbou, opaskem plným nástrojů a vedle něj stojí kutil Tim a povídá: „tak Machu můžeme začít s rekonstrukcí."

Čas se začínal naplňovat. K překrytí měsíců mělo dojít už za tři dny.

Tato situace byla vždy na J-oh-ui ve stínu paniky a strachu. Největší L-en-aové, se sešli, aby vybrali, kterou z vakcín I-onti by měli použít.

Modrou, to když převládne záře měsíce Z-ar-ana, nebo fialovou, při vítězství O-our-iye.

Správný tip byl cestou k štastnému životu pro dalších 100 let.

Nebo mohli obě smíchat v určitém poměru a štastný život trochu pohoršit.

Nebo, a to se neodvážili nikdy, to riskovali a vybrali jednu z nich.
To ale byla jistá sázka na smrt. Všech.

A to se dosud opravdu nikdo neodvážil.

Ten zvyk byl na J-oh-ui dávnověký. Nikdo se nepamatoval na žádný jiný.

I-onhe zlehka přistoupil k Y-elie. Dívka před ním poklekla. V I-onheově ruce se zableskla malá ostrá břitva. Lehce jí přitiskl za její čtvrté nejvzdálenější ucho a rychle řízl. Ukáplo jen pár kapek modrozelené krve. Její malé ouško zůstalo v jeho dlani.

Totéž o chvili později provedla i Y-elie jemu.

Ouška vložili do svých propletených rukou a přistoupili k vyhlídce nad údolím E-rinerey.

S vážnou a procítěnou citací "Mé ucho je do tvé duše okno" rozkývali ruce a odhodili části svých těl do vířící plasmy.

Právě se stali manželé.

„Vpřed! Na ně! Za císaře! My se nedáme. Most obsadíme!"

A již se řítíme proti hrstce obránců. Podkovy bubnují. Černý příval, který nikdo nemůže zastavit.

Před námi stojí poslední dva obránci, mladík a staroch, žádná překážka v postupu.

Ale co to, jezdci vepředu padají pod jejich ranami, sténají, umírají.

„Sekejte je! Zabte je!"

Šedovlasá postava svižně vyskočí na zábradlí a běží vpřed. Rozdává ránu za ranou, krev stříká na most. Jeho meč trhá brnění, každá jeho rána znamená smrt pro někoho z našich.

My se nedáme, umíráme v prachu, v bolestech, v cizí zemi, za císaře.
Smrt si zvolí nás.

„Svažte ho a připojte k detektoru! Musíme se dozvědět, co všechno zjistil.“

Hloupá chyba mne přivedla přímo do rukou agenta. Tedy tří agentů. Podcenil jsem situaci. Hledal jsem na správném místě, ale neopatrně.

S chladným štípnutím mne přísavkami s elektrodami napojují na přístroj. Obrazovku naštěstí nevidím. S vrněním se detektor spustí.

„Co víš? Co jsi zjistil?“ Zeptá se ten největší a pootočí ovladačem.

Nic.

Nemyslím na nic důležitého, vědeckého.

Vzpomínám na Kristy, zda ji ještě někdy uvidím. Představuji si ji před sebou.

„Co to je za krám,“ bouchne vzteky pěstí do přístroje potetovaný. „Tohle nemá být detektor citů! Zasranej šmejd.“

Víš, co znamená karanténa, Machu, to, že tady nebudeš jako blázen jezdit na koloběžce tam a zpátky, a ještě s rouškou pověšenou za jedním uchem, zlobila se Šebestová. Nařízení vlády jsou nařízení vlády, přece nakonec nebudeš jako Horáček s Pažoutem olizovat zábradlí před školou, jen abys ten koronavirus chytil.

Podívej se na Jonatána, jak tady způsobně sedí před domkem na lavičce a ani se nehne, z něj by sis měl vzít příklad.

Ale mně na rozdíl od Jonatána, povídá Mach, nehází paní Kadrnožková z okna dětské piškůtky, já v téhle karanténě dostanu jen něco ze zásob těstovin, co naši nakoupili.

„Ukaž! To není zajímavé," odhodí Marigold "jablko".

Ticho.

„Hostinský, dones mi brokolici a tuřín!"
Zaklínač zvedl hlavu od korbelu, do kterého zasmušile hleděl. „Ty a zdravá strava, Marigolde?"
„Něco udělat musím, abys mě nepřehlížel jako prázdný měšec. Měl bys mi to všechno, jako příteli, pořádně vysvětlit!"

Geralt na něj pohlédl. V Marigoldově tváři se odrážela únava prožitých let, strastí a událostí.

„Dobře."

Obrátil se k dívce. „Elzee, jdi spát."
A pak promluvil. Mluvil tiše a dlouho, o Gudrun, o lásce, zázraku přírody, o své pomoci, o všem, co se dosud o dívce dozvěděl.
Marigold mlčel, poslouchal.
Zeleniny se ani nedotkl.

Zaklínač se rychle sehnul a sebral zbytky „jablka".

Za chvíli seděli v šenku, Marigold stále trochu v šoku, Elzee tiše v koutku, Geralt prohlížeje svůj nález.

„Proč, co, jaktože?" vypadlo najednou z Marigolda.
„Nevím, zkoumám to."
„Ne, to nemyslím, myslím, co dělala ona," kývl hlavou Marigold směrem k dívce.
„Je tady značka, podívej, Marigolde, vidíš to propletené MW?"
„Poslouchej, Geralte, já se ptám, co to mělo být, tam u vody?"
„Zdá se to být malé a neškodné, ale opak je pravdou. Malé to je, ale škodit to může moc. Naštěstí nám tady někdo nechal svůj podpis. Pýcha předchází pád, Marigolde."

„Jde to všechno do kopru," nadává Ježibaba. „Děti místo perníku pojídají raw tyčinky, Karkulka místo cesty za babičkou raději vyrazí na sraz influencerů."

Sauron se přidává,„Hobiti chovají pro skřety steakové krávy, elfové zakládají lesy s konopím a boj mezi námi je úplně zastaven."

„A mí Indiáni místo vykopání válečné sekery hrají ruskou ruletu o své squaw a vraždí se navzájem," pláče Santer.

„A mně všichni cpou jen Vodňanské kuře, vždyť se to nedá jíst," smutně prohodí pohublý Otesánek.

„A mně nikdo nevěří, že jsem Lukův otec," pláče Darth Vader.

„Furt nekoprujte," prohodí Miloš, „správcova vodka chutná téměř jako becherovka."

Elzee přiskočila ke Geraltovu stehnu, poklekla a jako pijavice se přisála k jeho ráně.

„Ne, Elzee, ne!" Geralt nechtěl vidět chlemtání své krve.

Elzee pozvedla hlavu a přikývla. Přikývnutí i pocit, že se vše lepší, přinutilo Geralta zůstat.

„Co to bylo?" pronesl Marigold, kterého přivábil křik.
„Škrta. Magické dílko nové doby. Má hlídat břehy řek před překročením vojáky. Něco se chystá, Marigolde."
„A ten jekot?

Geralt mlčel.
„Vrátíme se. Tady už nikomu nic nehrozí."
Elzee se odklonila od zaklínačova stehna. Rána se téměř zacelila.

„Tahle to byla!" s údivem, vzrušením i strachem pronesl Marigold.

„Nekoukej tak, uklidni se! Jdeme, Marigolde!"

„Tohle už se nedá vydržet, s tím něco musíme udělat," pronesla Ježibaba a ani si nevšimla, že jí Otesánek cumlá palec u nohy.
Vlk souhlasně zavrčel, Sauron si zkušeně odplivl přes těsnící kroužek a přikývl také.
„Z kryptonitu mu Jiří dělá korunu," pláče kapitán Zod.

„Budeme tedy střílet," vykřikl radostně Santer.
„Sebral ti flintu," pronesla cynicky Morgana.
„A ukryl všechny mé hřebíky," mračí se Magneto.
„A s tímhle mi přidělil společnou postel," ukáže pohrdavě císař Palpatine na lorda Baeliše.

„No co, budeme tedy aspoň zpívat," povzdechne si Voldemort.

Za chvíli se ze sklepa ozvalo: „Černý muž pod bičem otrokáře žil..."

Pařáty upadly, ale ihned se objevily nové.

Zasraná magie, pomyslel si Geralt, odskakuje z jejich dosahu. V piruetě zakroužil a udeřil znovu. Staré molo však nevydrželo, prasklo a odklonilo tím lehce jeho úder. Od držkopádu jej zachránily léta výcviku.

Bolest ucítil jakoby v pozadí. Jeho stehno se zbrotilo krví.

Iííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, tenký hlas jako nůž řezal noční scenérii. Zvuk na pomezích slyšitelnosti trhal a lámal opalizující stín.

Geralt rychle udeřil znovu. Přesně. Ze stínu vyrazil kouli velikosti většího jablka. Mám tě, pomyslil si.

Přiskočil s kolíkem a vrazil jej dovnitř.

Z koule ze syčením vybublávala modro-červená tekutina. Sirno-čpavkový zápach zahalil okolí.

Bělmo očí se mu ještě více rozšířilo a zaostřilo.

Pruh říčky se ocelově zaleskl jako snový obraz, pozvání do Wyzimské arény na nelegální ještěří zápasy.

Přiskočil k příšeře a udeřil naplocho, přímo na hlavu.

Snad poryv větru, snad hloupá náhoda pootočily její zvrásněnou tvář mimo pohyb meče. Ten projel jako máslo jejím éterickým tělem.

„Agrrhhh“, se zavrčením škrta protáhla své ruce k zaklínačově pasu.

Piruetou uhnul a znovu udeřil.

Teď už úder očekávala. Narazil do jejích pařátů, které se objevily na místě její hlavy.

Lehký půlobrat a další sek z kvarty, stále naplocho, stále na hlavu. Další náraz do pařátů.

Dívka se dotkla zaklínačovy ruky.
Její pohled směřoval ven, pryč ze šenku.

„Tady zůstaň, Marigolde, nikam se nehni a kdyby něco, schovej se pod stůl a modli se ke všem bohům.“

Geralt se rychle přesunul ke dveřím za Elzee.
Vyklouzli jako stíny ven do měsícem prozářené noci. Vesnická políčka, vůně kopru,
cvrkání cvrčků.

„Tam,“ pokývla Elzee hlavou směrem říčce.
Amulet na krku zavibroval. Zaklínač tasil.

Nad molem u říčky již viděl mihotající se postavu.
„Škrta,“ pronesl tiše.
„Počkej tu, Elzee, prosím.“
Usmála se a přikývla.

Lahvička v zaklínačově ruce se objevila a zmizela rychlostí blesku.
Půjde to, pomyslil si Geralt.