Moje články

„Vítej, jsem ráda, že jsi v pořádku,“ usmívá se Eremi na obvázanou ženu.

Žena se nechápavě dívá kolem sebe. Bílé nemocniční prostředí doplňuje váza s kytkami a akváriem malých rybek.

„Kde…?“

„Kde jsi. Na naší základně. Říkáme ji také Korál. Tady jsi v bezpečí, žádné další nebezpečí ti nehrozí. Vetřelci jsou daleko vně základny, pokud tam tedy po naší akci nějací zůstali. Snad i proto tomuto místu říkáme Korál - pevné místo v moři nejistoty. Tady si můžeš užívat život bez strachu z příšer.“

„Děkuji.“

„Odpočiň si, po uzdravení pomůžeš k našemu rozkvětu nebo k naší ochraně. Ráda budu tvou průvodkyní.“

Vůbec se netěšila na to, co bude muset udělat. Všechny je bez milosti spálit. Věděla, že to nejde udělat jinak. 

Teď znovu uslyšela ten zvuk. Jemné hučení, přibližovalo se.

Kurva, co ten David zase vymýšlí. Veze další?

Eremi rychle odstoupila od nakažených a připravila si zbraň. Svou kůži nedá zadarmo. 

Do prdele! To je náš lifter!

„Co tady děláte? Vždyť ten stroj neměl fungovat!“

„Po tvém prvním hlášení jsme zrychlili opravy. A povedlo se.“

„Rychle je naložte a hlídejte je. Jsou nakažení. Ale třeba je ještě stihnete zachránit.“

„Eremi, máme sbaleno, odlétáme! Drž se. A vrať se v pořádku zpět!"

"Nejde," pronese žena smutně. Její výraz přechází z malátnosti k vyděšení. "Nejde?"

"Ne," pronese Eremi tvrdě. "Máte všichni v sobě vetřelce, nedokáži vás rychle dostat k nám na ošetřovnu, abychom vás mohli zachránit." 

"Přileťte pro nás."

"Nemáme čím, létající plošinu máme poškozenou."

"Odvezte nás něčím. Určitě to nějak půjde."

"Na Covenantu nebyla žádná vozidla. Je mi to líto, ale nemohu pro vás nic udělat.“ 

Eremi věděla, že tady jsou všechny rady marné. Mohou dojít jedině pěšky. A pokud to nestihnou, vyklube se z nich vetřelec, který ohrozí nejen ji, ale i další kolonisty ze základny. 

"Neexistuje rada, která by fungovala." 

Přichází k sedícím lidem. Vypadají stejně špinavě jako ti před nimi. Je jich pět. Stejně jako v její dřívější skupince. Ale vypadají ještě mnohem malátněji než muž, se kterým stihla mluvit.

Přejede všem skenerem po hrudi. Všichni v sobě mají vetřelce. Do prdele!! 

"Co s námi bude," probere se jedna z žen. 

"Co vám řekl David?" Ptám se rychle.

"Že nás najdou, že tady budeme v bezpečí. Větším než tam," vykládá vyděšeně. "Tam jsou příšery," odmlčí se. 

"Lhal vám. Kdybych tady nebyla, tak bych už za chvíli nebyla vůbec. Stejně jako vy. Nejde vás zachránit. Máte tu příšeru v sobě."

Z dálky zaslechla nějaký zvuk - jemné hučení - bzučení.  Zaposlouchala se víc - ten hluk znala.

Zvuk létající pracovní plošiny.

Její dedukce se ukázala jako správná. Vypadá to, že další výsadek proběhl nebo probíhá na třetím místě. 

Musí si pospíšit. Zrychlila ještě více. Dron již objekt také zaznamenal a označil živé organismy poblíž. Stihne to?! Bude možné někoho zachránit? 

Zvuk plošiny se začal od Eremi vzdalovat.

Kruci. 

Došlo k výsadku.

Ten zbabělec David určitě vysadil další nakažené lidi a zmizel se schovat. Zbaběle pomáhá svým miláčkům nám škodit. Moc dobře ví, co by se mu stalo, kdyby se nám podařilo jej chytit. 

Spěchala. Rychlým, ale úsporným pohybem postupovala vpřed k určenému cíli.  

Stále ve střehu. Nesmí chybovat.

Snít o tom, jak Davida chytnou a budou ho vyslýchat, si nemohla dovolit.

Byla to její častá představa, na kterou myslela na základně ve chvílích klidu. Viděla v ní Davida, jak v pevných poutech předstupuje před porotu. Viděla naštvané lidí v obecenstvu i promlouvajícího obhájce – máte právo nevypovídat. 

Vůbec netušila, zda by to tak mohlo být, zda má vůbec android nějaká práva. Jen věděla, že by všechny zajímalo, proč takto lidstvo zradil. Byl přece vytvořen lidmi! A tak jednoduše dokázal zradit druh, který jej vytvořil.

David sledoval Daniels na kamerách.

„Myslíš si, že si pomůžeš, že se zachráníš? Vůbec netušíš kolik dětí tady mám a kolik jich mohu nechat narodit. Jsi jediná, která tuší co se tady může stát, ale ostatní lidé tady jsou hloupí, naivní, důvěřivý. Mohl bych tě nechat zabít rovnou, ale zajímá mne zda tady něco dokážeš. Zatím jste mne o své chytrosti nepřesvědčili. Mé nové děti jsou dokonalejší. A časem si tě jedno z nich najde. A když budeš mít velké štěstí, staneš se matkou dalšího. To, že jej teď ze sebe vytáhneš, ti pomůže jen na chvíli. Nakonec stejně prohraješ."

Hlava jí začala pracovat na plné obrátky.

Místo, kde by mohl být další výsadek nakažených, nebylo daleko. Mohla to k němu stihnout rychle. Do tmy se určitě stihne vrátit. Hlad, žízeň ani únavu také nemá. Nábojů má stále dost. Nemá sice podporu oblastního drona, ale její dron funguje spolehlivě. Podařilo se jí zabít tři vetřelce a odhalit Davidův plán.

Výsledek "vaření" myšlenek byl tady jasný, půjde tam.

„Základno, tady Eremi, necelé dva kilometry je další místo, podobné těm, kde jsme našli nakažené. Půjdu ověřit, zda tam nebudou další. A třeba se mi povede nějakého zachránit. Za obhlídku to určitě stojí.“

To se lehce řekne, že má být ostražitá, ale...

Přemýšlí. 

Pokud je za vším David, tak se chtěl pokusit se svými "dětmi" poškodit naši komunitu. Stačily by mu k tomu dvě skupiny? Nebo má větší plán? 

Jeho ego už dostalo zabrat dost. Určitě nepočítal s tím, že Daniels s dalšími lidmi vytvoří takto dobře bráněnou komunitu.  Sice asi dál pokračuje v pokusech s vetřelci, aby vytvořil dokonalý organismum, ale lidé mu dokázali, že nejsou druh určený k vyhynutí a že jsou schopni přežít. 

Zkusí prostudovat mapu.  Obě místa, kde došlo k napadení, jsou poblíž bažinatého terénu. A tady je třetí. 

Tak to je výborné. Dostat pokyn "Ozveme se ti," znamená jen jedno. Máme problém a nemáme na tebe čas. 

Musí se tedy o sebe postarat sama. 

Vymění zásobník v plamenometu. Je dobře, že si vzala náhradní. Nábojů má ještě dostatek. Ostatní vybavení nepoškozeno. Samé dobré zprávy. Přežije, i kdyby měla být volavkou, ale tak horké to snad nebude. 

Chvíli se posadila na vyvýšeninu a pozorovala okolí. Klid, ani dron zatím nic dalšího nenalezl. Idylka s mrtvolami, odplivla si. 

"Eremi," ozvalo se v komunikátoru. "Tady proběhlo něco podobného, celkový počet mrtvých vetřelců šest. Jeden se ti možná někde ztratil. Zůstaň ostražitá."

Na to, aby ji dostal švihem svého ocasu, byl vetřelec příliš malý. A teď již hořel v plamenech. Zvládla to. Přežila. 

Vrátila se k druhému rozstřílenému vetřelci. Jeho kyselina rozleptávala zemi, ale s dírou v hlavě již byl také mrtvý.

Tady už nemusí bojovat.

„Základno, tady Eremi. Hlásím kontakt s vetřelci. Tři jsem zabila, nebyli ještě úplně vyrostlí. Vylíhli se z lidí, které sem dovezl David. Bohužel jsem musela i zabít dva lidi s vetřelcem v pokročilém stádiu. Informaci o Davidovi mi ještě stihl poskytnout jeden z nich.“

„Vyčkej na místě a čekej na další pokyny. Brzy se ti ozveme."

Vetřelec byl již poblíž u ní, ale neviděl ji. A ani asi necítil. To už by byl přímo na ní. Maskovací celta ji spolehlivě kryla.

Musí jednat rychle. 

Trhnutí celtou a dva rychlé výstřely.

Mířila přesně. Tvor se zhroutil na zem. Můžeš si zpívat „Jdu s děravou hlavou,“ pomyslela si. Na víc čas neměla, ještě tu byli dva další. Slyšela jejich vzteklé skřeky a už je i viděla přibíhat. Prvního pokropila intenzivní střelbou, která trhala menšího vetřelce na kusy.

Druhý se k ní blížil z opačné strany. Věděla o něm, čekala až se přiblíží.

Teď! Žár ohně z plamenometu zabíjel.

A pak, chtělo se jí začít panikařit. Ale vzpomněla si na starý trik, co ji naučila matka – mysli na svou ponožku a dýchej, klidně, tiše, nemůže se ti nic stát. Kdo má nohy v teple přežije.

Ponožkový trik zabral, uklidnila se.

Uložila se tedy pohodlněji na bok, zbraň připravenu k okamžitému použití, sleduje při tom stále tečky na monitoru. Blížily se.

Věděla, že by ji vetřelci nemuseli najít, maskovací celta spolehlivě zakryla tělní teplo a snad i všechny pachy vycházející z člověka.

Čekala.

Bylo dobré, že vetřelci nepostupovali spolu. Šanci na přežití stále má.

Jeden se blížil směrem k ní.

Přistoupila k poslední živé ženě.

Podívaly se na sebe.

Slova byla zbytečná. Ženě bylo jasné, co ji čeká.

Eremi na ni namířila svou zbraň.

Žena kývla hlavou. Milosrdný žár a plamen ji zahalil do chrámu smrti.

Tentokrát nikdo nekřičel, neprosil o milost.

Ruka s plamenometem ani tentokrát dívce neklesla.

Uvnitř to však pro Eremi bylo mnohem těžší.

Smutek přehlušil zvuk z monitoru. Pípnutí. Jedno, druhé, třetí. Na kraji displeje, ale pohybující se k ní.

Skočila co nejdál od těl a znovu a ještě.

Co nejdál od místa.

Musí se skrýt.

Vypla zvuky monitoru, rozbalila maskovací celtu, natáhla se pod ní.

Postoupila sotva pár desítek metrů a na monitoru jí pípla výstraha z dronu. Malá nepatrná tečka, obdobně jako předtím, kdy našla prvního nakaženého člověka.

Přidala do kroku, aby zjistila, co ji čeká za hřebenem. Těla v rozbahněném rybníčku poznala už z dálky. Tiskla se k sobě jako slepice v kurníku. Jen jedno z nich ale bylo živé, aspoň tedy podle signálu z dronu.

Čím více se přibližovala, tím více bylo jasné, které to bude. Roztrhané hrudní koše dvou mužů a jedné ženy vypovídaly jasně o tom, co se tady stalo. Ale kde jsou jejich hostitelé? A jak mohou být velcí?

Líbali se. 

Slova byla zbytečná.

Co na tom, že ona byla rohatá žena v mužském těle a on robot. Dva lidé, které se takto tady nikdy neměli potkat. Ona vojačka z měsíce Girlandu a on sluha létajících z pevniny, princ, samotný syn robotického krále. Cesta je svedla dohromady a lásce poručit nedokázali. 

Co na tom, že si ještě před chvíli vyměnili množství urážlivých nadávek. Nic to neměnilo na tom co cítili teď. Každý si prožil příliš bolesti sám, na to, aby dál chtěli pokračovat jen spolu.  Aspoň chvíli, malinkou chvíli, než je nekončící válka mezi křídlatci a rohatci opět dožene. 

Pokračovala dál se stále stejným výsledkem – klid. Nikdo se neobjevil. Ani člověk, ani vetřelec.

Ani dron neukazoval přítomnost někoho živého. Čas se zastavit a trochu se občerstvit. Vytáhla připravený sendvič s trochou slabé kávy. Káva jim pomalu docházela a vypěstovat novou – na to zatím moc času nezbývalo. Jiné zemědělské plodiny byly důležitější.

Priority tady byly jasné, nejdříve zabezpečit komunitu před vetřelci, zajistit dostatek jídla a solidní ubytovací podmínky. Vody naštěstí měly dostatek. A káva – ta prostě neměla příslušnou prioritu. Zvláště, když se jim příliš nedařilo pěstovat čaj. Neměli to tady jednoduché....

Je čas prozkoumávat dále, probrala se s chmurných myšlenek.

Elzee nechala potrestaného Marigolda dál žehlit v prádelně a přesunula se s léčitelkou k zaklínači. 

"Vypadáš docela dobře, Geralte," oslovila ovázaného zraněného Geralta, sedícího na lůžku, který si listoval ve staré knize. 

"Co to čteš?" Podivila se. 

"Bestiář aneb příšer vypodobnění. Hledám další informace o hnilobci co mě napadl. Podle informací co jsem znal, měl být ve skupině, ale my jsme jej potkali samotného. To je docela zvláštní. Asi se tam budu muset vrátit a pořádně to tam prozkoumat."

"Zadrž," promluvila léčitelka. "Ještě si tady pár dní čti. "Pak tě teprve pustím. Marigold mi zatím odpracuje váš  pobyt," usmála se. 

„Tobě jedna kandidátka na svatbu nestačí, Marigolde? Musíš hned svádět první děvče které potkáš?"

„Ale ona Jitka je krásná,“ usmál se bard koketně na dívku, která již ve spěchu opouštěla prádelnu.

„Můžeš mi říci, zda je nějaká dívka, která by se nemohla stát tvou favoritkou? Snad kromě Yenefer?“

Marigold střídavě rudnul a blednul. Nevěděl zda má odpovědět nebo mlčet. Svádět děvčata to byla jeho přirozenost, nemohl jinak.

„Mladé dívky se mi líbí, ty jsou všechny ve výběru,“ odpověděl. „Staré babizny, ty mě nelákají.“

„Tak jen aby tě lákalo to tady všechno dožehlit. Dohlédnu na to, abys tady měl již klid.“

Eremi pomalu pokračovala dál v průzkumu. Rozšířila poloměr o dalších 500 metrů.

Přemýšlela, co bude dál. Kolik nakažených lidí tady ještě najde? A půjde z nich někoho zachránit? Jedno bylo jisté, žádné nóbl řešení při nalezení dalšího člověka neexistuje. Pokud bude vetřelec v člověku příliš velký, bude ho muset znovu spálit. Pokud bude ještě malý.... těžko se teď rozhodnout, zda by to stihla na základnu nebo... 

Nejhorší, co mohlo nastat, by bylo potkat již vyvinuté vetřelce. S těmi malými by si snad poradila. S většími. Radši nemyslet. 

Raději znovu zkontrolovala zbraň  i displej monitoru. Dron zatím nic dalšího živého neobjevil. 

Elzee se začala smát. Básník, který se vždy snažil být nóbl, se tady v potu tváře snažil vyžehlit co nejvíce obvazů. Šel opravdu do sebe? To měl takový strach, že jej prozradí Márince a bude si jí muset vzít? Nebo všechno bylo jinak? A mělo to jiný důvod?

Uslyšela tichý pohyb za hromadou plátna. Podívala se na ošetřovatelku a rychle se přesunula za kupu vypraných obvazů. Co uviděla jí rozesmálo ještě více. Za kupou se schovávalo mladé děvče, nenápadně si oblékající odložený oděv.

„To je neuvěřitelné, Marigolde. Jak ty to děláš! Ty si dokážeš najít milenku kdekoli,“ rozlobila se léčitelka.

Rozešli se spát do přidělených místností. Geralt zůstal v péči léčitelky.

Brzy ráno za Marigoldem přišla Elzee. 

"Měl bys ten svůj včerejší výstup nějak odčinit"

"Měl, ale já nevím jak," kál se bard.

"Mohl bys určitě vyleštit Geraltův meč, léčitelka ti dá určitě nějaké hadry, které by jsi mohl použít. A při tom se jí zeptej, zda i ona nepotřebuje pomoc." 

Později dopoledne se Elzee setkala i s ošetřovatelkou. "Co Marigold? Snaží se?" 

"Pojď, uvidíš."

Šli do místnosti plné pruhů lněných látek. Před nimi Marigold nahřátou železnou žehličkou jezdil po látce, aby byla hladká a měkká. 

"Podívej, jak se snaží." 

„Dost povídání, Marigolde.“ rozlobila se léčitelka.

„V dobré víře, tě chci nechat mluvit, ale je to marné. Ani obyčejnou pohádku nám nedokážeš říci. Napjaté situaci ulevit. Asi teď pošlu pro Márinku, že po ní toužíš a chceš si ji vzít. A nedívej se na mne tak. Dělám to pro tvé dobro, aby ses všelikému nebezpečí, zlovůle světa, potvor zrádných či tvorů magických vyhnul a v klidu se usadil.“

Marigold zbledl jako stěna. Uvědomil si, že by svou hrozbu dokázala splnit.

Elzee se začala smát, léčitelka dokázala Marigolda citovat velmi přesně. Dřívější bardův projev k odchodu z města u léčitelky zabodoval.

„A ty teď půjdeš spát, Geralte. Spánek léčí,“ pronesla důrazně léčitelka.

„A ty nám budeš vyprávět pohádku,“ zvesela se ozval Marigold. Rychle zapomněl na své problémy a rady, které dostal.

„Já myslím, že pohádky vypráví profesionál,“ otočila se dívka s úsměvem na barda.

Marigold se načepýřil jako páv a spustil: „Byla jednou jedna princeznička, a to nebyla jen taková obyčejná princezna, ale její život byl předurčen sudbou, osudovým setkáním a přáním.“

„Chceme pohádku, ne skutečnost.“ Ošetřovatelka byla moc dobře obeznámena se zaklínačovým životem. „Toto by Geraltovi určitě neprospělo.“

„Tak pohádku o tom, jak zaklínač princeznu zabil, tu také ne?“

„Marigolde!!“

Byla smutná.

Věděla, že to, co udělala bylo správné. Věděla, že se nebude nikomu muset ospravedlňovat těmi ubohými slovy - v dobré víře jsem to provedla.

Musela je spálit. Muže i vetřelce v něm. Jiné řešení neexistovalo. Na daném místě a v daném čase nebyla jiná možnost. 

Musí však žít a jít dál. Otázky útočily. Kolik takových mužů nebo žen ještě ta svině David poslal? 

A musí také informovat ostatní. Zapnula komunikátor a podala zprávu na ústředí. Povolení pokračovat v průzkumu získala nečekaně rychle. Nebezpečí bylo příliš velké a mohla mu být blízko, aby je dokázala zlikvidovat. 

Rozšíří tedy poloměr průzkumu.  

Eremi stiskla spoušť plamenometu.

Muž řval bolestí a hrůzou. Umíral. A vetřelec v něm s ním.

„Napovídal vám pohádku, kterou jste chtěli slyšet. Řekl vám jen to, po čem jste toužili. Podvedl vás. Je mi to líto,“ mluvila dívka na hořící svíjející se postavu.

„Moc je mi to líto.“

Teď už jen smutně pozorovala spálené torzo postavy. Nemohla jinak, nemohla splnit jeho sen. Zemřel by stejně, smrtí ještě horší a tvor v něm by pak zabíjel dál.

Věděla, že android dokáže být velmi přesvědčivý. Že je velmi chytrý, obelstil jej a poslal na smrt jen proto, aby poškodil jejich komunitu.

„Jestli v něco věříš, můžeš se pomodlit. A pak nám zkusit pomoci. Nemohu tě již zachránit. Je v tobě vetřelec, příliš velký na to, abych tě stihla dopravit někam, kde by ti pomohli.“

„Co? Cože?“ Muž se tvářil vyděšeně a zmateně.

„Řekni, kde jsi se tady vzal?“

„Já, já nevím. Mám to jako v mlze, usnul jsem, David mě převezl, říkal, že tady budu v bezpečí. Že najdu další lidi.“

„Byl jsi sám?“

„Bylo nás jen pár. Říkal, že stačí hledat cestu a najdou nás. Nic víc.“

„Ale!“ Teď, teď mu to došlo. „Já, já chci žít. Prosím!“

„Omlouvám se.“

Povídej babičko Vango,

„Tož málem na deň smutku z tej zasranej  únorovej revoluce, prídů také dva kokoti, jeden si nejdříve bude myslet, že mu bude patriť celá Europa na východě a druhý, že sa před ním bude klanět celý svět. A také jiné malé hotentoti budů skákať tak, aby sa jim zavděčili. A čím víc doma kradů, tím více budů skákať než jim dá jejich vlastní lid přes kebulu. A v čase po tým, sa na tu dobu bude vzpomínat ako na vypičenů dobu a prostí lidé sa budou smať těm hovadám pyšným zpovykaným, který tak jednu dobu celou zprasili."

"A co ty Zaklínači nic neříkáš?" Zeptala se dívka při obvazování další jeho rány.

"Přemýšlím."

"O čem?"

"O tom co nás potkalo v lese. O tom co jsme nehledali a našli. Nebo si nás to našlo samo? A co to tam dělalo?"

"A také proč to bylo samo?"

"Teď, než někam zase vyrazíš, tady zůstaneš chvíli ležet," pronesla dívka důrazně. Nedoléčeného tě nepustím. 

"A ty Marigolde zůstaneš u něj, ne že zmizíš za první sukní, kterou ve městě zahlédneš. Vzpomeň si na to, co jsi tady prožil."

"A já ti budu ráda pomáhat," promluvila tiše Elzee. "Ráda se něco přiučím." 

"Takže to bude dobré, zachráníš ho? Přežije to?" Pronesl rychle Marigold. 

"Klid," odpověděla ošetřovatelka.

"Nemám někam běžet pro pomoc, zvládneš to sama? Co čaroděj?"

"Brzdi chlape, brzdi. Nech mne chvíli pracovat."

Dívka zručně čistila a obvazovala rány. Zaklínač ani nezasténal. 

"Má jen natrženou kůži, jed se naštěstí nedostal hlouběji do vnitřních orgánů. Je to bolestivé, ale zvládne to. Naštěstí je to zaklínač. Pokud jste byli někde poblíž, buďte rádi, že to nedostalo vás. To by bylo horší. Asi tě dokázal včas zabrzdit," podívala se dívka tázavě na Marigolda.

"Já, já," bard se odmlčel. 

"Děkuji vám, že jste jej rychle přivezli."

David se díval na spící Daniels. „Vidím to naprosto jasně, vaši budoucnout a budoucnost mých dětí. Mé drahé děti, zrodí se tady s vámi na Origae-6. Jsou hezčí, lepší, dokonalejší než vy. Budete jen útrpně přihlížet, jak vás pohlcují ve své dokonalosti a čistotě. Jim bude patřit tento nový svět a vy padnete, nedokonalí, slabí, vymírající druh. A ty, místo stavby své chatičky u jezera, budeš pozorovat, jak se jim daří, jak roste a vzkvétá jejich civilizace. Nebo se staneš novou královnou? Ještě uvidím, jak s tebou naložím. Já, David tvůrce, nositel budoucnosti. Jen já rozhodnu, co se dál stane."

Bedlivě prohlížela displej, zda se neobjeví další tečka. Pak by byl postup jasný - nenápadný ústup.

Tečka zůstala osamocena. 

Rozhodla se tedy opatrně postupovat dál, zbraň připravenu k okamžitému použití. Tvor byl za mírným hřebenem, který se zdvíhal před ní. Brzy jej uvidí.

Cože?! Člověk! Celý špinavý a zablácený. Proto jej dron zaznamenal tak pozdě. 

"Pomoc, pomozte mi," ozval se muž chabým hlasem.

"Počkej chlape, počkej, nejdříve sken, pak poznáme co s tebou dál." Eremi vytáhla z lékařského balíčku ruční skener. "Stůj," okřikla znovu muže a připojila zařízení k displaji. Rychlý pohyb skenerem v oblasti hrudi. Ten pohled znala. Byl tam. 

Chvíli přemýšlela. 

Vzpomněla si na to co říká Daniels: "Každý člověk je poklad. Zbytečně neriskujte a navzájem si pomáhejte, záchranný padák nemusí být pokaždé k dispozici.“

Nemělo smyslu hazardovat a řešit situaci daleko od ní, kde by stejně nebyla včas. Rozhodla se, podívá se v okruhu 500 metrů od místa narušení zóny a vrátí se. Domluví se s techniky, opraví koridor a vše se vrátí do starých kolejí.

Vyrazila zleva podle plotu. Klid, žádný problém. Zahnula doprava a začala dělat okruh.

„Píp,“ zareagoval její dron výstrahou. Malá nepatrná tečka na displeji kousek od ní.

Kurva, co je to, pomyslela si.

Marigold rozrazil dveře a vpadl do místnosti jako velká voda. "Rychle, potřebujeme pomoc, zaklínač umírá."

Ošetřovatelka zvedla zrak od šití stařečkovi ruky a klidně pronesla. "Vypadni, kdyby umíral, choval by jsi se úplně jinak. Nech mě dodělat práci a hned za vámi přijdu."

Marigold nevěda co má říci, potichu zmizel, zavíraje za sebou dveře. 

"Máme chvilku počkat,"  vyhrkl na Elzee, která podpírala Geralta v přijímací místnosti. 

"Vydržím," hlesl zaklínač. "Chovej se hlavně slušně." 

Během chvíle se ošetřovatelka objevila a společně dopravili zaklínače na lůžko.

"Pěkně ho to zrasovalo. Co to bylo tentokrát Bílý vlku? Nějaký hnilobec?"

"Vyznáš se," přitakal zaklínač. 

"Eremi," ozvalo se v komunikátoru. "Hlásíme narušení na opačném konci sektoru jedna. Kapacita oblastního drona bude přesunuta k jinému určení." 

Super, takže je v tom sama.

Podívala se na displej monitoru - nepatrná tečka přesně na opačné straně než sama stála. Těžko odtud mohla určit zda jde o vetřelce nebo jen zbloudilé zvíře.

Peprně zaklela, pomoci nemohla, bylo to příliš daleko. Škoda, ona, odborník na boj, přesně na opačném místě než bylo třeba.

Věděla, že by se měla co nejrychleji vrátit, ale volný prostor lákal k dalšímu zkoumání.

Nebo, co když zónu jedna obejde zvenku a pomůže zezadu. Má to smysl?

„Vítej, Daniels,“ promluvil David.

„Probudila jsi se právě včas. Podívej.“

Za okny kosmické lodi Covenant se právě objevilo slunce vycházející nad planetou Origae-6.

„Jsem rád, že jsem tě mohl přivítat.“

„Ty zmetku, já vím co jsi mi udělal. Vyřídíme si to později.“

David se jen pousmál svým naučeným androidím úsměvem.

Spěchala, hrála o čas. Tušila co jí David provedl.

Ošetřovnu naštěstí našla rychle.

Nebyl čas komukoli cokoli vysvětlovat.

Rychle na sál, rychle sken.

Je tam, má jej v sobě, malé nebezpečné dítě ohrožující celou loď.

„Proveďte vyjmutí embrya! Okamžitě.“

Jen tak může ještě někdy vidět další východy slunce.

Pokud přežije.

Za pár hodin poznali, že zaklínači není vůbec dobře. Byl stále více bledý, vypadal unaveně, sotva se držel na koni.

Elzee pohlédla na jeho záda. Zranění vypadala ošklivě, rány byly stále více zanícené. 

"Nalej na ně ten mléčně bílý lektvar," pronesl Geralt apaticky.

"Máš jej jen trochu, musíme spěchat do města." 

Lektvar pomohl jen na chvíli, žádný výrazný efekt nepřinesl. Jeli nocí dál, naštěstí Klepna sama dokázala nést Zaklínače, který se na ní jen malátně držel. 

Východ slunce nad hradbami města byl pro ně jako polibek dávné lásky na přivítanou, jako hřejivé světlo v temnotě.

Věděli, že tady zaklínače zachrání.

Volný prostor za plotem vyvolává další vzpomínky - pomalu přistávající výsadkové lodě, vystupující lidé. Sčítání, kontroly skenováním. Vykládka věcí a rychlá stavba první zóny. Přistání další lodi, další sčítání, další skeny. Střelba a popravy. Zmatek, boj a krev.

Sčítání nedokončeno. Přežití bylo důležitější. 

Zóna dostavěna a ubráněna. Sčítání obyvatel dokončeno.

Bylo jich necelá tisícovka - 974 přeživších a asi pětistovka zachráněných lidských embryí. Každý již dostal svou roli v systému. Bránit zónu, budovat základnu, přežít. 

Pak se jich objevilo ještě pár, jen někteří čistí. 

Zbytek zůstal na Covenantu. S Davidem a jeho dětmi. Ten si je možná pro svou potěchu počítal také. 

-------------

Vraceli se, zpátky do městečka.

Geralt musel uznat, že to tak bude lepší. Lektvary jej sice zachránily od nejhoršího, ale i tak rány na zádech bolely - jed příšery udělal své.

A co bylo pro něj dobré - léčitelku ve městě znal - bude o něj skvěle postaráno. A může si v klidu rozmyslet další postup. 

Sklonil se k němu Marigold. "Víš, jak jsi říkal, o tom, jak mě naháněli, abych si Márinku vzal. Mohl bys, dohlédnout na mne, abych, raději ani jednou. To, no prostě, abych si nevrznul, bojím se následků, už teď. Raději mě pořád hlídej, já na vrzání raději zapomenu."

"Myslím, že v divočině vánoce neoslavíš, Geralte. Musíme se vrátit do města," pronesla Elzee ošetřující jeho zranění. 

"Do města," zaradoval se Marigold, "děvčata, jídlo, pivo, jedno v jakém pořadí. Naprosto souhlasím, užijme si města a ty se pořádně vyzdravíš." 

Zaklínačův elixír v ráně podivně zašuměl. "Vidíš, vše tomu nasvědčuje. I ten osud nám to našeptává. Navštívíme trhy, poklábosíš znovu s čarodějem a bude nám krásně. Jako o vánocích," rozzářil se bard ještě více.

"Rychle jsi  Marigolde, zapomněl, jak jsi z města před vdavkami utíkal."

"Nu což, trochu toho vzrušení ke svátkům patří," rozesmál se Marigold.

Dobrá nálada se vrátila všem.