Moje články

Pondělí: Dnes bych mohl začít se štuky. Ale nejdřív asi smontuju skříňku.

Úterý: Přátelé se začínají sázet, zda stihnu práce do termínu. Připadám si jako v reality show, až na to, že neúspěch nepovede k vyřazení z vily... teda doufám.

Středa: Skříňka s umyvadlem je zasazena na místě. A... co ještě vlastně dneska přibylo?

Čtvrtek: Dneska by šlo dělat štuky. Vlastně nejprve chci položit nové lino.

Pátek: Konečně doplním pár obkladaček kolem umyvadla.

Sobota: V deset večer dokončuju štuky.

Neděle: Dnes mě čeká spárovka. Už čtyři hodiny ale koukám do počítače a prohlížím si možnosti osvětlení, které není kam zapojit.

„Vidím... smrt.“
„Cože?! A kdy?“
„Tak... za dva dny.“
Nebyl čas. Zaplatila věštkyni, vyběhla ven a začala vymýšlet ty nejdivočejší věci, co může ještě stihnout. Doma si objednala spoustu jídla a prohlížela si staré fotky a jiné vzpomínky. Pak vyrazila na letiště, koupila letenku na první volný krátký let a noc strávila po barech v Paříži. Ráno se vytratila z hotelového pokoje tak, aby nevzbudila onoho muže, a užívala si jaro v ulicích.

„Chci zpátky své peníze! Mýlila jste se, jsem pořád na živu!“ křičela rozhořčeně.

„Ale musíte uznat, že ty dva dny za to stály, ne?“ ušklíbla se stařena.

Jsem jedno tělo. Jeden mozek. Tisíc malých nožiček. Jsme živý organismus. Stádo mravenců, a čicháme kořist!
Míříme od dveří rohem místnosti, tiše a nenápadně. Nikdo nás nevidí. S chladnokrevnou jistotou míříme do obývacího pokoje. Čokoládové sušenky jsou na dohled. Plížíme se přímou čarou ke stojícímu držáku sušenky. Cestou vysáváme drobečky. Míříme bezostyšně vzhůru, kolmá trajektorie nás nezastaví. K sušence zbývá už jen kousek...

„AAAAUUUUUURGHHH!!! Okamžitě mi slez z nohy!“

Mňau...

Jsem jedno tělo. Jeden mozek. Jsem živý organismus. Jsem tygr v džungli a cítím svou kořist!
Plížím se stíny pod oknem do kuchyně. Na stole chladne můj sýrem posypaný oběd...

Kadeřnický salon slečny Druhákové nabízí letní sestřih a ztmavení vlasů, což se však příliš nesetkává s oblibou. Naopak velký zájem je o netradiční formu muzikoterapie.

Paní Jedničková představuje novou kolekci jarní obuvi. Výběr je pestrý od škrpálů po velmi křehké zboží, cílová skupina jednonohých je však žalostně úzká.

Městská skládka opět čelí stížnostem na rybinový zápach. Majitelka Čtvrtková se s námi ovšem odmítla bavit.

Cukrárna "Medvídek" láká na své lahodné dortíčky. Dle majitelky, slečny Trojkové, mohou tyto dortíky člověka naprosto změnit!

"Holky, nebojte se být silné a ceněné jako muži!" říká Čtvrťáková, osobní trenérka bojových umění, při otevření nového fitcentra.

Pro svůj plán se vybavila dokonale: model dostatečně dlouhých, rozevlátých šatů, které nenuceně courala po zemi, doplnila o vrcholně nepohodlné lodičky. Pak už bylo potřeba pouze vytvořit dokonalé vizuální lákadlo pomocí celého kufříku líčidel a dalších obličejových upravidel.

Zpočátku bylo zapotřebí zhodnotit situaci. Především vystopovat trajektorii, po které se následník trůnu pohyboval po sále, a vytipovat si nejvhodnější lokaci pro vlastní představení.

Závěrečný tah - akce! Intenzivní oční kontakt - metrové umělé řasy a výrazné barvy ve tváři zajišťují pozornost. Natrénovaná otočka... přišlápnutí vlečky... ladný pád do náruče...

Rada pro všechny, které mají plán - ve skutečnosti zas až tak rychlé reflexy nemají!!

„Děkuji, Alberte. Co máme dnes k snídani?“
„Za prvé granolu, avokádový tartar a pašírované vejce s pažitkovým krémem a za prvé máslový croisant s višňovým džemem. Energie na celé dopoledne.“
„Výborně. Přesně podle mého gusta.“
„Pomerančový džus? Je čerstvě lisovaný.“
„Skutečně?“
„Tady jsem vám nechal pár šlupek. Důkaz místo slibů. Kávu?“
„Ano, jistě.“
„Rozpustnou či mletou?“
„Jedině čerstvě mletou. To je poctivá káva.“
„Ano, správná volba. Jednička v čerstvosti.“
„Hm... voní hezky. Máš skvělý výběr.“
„Protože vy za to stojíte, pane.“
„Děkuji, Alberte. Po jídle od tebe mám vždy více chuti do života.“
„Jistě, pane. Stojí za to jíst lépe.“

Milý deníčku.
Po velmi neuspokojujícím obědě jsem se pokusila vymyslet alternativní využití kopru, abych předešla v budoucnu dalšímu znechucení při společném stolování.
Nejprve jsem se pokusila zeleně zbavit podstrkováním větviček do krmení. Nesetkalo se to s úspěchem a tuto možnost jsem definitivně zavrhla, když mi ve tváři skončil nazelenalý žmolek sena s Maximovými slinami.
Pak mě napadlo využít estetickou krásu tohoto prostého chvojí. Nikdo však nový prvek neocenil, a když mě Evžen svým přirozeně jemným způsobem označil za nevkusné lesní strašidlo, přistoupila jsem k poslednímu pokusu. Ani dvojnásobné množství cukru však silnou pachuť nepřebilo, což potvrdí stále nepřirozeně zelený Pascal.

„... Den sotva začal a já už byla na pokraji sil.“ Vždycky mě tady trochu uklidní ta podivná, trochu podezřelá kouřová vůně. „Mám strach podívat se do zrcadla...“ Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem zase něco zapomněla. „... Pořád mi zvoní telefon. Bojím se neznámých čísel.“ Bojím se i tikotu hodin. „... Už mě ta přetvářka nebaví." Večer mám vždy ve tváři křeč. „... K obědu jsem měla zbytek pizzy, kterou jsem včera nedojedla v autě.“ Potlačím vzpomínku. „Ale aspoň už nebyla mražená.“
Zapípají mi hodinky.
„Už musím jít, za 5 minut vyzvedávám syna.“ Nasadím masku.

„Bude to 500 korun.“

„Děkuji. Zase za týden.“

Zápis č. 125 v osobním deníčku:
Dnes jsem neměl chodit do práce.
Začalo to už ráno. Bylo větrno a já si zapomněl vzít bundu. Do uniformy jsem se převlékal déle a málem nestihl nástup.
Půlku směny byl klid.
Pak mi vítr fouknul něco do oka a já ten bordel asi hodinu vymrkával. Bylo to naprosté utrpení!
A pak to přišlo. Z toho mrkání a slzení mě začalo šimrat v nose. Dal bych cokoliv za to, abych se mohl vysmrkat. Ale nešlo to! A pak jsem prostě...
Od zítřka jsem z hradní stráže převelen do kanclu. Ta hučka mi bude chybět.