Moje články

Stínadelské uličky se tu noc zahalily do pláště tak tmavého, jako měl on sám.

Obezřetně našlapoval ztichlou čtvrtí, klec věznící ježka ho příjemně chladila v dlani. Tolik lopoty, co je stálo vylovit onen poklad z bahna stoky, ale vyplatilo se. Teď jen najít vhodného nástupce. 

Ze dvora Uctívačů ginga se náhle vynořila skupinka kluků a on už nestačil splynout se stíny. Zírali na jeho bílou masku. 

Zvedl ruku, ve které třímal hlavolam a s pobavením si prohlédl výrazy na jejich tvářích. Hoši se probudili z tranzu a vyrazili k němu, jeho instinkty však byly rychlejší. Hnal se do nejbližšího průjezdu.

Evy byla egyptoložka a když na to přišlo, tak možná i badatelka- dobrodružka. Ale, a to především byla knihovnice. Na což byla také patřičně hrdá. Věděla, že do místnosti pod Anubidovýma nohama, kam právě s O`Connellem a jejím bratrem Jonathanem po lanech sešplhali, už 3000 let nevkročila živá duše. Ale kde že se to vlastně nacházeli? Starověké Egypťany, jejich písmo a zvyky znala lépe než kdokoli jiný na dlouhé míle od Káhiry. Narovnala si brýle na nose a otočila zašlým zrcadlem, tak, aby se od něj světlo seshora odrazilo na první z řady dalších, důmyslně rozmístěných po komnatě. "Budiž světlo."

Teta Helene už chtěla mít tuhle záležitost vyřízenou. Od chvíle, co si ta zlatokopka Grace vybrala hru na honěnou byla předurčena k vyššímu cíli- stát se obětí na oltáři jejich impéria, tak štědře poskytnutého panem LeBailem. Pokud ji nechytí a rituálně nezabijí před východem slunce, zemřou oni sami. Však i ona před třiceti lety o svatební noci nakonec Charlese zabila. Tak proč musí být její rodina tak neschopná? Její neteř Emily zatím dostala jen služky a synovci Alex s Danielem zatvrzele odmítají spolupracovat. Aspoň že prasynovec Georgie se zapojil, i když neuspěl. Co si člověk neudělá sám... sevřela sekeru pevněji.

Na ty chvíle, kdy s ním mohla sedávat u jeho vodní nádrže se těšívala celé dny. Od té doby, co věděla, kde ho najde se už zkrátka nemohla držet zpátky. V duchu si představovala, jak se vynoří nad hladinu, věnuje jí úsměv, jejich kůže se letmo dotknou a bude sledovat, jak pro něj tančí. Kdyby v něm i ostatní viděli tu něžnou a laskavou bytost, kterou byl, a ne monstrum. Jejich mlčenlivé konverzace pro ní byly balzámem na duši. Nebylo třeba nic vysvětlovat. Rozuměl jí jako nikdo, a to ani nemluvili stejným jazykem. Ticho pro ně vydalo za myriádu slov.

Mates rázoval po dvorku a dumal. Před chvílí mu ta... ta... babizna poťouchlá usekla jeho parádní ocas ometák! Pravda, byl vlastně rád, protože ty kalhoty po jejím nebožtíkovi vážně chtěl a náramně mu slušely, ale bolelo to. Necita jedna. Aspoň, že ty lívance s jahodami pak dostal.
A přitom, co všechno už pro ní udělal? Přestal strašit (stejně si nepamatoval, jak na to), už dávno nepouštěl síru, kalafunované blesky ani pekelné pšouky, nechal se přejmenovat, kožich si vytřepal a vypral, dokonce i dříví a dobrotu sekal, a tohle má za to! Ale ta její jídla... za celých svých 700 pekelných let nejedl takové dobroty. Nejdřív mu, poté, co se k němu nastěhovala (a odmítala vymajznout) na udobřenou a zastuzený krk uvařila plný hrnec výborné houbové polévky. Pak ty chlupaté knedlíky, lepenici a uhlířinu, mňam. A co teprve když napekla... třeba ty tvarohové buchty s rozinkama! To stálo za to.
Chtěl by jí taky udělat radost. A tu kostkovanou čepici by tak rád nosil... V mžiku se rozhodl: strčil roh do díry v buku, zapáčil, v hlavě ho bolestivě louplo... a roh odskočil jedna báseň. Chvilku na to i druhý. Radostí poskočil. Jsou oba nadobro fuč! Nemohl se dočkat, co na to Plajznerka řekne. A hlavně, co sladkého dostane za odměnu.

Když Roger MacKenzie přednášel v roce 1969 na Oxfordu o slavných posledních slovech, samozřejmě nemohl tušit, že jednou bude během Bitvy u Alamance čelit výběru svých vlastních. Od onoho dne roku 1771 se mu ve snu i v bdění vracely poslední okamžiky před smrtí. Jak mu přečetli rozsudek, zacpali pusu šátkem, natáhli pytel přes hlavu, na krk dali oprátku a podkopli pod ním prázdný sud. Od té doby, kdy mu odepřeli vyřknout poslední slova a on pak jako zázrakem přežil nepromluvil. Už několik měsíců se utápěl v tichu. Věděl, že i když jsou jeho hlasivky v pořádku, bude jeho hlas slabý a skřehotavý. To nechtěl dopustit. Jeho hlas byl jeho dar, miloval zpěv a svým slovům se vždy snažil dodat váhu. Jedna jeho část toho dne opravdu zemřela a zvláštní bylo, že i když si myslel, že ví, která slova budou jeho poslední, mýlil se. Nezáleželo na nich, historie na něj klidně může zapomenout. To, na čem záleželo, byl poslední obraz, který měl před očima. Tvář jeho ženy. Nastal čas, aby pro ní bojoval. "Brianno."

Vůdce nomádů se veřejně přiznal k úkladné vraždě.
Konalo se zrovna shromáždění klanů, všichni zúčastnění byli tudíž vázáni jediným, zato veledůležitým pravidlem. Nikdo nesměl své spory řešit násilím. Ten, kdo by vyvolal konflikt, musel nadále žít jako psanec, navíc s terčem na zádech. A vikingové nebyli zběhlí v diplomacii.
Jarlovi ve tváři hrál, pro něj tak typický, úlisný úšklebek. Pomsta Arvidovi a celému Norheimu byla na dosah. Právě přede všemi triumfálně odhalil, že nožem, který Arvidovi věnoval, byl ubodán jejich milovaný náčelník Olaf. Nechá se Arvid vyprovokovat?
Ten se vzápětí po vrahounovi zuřivě ohnal. Jeho druzi ho už nestačili zadržet.

„Tento přístroj, který tu vidíte, nám pomůže vyhrát tuhle zatracenou válku," prohlásil Alan Turing k přítomným.
„Je to elektrický mozek, počítá, kombinuje čísla a písmena a generuje pomocí rotorů náhodná slova, každou minutu miliony a miliony kombinací. Každou noc se šifra mění a ráno musíme začít znovu.
Naším úkolem je prolomit kódované depeše nepřátel, a tak zajistit Británii vítězství. Teď už nebojujeme s Němci, ale s časem." Místnost naplnil oněmělý úžas.
„Bude to fungovat, bude," řekl spíš pro sebe, s očima upřenýma na změť kabelů a tlačítek.
Potom jako by se probral ze sna a prohlásil: „Pusťme se do práce!"

Zvedla se, aby protřepala šátek. Ukročila stranou. Lávka ponejprv zapraskala a náhle jako by jí pod nohama nikdy nebylo. Svět se zpomalil. Dívka naposledy zalapala po životě. Cítila dotek slunce na svých pažích. Bylo jako pohlazení. Vnímala záhyby sukně vířící kolem jejího těla a všimla si, jak modré nebe ve skutečnosti je. Svou zdánlivě poslední myšlenku věnovala své matičce. Drahá, varovala ji a teď se usouží. I zaslechla snad, jak kdosi nedaleko zatleskal. Pak se nad ní tichá voda zavřela a z místa, kde ji spolkla, se rozeběhly širé kruhy. I ty však ustaly. A pak nic. Jen to ticho.

Kdo má zaručeně největší hlad?
a) vlk
b) plejtvák
c) barakuda

Jaká je nejlepší strategie pro boj s dvojmužnou převahou Galů?
a) přepadnout je ze zálohy, doufat, že se vzdají
b) opustit loď plavmo (i když je voda ledová)
c) padnout na kolena a prosit o milost

Jak nejlépe uděláte, když se chcete dostat k Panoramixovi? Když...
a) ...půjdete po fackách.
b) ...budete následovat vůni kouzelného lektvaru.
c) ...půjdete po zelené.

Co rozhodně nesmí chybět v Caesarově paláci?
a) pár krásných menhirů
b) ohrada výstavních kusů dobytka dovezených přímo z Lutécie
c) Dlouhá alej s fůrou soch a malá pelargonie

Líza s Bulíkem seděli v hostinci U Osamělého náhrobku a kuli pikle u kakaa.
„Tak kam se vypravíme vanou času dneska? Chtělo by to záchrannou misi!,“ zahlaholil Bulík, vyskočil na židli a začal šermovat neviditelnou šavlí ve vzduchu.
„Co takhle za Marií Stuartovnou do Skotska! Tam se sice nehraje na trubku, ale zato na dudy,“ podotkla Líza.
„Jo! Nebo za kněžnou Ludmilou do Čech? Varovat ji, aby nechala šálu ve skříni a dopnula si plášť až ke krku. Pak by jí neuškrtili.“
„Pojďte pomoct mně!“ zavolal na ně doktor Proktor od kukaček, „žirafu vampýří bolí v krku.“
Začala odbíjet celá.