DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2013.

Milý Watsone,
píši Vám, abych Vám sdělil
Moc formální.
Milý Johne,
To zní příšerně. Nikdy předtím jsme si neříkali jmény.
Watsone,
oproti všem předpokladům nejsem mrtvý! Doufám, že mi můžete odpustit-
-že jsem vás dva roky nechal v domnění, že nežiju. Nechal vás vyřídit všechny ty ošklivé záležitosti, oznámit to bratrovi a žít s tím, že kdybyste se nenechal tak hloupě odlákat... Jistě, to se přece odpouští snadno.
Sherlock Holmes si unaveně protřel oči a přidal zmačkanou kouli papíru k narůstající hromadě.
Povzdechl si.
I člověku s minimální empatií, jako byl on, bylo jasné, že tohle se dopisem prostě nespraví.

Bůh se svezl na zem a oči mu zapláli modří.
„Vezmu si tvoje tělo hlupáku!“
Voda byla všude a řítila se na Ráifa.
„To si nemyslím!“ Voda se zastavila, na dlaň od něho. Džalila za ním shodila kápi. Oči jí zmodraly.
„Kdo… bohyně?“ Bohův obličej modral. Pohyboval se stále hůř. Beze slov měřili síly, vzduch se naplnil vodou.
„Jsi krásná… spolu… žít věčně… dej… tělo,“ zasípal, když se jeho kontrola nad vodou rozplynula.
Džalíla přiložila rty na Ráifovu tvář a on ji objal.
„To neudělám!“
„Ráife, prosím!“ Saliho hlas.
Sevřel ruce v pěst a dál se díval, jak zemřel bůh.

Louka v podhradí, pozdní odpoledne, hlava na hlavě.
Mladík v zelené kamizole napíná luk a davy se utiší. Jeho protivník střelil přímo do černého. Tak jak si povede on?
Bicepsy mu kypí přes chrániče, svým orlím pohledem si měří terč. A střílí. Šíp se nese vzduchem.
A už se zabodl do protivníkova šípu a celý ho rozštípl.
„To musí být Robin!“ jde šepot jásajícím davem.
Pak ale přichází další, lepá postava.
Krásná neznámá střílí a Robinův šíp praská.
Pak si rozpouští své dlouhé plavé vlasy, zatočí svou ušlechtilo hlavou.
A pak se usměje. Jakoby se zabodl šíp do srdce Robinova.

Ačkoliv jsme s Jonášem neochotně zakopali válečnou sekeru, stále ještě jsme jeden druhého neměli rádi. Vlastně, nemít rád byl pro náš vztah moc jemný eufemismus. Omezili jsme ale pokusy jeden druhého přizabít. Kristián mi byl vděčný a Petr poznamenal, že je rád, že je doma taky jednou klid. Věděla jsem přesně, co Jonáše nejvíc žere - zachránila jsem mu zadek, a to nemohl překousnout. Neustále mi tedy dělal naschvály. Nezůstala jsem mu nic dlužná, ale stále jsme se tvářili relativně přátelsky. Žádná divočina. Ale když mi opět nacpal školní skříňku rezavými plechovkami, rozhodla jsem se, že ho zabiju. Bolestivě. Velmi bolestivě.

Krčila se v šeru deky jako štvané zvíře skryté v koutu své nory. Ta deka byla jako kouzelná stěna zadržující svět; za ní byly dveře a za dveřmi hlasy. Ty věčně se hádající hlasy.
Maličká.
Pod deku vklouzl stín - představovala si, že tam vklouzl, o odstín tmavší než tma. Měl tvar klíče - jen ona mohla odemknout tuhle stěnu. Ten stín byl deštník před deštěm slov pronesených ve vzteku, oči, které nemají důvod k pláči, ruka, která nebila, ale hladila.
Maličká. Malá.
Stín ve tmě pod dekou.
Neublíží ti, neublíží. Tady jsi schovaná přede všemi. Neublíží.
Aspoň dokud se dveře neotevřou.

Ty její oblé tvary, dokonale propracované tělo přiváděli myšlení všech do naprosto jiné dimenze, naprosto někam jinam. Byla čest na ni hledět, ta uhlově černá jen dávala vyniknout jinak nepodstatnému pozadí, tomu, co jí dělalo tak zajímavou, neotřelou a jinou…
Nikdo si nemohl stěžovat, že by trpěla nadváhou, že by měla jedinou chybičku, protože to ona neměla. Ona byla krásná, nádherná, perfektní, bezchybná… Tolik synonym a nic ji nedokáže přesně vyjádřit. Poněkud malá, ale i tak se nedala přehlédnout, vyhledávali ji, zvažovali…
Ono se taky nedalo co divit, v té rovnici plné čísel byla krásná neznámá jak pěst na oko.

Vážený purkmistře královského města Plzně,
jeltě jsem svým povozem ulicí Pražskou a do ulice zvané Veleslavínova zabočil. Tu je možno dle výnosu, který vladař český pod číslem sto L.P. 1975 vydal, povoz zastaviti a z něj náklad vyložiti. Já tak v souladu s tímto nařízením učinil a do obchodu pekařského dva pytle mouky odnesl.
Biřic městský, zde patrolující, však jiného názoru byl. I disputaci vedl jsem k němu učenou, neb i Mistr Jan pravdu svoji hájil. Leč biřic argumentům mým nakloněn nebyl a dvěstě grošíků stříbrných požadoval. Já nezaplatil a o vyřešení sporu Vaši Excelenci žádám.
S úctou Otík Chrástecký

Ty parchanty je zabít málo! Co jsem jim udělala? Ublížila jsem jim snad nějak? Ani stéblo přes cestu jsem jim nepřeložila. Spokojeně si tu sedím, starám se jen o svoje a oni si klidně přijdou uprostřed noci a způsobí takovouhle spoušť. Co si teď počnu? Kdo mi to opraví? Mají vůbec ponětí, jak těžko se dneska shánějí slušní řemeslníci?
Ale to je ta dnešní mládež. Ničeho si neváží, na všechno si chtějí sáhnout, myslí si, že jim patří svět. Jo, to za našich mladejch let nebejvalo.
Jak říkám, zabít je málo. Takže je sežeru. Za to, že mi oloupali perníček.

Když byl malý, rodiče mu vždycky večer četli pohádky. Posadili si ho na klín a teprve, když dočetli, uložili ho do postele a přikryli až po bradu. Dokud se četlo, v posteli nikdy neležel. Ten zvyk mu zůstal, i když už si četl sám. Cokoli dělal, dělal mimo ni. Teprve, když vše dokončil, ulehl a přikryl se. Spával přikrytý v zimě, i v létě. Nakonec bez pokrývky vůbec neusnul.
Rok a půl na vojně ho hodně proměnil. Ale, když ho kvůli ožralovi na pokoji dali do basy, nedal si deku pod hlavu jako všichni, ale přikryl se.
Nevygumovali ho úplně.

Dostavil se někdy před půlnocí. Důsledně dodržuje kánon, měl na sobě kostkované sáčko, nažehlené kalhoty a slamáček – což mi při pohledu na teploměr připadalo přinejmenším odvážné.
Odložil špacírku, uvelebil se na gauči a demonstrativně si zapálil cigaretu. Mlčel. Zíral. Takhle zírá kočka, která se z vás pokouší vymámit další porci jídla. A začíná být naštvaná. Za deset let už víte, na čem jste. A že zkoušet ho ignorovat bývá neúčinné.
„Co zas?“
„Tys mě přestala psát! A děláš, že tu nejsem!“ zapištěl dotčeně.
„Aby ses nezbláznil. Chystáme větší projekt.“
„Jen aby!“
Některé postavy zabít málo. O Prevítech to platí dvojnásob.