Mandalorian

„Hm… takže Jediové toho malého nechtějí a prostě ho poslali zpátky jako expresní zásilku.“ Bo-Katan Kryze, vládkyni Mandaloru, vzniklá situace pobavila. Něco takového nečekala ani Zbrojířka, natož Djarin samotný.
„Mandaloriané se mnohokrát ujímali sirotků nebo opuštěných dětí. Vychováme z něj jednoho z nás, když ho vlastní odmítli. K Djarinovi má už tak větší pouto, je pro něj jako otec.“
„Je pro mě důležitý, ale nejsem jeho biologickým otcem.“
„To není žádná komplikace. Po podstoupení rituálu v živých vodách se staneš jeho otcem a učitelem… a on bude tvým synem. Budete opravdový klan dvou. Souhlasíš, Djarine?“
„Souhlasím.“
Byla to správná cesta.

Planeta, na které přistáli, zela prázdnotou. Pod spalujícím Sluncem nežila žádná mimozemská rasa. Dařilo se tu jedině ještěrkám, z nichž mnohé dosahovaly rozměrů vesmírných křižníků. I zbroj z beskaru byla, na této odpadní planetě, nevýhodou. Mandalorian krátce zalitoval, že ji nemohl nechat v Razor Crestu, zato jeho svěřenec takové starosti neměl.
Grogu zvědavými očky pozoroval hory odpadků. Tahle pouštní planeta pro něj byla ráj.
„Najdeme ten vzácný kámen a zmizíme odsud.“ Mando se ohlédl po malé ještěrce. „Nerad bych potkal ty větší, Gro…“
Grogu už hledal, svým osobitým způsobem.
„Vyplivni to. Ta gumička ležela na poušti.“
To zelenému stvoření nevadilo.

"Takže každý, kdo vlastní tenhle meč, se stane vládcem Mandaloru?"
"Tak jednoduché to není. Musíš meč získat v souboji. Jenom potom je vláda legitimní."
"Nejdřív ho měl Pre Vizla, toho porazil Darth Maul. Ale pak přece Maula porazil Císař, takže Císař měl nárok?"
"Ne-"
"A Císaře pak porazil Vader a Vadera porazil Luke Skywalker, takže Skywalker?"
"Ale ani jeden si ten meč nevzali, tak se to nepočítá!"
"A když ta divná potvora porazila Dina a vzala mu meč a pak si meč vzala Bo-Katan, to se taky nepočítá?"
"Ne, nepočítá!"
"Neměli byste možná přejít na demokracii, to by bylo jednodušší."

Občas je těžké držet se správné cesty.
Když ti v horkém dni stéká pot dolů po krku a k zešílení svědí přesně tam, kam už nedosáhneš.
Když se ti promačklina přilby zarývá přímo pod oko a slibuje další do sbírky jizev.
Když se ti žaludek svírá hladem a hlava třeští žízní, když se nemůžeš pořádně nadechnout, když ti krev plní ústa...
Dokud jsou kolem ostatní, musí tvoje tvář zůstat skryta.

Ale pak zahlédneš v davu někoho ve stejné přilbě a víš, že přes všechno jsou tvoji lidé stále ještě naživu.
Tehdy se správná cesta jeví jako ta nejjednodušší v galaxii.