Profesor von Drak

„Ahój strejdo!“ skočil Toník Danielu von Drakovi do náruče.
„Utíkej zpátky do postele, nebo nebude žádná pohádka,“ vyhrožoval strýc. Malý zajel do postele jako blesk. Daniel začal vyprávět.
„Byly jednou dvě koleje od traktoru na louce plné pomněnek. V těch kolejích bydlely bruslařky. Žily si šťastně. Celé dny klouzaly po hladině a hledaly něco k snědku. O polednách odpočívaly pod blatouchy, kterých tam rostlo požehnaně.
Stará Matka bruslařka z první koleje se jednoho dne rozhodla navštívit sousedy. Vedlejší kolej se jí ovšem vůbec nelíbila. Bylo v ní moc horko, blatouchy málo kvetly, pomněnky byly málo modré…
Raději se vrátila domů.“

„Danieli, můžeš na okamžik?“ zastavila Josefa N. biologa cestou z oběda.
„Samozřejmě, milá nadřízená. Co se stalo?“ ptal se Daniel von Drak ředitelky gymnázia.
„Myslíš kromě rozbitého zámku ve dveřích do ředitelny?“ zabodla do něj pohled. „Hodně.“
Daniel povytáhl obočí. „Kdo vypadl z okna tentokrát?“
„Já! Musela jsem učit. Ještěže je ředitelna v přízemí,“ zavrčela Josefa zdůrazňujíc konce vět.
„Volala jste zámečníka?“ zeptal se Daniel.
„Přijde odpoledne. Zatracený školník. Zrovna dneska musí k zubaři!“ zvolala žena vztekle.
„Mám nápad,“ řekl Daniel. „Půjčíte mi svou krásnou jehlici?“
„Proč?!“
„Nerad se tím chlubím, ale jako dítě jsem odemkl každý zámek na panství.“

Přede dveřmi školních sbírek byla vrstva ledu. Marek P. vzal opatrně za kliku. Byla tak studená, že se mu k ní přilepily prsty. Schoval ruce do rukávů. Vydal se uličkou. Pod nohama mu křupal sníh.
První kapky krve si nevšiml. Skrylo ji věčné šero sálu. Cákanec na Matějově lebce už viděl. Zrychlil chůzi.
Tříštící se sklo. Ticho.
Rozběhl se. Sníh pod jeho nohama se změnil v led.
Při pádu si zlomil pravou ruku. Křuplo to.
Dorazil pozdě. Duch, nebo co to bylo, už byl pryč. Daniel von Drak ležel u zdi, nad ním se skláněl Jaroslav L.
„Je…,“ nedořekl Marek.

Bylo poklidné páteční odpoledne, nedlouho po obědě. Daniel von Drak si ve svém kabinetě za sbírkami četl. Spokojeně trávil.
„Zdravím tě,“ vyrušil ho rozladěný hlas Jaroslava L.
„Stalo se něco?“ zvedl Daniel hlavu.
„Poplašňák asi polil Marka sépiovým barvivem.“
Daniel začichal směrem k nejmladšímu přírůstku profesorského sboru. „Je to sépiové barvivo. To nevypereš,“ oznámil Markovi P. Ten si povzdechl.
„To bude dobré. Půjčím ti tričko, ty se umyješ, a pak se uvidí,“ pokusil se ho povzbudit biolog.
***
„Má slabé nervy,“ poznamenal Jaroslav, když zavřel dveře od kabinetu.
„Všiml jsem si,“ potvrdil správce chmurně.
„Školeníčko?“
„Dlouhodobé. Pro blázinec je ho škoda.“

Malý Toník byl nemocný. Nudil se, protože bráškové běhali venku, ale on musel ležet v posteli.
„Strejdo, prosím, povíš mi pohádku? O zvířátkách… Prosím…,“ škemral.
Daniel von Drak se usmál.
„Dobře. Povím ti pohádku o tom, jak klepetáč Klepetáč ke klepetům přišel.
To byl jednou jeden Klepetáč. Na dolním úseku Račí řeky byl nejvyhlášenějším zlodějem. Byl to velký zbojník, kde mohl, tam kradl.
´Dost!´ řekli jednoho dne staří raci. Měli Klepetáčových šprýmů akorát. Ukradl rybu z hostiny vládce řeky. Přichystali na lupiče past.
Klepetáč miloval pstruží maso. Čerstvě uhynulý pstruh byl jeho zkázou. Za kamenem račí četník klepýtka mu nasadil.“

„Spát, kluci!“ přikázal Jaroslav L. svým třem synům.
„Ale tati…“
„Ještě chvílku…“
„Žádný takový. Zítra jdete do školy.“
„Ty taky,“ reptal Lukáš.
„Ale už. Hybaj!“ popoháněl ho otec. „Možná by pomohlo, kdyby ses mi nesmál,“ šlehl pohledem po Danielu von Drakovi.
„Víte co, kluci? Povím vám pohádku, aby se vám líp usínalo, chcete?“ navrhl Daniel.
„Jó. Strejdo, prosím, povídej,“ škemral Toník.
„Byla nebyla v moři rybička. Ta rybička byla neobyčejná. Narodila se v jednom českém potůčku. Plavala tam každý rok na jaře…“
„Jak ten potůček poznala?“ zajímalo Toníka.
„Jednoduše. Otiskla si do paměti každý kamínek, každou vlnku. To rybičky umějí.“

Božena S. se vždy považovala za poměrně statečnou ženu. Proto se při spatření skupiny duhově zbarvených oblaků vznášejících se k ní nevyděsila hned. Bát se začala, až když v nich rozpoznala lidské tvary.
Přízraky kolem kantorky poletovaly za doprovodu strašlivého kvílení. Že se jedná o zpěv, jí došlo vzápětí. Potom rozeznala slova a její dlouhý těžký cop přestal respektovat gravitační zákony.
„Ktož sú boží bojovníci
a zákona jeho…“
To už ji Daniel von Drak vedl do svého kabinetu.
„Vážně, Danieli,“ prohlásila otřeseně. „Za dvacet let učení hudebky jsem slyšela hodně, ale tihle „husité“ by se dali používat jako smrtící zbraň!“

„Anděl Páně zvěstoval Panně Marii,“ ujal se Daniel von Drak modlitby před jídlem. Oba přítomní kolegové a starý muž v modrém svetru následovali jeho příkladu. Z talířů před nimi stoupal kouř s vůní svíčkové.
„Pane, prosíme, požehnej pokrmy, kterých budeme požívati. Dobrou chuť. Amen,“ zakončil Daniel. S dychtivým výrazem ve tváři sáhl po příboru. Starý muž se nepatrně zamračil.
„Danieli Jiří,“ oslovil vnuka.
„Ano dědečku?“
„Nezdá se ti, že jsi něco vynechal?“ napomínal děda Daniela.
„Nemyslím,“ odporoval mu ten. „Příbor máme všichni.“
Jaroslav L. se rozesmál.
„Víš, Danieli,“ vyrazil ze sebe. „Jedině ty dokážeš zkrátit Anděl Páně na třicet vteřin!“

Toho rána se k obvyklým zvukům školních sbírek přidalo odporné vrzání o několika frekvencích. Drásalo uši trojici kantorů.
„Co je to?“ ptal se Marek P.
„Kostlivci,“ odpověděl Daniel von Drak. „Mají konferenci.“
„Zapomněli si promazat klouby,“ poznamenal Jaroslav L.
„Ne. Vržou pantem,“ ušklíbl se Daniel. Z kapsy vytáhl balíčky špuntů do uší. „Půjdeme kolem.“
Pohled na skupinu koster klapající čelistmi nahoru a dolů, sem tam mávajících hnáty, vyvolával mrazení v zádech.
Hlasité lupnutí proniklo spánkovou kostí pedagogům do mozku. Jeden ze skeletů zůstal s mandibulou přitisknutou k páteři. Vyhodil si pant.
Usmívající se Daniel vrátil kostlivá ústa do správné polohy.

Klap, klap. Klapity, klap. Klap, klap. Klapity, klap. A znovu. Klap, klap. Klapity, klap. V pravidelném intervalu. Dokola.
Klap, klap. Klapity, klap.
Modrý duch poletující uličkou. Kostičky.
Klap, klap. Klapity, klap.
Obratle. Lebka. Hnát.
Klap, klap. Klapity, klap.
Kůstky zánártní.
Klap, klap. Klapity, klap.
Kost holenní. Lýtková.
Klap, klap. Klapity, klap.
Noha. Ženská.
Klap, klap. Klapity, klap.
Nic netušící pedagožka kráčící uličkou po boku svého kolegy závistivě pokukující po jeho dlouhých vlasech.
Klap, klap. Klapity, klap.
Otravný rytmus tancujících kostí.
Klap, klap. Klapity, klap.
Pedagogy pokouší migréna.
Klap, klap. Klapity, klap.
Poltergeist nakopnutý vylétá z okna.
Klap, klap. Klapity, klap.