Profesor von Drak

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Ten příběh není dokončený. Ani nevím, jestli má být.
---
„Znáte příběh o Cestě sta věží?“ zeptal se Viktor W.
„Ne. Vyprávěj.“
„Kdysi dávno bylo jedno město. Neví se už, kdy a kde. Možná, že ani nebylo z tohoto světa.
Vedla jím cesta, kterou strážilo sto věží. Sto mohutných a vysokých bašt, jediných v celém městě. Nejvyšší z nich se říkalo Tatíček.“
***
„Tatínku, já ci k velkým domům…“
„Nenávidím tě, slyšíš!“
Lháři...
„Otče, já nechci umřít… Prosím…“
„Je mi to líto, synku. Věže zmizely.“
***
Daniel von Drak zmateně zamrkal. Během vyprávění se mu podařilo usnout a teď hleděl do ustaraných tváří kolegů. Věděl, že o tomhle snu jim nikdy nepoví.

Poznámka1: Slavte! Daniel von Drak má dnes narozeniny! První drabble z jeho světa spatřilo světlo toho našeho na těchto stránkách 13.4.2010.
Poznámka 2.: Existuje mandlové kapučíno?
---
Od úsvitu věků putujeme nocí.
Mlčenliví a osamělí.
Prokleti posláním strážit chodby času.
Údělem, jež nebere konce.
Údělem, jež ani sama smrt nezmění.
Údělem hořkým nad smutek.
Navždy bloudíme nocí.
***
Daniel sebou házel na lehátku. Marek P. přišel do kabinetu právě včas, aby zachránil kolegu před pádem na podlahu. Pod jeho dotekem Daniel procitl ze snu plného temných stínů a tajemných slov. Prudce lapal po dechu a nechal Marka, aby ho držel.
„Noční můra?“ ptal se Marek.
Daniel přikývl. „Pít,“ zachraptěl. Marek mu podal hrnek.
„Fuj. Co to je?!“ prskal Správce sbírek tmavou tekutinu.
„Cyankáli,“ usmál se kolega. „V kafi.“

Poznámka: Omlouvám se za případné chyby, je to psané hodně narychlo.
---
„Copak se děje, Danieli?“ zajímala se Klára F. „Vypadáš jako kočka, která snědla smetanu.“
„A cítím se jako olympský bůh přejedený lahodnou ambrosií,“ odpověděl Daniel a protáhl se. Potom složil ruce na břiše a s blaženým výrazem se rozhlédl.
„Užil sis víkend?“ vyptávala se zvědavá kolegyně.
„Velice. Byl jsem na crayfish párty. Bylo to opravdu zajímavé. Výtečná společnost a to maso… Stále ho cítím na jazyku,“ rozplýval se Daniel.
„S kýmpak jsi tam byl? Znám někoho?“ vyzvídala znovu Klára.
„Neznáš, drahá kolegyně. To nebyl večírek pro něžné pohlaví,“ ušklíbl se Daniel a mrkl na Marka P., který mu gesto oplatil.

Dobrý den, vidím, že jste dorazili. Pomůžete mi preparovat žáby.
Prosím? Zajímavé. Pitva ryby při dnešních praktikách vám nevadila, ale žáby ano? Vypadáte, jako byste ponořili obličej do křídové suspenze. Vždyť to není nic těžkého, pouze musíte být opatrní, žáby mají jemnou kůži, lehce byste ji protrhli.
Ano, vím, že jsou žáby chráněné. Dokonce vím, že všichni obojživelníci jsou chránění.
Jeden můj bývalý spolužák mi poskytl několik exemplářů do sbírky. Mohu vás ujistit, že se jedná o jedince uhynulé přirozenou smrtí. Jednoho samce skokana ostronosého jsem právě naložil do lihu.
Prosím, uklidněte se. To byl obyčejný duch. Nekromancii já nepraktikuji.

Poznámka: Inspirováno komentáři k minulém doubledrabble a instrumentálním provedením Růží z Pikardie.
---
Daniel opřel rozpálené čelo o chladivou tabulku. Povzdechl si.
„Mohu dál?“ ozvalo se společně se zdvořilostním zaklepáním.
„Samozřejmě,“ řekl Daniel, aniž zvedl hlavu.
„Děje se něco? Nepřišel jsi na večeři a Lucka říkala, že jsi u rybníka, a teď jsem viděl světlo, tak…,“ nedořekl Jaroslav zaražený Danielovým mlčením. „Mám odejít?“
„Ne. Jen jsem vzpomínal a uvědomil si, jak je to dlouho, co jsem odešel z domova,“ odpověděl Daniel.
„Chybí ti to?“
„Ano i ne.“ Mladší muž zavrtěl hlavou. „Chybí mi bezcílné toulky po lukách, dlouhé hodiny u lesních tůní, kamarádi, ale ne to, co přišlo potom. Zlomená křídla mi neschází.“

***Závist Tomáše R. aneb o Danielově šlechtickém titulu***
Poznámka: Tři dráčkové je jméno zámečku Danielovy rodiny.
---
„Říká člověk, kterej se narodil se stříbrnou lžící v hubě!“ vykřikl Tomáš R.
Daniel von Drak se zasmál, pohodil hlavou jako pyšný hřebeček a uzemnil kolegu jednou ze svých cynických poznámek. Potom za souhlasného potlesku opustil místnost.
Příbližně o hodinu později se v kabinetě za sbírkami sešla obvyklá sestava. Daniel von Drak, který seděl na pohovce s koleny pod bradou, Jaroslav L. a Marek P.
„Nemám rád, když si o sobě někdo myslí, že je víc než ostatní,“ řekl Daniel hrnku čaje, za kterým se schovával.
„A, že já jsem velmi ješitný,“ dodal s úšklebkem.
Jaroslav se pousmál. „To jsi, ale myslím, že o tom jsi mluvit nechtěl.“
„Máš pravdu. Chtěl jsem mluvit o Tomášovi. Proč si ten chlap myslí, že narodit se v sedmdesátých letech do šlechtické kolébky bylo něčím výhodné?“
„Závidí ti majetek,“ pokrčil rameny Marek.
„Mně?! Teď jsi mne pobavil. Většinu majetku stihl prapradědeček propít dřív, než přišli komunisté, ze Tří dráčků byla ruina, na které si dědeček zničil zdraví… Vždyť nám dnes patří jenom několik hektarů polností, les a rybník. My jsme to ale hrabata. Z Nemanic! Nemluvě o tom, že titul přejde po otcově smrti na sestřina syna, já se ho vzdal,“ smál se Daniel.

Poznámka: Za komentáře moc děkuji Bilkis, Kleio s Dangie, ioanně, Esclarte a Peggy. Vážím si vašich reakcí. Jste na mne a Daniela moc hodné.
---
Když se chcete vrátit, nesmíte jít za světlem. To není vtip. Kdybych si z vás chtěl dělat legraci, nenapsal bych tohle. Někteří z vás by z toho mohli mít smrt.
Všechny ty zprávy o tunelu jsou pravdivé. Slyšíte hlasy a nadpozemskou hudbu, která vás vábí k sobě. Je snadné podlehnout, když víte, že bolet pomine.
Stál jsem v naprosté tmě a hleděl na záři, od které jsem se musel odvrátit. Pořád jsem totiž nesplnil své poslání.
Každá Styx má brod. Hledá se těžko a jsou v něm nestvůry. Když nemáte vůli, zůstanete prostě stát. Taková už je smrt. Já přežil.

Varování: Smutné
Poznámka 1.: Kdo napsal to drabble s Černým Havranem?
Poznámka 2.: Jsem zvědavá, kdo tohle drabble pochopí.
Poznámka 3.: Omlouvám se za ten tón, nepodařilo se mi nápad zpracovat tak, jak bych chtěla.
---
Nevermore, zakrákal havran na prsou Palladiných a na hrudi mého nejdražšího přítele vykvetl velký rudý květ.
Nevermore, zakrákal havran a má hruď se sevřela krutou bolestí.
Nevermore, zakrákal havran. Ten skřek mi zněl v uších a paralyzoval víc než bolest a strach.
„Danieli!“ snažil jsem se přehlušit tu bestii ve svém nitru.
„Danieli!“ Skočil jsem za ním do zrudlých vln.
Danieli! Ty musíš žít, prosil jsem v duchu a po tvářích mi tekly slzy. Naštěstí se smísily s vodou a já nemusel nic vysvětlovat. I když jsem nebrečel sám.
„Dane,“ šeptal jsem a havran v dálce stále krákal.
Never. More.

Poznámka: Za to mohou ty kurtizány. Díky nim jsem si vzpomněla na svůj dávný nápad s rozmrzelým Danielem.
Aneb dnes trochu vtipně. Daniel je ještě pořád mezi životem a smrtí.
---
Daniel usedl na roh stolu. Bradu si položil na pravé koleno, levou nohou kýval jako znuděná tanečnice. Vlastně tak i zdálky vypadal. S dlouhými vlasy, které zakrývaly jeho skloněnou tvář, připomínal smutnou baletku.
Ve skutečnosti však byl mladý správce pouze rozmrzelý. Důvod jeho rozladěnosti se kroutil před ním v poutech z ektoplasmy.
„Poplašňáku, Poplašňáku. Co mám s tebou dělat?“ vzdychl Daniel. „Že vyhazuješ lidi z okna, mi nijak zvlášť nevadí. Kvílení, skřípání a podobné patří k tvé přirozenosti. Ale s knihami si tady házet nebudeš. Je to jasné?!“ uhodil kantor na poltergeista.
Poplašňák vzpurně blýskl očima.
„Tvá volba. Siegfriede, konej!“

Varování: Nic pro slabší povahy
Poznámka: Vím, že to nejsou drabbles, na která jste s Danielem zvyklí, ale za ten téměř rok od svého vzniku se tento svět rozvinul a ukázal nečekané linie.
---
Stalo se to během posledního kola střelecké soutěže. Danielovým zorným polem se mihl vlkošedý stín. Vzhlédl, ale kolem něho byli pouze soustředění studenti, a tak se znovu sklonil k výsledkové listině.
„Danieli!“ zavolal Jaroslav L. z basketbalového hřiště. „Už jste skončili?“
„Skoro!“
Když uklidil pušky, rozběhl se Daniel po břehu za Jaroslavem, který ho vyhlížel s míčem pod paží.
Uběhl stěží pár metrů, když třeskl výstřel, který tentokrát nemohl být ze školní vzduchovky.
Danielovo modré tričko zbarvila krev.
Druhý zásah muže odhodil vstříc čekající vodní hladině. Vyděšený křik na břehu už neslyšel, přehlušil ho vzduch unikající z rány na hrudi.