DMD Bonus č. 2 pro 6. 4. 2013.

"Lev! Zavřete dveře, zaklapněte závory! V mé síni se objevil nemejský lev!" vykřikoval král Eurystheus míříce do sklepa.
"Pane?" podivili se sluhové, ale přece vzali oštěpy a meče a zamířili do královské síně. Uviděli tam jen Hérakla držícího něco za zády, jak se zhluboka směje.
"Hérakle?! Co se stalo pánovi, že se tak vylekal?" zeptalo se služebnictvo Hérakla.
Hérakles se ještě jednou zasmál a poté mlčky zvedl nad hlavu kůži toho lva...
"Pane, pane, ten kdo vás vylekal byl jen Hérakles."
"Ne, určitě to byl lev."
"Byl to jen Hérakles v kůži nemejského lva. A prosím vylezte z toho sudu."

Všetci členovia skupiny pozerali priamo naňho. Nikomu sa nechcelo prehovoriť, ale slova sa nakoniec ujal Daryl.
„ Herschel, je potrebné aby sme spravili závažné rozhodnutie,“ spravil dramatickú odmlku a pozeral na ostaných.“ Nastal čas, aby si prevzal velenie v rámci našej skupiny.“
Hersch nebol prekvapený. Už dávnejšie si uvedomoval, že Rickov stav sa veľmi zhoršil. Vedel, že bude treba podniknúť kroky na záchranu týchto ľudí.
Chodci začali čoraz častejšie útočiť a oni boli príliš neorganizovaní, aby prežili ďaľších pár týždňov.
„ Je toto naozaj jediné možné riešenie?“spýtal sa.
„ Rick už stratil akýkoľvek možný kontakt s realitou,“smutne konštatoval Carl, Rickov syn.

Císař byl na kolenou. Neměl schopné vojevůdce, neměl vojáky a čas ho tlačil. Švédský král pokračoval ve vítězném tažení a zdálo se, že ho nic nezastaví. Ferdinand dlouho váhal, ale čím dál více mu bylo jasné, že jeho jediná možnost je povolat Valdštejna zpět. Albrecht váhal. Málo se mu chtělo zpět do politiky, dobře věděl, jaké city k němu chová většina vídeňského dvora. Nakonec souhlasil. S pár podmínkami.
Císař smlouvu podepsal a dal frýdlantskému vévodovi absolutní moc nad armádou a neomezenou pravomoc při vyjednávání s nepřítelem. Vyplatilo se.
O čtyři měsíce a pár dní později byl Lev severu poprvé poražen.

"Všichni se tu mordují. Žádný pořádek není. Jeden aby se bál vyjít na ulici. Nebylo by to fajn, kdyby stát zaručil lidem bezpečnost a právo na život? Výměnou za trochu té suverenity," povzdechl si Hobbes.
"To je všechno hezké, ale co vlastnictví? Když nemám kam hlavu složit a do čeho se odít, k čemu ten život je? Taky by se mi líbilo víc svobody," namítl Locke.
"Svoboda je fajn. Rád bych dělal věci pro sebe i pro ostatní," dodal Rousseau.
Aktivista pozvedl trasparent. Pacta sunt servanda. I přesto jsou lidská práva mnohde luxusem.
Odpovědí mu byl kámen vhozený do obličeje.

Jako každé ráno se ondatra uvelebila v houpací síti s knihou o neužitečnosti světa. Vtom ji do čumáku praštil kamínek. Zanedlouho přiletěl další, přímo z nebe. Tušila to předem – svět zanikne. Tentokrát zcela jistě.
Svolala obyvatele muminího domu a přednesla připravenou řeč. „Filosofům jako já je to lhostejné, ale musím vás informovat, že dny tohoto údolí jsou sečteny. Navrhuji následující – pod mým velením se naučíte s klidem snášet nepohodlí, abyste byli připraveni. Mám tu bazén s ledovou vodou, žhavé uhlíky, skleněné střepy. Všechno jen pro vás…“
Kosové na stromě s houpací sítí se tím netrápili. Dál vesele hodovali na třešních.

„Od té chvíle používáme úsloví: Pacta sunt servanda…“ pokračoval profesor Binns ve výkladu.
„Rone!“ šeptla Hermiona důrazně.
Ron zvedl hlavu z lavice a rozespale na ni zamžoural.
„Už je konec?“
„Ne…“
„Tak proč mě budíš?“ zeptal se naštvaně.
„Měl by sis to poslechnout. Bude se ti to hodit k závěrečným testům. Navíc je to zajímavé…“
„Hermiono, Binns nikdy neřekl nic zajímavého, ani když mluví anglicky. Natož když mluví latinsky!“
A s tím si položil hlavu zpět na lavici a zavřel oči.
„Měli bychom Brumbálovi navrhnout, aby do tříd dějin čar a kouzel dal měkčí lavice. Nebo rovnou postele,“ zamumlal ještě.

Když jsi mě opět vzala za ruku, následoval jsem tě bez otázek. Zavázala jsi mi oči, ale to mi nevzalo požitek z cesty. Slyšel jsem cinkot závor a projíždějící vlak. Zvedl kolem sebe vír vzduchu, ve kterém ti vlály vlasy. Otřely se mi o tvář. Musela jsi být nadpozemská, všiml jsem si už mnohokrát, s jakou lehkostí ti vlasy poletují kolem hlavy. Cítil jsem, jak země pod mýma nohama měkne a začínalo mi být zima. Natáhl jsem ruku a nahmatal jsem jehličí zatížené čerstvým sněhem. Miloval jsme tě za to. Ještě před deseti minutami jsem byl v červenci uprostřed Prahy.

Almost midnight, but lights are still on. Brace myself. Ring the bell.
Try to listen for footsteps, but cicadas scream loudly enough to wake the dead.
Finally, there’s a rustle. The door opens and despite sunglasses I must squint against the brightness.
Granddad huffs: “Look what the cat dragged in!” but he grabs me and pulls me inside. I’m kissed. Smiled at. I belong.
In my grief I pushed away everyone – except those who would not let go. And Genet, may he rest in peace, was the one who taught me to see how lucky I am to have them.

Na obrázcích vždycky figuroval úplně vzadu, většinou zaujatý něčím mnohem důležitějším než pochod do práce. Byl prostě ten sedmý trpaslík. To jelito, na které musí ostatní dávat pozor. Vždycky to tak ale nebylo.
Před několika lety se mu podařilo prosadit, aby se o vedoucím skupiny pravidelně hlasovalo. Proč ho tehdy zvolili jako prvního, to doposud nepochopil. Pamatuje si to však, jako by to bylo včera. První den zaspal. Druhý den zabloudili cestou k dolu a snad by ani nenašli cestu zpátky, kdyby pro ně Sněhurka neposlala ty své ptáky. Od té doby razí heslo „komu se nelení, tomu nech velení“.

Stejně jako kdysi běhával s Létem, teď mohl běhat s kterýmkoli zvířetem, létat s ptáky, jako strom sát vláhu z hlubin země. Nikdy nezapomene na ten závratný pocit, když se poprvé vznesl nad koruny stromů, když se podíval z té výšky a mezi ním a útulným bezpečím pevné země byla jen nezměrná prázdná hloubka.
Tříoká vrána měla pravdu; nebude chodit, ale bude létat.
V takových chvílích si přestával uvědomovat vlastní zbytečné, zmrzačené nohy. Přestával ho děsit pohled na posledního zelenověštce, scvrklého staletého starce, vrostlého do obrovského staletého stromu. I vidina toho, že jednou možná bude stejně vypadat i on sám.