Bonus č. 3 pro 8. 4. 2014. Téma: Kudla v zádech – vtipné drabble

V důsledku zběhnutí agenta 003 jsem skončil připoutaný k složité kovové konstrukci v tajné základně ďábelského číňana. Proklatě!
Mezi mnou a jistou smrtí stála jenom dobře skrytá výbušnina v hodinkách, omamný plyn v plnícím peru a můj šarm.
Číňan, mistr mučení, se ke mně blížil.
“Jak se do lesa volá, tak se z lesa salám,” pronesl. Vytřeštil jsem oči.
“Letěl havran a zakopl,” přidal zlomyslně. Začal jsem se zmítat v mukách.
“Šli dva a prostřední upadl,” triumfoval.
Zoufale jsem se vzepřel v poutech a zakřičel: “Próč?”
Číňan se ke mně naklonil a rozpačitě se zahihňal: “Protože měl v zádech kudlu.”

Být bodnutý nožem do zad a nechaný u cesty nebylo dvakrát příjemné.
Lupiči nezískali nic cenného.
Získali JEHO zásilky.
Za to mu nechali nůž, který nešel vytáhnout.
Inu co.
Pozoroval je. Mohl je roztrhat holýma rukama, ale kdo to má uklízet?
Hlavou probleskla vzpomínka...
Z křoví se vypotácel pošťák. Měl být mrtvý!
Něco bylo divné. Šel trhaným krokem, ruce napřažené před sebou...
„Mozkýýýýý...“
Pomalu se blížil. Vůdce lupičů zaječel.
„Mozkýýýý...“
Nikdo se nedokázal ani hnout.
Postava se přikolébala k nim...
„Mozkýýýý...“
... pak se otočila a se zoufalým „Mozkýýýýý?“ se potácela pryč.
Kdo nedostal infarkt, utekl a už nikdy loupit nebude.

Po odmítnutí triumfální opery "Panama" se Cimrman uzavřel do sebe. Vzápětí se v něm ovšem znovu probudil činorodý duch - dost bylo veselých selanek, napíše operu tragickou! K celému problému přistupoval systematicky. Při svých návštěvách světových operních scén nosil s sebou stopky a pečlivě měřil, které operní pasáže dosahují největšího potlesku. Zjistil, že to jsou dlouhé scény tragického umírání hlavních hrdinů.
V hudební kompozici tragického díla si však nevěřil, proto se hodlal obrátit na jiného skladatele.
Je věčná škoda, že Antonín Dvořák odmítl libreto opery "S kudlou v zádech" se slovy, že zabíjaček má dost z doby, kdy byl řeznickým učněm.

„Dejte si pár švestiček, mladý pane.“
„Jakýpak mladý pane! Co si to dovolujete! Já jsem Smrtka, vašnosto. A vůbec… vy mě zdržujete a ten cikán mi už půl hodiny běhá po lokále s kudlou v zádech.“
Na obličeji druhého z herců se objeví mírně rozostřený výraz, vzápětí však plynule pokračuje.
„Copak cikán, ale jmelí. Všimli jste si, kolik se letos urodilo jmelí?“
„Strašně,“ reaguje ten představující ještě před chvílí Smrtku. „Já ho sbírám. Do nůše. Já vám takhle posbírám denně šest větviček… i pět.“
Režisér pochopil, že zkoušet s novým ansámblem krátce po sobě čtyři různé hry nebyl nejlepší nápad…

Mithra comes in while I‘m sitting Indian style in the swivel chair, cleaning the blades of my faithful Fairbairn-Sykes daggers with a rag that used to be someone’s hundred percent cotton shirt. She surveys the party of dead bodies with variously perforated necks, torsos, and abdomens.
Eventually, she dryly points out a big, muscled guy lying half under the desk. “That one is still alive.”
I glance at the breathing exception and admit: “He has a green jacket.”
Mithra looks at me like I am the weird one.
“What?” I shrug. “I like green, but that jacket wouldn’t fit me.”

Na lodi vládl klid. Kloni většinou spali nebo si spořádaně a tiše čistili zbroj.
"Všemohoucí Sílo, za co mě to trestáš?" ozvalo se náhle z lodní kuchyně.
"Co jsem komu udělal? Jsem špatný kapitán? Špatný klon? Je to trest za všechny ty zabité droidy? Za to mi takhle podrazíš nohy?" pokračoval hlas spílaje slepému Osudu.
"To nemůže být pravda! Takový podraz!"
"Tyre?" strčila Gwen hlavu do dveří, "co se děje?"
"Zrada ve vlastních řadách! Vibronůž do zad! To jsem si přece nezasloužil!"
"A co sis nezasloužil?"
Tyros jí strčil pod nos prázdný talířek.
"Tohle! Někdo mi snědl poslední kousek citrokoláče!"

Eliáš stál v kuchyni a cítil se ukřivděně.
Jardovi to vyneslo autíčko a Floriánkovi helikoptéru, jen jemu ani tu blbou zmrzlinu ne. Táta se dokonce zasmál! A on to teď musí říct a rozpoutat peklo, kterého se dospělí muži děsí a neváhají proto vydat nemalé prostředky. Tedy někteří.
"Mamí, táta čůrá do umyvadla!"
Bylo to venku. Přivřel oči pro případ, že by explozi provázely světelné efekty.
"Vážně? Já zas do vany. Umyvadlo technicky nezvládnu, i když existuje taková skládačka..."
Sledovala synovy tuhnoucí rysy a s rozmyslem zasadila poslední ránu: "Naučila jsem se to, když jsem s tebou byla v porodnici."

-poprvé-
Hospodář šel naštípat dříví na zátop. Ve dřevníku stála jeho dcera a zkoumala si boky. "Kudla, táto, proč se mi tak zvětšuje zadek?"
"Ach, kdyby tu tak teď byla tvá maminka..."
-podruhé-
Hrnčíř vešel do stodoly. Na hromadě sena seděla jeho dcera Anička a v malém zrcátku si prohlížela prsa. "Kudla, tati, co mi to tady vyrostlo?"
"Kdyby tak žila tvá maminka..."
-potřetí-
Karaba vcházel do seknice a už od prahu slyšel divné zvuky.
"Kudla, táto, jakto, že si doma?"
"Ještě že se toho nedožila tvoje maminka! Princátko! Takhle mi bodnout kudlu do zad, Kudla! A v mojí postli!"

Náhle cítím kudlu v zádech
Zatnu zuby – nejde nádech!
Dávám ruku na ruku
přece nemám záduchu!?
Hmatám rukou po zápěstí
tep mi šlape, ještě štěstí...
Ohlížím se proti světlu
všady tma a cítím betlu
Známý mi to jednou říkal
Přemýšlím a hmatám výkal
Zadek suchý, betla taky
AhA – žeby, cosi lezlo z gatí?
Ne, to jenom volná guma
zatáhnu ji už je "doma"
Pročpak tedy nedýchám?!
Rakev!? Svíčky?! Je to tam!
Zkouším hledět světlu vstříc,
dýchat nejde, jak to říct!?!
Srdce buší – stará klasa…
Náhle cítím… přijde spása?
Už mám zase koutky k uchu,
stačil prd a všechno v suchu.

Jsi jak kudla v zádech, co dodává tělu nachu nádech,
jako kly kančí, co pod žebry tančí,
jako vraní oko v omáčce k masu nadivoko,
jako obří kameny spadlé ze skalní stěny,
jako nemoc plíživá, co všechny stráví zaživa,
jako dlouhý hladomor, co v žaludcích hraje chór,
jsi jako kulka vystřelená, odchýlená od jelena,
jako ratata, co hraje vojenský bubínek,
ale co je nejhlavnější:
jsi náš nej nej tatínek!
Smrťák hleděl na lístek, který našel vedle brousku z arkansaského mramoru ozdobeného černou stuhou.
Z prázdného očního důlku mu skanula slza dojetí jako první kapka ropy z trhliny v trupu tankeru.