Městečko Phoenix

„Whiskey, to je moje gusto…“ zapěla v jeho hlavě Tornádo Jů. Vzkačeřil poslední síly, vyhodil slečnu Patricii z jedoucího dostavníku a doufal, že nebude příliš potlučená. Sám se pak chopil zlatavého moku a vyskočil vstříc zářné budoucnosti. Kdyby se při pádu nepraštil do hlavy ve snaze zabránit rozbití skla, byl by jeho skok naprosto dokonalý.
Když se probral, stále ještě svíral nerozbité lahve od whiskey (dokonce i s whiskey uvnitř). Slunce mu nepříjemně svítilo do očí.
„Myslím, že prošel,“ ozvala se slečna Patricie.
„Myslím, že ano,“ zaslechl reverendův hlas. „Zatěžkávací zkoušku jsi splnil. Jsi připraven hledat bájný poklad Trpasličího muže?“

Ještě jednou se podíval seňoritě do očí. Krásných tmavě oříškových očí... Notak Butchi, kolik proradných kačerů jsi už zničil a teď se třeseš před káčandou?...ale před tou nejkrásnější káčandou... Bojoval sám se sebou. Musel se soustředit, šlo tady přece o její život.
Odtrhl zrak od překrásné Patricie a vrátil se ke svému předchozímu plánu. "Zachráním Vás!" Zbavil ji provazů omotaných kolem jejího dokonalého kachního těla... Butchi!
Ale pak uviděl lahve whiskey. Úplně na svůj úkol zapomněl! Musel se rozhodnout, buď
seňorita, nebo zlatavý nápoj. Oboje by nepobral. Už teď byl hrozně vyčerpaný. Podíval se na oba dva poklady a...

Vyděšené oči si ho se strachem měří zpod sedadla.
Jeho srdce bije jako splašené hejno.
V hlavě jediná osamocená myšlenka.
Tohle byl vždy jeho kačeří sen!
Sen o tom, jak zachrání sličnou káčandu.
Sen o tom, jak se stane jejím hrdinou.
Sen o nezměrné nekončící lásce.
A teď je to tu a on... neví co má dělat.
Dáma jeho srdce je přímo před ním a jemu nějak vyschlo v zobáku.
Křídla se mu roztřásly strachem.
Srdce dál hrozilo, že mu přinese infarkt.
Co když všechno pokazí?
Nádech, výdech.
Tohle přeci zvládne.
Není žádná kachní bačkora.
"Seňorita, nebojte se. Zachráním vás!"

Zatřepal hlavou, aby zahnal proradné myšlenky.
Pokud chcete v branži uspět, neptáte se NAČ. Povolena je otázka KAM (našít ty kulky) nebo CO (šlohnout) . Ale nikdy NAČ.
Proto zmobilizoval zbytky sil a s výkřikem „Kačerimo!“ vletěl (doslova) na dostavník.
Kočí s doprovodem koukali jak kachny z nudlí a Butch si s nimi hravě poradil. Jak ti litovali, že jako malí vylezli z vajíčka!
A uvnitř čekala odměna. Zlaťoučké lahve té nejlepší whiskey.
Ale co to? Uslyšel slabounké tlumené sténání.
„Jsi kačerem smrti!“ zvolal Butch a nahlédl pod sedadlo jenom proto, aby stanul zobákem v zobák spoutané seňoritě ze svého snu.

Ztratil několik cenných vteřin bojem s nutkáním pomoci dámě v nesnázích.
Píseň nad ním vítězila.
Malé statečné srdce poplašeně tlouklo.
Pírka plihla. Mazové žlázky se odmašťovaly.
Ale Butch se nehodlal vzdát. Uzavřel svou mysl do představy oblého vejce. Píseň se ztišila.
Vřele poděkoval zen-kačismu.
Vzpomněl na hrdost a moc svého rodu, na nesmlouvavá véčka migrujících bratrů, na klíčová odvětví, ve kterých kachny dobyly svět.*
Pocítil příliv síly.
Otevřel zobák a zapěl mocnou kačeří píseň.
Siréna překvapeně zmlkla.
V tichu se daří myšlenkám.
Nač potřebuje reverend tolik whisky? napadlo Butche.
* Jedná se zejména o animovaný film, žurnalistiku, fanfiction a hygienu toalet.

Naklopila do sebe zbytek piva černýho jako noc a vzhlídla přes okraj umatlaný pinty.
„Kolik?“
„Třicet zlatých.“
Kývla na souhlas.
Obrátila do sebe deci whisky teplý jako koňská moč a postavila panáka dnem vzhůru.
„Zejtra už ho vyřídím.“
„Čekám.“
Kývla na srozuměnou.
Dopila slzu režný na dně láhve a hodila mi ji k nohám.
„Promiň, Barnaby. Já musím.“
„Já vím, Suzzie. Dělej, co musíš.“
Kývla na znamení díku.
Vyžahla poslední sžíravej doušek tequilly a hodila umaštěnou sklenicí proti zdi.
„Prostřelila jsem mu rameno.“
„Bezva. Tvoje odměna.“
Kývla na rozloučenou.
Cestou domů ji napadlo, že těch třicet možná mělo bejt stříbrných.

Maskování za kaktus se Butchovi nezamlouvalo, ale nedalo se nic dělat. Červená skála byla příliš daleko od cesty, aby se zpoza ní dal správně přepadnout dostavník. Natřený potupně nazeleno, s křídly zdviženými, předstíraje, že má bodliny, Butch čekal. V duchu proklínal toho pokachněnýho reverenda, ale nahlas nic neřekl. Proklínat reverendy se nevyplácí.
Čekal. A čekal. Strašlivě se potřeboval podrbat, ale hrdinně vydržel.
Pak zaslechl sirénu a došlo mu, že se maskoval naprosto zbytečně, protože dotyčná siréna, okouzlující mladá žena, nejela v dostavníku, nýbrž visela opodál na stromě a pěla ostošest, aby ji sundali dolů.
Krucinál, pomyslel si Butch, napálili nás!

Všechna pírka se Butchovi zježila. Slavné jméno, téměř tak slavné jako jeho vlastní.
„Dobře poslouchej, mladej,“ spustil reverend tlumeně. „Nebude šance nic opakovat. Proč, to pochopíš.“
Butch s ocelově chladným soustředěním sevřel kolt a bedlivě naslouchal.
„Za hodinku projede tamhle u Červený skály dostavník. Poveze kontraband. Prvotřídní whisky. Musíme ho zastavit a náklad zrekvírovat.“
Butch pocítil zklamání. Čekal onačejší úkol: „Copak nemáte svoje lidi?“
„Moc se ptáš,“ zavrčel reverend. „Ta zásilka je něco extra. Tudíž má speciální ochranku. Teď bacha, mladej. Vrazíš si špunty do uší. S pašeráky totiž jezdí siréna. Kapíruješ? Kdo zaslechne její zpěv, s tím je ámen.“

Butch načepýřil pírka.
„Poslední člověk, který se mnou mluvil v hádankách, skončil na tolik kousků, že ho dodnes nepohřbili celého."
Že tak skončil výhradně zásluhou Sunkáče Kida, zatímco on sám byl tou dobou potupně přivázaný k židli, pochopitelně nedodal. Přece si nezkachní pověst!
Muž se uznale uchechtl, ale neodpověděl.
Záhy bylo jasné, kam mají namířeno. Šibeniční vršek, jaké klišé!
Butch si pomyslel, že musí pořád snít, když spatřil několik dalších zakuklených postav.
Tajemný cizinec se k němu otočil a Butch mu tak poprvé pohlédl do větrem ošlehané tváře.
„Dovol, abych se představil. Jsem reverend Barnaby a mám pro tebe úkol.“

Účast na schůzi městský rady byla vždycky za trest. Nikdy jsem pořádně nepochopil, co tam vlastně dělám. Občas jsem míval pocit, že jsem přítomen snad pouze proto, kdyby některej z radních potřeboval poslední pomazání.
„To slunce sem dneska ale praží,“ postěžoval si Jefferson a přesedl si na opačnej konec kulatýho stolu.
„Jeffersone, ta kolínská je příšerná!“ Carter se odsunul o dvě židle dál.
„Proboha, Cartere, nevidíte, že se sem nevejdete?“ zaprskal Brown a odstrčil ho blíž k doktoru Kleinovi.
Doktor Klein se na mě prosebně podíval.
„Barnaby, mohl bych na vaše místo?“
„Samozřejmě. Až dohrajete škatulata, zavolejte. Budu ve výčepu.“