Městečko Phoenix

Na počátku bylo slovo.
To slovo bylo Bůh.
Ten Bůh stvořil nebeskou klenbu a mořský vody.
Ty nebesa a vody pak daly vzniknout flóře a fauně.
Ta fauna zrodila člověka.
Ten člověk si podmanil květenu a podrobil zvířenu.
To mu ale nestačilo.
Chtěl vládnout mocí větší, než kdy svět poznal.
Chtěl poroučet nebeským sférám a krotit mořský vlny.
Ta touha stvořila magii.
Ta magie se rozšířila napříč kontinenty a zakotvila v každým z nás.
Každej člověk by s ní dokázal dobýt svět.
Změnit ho k lepšímu.
Zničit ho do základů.
Ještěže nikdo z nás neumí správně používat slova.
Díky Bohu.

„Měl bys jít spát,“ pravila Gwyneth a vyprostila inkoustové pero ze sevření jeho vrásčitých prstů. „Víš, co říkal doktor Klein.“
„Doktor Klein vyslovuje doporučení. Bůh vydává rozkazy.“
Ve světle petrolejky na její rozkošně zestárlé tváři zatančil ironický úsměv.
„A ty ses je teď všechny rozhodl sepsat? Jestli ano, tak máš štěstí, že minuly doby, kdy se slova tesala do kamene.“
Zamyšleně sledoval její kroky do ložnice. Pak se znovu chopil pera.
Daleko nad obzorem začínalo svítat, když s pocitem lehkosti na prsou konečně ulehl.
Věděl, co přijde.
Nebál se.
Obálka nadepsaná Reverendu Rinovi ukrývala vše, co ještě bylo potřeba sdělit.

Nikdy jsem o ničem nepochyboval víc než o přijetí lékárníkova syna Rina do semináře. Kluka, jehož otec ve městě proslul jako sériovej travič. Kluka, kterýho jsem nesčetněkrát přistihl mluvit na někoho, kdo tam vůbec nebyl. Kluka s tak zvláštním pohledem na svět...
„Vážně nechceš převzít otcovu lékárnu?“
„Nechci, reverende.“
„Proč?“
„Rád bych se vyvaroval pokušení.“
„Bojíš se, že skončíš jako tvůj otec?“
„Spíš nechci kráčet ve stopách své matky.“
„Ta přece zemřela při porodu...?“
„To řekli vám. Mně včera dorazil dopis ze Salemu. Prý tam dělá ředitelku.“
„Chápu,“ vyrazil jsem ze sebe v záblesku děsivýho porozumění. „Uvidíme se v září.“

Když nás přítel Luther zase jednou poctil svojí návštěvou, nepřivezl s sebou jednoho, ale rovnou tři sviště. Jeho žena Alberta chuděra měla co dělat, aby jim zabránila během našeho společnýho kázání rozmontovat kostelní lavice.
Po mši jsem ho jako obvykle pozval na lahvinku. Neodmítl.
„Tak co, brachu? Slyšel jsem, že Annie je v Evropě.“
„Jo. Už pátým rokem.“
„Někdy naše sny při střetu s realitou neobstojí, že?“
„Souhlasím. Ty máš nějakej sen?“
„Jeden. Že syny posílám na univerzitu.“
„Hlavně, aby se toho vůbec dožili,“ poznamenal jsem s pohledem upřeným na balkón radnice, kde si Martin s Alfrédem hráli na ostřelovače.

„Už?“ zeptal se vzrušeně, když v pátek dorazil domů a střetl se v předsíni s doktorem Kleinem.
„Planý poplach, Joe,“ uklidnil ho doktor a s úsměvem odešel.
„Tak co?“ vyzvídal druhý den odpoledne a úzkostlivě nahlížel do pokoje své ženy.
„Falešní poslíčci,“ povzdychl si doktor a zabouchl za sebou.
„Takže zase nic?!“ udeřil v neděli po poledni na Kleina mířícího zpět ke svému povozu.
„Bohužel.“
Když ten večer popíjel v saloonu a místní ženštiny ho přišly zburcovat, že doktor Klein navštívil Elisabeth, zamumlal něco o poslech falešných zpráv a objednal další rundu.
Deset minut nato se narodila šerifova malá Betty.

„Teď není čas hrát si na hrdinu, Joe.“
Vytrhnu mu z ruky pušku a opřu ji o stěnu.
„Chlap má držet slovo.“
Upravím mu vázanku a postrčím ho k zrcadlu.
„Řekni mi, jestli by ses zejtra dokázal sám sobě podívat do očí, kdybys tam dneska nepřišel.“
Narazím mu na hlavu klobouk a odfouknu smítko ze saka.
„Vím, že nedokázal. Takže tím je to vyřízený a můžeme jít.“
„Do hajzlu, Barnaby, přece tam svoje chlapy nemůžu nechat samotný!“ zaburácí.
„Uznávám,“ pravím klidně, „rozumu sice moc nepobrali, ale do svýho poslání dávají srdce. Jedno ozbrojený přepadení hravě zvládnou. Ty se koukej oženit!“

Když poprvé vyšplhala na strom, v jejích očích hopsaly jiskřičky té nejčistší dětské radosti.
Když se procházela po střechách, bez jištění zdolávala skály a balancovala na okenních římsách, v jejích očích skotačily plamínky vzrušení.
Když usazená na povozu principála Paola odjížděla z města, v jejích očích se třásly hořící pochodně hněvu.
Když po třech letech poslala domů svou fotografii, ještě pořád v jejích očích tančily plameny vzdoru.
Když se na podzim roku 1939 vracela do města, na potemnělém parketu jejích očí se v neúsměvné parodii na tanec zmítaly stíny hrůzy a zoufalství.
Barnaby už se návratu své ztracené dcery nedočkal.

Kovářův syn Rocky nikdy nebyl žádnej hubeňour. Dlouhý roky mezi chlapama kolovaly vtípky, ve kterejch jsme slýchávali termíny jako „bečka sádla“, „špekoun“ nebo „tlustoprd“. Po klukovejch jednadvacátejch narozeninách na tohle téma všichni nějakým zázrakem oněměli. Sem tam někdo prohodil něco o jeho „výraznějším prostorovým řešení“ nebo tak něco, ale i to pronesl sotva slyšitelným šepotem a se špatně maskovaným nádechem hrůzy.
Když jsem se na to onehdy ptal hospodskýho, za neustálýho pokukování ke dveřím mi prozradil, že když tu Rocky zapíjel plnoletost, zatloukl jednoho z posměváčků pěstí do stolu, načež v tichosti spořádal jelení hlavu i s parohama a odešel.

První rok jsme jenom nevěřícně vrtěli hlavama a ťukali si na čelo.
Mysleli jsme, že Evropani jsou už dlouhou dobu nad nějaký válečný záležitosti povznesený.
Druhej rok jsme zmateně vyčkávali, jak se situace vyvine.
Novinový články vyznívaly dost nejasně a nikdo z nás pořádně nerozuměl, o co komu jde.
Třetí rok se začalo vášnivě diskutovat, jestli bysme se přece jenom neměli zapojit.
To už vláda zřejmě pochopila, která strana je v právu.
Čtvrtým rokem jsme vstupovali do války taky.
Zatímco ženy plakaly, muže odváděli k námořnictvu.
A to prosím jenom proto, že někdo do nějakýho šlechtice nasypal sedm kulí.
Nepochopíš.

Káčbojové strnuli.
Vaječný sen???
Trpaslíka od provrtání kulkami dělily jen vteřiny.
„Kačte na to!“ vykřikl Barnaby. „Už tak je tu dost mrtvol. Kdo to má pořád pohřbívat…“
„A co chceš dělat?“
„Uklidíme, ožereme se a ráno můžete odcválat terorizovat jiné městečko.“
A jak řekli, tak udělali.
Druhý den navečer, střízlivění se trochu protáhlo, seděl Barnaby před kostelem a sledoval Butche, Sunkáče a Patricii, jak se ztrácejí v paprscích zapadajícího slunce. Trpaslíka usadil do zahrádky a dolil si svůj oblíbený míchaný nápoj Sen trpasličího muže, který měl takový vliv na jeho obrazotvornost. Butch a Sunkáč, pousmál se. To by byl příběh!