Městečko Phoenix

„Berete si Annu Princeovou za svou zákonodárnou manželku?“
„Zákonnou,“ opravil oddávajícího. „Ačkoli nepochybuji, že by vydávání zákonů zvládla líp než mnozí zákonodárci.“
„Takže si ji berete?“
„Ano.“
„A vy, slečno -“
„Paní,“ přerušila ho kousavě. „Kdybych byla slečna, bereme se v kostele.“
„Dobrá, dobrá, zkrátka, chcete mladýho Lloyda za manžela?“
„Ano.“
„Tak fajn. Splnili jste všechny podmínky státu Arizona, abyste mohli být prohlášeni za muže a ženu. Okroužkujte se, dejte si pusu a žijte šťastně až do smrti. Já jdu zpátky na kutě.“
Nikdy by nevěřil, že se ožení právě s ní.
Potají.
Uprostřed velkopáteční noci.
U radního Jeffersona v obýváku.

Dnes U výslechu: reverend Rino Lloyd. Proč jste přijal místo reverenda?
Barnaby si to přál.
Vaše matka je známá svým čarodějnickým uměním, kterému učí i početné následovníky. Váš otec sedí ve vězení za sériové travičství a také se netají svými sklony k okultismu. Není váš původ pro roli duchovního poněkud stigmatizující?
Vám na původu záleží? Já se jako duchovní mimo jiné snažím bojovat s předsudky.
Jste čaroděj?
Vím, kam tou otázkou míříte...
Takže trefa do černého?
Nepraktikuji čarodějnictví.
Ale dopis ze Salemu jste dostal...?
Ano, dostal.
To znamená, že určité nadpřirozené schopnosti máte?
Ovšem. Třeba trpělivost odpovídat na vaše dotazy.

„Vím, že doba není lehká a že děláte, co můžete. Chápu vaše obavy o budoucnost. Bojíte se, abyste si mohli dovolit zaplatit školné svým vlastním dětem nebo abyste měli na případný úplatek pro odvodní komisi. Přesto nesmíme zapomínat na potřebné a musíme jim pomáhat. Chci, aby každý z vás věnoval jeden dolar do sbírky pro odložené děti.“
„A proč se mám o nějaký usmrkance starat zrovna já?“ ozval se starej Ewing a bouchl do lavice. „Se snad o ně může postarat Ježíš, ne?“
„To jistě může. A určitě to v budoucnu udělá. Ale ty plenky jim zatím někdo zaplatit musí.“

O jejích akrobatických dovednostech slýchal historky, kterým se zdráhal uvěřit i přes svou mimořádně silnou víru. Když mu hospodský Tom vyprávěl, jak v jedenácti letech překonala nedalekou rokli bosýma nohama po nataženém provaze, byl s to namítnout, že takové voloviny přece nemůže být schopný nikdo.
„Teď už sem nejezděj, ale když ještě jezdívali, čučel bys jak péro z gauče. Babička starýho Prince se holýma rukama vydrápala na stožár šapitó a omotaná provazem ze svázaných cejch lítala nad publikem jako holubice. A přesně tohle naučila i naši Annie.“
„Přemýšlím, kolik by si řekla za malou ukázku.“
„Víc, než můžeš nabídnout, hochu.“

Nevím, kdy přesně Phoenix zavedl zákon zakazující tělesný tresty na nezletilých, pamatuju ale, jakej poprask to vyvolalo.
Mladej Jones najel na systém odměňování pamlskama, což se poměrně osvědčilo, poněvadž jeho synové byli odmalička podobný psům víc než čemu jinýmu. Zato vdova Bourdinová uspořádala protestní pochod naštvaných matek. (Kdyby měla každý ze svých šestnácti ratolestí motivovat lízátkem, musela by chodit žebrat před kostel.)
Učitel Bolzano to vyřešil osobitě. Plácání rákoskou nahradil proháněním študáků po školním dvoře. Když šerif King nadhodil, jestli to přece jenom není fyzickej trest, odpověděl:
„Mohou-li impotentní filosofové vymýšlet zákony o dětech, já můžu kombinovat matematiku s tělocvikem."

Někdy je samota to, co potřebujete, abyste zjistili, koho postrádáte.
Někdy je ticho to, co pomáhá uvědomit si, čí hlas vám nejvíc chybí.
Seděl v kostelní lavici, ruce sepjaté nad Barnabyho starou Biblí.
Jeho slzy dopadaly na kožené desky a jedna po druhé se vpíjely do drobných prasklin.
Dokud vedle sebe neucítil teplo jejího těla a nezaslechl v hlavě ozvěnu jejích myšlenek, myslel na to, jak zatraceně moc mu schází právě Barnaby.
Dokud na něj nepromluvila, přísahal by, že Barnaby je tím, koho si přeje znovu slyšet.
„Může z nás být dobrá dvojka,“ řekla Annie a políbila ho na tvář.

Když nad naším městečkem v roce 1923 začly lítat dopravní letouny, starousedlíci jim přezdívali ocelový ptáci, létající koně nebo taky nestvůry z pekel. Sedlák Steve, řečenej Svraštělej, jelikož kůže na jeho obličeji připomínala anální otvor, tomuhle způsobu dopravy prorokoval brzkou zkázu. Pidlovokej Pip, farmář o tři generace mladší, naproti tomu zasněně vykládal, jak jednou lidi doletí až na Měsíc.
Když tímhle strojem radní Jefferson dva roky nato letěl do Houstonu, urvaly se sice obě vrtule, kterýmžto pádem středisko letovýho provozu řešilo poměrně složitej problém, nicméně ocelovej pták úspěšně doplachtil až na letiště.
Myslím, že za pár let je Měsíc náš.

Doby, kdy reverend Barnaby postával v kazatelně, zatímco se malým městečkem Phoenix ozývaly výstřely pušek a kopyta koní místních banditů vířila prach v žáru poledního slunce, nahradila doba, kdy reverend Rino nesměle přešlapoval v kazatelně před zástupy měšťanů, tvářících se, že kdyby byli ještě počestnější, spletl by si je s andělským kúrem.
Přesto o jejich temných tajemstvích věděl. Znal všechna jejich provinění, četl jejich hříšné myšlenky, viděl prázdnotu nitra, svár v srdcích a marnivost tužeb.
Protože se jim však učil rozumět navzdory tomu, co věděl, ovečky se vracely a naslouchaly mu.
Časy se možná změnily, ale pastýř odsud nikdy neodešel.

Když mi ji poprvý podali do náruče, vypadala v tý nařasený zavinovačce jako zmuchlanej uzlíček neštěstí. Mračila se a kňourala.
Když mi ji poprvý vypravili na procházku v tom kočárku s mašličkama, vypadala jako rozzuřená saň. Celou cestu se z něj snažila vypadnout.
Když mi ji Gwyneth poprvý posadila na klín, abysme se společně vyfotografovali, vypadala v tom růžovým čepečku jako nasranej bizon. Do objektivu fotoaparátu se neusmála.
Když jsem s ní poprvý zůstal doma sám, namísto krajkových šatiček jsem jí oblíkl svoji starou lněnou košili, půjčil jí koště a šel s ní vymetat krb.
Nikdy jsem Annie neviděl spokojenější.

Včera jsem se vypravil do saloonu a zahlídl tam hlouček místních farmářů. Trochu nedůvěřivě jsem vstoupil. Rozumějte, partička znesvářených sedláků, co se zdržuje pohromadě v blízkosti kořalky, nikdy nevěstila nic dobrýho. V žádným městě.
„Povídám, že je to tutový!“ vykřikl Svraštělej Steve a udeřil pěstí do stolu.
„Zdravím, pánové. O čempak rokujete?“ přihovořil jsem se nesměle.
„Zdravíčko. Zrovna předvádím panu lékárníkovi svoji novou pálenku a ostatní přišli vočumovat.“
„Abysme nevočumovali, když se tu chvástá, že vyrobil tekutý štěstí!“
„To je ta vaše režná takovej zázrak?“ zapochyboval jsem.
„Houbeles režná,“ odfrkl Steve. „Vypálil jsem makovice, koštnu to a hexenšus je fuč!“