Městečko Phoenix

Než se na nádraží objevila ta podivná kovová socha muže v životní velikosti, myslel jsem, že už mě nemůže překvapit vůbec nic. Ani kdyby do kostelních lavic zasedla celá banda mladýho Jonese a do konce nedělního shromáždění vysekli každej jedno proroctví.
„Kdo to je?“ obrátím se na radního Jeffersona a zamyslím se. „Vypadá jako náš Alonso. Ale že by zrovna lihovarník zasloužil vlastní sochu...“
„Obávám se, že to je náš Alonso.“
„A kdo ho sem dal?“
„Přijel ranním vlakem ze Chicaga. Na zádech měl vzkaz: Do mé rodiny už nepatří.“
„A podepsal se pod to někdo?“
„Nějaký Capone. Znáte ho?“

Pokaždý, když dorazili cizinci, aby zkusili štěstí v turnaji o zlatej kolt, strhla se hotová mela. Nejenže si člověk neměl v saloonu kam sednout, protože všichni místní chodili na čumendu, ale veškerá mládež jevila známky klesající inteligence a vzrůstajícího libida. A kdyby jenom mládež...
Vdova Bourdinová se neštítila udělat návrh dvěma švarným pistolníkům najednou.
Nevěděli o ní zhola nic. Netušili, že právě uspala svých čtrnáct ratolestí.
Následující rok už Bourdinová turnaj nesledovala s takovým zápalem. Nejspíš to souviselo s faktem, že její patnáctý dítě se narodilo bílý, zatímco šestnáctý jen pár minut po něm vykouklo na svět hnědý jako čokoláda.

Když jsem ho na hřbitově potkal poprvý, otočil jsem se a odešel.
Když jsem tam na něj narazil o měsíc později, povzdychl jsem si a přece jen došel zalít květiny na hrobech rodičů.
Když jsme se setkali potřetí, kývl jsem na pozdrav.
Stál vedle mě, u náhrobku mladýho Phila Cornera.
„Víte, proč sem chodím, reverende? Tady si vždycky připomenu, že všechno je jenom otázkou náhody.“
„Aha. Takže ty jsi toho kluka zastřelil náhodou....“
„Náhodou jsem byl rychlejší.“
„Náhodou dvaačtyřicetkrát za poslední rok?“
„Hehe. To je náhod, co?“
„Hotovej les. Promiň, Bille, ale radši půjdu domů, než ti náhodou rozbiju hubu.“

„Nejste na to trochu mladí?“ hartusila stará Berta, zatímco jsme roztáčeli bubínky koltů.
Bylo mi dvanáct, vzpomínáš?
„Na tyhle věci máš ještě času dost!“ lamentoval otec, zatímco ty ses ještě pochechtával mýmu neobratnýmu pokusu políbit paní učitelku.
Bylo mi sedmnáct, vzpomínáš?
„Proklaté mládí!“ bědovala matka, když jste mě ráno vynášeli ze saloonu.
Bylo mi dvaadvacet! Vzpomínáš?
„Nezdá se vám na kněze příliš... nezralý?“ podotkl starosta Nelson, když jsi mi sebral odznak šerifa a místo něj k mým nohám hodil bibli.
Bylo mi sedmadvacet. Vzpomínáš?
„Jste si tou další skleničkou jistý, Barnaby?“ zeptá se hospodskej Jim.
Dneska je mi šedesát.
Vzpomínám.

V baru houstne dým.
Popravdě houstne tak, že bujný dekolt madame Bourdinové vidí jen štamgasti v první řadě.
Bourdinová: (za klavírního doprovodu slepého Charlieho) Sklínku nalil jsi mi jen jednu, na žízeň pojdu, žalem zhebnu. Jak přežít v takovým suchu? Ty, Jonesi, úsměv máš od ucha k uchu. Poraď ženě těžce zkoušený, jak stát se znovu dítětem štěstěny.
Jones: (notně posilněn alkoholem, směrem k výčepnímu) Pro lásku boží, nalej jí aspoň panáka ginu, než půlku lokálu pošle pod peřinu. Hledá pravdu o štěstí, střízlivá jak náměstí.
Reverend Barnaby: Jonesi, ty dobytku zlitá, nejen v ginu pravda je skrytá.
Charlie improvizuje a zrychluje tempo.
Gwyneth: Pravdu díš, můj moudrý muži. Po burgundském lhářům dech se úží.
Funebrák Saxon: Všem čestným, co jsem pohřbíval, barman čistou whisky nalíval.
Paní šerifová: K čertu s whiskou, já mám ráda, když je v lihu čokoláda.
Šerif Joe: Pravdy chcete se přestat bát? Stačí se na dno absinthu podívat.
Liberty Lola: Šerife, netlačte na pilu. K těmto účelům bůh stvořil tequillu.
Slepej Charlie mlátí do klaviatury jako smyslů zbavený.
Žhavá Lisa: Dám ti ji vypít z pupíku, když zastavíš tu muziku.
Lola hodí po Charliem židli.
Reverend Barnaby: (usrkne limonádu) Já bych všechny ty lihoviny zakázal.

Seděli jsme s šerifem v jeho kanceláři dlouho do noci. Pořád jsme nemohli uvěřit tomu, kam nás dovedlo pátrání po zrádci z řad jeho mužů.
„Nemělo by mě překvapovat, že je to on, ale překvapuje,“ pravil Joe, zavdal si whisky a poslal mi flašku. „Od napravených hříšníků očekáváš největší oddanost. Bejvalý zločinci jsou ty nejlepší strážci zákona.“
„Očividně ne vždycky,“ odpověděl jsem smutně. „Už víš, co s ním uděláš?“
„Nejspíš to bude nejtěžší rozhodnutí mýho života, ale potřináctý už by si nechal nasrat na hlavu maximálně Ježíš. A ten byl jenom jeden.“
Funebrák Saxon ještě toho večera zhotovil Jonesovi pomník.

Na kukuřičném poli bylo rušno. Farmář Pip hulákal a mával vidlemi div přihlížejícím nevypíchl oko.
Procházeli jsme zrovna kolem a ze zvědavosti jsme u Pipa zastavili.
"To zase zvedli daně, že tu řveš jako tur?"
"McQueen mi zabral část pole pro ty svoje bejky. Hejsek jeden namachrovaná. Nejradši bych tu ohradu rozsekal na cimprcampr, ať si ji postaví znovu tam, kde má bejt."
"A proč to neuděláš, strejdo?" ozvala se Annie. "Mohammed taky nečekal, až mu hora půjde naproti."
"Není ta tvoje holka nějaká chytrá?"
"No, Mohammeda bych do toho úplně netahal, ale sekeru na tu ohradu bych použil taky."

Paní Spencerová vlastnila hokynářství odnepaměti. Vývěsní štít jejího krámku byl zpuchřelý a vrásčitý, ne však tolik jako její tvář. Ta ženská vypadala jako mumifikovaná už v době, kdy jsem byl kluk.
Gwyneth mě hodlala překvapit, a tak dopoledne skočila nakoupit na slavnostní večeři.
"Paní Spencerová, kde máte ústřice?"
"Nemám."
"A camembert máte?"
"Ne."
"Portské víno?"
"Nikolivěk, děvenko."
"A co provensálské byliny?"
"Viděla jsi snad venku ceduli Francouzské delikatesy?"
"Ne."
"To asi proto, že tu žádný francouzský delikatesy nejsou."
"Tak to vypadá, že Barnaby bude o hladu," povzdechla si Gwyneth.
Stařena si založila seschlé paže v bok.
"Hlad je nejlepší kuchař."

Šerif mě navštívil dost pozdě na to, abych jeho návštěvu bral jako čistě přátelské setkání. Třebaže láhev whisky přinést neopomněl.
Závažnost situace jsem zcela pochopil ve chvíli, kdy požádal Gwyneth a Annie, aby opustily místnost.
"Víš, že před svou rodinou už tajnosti nemám, Joe."
"Já vím, Barnaby. Taky si nedělám iluze, že by to ty dvě nakonec nezjistily, ale předpisy jsou předpisy."
"Odkdy se striktně řídíš směrnicema?"
"Od tý doby, co mám v úřadě krysu. Někdo vynáší informace. Za poslední tři měsíce krachlo už pět akcí."
"A mně to vykládáš proč?"
"Protože moje lidi znáš. Můžeš mi pomoct odhalit zrádce."

Kratzmar se netvářil moc přívětivě, když jsem mu Adele přišel vrátit. Vlastně měl chvíli ve tváři doslova vražedný výraz.
"Vy ršíkáte, še nejste s Adélkou spokojený?"
"Byl jsem s ní spokojenej do chvíle, kdy poobědvala mojí roštěnou a pak se pokusila povečeřet psa."
"Neršekl jste, še máte pejska. Adélka se nikdy neudrší, když vidí vrrrtící se psí ocásek. Ale zpívání se vám líbilo, není-liž pravda?"
"Zpívala pěkně, o tom žádná."
"Tak v tom pršípadě zde mám vegetariánskou verzi. Pokud nemáte zeleninové záhonky, je to naprrrosto bezpečné."
"Tak mi ji zabalte."
"Bohušel umí jen blues."
"Od vegetariána bych nic jinýho nečekal."