Sherlock Holmes

„Co soudíte o majiteli hole, která tu stojí v rohu, milý Watsone?“
„Drahý příteli, snad jen to, že dotyčný se podle cedulky na holi jmenuje John Ross a je z Cornwallu. Vy snad víte víc, Sherlocku?“
„Podle umístění a hloubky otisků zubů na této vycházkové holi lze předpokládat, že pan Ross vlastní šestiletého beagla, jedná se o psa, nikoli fenku. Dle směru otisků lze usoudit, že se jedná o druhé štěně z pětičlenného vrhu,“ dokončil úvahu Holmes a opřel se o okno. „Pan Ross je asi 170 cm vysoký, silnější postavy a mírně proplešatělý. A právě stojí u našich dveří.“

Holmes vypadal rozčileně a znepokojeně zároveň.
„Jsou tu jen otisky sira Montgomeryho.“
„Sebevražda?“ navrhl Lestrade.
„Ne,“ odsekl Holmes a pohlédl na šíp zabodnutý v hrudi nebožtíka.
„Tohle je už druhá smrt v tomto domě. Děsivé, že?“ ozvalo se od okna. Venku stála stará dáma s háčkováním v rukách.
„Druhá?“
„Lady přece zemřela na otravu jídlem. Jaké štěstí, že se sir Montgomery tehdy nerozhodl užít onoho vrhače šipek ukrytého ve zdi a s Annou se usmířil.“
„Vrhače?“
„Och, to jsou jen pomluvy, že vynález nepoužil, protože si zapomněl od bratra vyžádat návod k obsluze. On Anně odpustil. Přeji hezký den, pánové.“

Z objetí lásky vyrván,
teď nepřáteli obklopen.
Rety rudé líbal jsem,
teď rudá krev má zkropí zem.
Však!
Ať tisíce jich jsou!
Můj konec neuzří.
Mne na kolenou nespatří!
Do novin mi přes rameno nahlédl Holmes: „Na straně 17 je to vylíčeno přesněji, Watsone.“
Známý básník Brandford včera v časných hodinách opouštěl dům manželů F. na Jacob Street. Smělým skokem z 1. patra ocitl se však vprostřed smečky potulných psů. Tito se bezprodlení naň vrhli a – soudě dle zoufalého nářku – bolestivě jej na choulostivých místech pokousali. Hlukem přivolaný strážník zdivočelá zvířata pohotově rozehnal a poetu za krajně nedostatečné odění zatkl.

"Pán Holmes!"
Obaja sme sa otočili a zazreli nášho starého známeho. Inšpektor vyzeral ustarostene, a môjmu priateľovi preletel po tvári úsmev.
"No tak Lestrade, čo sa deje? Opäť raz máte nejaký nevyriešiteľný prípad vyžadujúci moju pozornosť?"
"Ako ste na to prišli? No nič, máte pravdu, ako ostatne vždy. Niečo tu nie je s kostolným poriadkom. Pozrite sa na zem!"
Slávny detektív s obvyklou starostlivosťou preskúmal zem. Niečo vskutku neznelo správne, ale nevedel som čo. Napokon sa Holmes vystrel.
"Je to jednoduché, inšpektor. Jar je konečne tu."
"Ale ako ste na to prišli, Holmes?"
"Je to jasné, milý Watson. Nastal odmäk."

Sherlock Holmes seděl ve svém oblíbeném křesle a pravidelně pokuřoval. S každým novým vyfouknutím vonného kouře do pokoje si povzdechl. To neuniklo jeho věrnému druhovi Dr. Watsonovi a vida, jak se jeho přítel čímsi trápí, rozhodl se po chvíli k otázce: „Co vás trápí příteli?“.
Sherlock Holmes se na něj dlouze a tázavě podíval a po chvíli váhání, kdy opět mocně potáhl ze své dýmky, opět sklopil oči a tiše odpověděl: “pamatujete se Watsone na případ se Zmijí Bahenní? Jak jsem ji zahnal pomocí hole zpět na doktora Roylotta?“. „Ano, pamatuji“, přisvědčil Watson. „Tak vidíte“ kvitoval Holmes a odmlčel se.