Sherlock Holmes

Beckett nás zaviedol do podzemia budovy a ďalej spleťou úzkych chodieb až k zapečatenej miestnosti. Bez váhania pečať zlomil a vpustil nás dnu.
Priamo oproti mne niekto na bielu stenu obtlačil červenohnedú siluetu človeka.
„Obeť bola nahá,“ Beckett vysvetľoval, hoci toľko mi bolo zrejmé z kompletného obleku (úradník, býval u matky, hrával šach) preveseného cez operadlo stoličky. „Policajnými želiezkami bola pripútaná k okennej mreži, a vražednú zbraň mala zabodnutú v hrudi.“
„To nemohlo byť smrteľné zranenie.“ Watson upieral oči na rozsiahlu krvavú stopu.
„Tepna,“ súhlasil som. „Zbraň tu vrah jednoducho odložil. Ako keď dokálate drevo a zaseknete sekeru do pňa.“

Inšpektor, ktorý nás vyzdvihol na stanici sa predstavil menom Beckett. Nikdy predtým nás nestretol, a podľa vervy s akou Watsonovi stisol ruku vyrastal na článkoch o našich – bezostyšne prifarbených – dobrodružstvách.
Prípad nám bez otáľania predostrel cestou k miestu činu.
Sotva som zazrel priečelie budovy, pochopil som, prečo sú úrady bezradné. „Ach. Očividné. Jedinou stopou, čo máte, je falošné meno.“
„Prečo falošné?“ opýtal sa Watson s typickou okúzľujúcou naivitou.
Vymenil som si pohľad s Inšpektorom Beckettom. „Stretávajú sa tam ľudia určitých… zameraní.“
„Zameraní?“ zmätene zopakoval môj doktor.
„Záujmov. Predispozícií.“ Dobre som poznal temné podbrušie Londýna. „Takých, ktoré neznesú vystavenie dennému svetlu.“

Do kupé prenikli zmesi pachov a ozveny hlasov rozpustených vo všeobecnom hluku. Aj so zavretými očami som vedel, že čoskoro dorazíme na King’s Cross.
„Londýn,“ z protiľahlého sedadla redundantne upozornil Watson.
Londýn prirovnávali k džungli, bojovému poľu, mravenisku aj (zúfalo mylne) k úľu, no mne vždy pripadal ako domov. Ak moje dedukcie niekedy zlyhali, bolo to kvôli nepredvídateľným okolnostiam, a číre množstvo obyvateľov a ich okolností z Londýna robilo veľký organizmus (nič tak sofistikované ako pravý roj), ktorý sa správal stochasticky.
Pravdepodobnosť chyby v úsudku tu bola oveľa nižšia.
„Zvláštne, Holmes… než som ho uvidel, nevedel som, že mi chýba.“

Moje včely boli britské – zdvorilé a konzervatívne. Masku som nosil z jediného dôvodu: ich dôkladne odvedená práca si zaslúžila rovnakú mieru profesionality z mojej strany.
Keď som začul svoje meno, bez váhania som masku zodvihol.
Watson sa blížil chodníčkom k úľom. Kráčal sebaisto, palicu viac niesol než sa o ňu opieral. V pravej ruke držal toast s medom. Z náprsného vrecka jeho košele trčal rožtek papiera. Oči mu žiarili nadšením.
„Telegram,“ oslovil som ho. „Scotland Yard, samozrejme. Londýn?“
Pokrútil hlavou. „Úžasné.“
Prevzal som toast a zahryzol doň. Môj doktor fascinovane sledoval ako zo mňa opadli roky.
„Hra, drahý Watson, začala.“

"Myslím, že o nás ví." Promluvil do tmy John. Odpovědělo mu ticho.
"Myslím, že o nás už ví!" Řekl hlasitěji a zavrtěl se pod peřinou. Natočil svou tvář na Sherlocka.
"Ví o nás a tobě je to jedno?!" Zvolal polohlasně John.
Sherlock jen velmi nerad otevřel oči, pohlédl Johnovi do tváře: "kdo?"
"Paní Hudsonová, přece! Neustále slídí kolem tvého pokoje. Zkoumá a přerovnává věci. Myslím, že to tuší. Je nám na stopě a brzy nás odhalí!"
"Drahý Johne, nebuď paranoidní. Té ženě je všechno jedno. Spi už." Políbil jej Sherlock.
V pokoji o patro níž jedna stará paní nespí, poslouchá.

"Muž byl otráven tímto rohlíkem!"
Pod nohama jim ležela mrtvola.
"Někdo jej donutil sníst rohlík napuštěný jedem, podle toho, jak jej drží v ruce neměl do posledního okamžiku tušení, že ta druhá osoba je vrahem. Máme co dočinění s obzvlášť záludným vrahem. Ještě srovnáme nalezené otisky prstů, ale nepředpokládám, že to bude někdo z místních, ten by je otřel. Podle nezvyklé stopy na rohožce soudím na cizince, američana."
"Vskutku interesantní milý Watsone. Nicméně jsme svědky pouze nešťastné shody okolností. Prostřeno je pouze pro jednoho. Soudím, že toto podivné máslo byl dárek příteli, který trpí podle mé nejnovejší hypotézy potravinovou alergií..."

Ve dvě hodiny v naší restauraci. I.
,,Oh, má sladká Irene.." přičuchnul ke vzkazu Sherlock, olíznul ho a začal si v hlavě promítat, od kud tak neobvyklý papír mohla vzít.
Byl tam přesně, jako vždy. A protože slečna Adlerová měla opět zpoždění, začal předkrmem bez ní. Pozoroval lidi okolo sebe. Personál kradl stříbrné příbory, slečně u dveří upadl kapesník, chlap vedle něho nenápadně odkopl spadlou bramboru pod stůl.
,,Čekáš dlouho, drahoušku?" usmála se příchozí Irene na Holmese.
,,Ne déle, než obvykle," odpověděl a nuceně se pousmál.
,,Už jsi na stopě Moriartymu?"
,,Ano, tvůj papír pochází z jeho továrny v Maďarsku..."

V Upper Pigeon došlo k sérii záhadných vloupání. Pokaždé se ztratil zlatý šperk z uzamčené místnosti.
Sherlock pečlivě prozkoumal poslední místo činu. Neshledal jsem v pokoji nic podezřelého.
Poté Holmes zamířil k hospodě U poštovního holuba. "Na zajímavý případ už dnes člověk nenarazí. Raději poobědvám salámový sandwich."
"Přerušíte pátrání?" podivil jsem se.
"Ó nikoliv," pravil můj přítel. "Případ je vyřešen. Vy jste si nevšiml toho zvláštního pírka na okně? Nejprve jsem si nebyl jist, zda patří holubovi nebo strace. Pak jsem si uvědomil, že patří oběma!"
"???"
"Pachatel zkřížil straku s poštovním holubem! A jelikož hostinský je jediný holubář ve vsi..."

„Tento měsíc je už třetí,“ řekl Lestrade nad mrtvolou „kočky z East Endu“, prostitutky nejnižší sorty. „Novináři nás roznesou,“ pronesl a pozoroval Holmese, který dívku pečlivě prohlížel, prošacovával a dokonce očichával, „až se rozkřikne, že oblečení každé z nich polil louhem, budeme číst nekonečné lamentace o londýnském čističi.“ „Zdá se, že se jedná o fixní ideu,“ usoudil jsem, „nejspíš je podvědomě očišťuje, aby alespoň po smrti nebyly špinavé,“ zauvažoval jsem, když mě Holmes přerušil. „Omyl, milý Watsone, vrah překrýval louhem svůj vlastní pach. Je to místní řezník. Až jej zatknete, Lestrade, zavřete i jeho jatka. Jsou s čistotou na štíru.“