Kočičí historky

„Smrdíš,“ napadla mne panička. „Potřeboval bys vyprat kožich.“
Vyprskl jsem.
„Vyprat?!! Zbláznila ses??! Odkdy se kocouři perou. Teda, oni se perou, ale neperou... však víš, jak jsem to myslel. A vůbec, co vlastně máš proti mé mužné kocouří vůni.“
Pak jsem začichal a zamyslel se. Možná, ale jenom možná, ten namoklý kožich trochu páchne. Co s tím?
Rozhodl jsem se.
Bod jedna: Koupel v ranní rose.
Bod dva: pečlivé pročesání kožichu jazykem (poznámka: nutno odstranit lopuchy)
Bod tři: usušení na sluníčku (nejraději uprostřed záhonu).
Vrátil jsem se k paničce. Zabořila mi nos do kožichu a zavrněla: „Krásně voníš po levandulí.“

„Pusť mě ven!“
„Pusť mě dovnitř.“
„Pusť mě ven!“
„Pusť mě dovnitř.“
„Pusť mě ven!“
„Pusť mě dovnitř.“
Po čtvrtém kolečku začíná panička ztrácet trpělivost.
„Přestaneš už konečně courat ty jedna...“
„Neříkej mi couro,“ urazím se.
„Však jsem to neřekla,“ vrčí.
„Když já musím,“ bráním se.
„Co musíš, trajdat pořád sem a tam? Jsem snad nějaký vrátný? Otevři si sama.“
„Mám malý pacičky.“
„Malý pacičky, malý pacičky, na to se vymlouváš pořád.“
„Tak mi pořiď nějaký udělátko, ať se to otvírá samo. Pak nebudeš muset ty.“
„Udělátko, jaký udělátko? Nevíš, že kočičí dvířka se do skleněných dveří dělají fakt blbě?“

Konečně je tady jaro a já courám zahradou. Rozkvetl hloh a bzučí na něm včely, na které si dávám pozor. Nestojím o jednu do nosu. Ono to sakra bolí, takový včelí polibek.
Panička sází hrách. Vyměřuje řádky, vkládá kuličku po kuličce a s podezřením sleduje kosa, který jódluje na vrbě. Nepochybně si vzpomněla na loňskou “úrodu“ sazeniček, pečlivě vytahaných ptačím zobákem.
„Kájinko,“ volá na mě nebezpečně mazlivým hlasem. „Pojď hlídat!“
Urazím se. Jsem snad nějaký strašák do zel... hrachu?
Tvářím se naprosto nezúčastněně. Programově oslepnu a ohluchnu. Hrách nejím a kosy nelovím.
Odcházím se vztyčeným ocáskem a neřeknu ani slovo.

Mléko. Mléko! MLÉKO! Plná miska. Opatrně kroužím kolem. Opravdu mléko? Opravdu pro mne? Váhám. Kouknu se kolem. Sam tvrdě spí. Tiše pochrupuje? Ne, hlasitě chrápe! Pssst.
Plížím se. Blížím se. Obcházím zleva, obcházím zprava. Mohlo by to být nebezpečné. Vždycky je to nebezpečné. Velmi nebezpečné. Ale snad mohu. Třeba se to povede.
Tak přece. Nořím nos do misky. Opatrně nabírám na špičku jazyka. Ta chuť. Tak sladké. Lahodné. Ještě, ještě… Mňaum.
Probudil se. Přiřítil se ...a zaútočil. Do boku mne udeří velké tělo. Hlava mi vyletí z misky. Nééé. Zas na mě nezbude nic.
„Nemáš tak mlaskat, Karolíno,“ říká panička.

Karolína sedí za oknem a sleduje kosa, který si staví na stromě hnízdo. Místo mňoukání melodicky povrzává.
„Nevrzej,“ směju se.
„Nevržu, povídám si s ním,“ odmňoukne.
(Na mě nevrže, na mě mňouká.)
„Co mu vykládáš?“ nedá mi to.
„Že až tu nebude to okno, sežeru ho,“ mňoukne bez váhání.
Rozumí jí ten pták? zneklidním, ale on ví své. Slova možná nerozluští, ale obsah chápe. A zjevně si je jistý, že sklem kočka neprorazí, takže poklidně pracuje dále.
A až se vydá na procházku? Inu – milá Karolína je poněkud obézní a na hlaďounký kmen nevyšplhá. Budoucí ptačí rodinka je v bezpečí.

Tak, je potřeba to vyhodnotit. Mám už se vrátit domů? Nevím. Ve hře je příliš mnoho proměnných.
Na straně plusové:
• začalo sněžit (doma je o hodně tepleji)
• mám vážně hlad (doma konzerv co hrdlo ráčí a Minda se nerozdělí)
• chybí mi pohlazení (nerad to přiznávám, ale u paničky na prsou se mi spí úplně nejlíp)
Na straně minusové:
• je potřeba napráskat Rikitanovi (musím mu to vrátit, ta packa, co mi prokous, fakt bolí)
• Minda je skutečná kočka (to se opravdu ani popsat nedá)
• život je jedno velké dobrodružství
Tak nevím. Hodnotím plusy a mínusy. Tuším, že s rozhodnutím ještě počkám.

Jsem dáma. Vždy za všech okolností. Tedy... skoro za všech. Jenom teď, teď, když to světlo tak krásně svítí a paniččina ruka vrhá přenádherný stín... nemůžu odolat. Měním se v lovce. Nejprve kradmo kouknu na paničku. Ne, nedívá se. Rukou si prohrábne vlasy, skočím a ulovím její stín. Prima. To by bylo.
Ale ještě je tu můj ocásek. Ten je taky úžasný. Tedy, sám o sobě ne, je příliš neposlušný a nezávislý. Ale – taky vrhá působivé stíny. Skočím a on uhne. A znovu a znovu. Točím se dokolečka a on nikdy nepočká.
Ale ne! Nedívej se!
Způsobně usedám. Jsem dáma.

Hele, vůbec na mě nešahej, nebo...
To nemyslíš vážně, oholit mi ocas. Jak budu vypadat před naší Karolínou? Úplně mě ztrapníš.
Jau, to opravdu ukrutánsky bolí.
Prej – tady jsou díry po zubech – měl jsi vidět toho druhého. Chybí mu půl ucha a má prokousnutou tlapku.
Injekci? Fakt do mě chceš bodnout? Zkus to a já tě rafnu.
Tu bednu nesnáším, ale pokud to znamená, že se před tebou schovám, tak tam zalezu.
Netahej mě ven!
Za ocásek nééé!
Říkal jsem ti, že tě kousnu. Neřvi, mě to bolelo daleko více.
Jo, milej zlatej, dělat veterináře, to je nesmírně rizikové povolání.