DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

Slunce pálilo, sníh pod nohama tál. Norrghovi připadalo, že cesta tentokrát vůbec neubíhá, a s mladým chlapcem nejspíš skutečně šel o něco pomaleji než posledně, ale přesto si velmi dobře uvědomoval, že jde hlavně o pocit. Cesty, které už člověk někdy šel, prostě neubíhají tak rychle, a zvlášť tehdy, když je cílem projít je co nejstejněji. Norrgh pečlivě zkoumal vše, co míjeli a co vypadalo alespoň trochu stále, a neustále svá pozorování porovnával se svými vzpomínkami. A jak šel čas, dávalo mu okolí stále víc a víc za pravdu, že své kroky umí správně zopakovat i bez šlépějí ve sněhu.

Hon na tyranosaura pokračuje!

Bežal po čerstvej stope; los tadiaľto musel prejsť celkom nedávno. Bežal po snehu plavným vlčím behom a nozdrami dychtivo nasával jeho pach. Lovec a jeho korisť.
V takýchto chvíľach zabúdal na všetko, čo ho kedy pojilo k ľuďom. Domácnosť sudcu Millera v slnkom zaliatej Santaclarskej doline bola menej než hmlistý prelud. Striasal zo seba všetko, čo po stovky generácií ľudia vštepovali jeho druhu a hľadal si cestu proti prúdu času, späť k svojim vlčím predkom. Láska k Johnovi Thorntonovi bola posledným putom, čo ho ešte pridŕžalo pri ľudskom ohni. Ak sa toto puto preruší, praveká šelma v Rekovi zvíťazí natrvalo.

Jack nervózně zkontroloval čas. Měl tu už přece být. Tentokrát ho odchytit zkrátka musel. Rychle všechno překontroloval. Mohl být třeba o blok dál?
Trvalo to jen pár minut, než to správné místo našel. Ale v tu chvíli už mohl vidět jen obrysy tmavě modré, pomalu se vytrácející z vylidněné ulice. Přišli pozdě.
Zklamaně se pousmál na zmateného Ianta. Nic mu neřekl. Mělo to být překvapení.
Chtěl ho tentokrát vzít s sebou. Ukázat mu svůj svět. Jejich svět. Ale na tom už teď nezáleželo. Znovu nastartoval. Do zvuků motoru se však najednou ozvalo i něco dalšího. Něco, co velmi dobře znal.

"Mon ami, s vašimi metodami musím hrubě nesouhlasit!" prohlásil Ten-s-knírkem. "Svlékat mrtvého, jak odporně britské!"
"Zmizte, rušíte mě!" ohradil se Sexy-kabát. "Beztak jste nedojedl snídani a v hloubi duše toužíte po svém šálku Earl Greye." Nebo po Hastingsovi, whatever.
"Na rozdíl od vás, mon ami," který jste snídani ani neměl," odtušil suše. "Místo toho jste se opájel lihovinami se svým neschopným my-nejsme-spolu kumpánem!"
"Caramba! Teda colombo!" pronesl duchaplně Míň-sexy-kabát, zapálil si doutník, pohodlně se usadil a bavil se jako nikdy. "Takhle na to jméno nikdy nepřijdete."
"Mužští," povzdechla Slečna-v-klobouku, poopravila si účes a vytáhla mrtvému z kapsičky odhozené vesty vizitku.

Běžím lesem. Slyším je za sebou. Cestu protkávají kořeny. Au, kotník! Není čas na bolest. Jsou mi na stopě. Běžím a bolest ustupuje. Nechávám ji za sebou. Jen ať si ji ty potvory sežerou!
Jsou rychlejší. Vím to už od prvního kroku. Každý ví, že je lepší se zastavit a doufat, že jen přiběhnou a očuchají vás. Běžím dál. Nezastavuji. Místo toho se probouzím.
Sahám pro sklenici s vodu. Padá.
„Co je, sakra?“
Sara není rozespalá. Ze zásady.
„Zlý sen,“ omlouvám se, „honila mě smečka psů.“
„Co já bych dala za to, aby mě pro jednou honilo něco tak normálního.“

„Šéfe, další hlášení. Zase on. Sledoval holku přes les, byl jí v patách, pak zas utekl.“
„Krutibrko! Řekl tentokrát aspoň něco?!“
„Mumlal si, že ji najde. Co řekneme poddanejm?“
„Co, co... Že jsme mu na stopě, co jinýho! A koukejte něco dělat, holky se už bojej jít i k babičce!“ zabručel detektiv.
*
„Takže, vy dva. Podle zápisu jste toho muže – máme podezření, že jde o námi intenzivně hledanou osobu – napadli a omráčili,“ detektiv se poněkud nejistě podíval na obviněné.
„Kluci mi pomohli,“ zabručel chlapec, „on totiž tady Tink obtěžoval, abyste věděl! Prý, že ona už ten střevíček dozajista obuje, úchylák!“

Rektor Leyland dokázal vysledovat cesty zemských proudů, jejich křížení, uzly silné i slabé.
Ale cesty lidských srdcí mu byly neznámé.
Znal poučku Herma Trismegista: Co je dole, to je i nahoře.
Ale přesto neviděl, co je špatně na tom, když přizpůsobí požadavky na glastonburské mistry nevalným schopnostem svého přítele ze studií.
To dole ovlivnilo to nahoře. Leyland se stal stejně záštiplným a mocichtivým jako jeho starý přítel. „Pro výuku mi stačí asistenti,“ tvrdil. „Mistři nadělají ve věcech leda chaos.“
To nahoře ovlivnilo to dole. Glastonbury ztratilo kredit. Pak žáky. Nakonec příjem.
A Leyland nedokázal vystopovat, kde se stala prvotní chyba.

Byl jednou jeden Honza. Byl ještě hloupější, než ostatní Honzové, ale z jeho rodu byli takoví všichni.
Tenhle Honza už dávno zanechal snah najít si princeznu. Cestování pro něj bylo příliš složité, a to měl pohybové výhody. Rozhodl se jich využít ke sportovním výkonům a dal se na krasobruslení.
Našel si krásně zamrzlé jezero a začal se učit. Prosté ježdění, otočky, skoky… S těmi měl největší problém. Třeba salchow, odraz z jedné nohy s dopadem na druhou. No jo, jenže kterou z těch šesti máte na mysli?
A tak hmyzák Honza založil na zamrzlé lidské stopě zcela novou odnož krasobruslení.

V potu tváře, lampou svítím,
vprostřed lesní pěšiny
přikleknu až pach svůj cítím
jako staré mršiny.
Musím myslet jako ona,
zvěř co hledá úkrytu,
ha to křoví, jako clona,
pohlédnu a co to tu?
Další stopa po kořisti,
chomáč chlupů bělostných,
promnu jej a prsty zjistí,
že nejsou vůbec z přírodních…?
Ká to léčka úskočná,
zvěř se plyšem zdobí?
možná trošku zbytečná,
i do sbírky se hodí,
Tak jdu dále, po čichu,
v záři mdlého světla,
vzrušen lovem pohříchu,
když tu náhle protla
pozornost mou bílá šmouha,
že by kořist v dohledu?
přepadla mě mdloba dlouhá,
na svou tupost dojedu!