DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

Kee Vosová ovdověla a Vincent si jednoho dne náhle uvědomil, že ji miluje. Nejdřív to nedával najevo, jen si užíval přítomnosti své sestřenice a jejího malého syna. Vincent byl šťastný za čas strávený společně. Kee mu radila při kreslení, podporovala ho.
Ale jakmile překotně vyslovil slova lásky, všechno bylo špatně. Kee ho nechtěla ani vidět. Sledoval její kroky kamkoliv šla, ale odmítala s ním promluvit. Na vině nebylo to, že jsou bratranec a sestřenice, ale že Vincent neuživí ani sám sebe. Byl chudý příbuzný.
Vincenta to zlomilo. Zklamalo. Připadal si tak blízko, na dosah štěstí... a osud mu to pokazil.

Dny Ludvíka XIII. spěly ke konci, když pan d’Artagnan obdržel jistý velmi neobvyklý příkaz: nespouštět z očí králova bratra…
Znamenalo to snad, že kardinálovi špehové jsou na stopě nějakému dalšímu spiknutí?
Pravda, vévoda se poslední dny choval… zvláštně…
Jako například teď, když uprostřed honu náhle změnil směr a zamířil k malému hájku…
*
Stála tam v kobercích jarních květů a čekala. Marguerita de Lorraine, vévodova manželka.
Spojeni sňatkem, jemuž král vytrvale odmítal požehnat.
Jejich odloučení díky tomu trvalo plných jedenáct let.
Pan d’Artagnan se shovívavě usmál a odvedl koně stranou.
Nemínil obtěžovat.
Protože ti dva si chvíli nerušeného soukromí rozhodně zasloužili…
***

"Jste v pořádku?" zeptal se.
Přikývla. "Jsem v porzádku, jen smutná."
"Co se stalo?"
"Nemůžu to rzíct, neumím dobře česky."
"English?"
Mluvili spolu dvě hodiny, ale neřekli si jména, on si nechal říkat Kapitán, ona Princezna. Byla nejen krásná a nešťastná, měla i smysl pro humor.
Když jejich dvě hodiny uplynuly, přijelo pro ni auto. Než nastoupila, políbila kapitána na tvář.
Hledal ji. Prohledal jména na zvoncích široko daleko kolem vchodu kde ji potkal, ale neměl se čeho chytit.
Nakonec na ni skoro zapomněl.
Potkali se asi po roce a půl. Prošli kolem sebe mlčky, měla kočárek.
Uklonil se. Zasalutovala.

Mladý bojovník se opatrně plíží vysokou trávou prérie. Srdce buší, dech se mu zadrhává v hrdle. Teď jde o všechno. Nepřítel ho nesmí zpozorovat!
Sledovaný desperád se najednou zastaví, naslouchá. Je nervózní, rozhlíží se na všechny strany. Medvědí dráp se vtiskne do mělkého dolíku. Zadržet dech. Splynout s terénní vlnou. Po chvíli slyší vzdalující se kroky. Opatrně odlepí obličej ze země, jeho tušení bylo správné. Bledá tvář skutečně míří k hranici rezervace. Medvědí dráp nesmí dovolit, aby se tam dostala! Ještě chvíli počká, až desperád zmizí z doslechu, potom se zvedne a neslyšně se rozběhne pryč. Musí své pozorování ohlásit!

Právě jsem našel další stopu. Stačí lehký nádech a už vím všechno. Je to pravděpodobně karibu nebo nějaký druh jelence. Byl tady asi před půl hodinou. Postupoval pomalu, popásal se.
Myslíte si asi, že jsem krvežíznivé, kruté a surové zvíře. Možná máte pravdu. Možná si svou nevinu jen nalhávám. Možná si zasloužím, abyste mě vybíjeli, stříleli mé bratry a sestry po stovkách. Možná.
Ale to, čím jsem, bych za nic nevyměnil. Můj život je sice strádání, zima, hlad a strach, ale přesto bych neměnil.
Protože ta chvíle, kdy zvednete hlavu a vstříc úplňku začnete tiše a zlověstně výt, je neopakovatelná.

Po strašlivě dlouhé době zaslechl své jméno. Byli mu na stopě! Konečně. Jsou někde nad ním! Skvělý! Křičet už nemohl, tak vzal kameny a celou silou je hodil na strop. Znova. A znova. Až odpovědeli.
Po chvíli kamenování se sešli u starého otvoru, na který narazil dřív, ale byl příliš vysoko.
"Dane?"
"Jooo!" povedlo se mu zaskřehotat.
"Jak se tam dostaneme?"
Zavzpomínal.
Vlezl do západní místnosti.
Skála jako na posledním znaku, nad ní skrýš.
Jenže na ni nedošáhl. A tak.. povyskočil.
Nenápadné víko pod ním se protočilo a poslalo ho dolů. Ne, tudy to nepůjde.
"Máte lano?" zeptal se rezignovaně.

Jsou všude.
Jako hvězdy rozeseté v černi oblohy, jako diamanty skryté pod zemí.
V jarním listí prozářeném sluncem, v roztančených peřejích.
V očích koček a psů a koní. Jen promluvit, říkají o nich lidé, ale oni přesto mlčí, ponořeni do tiché trpělivosti čekání.
Jsou v neočekávaných laskavostech, v napravených chybách, v každé ostýchavé prosbě o odpuštění.
V bolestivě sedřených dračích šupinách pýchy.
V hudbě, která je ozvěnou prvního zpěvu.
Ve smíchu a ve stesku.
V příbězích.
V otisku velké tlapy na břehu jezera, v závanu větru, jako by tvář pohladila jemná hříva.
V potkávání neznámých, zasažených moudrostí a silou Lva.

Pozorně sleduji okolí a nastražím uši. Po otci mám bystřejší smysly než běžní lidé, to proto se ze mně stal prvotřídní stopař. Naštěstí nikdo netuší, že nejsem na půl člověk i když... Ohlédnu se na svého společníka. Prý strážce z Velké Knihovny ale dupe to jak slůně! Pche. Pořád nechápu, jak mě mohl dostat!
Proč se na mě tak divně dívá, jako by snad tušil...
"Tak co?" zas ten jeho arogantní postoj... nejradši bych mu vrazil! Ale to by mě nejspíš zase přepral.
S povzdechem zaženu myšlenky na strážce a soustředím se na náš úkol:
"Jdeme! Jsme jim na stopě."

Následoval jsem tě, když jsi tajně utíkal pro svátost oltářní. Skrýval jsem tvé stopy vprostřed noci, zatímco jsi zarýval kolena do kamenné podlahy budečského kostelíka. Bděl jsem u tvého lůžka, abys mohl dopřáti oddechu svému vyčerpanému tělu. Jen my dva spolu jsme sklízeli obilí, jen já jsem ti pomáhal stvořit tělo páně.
Jedinkrát jsi mi nedovolil sledovat tvé kročeje, věděl jsi, že na jejich konci tě čeká smrt. Nechtěl jsi, abych ji spatřil.
Však já pomstil tvou prolitou krev. Nelituji života, který jsem položil pro tvou mučednickou smrt. A nejmilostivější Bůh dovolil mi spočinout i ve smrti po tvém boku.

„Ale jak je budeme sledovat?“ zamyslel se Harry nad zapeklitým problémem.
Ron by byl býval daleko raději, kdyby mohl na celou záležitost zapomenout.
„Raději nijak,“ zavrčel.
„Ale my musíme. Nechceš přece Hermionu nechat kamennou.“
Ron rezignovaně pokrčil rameny. Harry přemýšlel dále.
„Úplně slyším, co by nám poradila - Sledujte pozorně stopy. Ohnutá stébla, rosu v otiscích nohy, ulomené větévky...“
„O čem to, u Merlina, mluvíš?“ vyjevil se Ron.
„No přeci, abychom si vzali za vzor Vinetoua a Old Shaterhanda.“
???
Harry máchl rukou.
„Mudlovská záležitost.“
Ron se hluboce zamyslel.
„A myslíš si, že by si uvědomila, že pavouci zrovna moc větviček neulomí?