DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

Kapitán Bossack, Caledri a Narsis vběhli do hangáru a spěšně si urovnávali slavnostní uniformy, neboť na loď dorazila vzácná návštěva.
Z přistátého raketoplánu vystoupil dvanáctiletý chlapec spolu s krásnou blondýnou a přešel k čekajícím důstojníkům. Ti se hluboce uklonili. „Vaše Veličenstvo,“ pronesl Bossack, „vítejte na palubě Na Vlastní Nebezpečí.“
„Princezno,“ pozdravil Caledri císařovu choť.
„Děkuji za přijetí, kapitáne,“ odpověděl císař. „Vlastně tu nejsem náhodou – za mými zády se chystá spiknutí na rozpoutání války proti Svobodným Soustavám, a já už začínám tušit, kdo zatím vězí.“ Pohlédl Bossackovi do očí. „Pomůžete mi to spiknutí rozkrýt?“
Kapitán se napřímil. „Spolehněte se, můj pane.“

Málokdo věděl, že se chtěla stát bystrozorkou. Byla chytrá a měla oko pro detail, dobře se učila a výjimečně čarovala - neregistrovaným animágem se nestane hned tak někdo. Nakonec složila pět vynikajících N.K.Ú. a přihlásila se do konkurzu. Nevzali ji. Měla podezření, že doporučující dopis ředitele Brumbála nebyl tak úplně doporučující.
Nastoupila jako elévka do Denního věštce. Tři roky poté vypukla válka s Voldemortem. Mohla si gratulovat; půlka bystrozorů v bojích zařvala. Ona zatím zjistila, že když odhodí všechny skrupule, může talent pro stopování zločinců báječně využít i v žurnalistice. Její hvězda stoupala prudce vzhůru.
Jednou to Brumbálovi vrátí.

„Podívej, tady jsou stopy veverky,“ klekl si Maglor na zem a ukazoval malé obtisky. „Vyšplhala na tenhle strom, na zemi jsou rozesety zbytky z šišky.“
„Tady byl divočák,“ rozhrnuje pošlapanou trávu. „A velký, obtisky jsou hluboké.“
Blížili jsme se k táboru a já se stále díval na zem, jesli něco neuvidím. Čím jsme byli blíž, potkávali jsme jen stopy koní a bot. Občas nějaké srnky.
„A tohle je co za stopa?“ zadíval jsem se na brázdu v blátě v níž byly drápance a díry.
„To se strýček Maedhros plazil ožralý do stanu," řekl Maglor, když se podíval, kde stopa končí.

Do tváří ho šlehá mrazivý vzduch. V jeho uších se rozléhá bolestivý hukot, jak se vítr snaží vetřít až do nejzazších zákoutí trychtýřků po stranách hlavy. Prokřehlé prsty se ztuhle, až skoro křečovitě, obtáčí okolo rukojetí běžkařských hůlek. Závratnou rychlostí se řítí do zatáčky. V hlavě slyší svůj vlastní hlas. „Počkej tu na mě, hned jsem zpátky. Ani se odtud nehni!“ Kéž by ho byl vzal s sebou! Stačilo popadnout synkovu titěrnou ručku a o těch pitomých padesát metrů zpět po svahu k rozcestníku se odplahočit spolu s ním. Synek nepočkal. Odjel. Bude k nalezení? Vydal se vůbec touto stopou?

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len, či ovce nehľadáš.
- A prečo by som hľadal? Predseda si detektíva najal, ten nech hľadá.
- Pištík, a vari ten detektív sem mieri? Vitajte u nás, občan. A čože tu hľadáte?
- Dobrý deň. Ja som detektív Gregor Našols. Predseda ma najal, nech ovce nájdem.
- Dobre urobil, však sme ich už dobrý rok nevideli.
- Teraz musím nájsť stopu, indície preskúmať.
- Čo hovorí? Uráža nás?
- Ale nie Pištík, len chce byť na stope?
- Aha, no tak keď trochu spŕche, narobím mu stôp, koľko len chce.

Forenzní technik vytáhl krabičku s terčíky pokrytými uhlíkovou lepící páskou, kterou otřel ruce podezřelých.
Přendal terčíky do komory elektronového mikroskopu a zapnul čerpání. Zaostřil elektronový svazek na terčík. Nejprve je potřeba vyhledat částice kulovitého tvaru. Pak pomocí zpětně odražených elektronů zjistit, zda jsou složeny z těžkých prvků.
Nakonec ověřit přesné chemické složení.
Hledání mikrometrových kuliček na milimetrovém terčíku byla mravenčí práce. Dva terčíky byly prázdné - jen vlasy, řasy, kousky kůže, prach.
Na třetím se konečně rozsvítily na černém pozadí světlé hvězdičky. Je na správné stopě. Zaostřil na ně a podrobil je prvkové analýze. Barium, antimon, olovo.
Střílel podezřelý číslo dvě.

Šel po cestě, míjel spoustu lidí, ale málokdy s kým promluvil.
Jednou odpoledne před sebou uviděl dalšího chodce. Slunce stálo přímo před ním, takže se mu chodec jevil jen jako temná silueta, ohraničená světlem. Ten pohled ho tak překvapil, že zůstal chvíli stát. Pak se ale vydal za ním. Šel rychle a pomalu jej doháněl. Pak uviděl do písku vyryté slovo. Přítel
Rozběhl se.
Cestou nacházel různá slova, věty a taky obrázky… α ΙΧΘΥΣ
Třetí den jej konečně dohnal. Seděl právě v podřepu a velkým písmem psal další slovo.
Přiklekl vedle něj a prsty se jal vyrývat druhé písmeno.
BŮH

Zkrvavené tělíčko drobného děvčátka se ve stylu dadaistických obrazů rozvalovalo po bílé podlaze. Perfektně vypočítané úhly mezi odřezanými prstíčky, dokonale symetricky narafičený trup, ladně podtržené zlámanýma nohama a završené hlavou bez obličeje detektiva děsily. Pamatoval si naprosto přesně poslední podobné vraždy, inu pachatele stále nemohl nalézt.
Svým způsobem začal netradičního umělce obdivovat, jeho díla dokázala chytit za srdce nejen sadistu, ale každého, kdo se na ně podíval. Tolik utrpení a svobody v jednom nelidském činu! Byl mu na stopě už rok, toužil ho dopadnout a dozvědět se více o pohnutkách, ale cosi mu chybělo. Něco tak bolestně viditelného… Genialita zrůdy.

Darth Vader rozrazil dveře císařovy pracovny.
„Lhal jste mi!“
„Ano?“ zaculil se Palpatin. „A o čem?“
„O Padmé, že jsem ji zabil a s ní i naše nenarozené děti.“
Palpatinovy žluté oči zasvítily: „Z čeho tak usuzuješ?“
Vader mu přistrčil pod nos datapad s hlášením armádní rozvědky.
„Zjistili jméno pilota, který zničil Hvězdu smrti. Luke Skywalker!“ zařval Vader.
Palpatin se usmál jak znetvořené jezule: „Výborně, můj žáku, syna jsi našel.“
Sladký úsměv ztvrdl: „Přivedeš ho ke mně. Stane se jedním z nás.“
Vader se nadechl k protestu.
„A nezapomeň,“ umlčel ho císař. „Padmé čekala dvojčata. Takže najdi i to druhé!“

"Myslím, že o nás ví." Promluvil do tmy John. Odpovědělo mu ticho.
"Myslím, že o nás už ví!" Řekl hlasitěji a zavrtěl se pod peřinou. Natočil svou tvář na Sherlocka.
"Ví o nás a tobě je to jedno?!" Zvolal polohlasně John.
Sherlock jen velmi nerad otevřel oči, pohlédl Johnovi do tváře: "kdo?"
"Paní Hudsonová, přece! Neustále slídí kolem tvého pokoje. Zkoumá a přerovnává věci. Myslím, že to tuší. Je nám na stopě a brzy nás odhalí!"
"Drahý Johne, nebuď paranoidní. Té ženě je všechno jedno. Spi už." Políbil jej Sherlock.
V pokoji o patro níž jedna stará paní nespí, poslouchá.