DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

Školu ukončil jako nejlepší žák. Všichni žasli nad nápaditostí a promyšleností jeho návrhů. S potěšeným úsměvem přijímal gratulace učitelů, teď už vlastně kolegů.
Vzápětí dorazila pracovní nabídka. Ta nejprestižnější, jakou si lze v Kapitolu představit.
Úsměv mu trochu ztuhl. Nechtěl ji přijmout. Nechtěl se účastnit té smrtící mašinérie maskované za zábavu.
Ale co mohl dělat? Hry byly hrdou tradicí Panemu. Odmítnout účast zavánělo rebelií. Zradou. Zrádcům se vytrhával jazyk a stávali se z nich mlčící sluhové. Když měli štěstí.
Necítil se jako mučedník. Komu prospěje, když se nechá zabít?
Obrnil se a nabídku přijal.
Požádal o přidělení k Dvanáctému kraji.

Jeho blankytně modré oči dřív dokázaly hřát. Ten pohled býval láskyplný a něžný, že bylo stěží možné si představit větší míru citu, než tu vyzařující mu z hloubi duše. Vzpomínám si na ta sotva slyšitelně pronesená slova „Mám Tě rád…“ a jak mne zahalilo teplo toho pocitu, že mu na mně záleží snad víc než na sobě samém…A pak se něco změnilo. Já jsem to změnila. Zranila jsem ten čirý cit, ublížila jsem té čisté modři, zkazila jsem to jedinečné kouzlo…a najednou byla pryč. Zůstal jen chlad. A když na mne pohlédl, celý svět se oděl do oceli.

Je to tu zase. Vidíš, jak jde, a máš pocit, že jediné, na čem momentálně záleží, je udržet své srdce v hrudi. Bouchá čím dál hlasitěji. To přeci musí být slyšet! Rozhlížíš se, ale nic nenasvědčuje tomu, že by si toho někdo všiml. Snažíš se vší silou ovládnout svůj dech a zadíváš se raději stranou. Pak se ozve jméno. Tvé jméno! V hlavě ti zvoní a kdesi hluboko někdo řve: "Mluví na tebe, troubo!" Tak zvedneš zrak a zahledíš se do těch očí. A pak? Oděješ své srdce do oceli, nasadíš vážnou tvář jako vždy. Protože víš, to není správné!

Svítá. Na obloze ani mráček, pouze mírný letní vánek. Přede mnou už na mě čeká. Nastupuju, zapínám si popruhy, kontroluju přístroje. Všechno se zdá v perfektním pořádku. Nahazuju motor, tu osmnáctisetkoňovou bestii. Cítím každičkou vibraci, každičkou změnu otáček všude po těle. Pravačkou se chopím kniplu, levačkou plynové páky, nohy mám na pedálech. Kontroluji ovládací prvky. Opět je vše v naprostém pořádku. Přidávám otáčky a cítím tu probouzející se sílu ve svých rukách, v mysli. Cítím každou nerovnost rozjezdové dráhy. Pomalu přitahuju...
Jsem ve vzduchu. Teď už nejsem tělo sedící v kokpitu. Jsem součástí stroje v dokonalé souhře. Jsem jeho duše.

Od toho nešťastnýho výslechu jsem s nikým pořádně nemluvil. Zprvu jsem vůbec neměl chuť chodit ven, nějak mi teprv teď docházelo, že mě fakt můžou sebrat jen za to blbý číro, škola v hajzlu a vůbec všechno, nebo by mě nutili donášet a bůhvíjaký svinstvo, skoro jsem měl chuť se na všechno vysrat, slušně se voblíknout a vostříhat, aby mi dali pokoj, ale pak mi otrnulo, nesklopim přece uši jen co poprvé štěknou, když člověku na něčem záleží, musí něco vydržet. Podruhé už se bát nebudu. Prohrábnul jsem číro, nasadil si ocvočkovanou bundu, napíchal pár sichrhajcek a vyrazil do hospody.

Natiahol ruky a jednotlivé pláty rukavíc a čižiem zapadli na svoje miesta. Cítil ako sa mu kov okolo kĺbov zahryzol do svalov, keď mechanizmus prevzal časť jeho hmotnosti.
Doposiaľ si vždy obliekal temnotu. Tá ho stvorila. Možno v nej nebol narodený, ale vytvarovala ho. Teraz však nastal čas na tvrdšie opatrenia.
Okolo trupu ho zovrel pancier z titánových šliach a svalov.
Proti dňu nemôže bojovať nocou. Jeho obvyklé zbrane nezmôžu nič proti tej monštrozite, ktorú dokázalo stvoriť slnečné svetlo.
Helma s ťažkým zadunením dosadla na obrnené ramená.
Muž z ocele dnes padne. Nie pod päsťou, ale pod géniom Gothamskej spravodlivosti.

Rosa, která ulpěla na lilii, rozpila tři kapičky krve. Nedaleko bílého květu ležel meč a muž ve zbroji. Mladík opatrně sebral zbraň a s úsměvem ji potěžkal. Pohledem zavadil o mužovy oči. Dohasínaly, světlo života z nich po kapkách odtékalo do jiné řeky. Rty umírajícího mlčely, ale oči zpívaly píseň o ženě hebkých rtů, které již nepolíbí, o slovech, která nevysloví, o svíci, kterou zhasl a už nerozžhne. Píseň o tom, že muži odcházejí a vdovy zůstávají.
Mladík té písni nerozuměl, uchvátil ho meč, tak jako kdysi muže. Pohladil chladnou čepel. Šeptala mu o vítězství, síle, slávě… lhala o svobodě.

"Bezodkladný rozkaz číslo 37.
Dnes 4. dubna léta Páně 2016 vydávám tento rozkaz! Český národ teď zažívá horké chvíle. Jistě, bylo tomu tak i dříve, ale nyní se to týká i Blaníku. Proto nařizuji s okamžitou platností každému rytíři, aby se oděl do o-ce-li..."
"No sláva! Je to tady! Lipanská druhá jízdní, na můj povel..."
"Počkat, Veverko, neukvapovat se! Nech mě to dočíst:
Proto nařizuji ... odít se do o celý palec, nebo alespoň půl palce tenčích rubášů, případně si odmotat z nohou onuce. V případě neuposlechnutí rozkazu hrozí přehřátí. Váš Václav. "
"Tak zas nic. Copak jsou v Blaníku jenom bačkory!?"

Mladý německý císař Vilém II. okamžitě navázal na dědečkovu politiku: utužování vazeb v německé říši, rozvoj těžkého průmyslu, zbrojení. Upevňoval alianci s Rakouskem a Itálií.
Rakouský korunní princ Rudolf to sledoval s rostoucím zděšením. Nechápal, proč se jeho otec nechává zavléci do takového spojenectví, že nevidí, kam směřuje. Tuny vytěženého uhlí, závody v Porýní doslova chrlí železo pro zbrojařskou výrobu. Německo obléká ocelový pancíř. Sílí hlasy, že válka je hygienou lidstva. Že některé národy jsou předurčeny vládnout.
Místo aby tomu Rakousko čelilo, podléhá Prušákům stále víc.
Sám nic nezmůže. Otec ho zcela ignoruje.
Ocelově šedá mračna se stahovala. A temněla.

Oděl se do oceli, k pasu si připjal ostrý meč, vyskočil na koně bujného a rozjel se do světa širého.
Překonal sedmero hor a přebrodil sedmero řek, až dojel k městu potaženému černým suknem. Celá země je ve smutku, neboť jediná královská dcera má být zítra předána k sežrání drakovi. Udatný rytíř okamžitě zamířil k dračí sluji, aby princeznu před tím krutým osudem zachránil.
Země se zachvěla a skály pukaly, když se hrdinův meč zkřížil s dračím spárem. Chrabrý rek bojoval ze všech sil, proud plamenů z dračí tlamy však učinil konec všem nadějím.
Měl se raději odít do azbestu.