Igrûn (ze Středozemě)

Rozhlížím se po rušném nádvoří. Je zvláštní se vracet.
„Númenor a spojenec – leda popel!“ Ten rozohněný hlas – ten znám.
Tiše k němu přistoupím a zezadu mu zakryju oči.
On ale nestrávil poslední roky mezi bezstarostnými studenty.
Rána loktem mi vyrazí dech; kopanec z otočky mě pošle k zemi.
„Zadrž! Byl to jen žert!“
Zarazí se, hledí na mne. Pak si vzpomene. „Igrûn!“ podá mi ruku a vytáhne mě na nohy. „Sluší ti to.“
Bláhově se domnívám, že má na mysli mou suknici a lněnou blůzu, než si všimnu, že mou hruď zdobí černý otisk jeho podrážky.
„Ale moc jsi necvičila.“

„Zůstaneš mojí družkou, Igrûn,“ zašeptá mi do vlasů. ,,Budu na tebe vzpomínat a doufat v brzké setkání, dokud konečně nenastane.“
„Ne,“ odmítnu. „Nepřipoutávej se ke mně.“ Vždyť to shledání, které si přeje, vůbec nastat nemusí. Co mu mohu dát? Jen stesk odloučení a vědomí, že jednou moje tělo zůstane ležet někde v horách nebo na pláni.
Doufám, že moje.
Vítá mě nadšeným objetím hned v pevnostní bráně.
„Ještě jsi na mne nepřestal myslet?“
„Nepřestal a nepřestanu.“
„Přinese ti to jen bolest.“
Zamračí se. „Je to moje bolest. Mám na ni právo.“
Rozumím. Sama jsem se své bolesti nevzdala.
Ani Jugháše.

Znám tvoje jméno, Zzarhône. Tvoje spisy o severských Divokých používá i náš sbor.
I já jsem o tobě slyšel, když jsem pobýval v Lugbúrzu. Odvážná vyjednávací strategie, díky které byl Arnenský mír pro Mordor oproti očekávání mnohem méně nevýhodný, byla prý hlavě tvým... - Řekl jsem něco zábavného?
Strategie! Kdyby to tak mohl slyšet Akhâsthor!
Nesouhlasil by?
Zuřil by jako tehdy! Obvinil mě z velezrady.
Copak tě ministr Akhâsthor sám nenavrhl do úřadu?
To později, po podpisu smlouvy. Prohlásil, že s tím bláznem Faramirem si zjevně rozumím.
Žádná strategie, Zzarhône. Jen vztek.
Faramir přesto naslouchal, spravedlivě, otevřeně.
Měl jsem ho rád.

Za hradbami šlehají plameny. Dál už plýtvat šípy nebudeme. Stahujeme se zpátky do ležení - snad nám bude dopřán odpočinek až do úsvitu.
Není. Vstříc nám běží posel. Přečtu si nový rozkaz a nevěřím svým očím. „Co to má znamenat?"
On ale dosud ani nevěděl, co v rozkaze stojí. Natož aby měl ponětí, jaký to má mít účel.
„Vždyť jsou úplně čerstvá! To nikoho neotráví. Kdo takovou hloupost vymyslel?"
Jenže rozkaz je rozkaz. Vytáhneme šavle a pustíme se do práce.
Stojím a sleduji plnění katapultů. Tohle že má Gondořany vyděsit?
Jejich vlastní hlavy?
V Minas Tirith je dnes blýskavice a krupobití.

Konečně opouštíme trpasličí území – po mnoha dnech můžeme znovu lovit.
Tu se z řezavé chumelenice vynoří obrys zahalený kožešinou a za ním stín dalšího zvířete. Ani jsme ještě nerozeznali, co to je, a už střílíme.
Mlčení zimy prořízne zařehtání, za ním khuzdulská nadávka. Když trpaslík vidí dvacítku skřetů, zmizí v šeré bělotě. Nečekáme, kdy se z ní zas vyloupne. V tomhle počasí jediný nepřítel snadno postřílí celý kmen.
„Krev," všimne si Rustrigh.
Jdeme po stopě, až spatříme raněné zvíře – trpaslíkova nákladního poníka.
Ještě si vychutnávám kus pečené koniny, ale Šangi se Snagou už probírají, co jsme našli.
Trpaslík vezl kožichy.

Je vyhublá, jako všechny, které přivedou po pár letech nazpět. Snažím se vybavit si její číslo.
„Neokounět!" Přes záda 67TP8I přejede karabáč. „Přidávat!"
Navrátilkyně také dostala lopatu. Nezaboří ji ale do vozíku s rudou - ožene se jí po dozorci a shodí ho do pece.
Přibíhají další dozorci. Navrátilkyni zasáhnou tři biče naráz. A nepřestávají dopadat.
Dole v peci to zahučí.
Biče ustanou.
„Je po ní," řekne jeden a všichni tři se hledí ztratit.
My nemůžeme.
Jeskyni plní šlehy ohnivých důtek, zápach spáleniny a vzteklý řev.
67TP8I se přesto přes bolest usměje. „Myslím, že CÞW0G4 unikla."
CÞW0G4! Jak jsem mohla zapomenout?

Nevím, kde tu věc vzali. Nadšeně se nad ní sklánějí a porovnávají si tvar nosů, délku zubů a hustotu obočí.
Odvrátím pohled.
„Pojď k nám, Igrûn! Pojď se taky podívat!"
„Nechci," zavolám zpátky.
„Proč? Vždyť jsi tak pěkná! Máš nejhezčí obrázek ze všech," přemlouvá mě Chârn.
Moje tetování není obrázek.
„No tak se podívej!" přistrčí mi zrcadlo před obličej.
Šangi, tehdy před lety, odvedla dobrou práci. Kdo neví, stěží si všimne - jenže já vím. Nikdy jsem nezapomněla.
Teď se na mne šklebí v celé srozumitelnosti.
„Dej to pryč!" vykřiknu a s pevně zavřenýma očima ji odstrčím.
HS613B spadne na dlažbu.

„Jsem tady, Chindûr-thrakka."
Pokyne mi, ať se posadím. „Rozhodla jsem se, co s tebou, Igrûn," řekne. „Musíš armádu opustit. Tvoje nekázeň..."
Přikývnu. Vím to. Stále jednám jako Divoká: rozhoduji se sama.
„Půjdeš do Lug-gorothu."
Nevěděla jsem, že v Lug-gorothu je i trestanecká kolonie. „Na jak dlouho?" vyděsím se.
„Záleží na tobě. Jak tě znám... jestli si tam nepobudeš, brzy se vrátíš. Dagîr, to není pro tebe."
Prudce vzhlédnu. „Chceš ze mě udělat důstojníka?"
„Co jiného?"
„Je tu ale překážka." Chindûr dobře ví, jaká.
„Ano," kývne. „Proto musíš armádu opustit. Před Lug-gorothem nastoupíš do školy."
Raději bych do trestanecké kolonie.

„Ústup!" velí Chindûr-dagîr. „Až do pevnosti! Útěkem! Za ostrohem rozdělit!"
Výkřik. Ohlédnu se. Jednomu z mých mladých druhů projel stehnem šíp. Klopýtl a řítí se do rokle.
„Igrûn-snaga! Nezastavuj se!"
Skočím stranou a kloužu... málem až do potoka.
Budu jim stát za zdržení?
Ne, Númenořané se ženou za prchajícím oddílem.
„Nemělas..."
Rozříznu mu kalhoty. Tohle chce dlahu i pevný obvaz – a rychle.
„Nech mě tady," mumlá chabě. „Dostanou tě... běž..."
„Zmlkni." Hodím si ho přes rameno.
„Další neuposlechnutí rozkazu, Igrûn-snaga," Grudžik-thrakka se mračí. „Dezerce. Deset dní nezvěstná. Máš k tomu co říci?"
Jen jedno. „Jugháš žije."

Natáhnu, založím, zalícím.
Že se Jugháš rozhodl přilepšit si šipkami, co vězí ve volném terči napravo, zjistím teprve, když projde za tím mým právě v okamžiku, kdy se do něj zapíchne střela.
„Co se tam motáš? Mohla jsem tě zasáhnout!"
„Nemohla," zazubí se. „Viděl jsem, jak střílíš." Drze si dřepne přímo před mým terčem a sbírá odražené střely.
Potřebuje poučit. Zamířím na uzel vlasů na jeho temeni a stisknu spoušť.
Vyskočí. Šipka mu z účesu trčí na obě strany jako výstřední ozdoba. „Co děláš? Mohlas mě trefit!"
„Nemohla," namítnu. „Viděls, jak střílím."
Zatváří se rozlíceně a podá mi hrst šipek.