Igrûn (ze Středozemě)

Poklidně usrkávám vína. Nechutná mi.
Nikdo si mě nevšímá. Až na velitelku kněžniny osobní gardy, která ke mně každou chvíli zamyšleně otočí svou pihovatou tvář a zase zmizí v mumraji.
Nakonec se osmělí. „Smím?" ukáže na volné křeslo.
„Jistě. Co máš na srdci?" povzbudím ji.
„Paní Igrûn... prý byl důstojníkem nejen mistr Jugháš, ale i ty."
Přisvědčím a chystám se vyslechnout něco peprného o západní kampani, jako bych o ní snad sama rozhodla.
Ona ale myslí na jinou věc. „Nevěděla jsem, že v mordorské armádě slouží i ženy. Jak jste toho dosáhly?"
Nerozumím jí. „Stedwyn-kapitánko, co myslíš tím ,dosáhly'?"

Vyfasuji berle a celu.
Nejspíš očekávají, že se teď natáhnu a budu spát. Tak to ne. Zamířím rovnou ke škole.
Lirich neúnavně leze po hromadě soudků s rybami.
„...a Ûtrichův otec ho tady nechal," vykládá. „Igrûn-nánâ," zastaví se najednou, „viď, že mě vezmeš s sebou?"
„Kam?" podivím se. „Snad ne do Hvozdu?"
„Přece až taky půjdeš..." ztiší hlas a spiklenecky zašeptá: „Pryč. Z Mordoru."
Vzpomínám, jak jsem putovala se svým kmenem. Na zimu, hlad a strach.
Myslím i na těla, kterých je teď v Hvozdu tolik. Skřetí těla, v mordorských šatech, ale ne vojenských. Elfové bdí.
„Já tady zůstanu."

„Myslí si, že stojí proti nepříteli!" prská Jugháš. „Dobře to do nich nahustili – vzepřít se nazgûlům je zavrhnout Mairona a to je zradit Mordor."
Chápu ho. Ani já jsem nevstupovala do armády, abych rozdávala smrt uvnitř vlasti.
Ale dnes mu přese všechno závidím.
„Obavy?" ptá se Trišchara.
„Nečinnost," opravím ji. „A bolí mě břicho. Uvařím si – do sopky. Asi jsem se pomočila."
Trišchara postaví na zem umyvadlo. „Vstaň."
Šplouch. Žádná moč.
„Jsi v pořádku? Ve škopku jsou krvavé –"
„I ty jsi od krve!"
„Pomáhal jsem raněným. A..." zaváhá, „viděl mě Ukhár. Čí –"
„Moje. Ne z ran." Podám mu spící Lirich.

„To byl nápad, tahat s sebou tebe!" vzteká se Achâsthor. „Včera taková bezprecedentní nezdvořilost a dnes tohle. S takovou je leda rozzuříme!"
„O čem se hádají?" ptá se Faramir. Začnu překládat.
„Nesmířím," odporuje Jugháš pevně. „Žijí tam tisíc let. Mají utíkat kvůli bezúčelné pomstychtivosti? Už zase?"
„Tak poslyš. Rozhodně nezískáme všechno, co bychom chtěli. O Minas je už dávno rozhodnuto, ale pokud ji šikovně obětujeme –"
„S tím skoč do sopky! To není kus neobydlené pouště!"
„Brzy bude!"
„Město je nejspíš skutečně ztracené," řekne Faramir. „Ale bezpečnost jeho obyvatel Ithilien zaručí."
„Obou ras?"
„Jistě."
Gondořané to považují za vtip. Na chvilku.

Glurd přihazuje na oheň další chrastí. Noc chladne rychle.
„Ar-Pharazône, hloupě se ptáš,
západ si dobývej, východ je náš,"
ozývá se stále hlasitěji. Nigrih obratně tluče do kamenů svojí marimby. Mohla bych ji poslouchat až do rána. Možná budu.
„Hej, Isildure, hloupě se ptáš,"
„hlo-u-u-upě se ptá-á-áš," splétá se melodie.
Dvě široké dlaně se míhají nad blanou z kozí kůže. Když si Jugháš všimne, že ho pozoruji, zazubí se.
„– chceme mít domov a chceme mít klid –"
Přihnu si z měchu, který někdo poslal kolem, a přidám se.
„– za Mordor budem se bít!"
Bubnující ruce mi přes oči kreslí ohnivočerný vzor.

Černé vlasy, bílé kosti.
Všechno, co zbylo.
Když jsem Snagu objímala, cítila jsem jen dychtivou vděčnost – a on se nehněval. Na nikoho z nás.
Poslední ho políbila ho na čelo Rustrigh, než vzala do ruky nůž.
Přežili jsme. I malá Burzî, která první noc jídlo vyzvrátila.
Teprve, když jsme znovu měli dostatek, dokázali jsme Snagu oplakat.
Nikdy si nebudu stěžovat, že nám zase poslali zkažené skopové.
I vyprávění, jak se někdo uchýlil k pojídání padlých, mě dojímá málo.
Ale kdybych měla znovu jíst misku slz – nebudu.
Černé vlasy, bílé kosti.
Pokud už by k tomu muselo dojít, ať jsou moje.

Talim mi vždycky byl blízký. Na samém začátku ještě trochu mladší než já, dnes poslední, kdo mi zůstal tak dlouho.
Sedíme spolu na ostrohu. Za pláněmi se z mlhy zvedá další pohoří. Napravo se údolím šine řeka.
On se strachuje, že nás Mairon využije pro svoje záměry a snad i znovu ovládne.
Já se bojím, že bez ochrany Mordoru nás čeká jen pronásledování a další vybíjení, až k zániku.
A tak se naposled držíme kolem ramen.
Ráno se rozloučíme. Naše skupina míří k východu; ta, s kterou jde Talim, na sever.
Nikdy jsme se znovu nesetkali. Ale možná dosud žije...

Tady padl Gradlich. V tomhle průsmyku položila život Chindûr. Támhletou říčkou tekl proud naší krve.
Dnes postupuje fronta opačným směrem.
Kde tenkrát stála malá vojenská pevnost, teď obléháme město, byť vyprázdněné. Jen hory se stále stejně rozeklaně tyčí.
I já jsem se změnila. Tehdy jsem věděla, zač bojujeme – za přežití, za to, aby nevtrhli do srdce naší země. Dnes se mi záměr dobýt zpátky dávno ztracený kraj zdá malicherný.
Neměla bych raději prásknout do bot?
Měla jsem prásknout do bot. Vůbec nešlo o morgulienské území. Nazgûly zajímalo jediné: slídící koule, kterou měli Gondořané.
Ta, kterou nás teď Oko všechny špehuje.

Durbî je přízvisko, kterým skřeti označují Melkora. Značí „Pán", a lidé i elfové – nenamáhajíce se se skřetími zvyklostmi obeznámit blíž – se proto po dva věky světa domnívají, že je známkou zvláštní úcty. Nic nemůže být dále od pravdy. Známkou úcty by bylo připojit takové označení za jméno, pokud však skřet jméno záměrně vynechá, jedná se vždy o vyjádření nejhlubšího opovržení. Na užívání jmen, a tím potvrzení platnosti osobní totožnosti, skřeti velmi lpí. Přízvisko Durbî, které v žádném případě není chápáno jako jméno, je zásadně užíváno samostatně na znamení nenávisti, kterou skřeti ke svému zotročiteli chovají.
(z poznámek Zzarhôna z Umbaru)

Večer se nevyvíjí dobře. Jugháš zvyšuje hlas.
„Zdá se, že o svém bratrovi mluvíš velice rád," říká. „Ale pověz mi – kolik zabila moje rasa tvých dětí?" Vezmu ho za ruku – chvěje se.
„Dětí?" podiví se kníže. „Neměl jsem..."
Nedívám se Jughášovi do zkamenělé tváře. „Odpověď na tu nevyslovenou otázku," řeknu tiše, „je čtyři." A pak se konečně odvrátím od našich hostitelů, obejmu ho a dovolím si plakat.
Hlasité kroky se vzdalují sálem.
„Urazil se?"
„Ne," ujistí mě Éowyn. „Dívá se na řeku. Pokud mne omluvíte..."
Přikývnu. My máme svůj žal, oni zase svůj.
Právě proto, aby jich nepřibývalo, jsme přišli.