DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

"Bože, zač mne trestáš!" lomil rukama Allvar Gullstrand. "Vím, že to může vypadat, že jsem zpupný, protože odmítám Nobelovu cenu za fyziku, ale přijal jsem ji za medicínu. Proč mne tedy trápíš tím, že mám posuzovat něco, čemu nerozumím?"
Alvar Gullstrand se začetl do nominace Alberta Einsteina na Nobelovu cenu za fyziku. Prý kvůli fotoelektrickému jevu a obecné teorii relativity. Materiál se hemžil podivnými rovnicemi plnými dvojic indexů.
Jak tohle pojmout? Je praktik, podívá se nejprve na přesnost výsledků experimentů, majících teorii potvrdit. Velká chyba měření? Zaplaťpánbůh, má hotovo.
Odešel se uklidnit do dílny, v níž stál prototyp štěrbinové lampy.

V jeho ateliéru se jednou objevila dřevěná bedýnka. Stála přímo naproti zátiší, na kterém zrovna pracoval.
„Víš, co to je?“ Objevil se v ateliéru z ničehož nic. Polekala se.
Otevřel poklop a pokynul jí, aby se podívala.
Překvapením se jí zatajil dech. Viděla uvnitř stejnou scénu jako v ateliéru, jenom menší.
„To je camera obscura,“ řekl. „Tady je čočka, která světlem přenáší scénu dovnitř.“
„Ukazuje vám, co malovat?“ zeptala se.
„Ne,“ rozesmál se, „ale pomáhá to s perspektivou. Na papír přenese obraz, který mohu snadno obkreslit.“
Nesměle se usmála a fascinovaně bedýnku pozorovala.
Měla pocit, že hledí na něco kouzelného.

Město Iruwa lze buď vnímat, anebo vidět. Obyvatelé Iruwy město vnímají; přejíždějí dlaněmi po štukovaných omítkách, uhřáté tváře chladí o mramorové sloupy. Špičkami prstů brázdí v reliéfech zdí, noří se do prasklin a spár. Laškují s městem, laskají se, milují. Jejich doteky nepředbíhá zrak, neboť obyvatelé Iruwy jsou do jednoho slepí.
Poutníci, přicházející do Iruwy, město vidí. Jsou však slepí k radosti jeho obyvatel. Jejich úsměvy a šťastné slzy zaměňují za křeč a pláč. Jediné, co vidí, jsou chátrající uličky a skupinky plazící se po obvodu zdí. Bez porozumění z Iruwy prchají.
Iruwa, město slepých, je oázou a pouští zároveň.

"Je to na dvacet let," řekl v září po Srpnu.
"Pesimisto! Co to je za poraženecké kecy?" zlobili se. "Tohle už nejde zvrátit!"
Než se rok s rokem sešel, krajina k nepoznání. Není-li naděje, zbude přežití. Na peklo je třeba si zvyknout.
Věčné časy přinesly bezčasí.
Své vize se nevzdal. Nepočítal prohrané bitvy, ale zabrané zákopy. Každou píď spálené země, kterou se dařilo znovu zúrodnit.
"Měli bychom být připraveni," hlásal o dvacet let později. "Čas se vrací."
"Snílku a blázne!" vrčeli. "Netahej nás do svých tažení, nikdy se nic nezmění!"
"O rok jsem se sekl," usmál se pod vousy, když.

Dva roky krvavého obléhání a nesnesitelného čekání. Konečně město Minas Ithil padlo a jeho sláva byla minulostí. Černý kapitán si jej chtěl ponechat a učinit z něj své sídlo. Budiž, ať si má své město na hranicích s Gondorem.
Samotné město ho nikdy vlastně nezajímalo. Mělo sice určitou strategickou polohu, ale zásadnější byl poklad, který se nacházel za hradbami. Ten teď patřil Sauronovi. Už si ho nenechá znovu vzít a odveze ho do bezpečí Barad-dûr.
Palantír, vidoucí kámen, kterým bylo možné se rozhlédnout po celém světě, byl v jeho moci. Teď stačilo jediné… zjistit, kde mají elfky v Lothlórienu koupelnu.

Pažout povídá Horáčkovi, člověče, nic proti, když jdeme k vašim nepozvaně na oběd, a než si zujem boty, je kachna na stole, ale co je moc to je příliš, naše konkurence ví i to, kolik objednáváme hřebíků. Horáček mu odpověděl, to je Albína Skočdopolová, když jsem dostal pětku, vrazil mi ji táta rovnou mezi dveřma, baba vidí snad i za roh, ale v klidu, stopil jsem Machajdě sluchátko a povídá, prosím, my bychom chtěli, aby Skočdopolová dostala zákal, a ze sluchátka se ozvalo, jsou i jiná řešení, chlapci, a Albína měla najednou v bytě osm kočiček a nestíhala vůbec nic.

Na maminku a sourozence se moc nepamatuju. Byla jsem ještě malá, když si mě odvedla jedna hodná paní. Učila mě spoustu věcí a mně se to ohromně líbilo.
„Jsi moc šikovná,“ říkala mi a učila mě pořád něco nového a stále obtížnějšího.
Pak přijel jeden pán. Byl moc milý a mluvil divnou řečí, ale rozuměla jsem mu. Potřeboval, abych mu pomáhala. Dvounožci jsou vůbec dost často bezradní, ale tenhle byl bez pomoci úplně nemožný.
Odjela jsem s ním daleko za moře.
S mojí hodnou paní založili školu pro pejsky. Ta škola se jmenuje L'Oeil qui Voit.
A já jsem Buddy.

Král Václav se nevědomky zachvěl. Polekal ho nejenom zvuk zemanova hlasu, ale celkové vzezření tohoto neobvyklého zločince. Rotný stál před jeho královským majestátem přímo, ani jediná brva se nepohnula. Mluvil jasně, jeho slova se nesla do dálky, jako by se snad celé bitevní pole snažil překřičet. Král začínal chápat, proč si jej Matěj Vůdce zvolil rotným. Obhajovací řeč poslouchal jen způli. Zvídavě pozoroval člověka, kterému hrozil provaz a který z toho neměl strach.
Co na tobě jenom je? pomyslel si. Pak upřel zrak na zemanovo pravé, páskou nezakryté oko. Polekal se té nezměrné síly.
„Milost pro pana z Trocnova,“ hlesl.

„Co jste vymysleli? Kdy konečně zaútočíme?“ zajímal se Lucius dychtivě, když se Severus vrátil z uzavřené diskuze s McGonagallovou a Pastorkem.
„Zatím ne. Naše oblíbená věštkyně Trelawneyová zřejmě měla další vidění…“ povzdechl si Severus.
„Prosím? On ji někdo bere vážně?“
„Spíše ne. Ale přece jen, už dvakrát se trefila.“
„Co říkala tentokrát?“ zajímal se s morbidní zvědavostí.
A Severus slavnostně zadeklamoval:
„Návrat toho, který nikdy neodešel, přichází a odchází. Nastane ve dne v noci, když síly tmy jsou nejsilnější. Je třeba bdít, avšak nelze. Když úsměvy vadnou, vládnout temnotám, je zlé.“
Lucius přemýšlel, jestli je hysterický smích tou správnou reakcí.

Občas vedeme řeči.
„Misku máš plnou, tak co ještě čekáš? Krevety? Nebudou, věř mi.“
Vrni vrni.
„Blázínku, nechoď ven, prší!“
Vrni vrni.
„Neposlechnuls, a teď jsi zrousanej jak nutrie. Ty jsi mi trdlo, viď.“
Vrni vrni.
„Jájo, ty koni černej, dyk máš nos od jogurtu, neumíš jíst jako slušná kočka?“
Vrni vrni.
Asi jsem blázen, ale miluju ten dunivý zvuk.
A pak ve chvíli, kdy je mi těžko, něco ucítím. Rozhlédnu se a mám je všechny kolem sebe. Zkoumavě na mě hledí a v těch pohledech čtu – neboj, jsme tady, nedáme tě.
Je to zvláštní, ale pomáhá to.
Vrni vrni.