DMD č. 26. pro 26. 4. 2016. Téma: Velké srdce malý mozek

Doktor Chadwick navrhl, že nastoupí na Foleyho místo. Přes počáteční vlnu nelibosti nakonec Thronton svolil. Přesto je čekala těžká plavba. Ani zázračný lék z Chadwickovy truhličky nedokázal všechny zachránit.
Malý Milton nesl svůj úděl statečně. Jeho stav se však nelepšil.
„Madam, napíšete mamince dopis?“ zeptal se, když se zastavila u jeho lůžka. Otázka jako prásknutí bičem. Dopis pro bocmanovu ženu ležel rozepsaný v kajutě.
„Když to bude nutné.“
Chlapec chabě přikývl.
„Mrzí mne, že jsme nezvládli...“
Umlčela ho v půli věty.
„Udělali jste víc než dost. Odpočiňte si. Ať nemusím psát ten dopis.“
Unavený úsměv. K ránu horečka konečně polevila.

Ledový obsidián se zahryzne do dlaní, černý jed hoří v žilách.
Měl Drahošovi říct víc. Věděl, že bez synovy pomoci ho bolest sežehne.
Pozdě. Přemýšlet už není k ničemu.
Otvírá stavidla záplavě citů, vášnivé touze žít. Strhává lavinu. Země se vzdouvá, valí se žulové kvádry, břinkne čistá bělost křemene, tryskají krvavé krůpěje granátů, rozvíjejí se spirály žíznivých kořenů, víří břitká zrnka písku, drolí se úrodné hroudy, vlhká prsť měkce přiléhá, vznáší se lehký prach pokojných mrtvých, sladce zavoní klíčící semena, zárodky živých.
Magie zemské hlubiny se zaklesne do proudu žíravé smrtící lávy.
Udeří drtivou tíhou urvaného skaliska.
Rozpadá se.
Umdlévá.

Tenhleten pan Horáček,
byl úplný prosťáček.
Vydělával čtyři pětky
a ze smetišť sbíral zmetky.
Dělal na ně výpravu,
pak z nich chystal výstavu.
Měl v ní obzvlášť pěkné kousky
- vypečené staré housky.
Chodily mu na ně krysy,
ty tam dneska taky visí.
Źe byl srdce měkkého,
rád rozdával ze svého.
Nabízel všem k snědku
něco ze svých zmetků.
Pro něj poklad velké ceny,
zdědil k tomu cit i geny.
Tak šel sám a vesel světem,
za příklad ho dávaj dětem.
Když měl konec životnosti,
posbírali z něho kosti.
Že byl rád na tomto světě,
straší dál v mém v kabinetě.

„Náš krasavec Hočimin. Tělo velký, hlava malá, mozek žádnej. Bílej a blbej.“ povídá, zatímco důkladně drbe vrnícího kocoura.
Kocour vnímá láskyplný tón hlasu, ne škodolibá slova. Přešlapuje po klíně a tře si čumák o hladící ruku.
„Tak už dost, budu samej bílej chlup. Proč já si vůbec pořizuju černý věci.“
Kocour je opatrně shozen na zem.
Dnes přišla s podivně melancholickým výrazem ve tváři. Bez obvyklých komentářů nasypala kočkám sušenky, sobě udělala čaj, posadila se na gauč a kouká do prázdna.
Kocour ví, že jídlo musí počkat. Jiné věci jsou důležitější. Vecpat se na klín. Položit hlavu na rameno. Příst.

„Jste tady kvůli Emanu Drapákovi, že?“
Vezme Helze kabát, nabídne židli. Snad je za tím gentlemanství a ne hůl.
„Nezdržím vás dlouho. Jde o Drapákovu závěť. Kdy ji změnil?“
„Asi před týdnem.“
„Kdo u toho byl?“
„On, já a svědkové.“
„Kdo byli ti svědkové?“
„Syn a účetní.“
„Syn?“
„Můj syn.“
„Znáte vy a váš syn Drapákovy dědice?“
„Jen od vidění.“
„Mohli se o té změně dozvědět?“
„Ne. Závěť byla tajná.“
„Řekl vám důvod změny?“
„Řekl mi, že se unáhlil. Synovec se zajímal jen o peníze, o firmu vůbec. Eman je možná hodný až moc, ale hloupý není.“ Neveselý úsměv. „Nebyl.“

Přiměl čaroděje vyměnit brokát za vhodnější oděv.
„Proč jsi žádal odpuštění?“ zeptal se Šaretas, když si navlékal košili.
„Chtěl jsem využít Tayru jako lano, které tě přitáhne zpátky.“
„Nakonec přitáhlo. Je-li ochotna sdílet mé uvěznění, pak mi dopřej malý kout, kde budeme spolu.“
„To nemohu.“
Čaroděj se zachmuřil. „Říká se o panovnících, že mají široké srdce plné slibů, když něco chtějí, ale malé a tvrdé, když je čas sliby plnit!“
„A o čarodějích, že jim vztek zatemňuje mysl a v hněvu se chovají jako hlupáci. Promluv si s Tayrou, čaroději, než mě budeš soudit.“
Malý kout...
Kdybys jen tušil, Šaretasi!

Jsem slabý a nemocný. Nic mě neučí, abych se neunavoval. Neodmlouvám.
Líbí se mi kytičky.
Prý jsem hloupý, ale něco se naučit musím. Snažím se, ale jsem pomalý.
Prý jsem k ničemu.
Občas mě trýzní moje nemoc. Prý nejsem schopen vlády.
Snažím se o to víc.
Uznali, že jsem schopen vlády. V Prešpurku mluvím ke svým poddaným jejich řečí.
Stal jsem se císařem, ale do ničeho nesmím mluvit.
Lid se vzbouřil. Musím se vzdát trůnu. Prý za to mohu já.
Odjíždím do Prahy. Lidé jsou zde laskaví.
Těší mě, když můžu pomoct žebrákovi nebo dát dítěti cukrátko.
Tady jsem šťasten.

„Harry, opravdu tisíceré díky!“
„Neděkuj, Hagride. Ve skutečnosti na tom nic nebylo.“
„Trápil jsem se s tím několik dnů. Prosil jsem několik tvých spolužáků o pomoc, ale nikdo si s tím nevěděl rady.“
„Proč jsi nepřišel rovnou za mnou, Hagride?“
„Ale, Harry… jak máš teď ty problémy s komisí a tak… prostě jsem tě nechtěl rušit.“
„Víš, Hagride, že ty mě nikdy nerušíš. Navíc to byla opravdu drobnost.“
„Ale neříkej, neporadila si s tím ani profesorka Trelawneyová a ta přece ovládá jasnovidectví. Lámala si tu nad tím hlavu celé odpoledne.“
„Hagride, já…“
„Jsi prostě opravdový čaroděj!“
„… jsem jen restartoval router.“

Jako omámen kráčel rychle ulicí. Zastavil se, když zpozoroval, že nemá klobouk, vzápětí se však znovu dal do horečnatého kroku. Došel až na roh ulice, ale dál už ne. Tlukoucí srdce mu znělo v hlavě a očima lapal po místě, kde byla ona.
Chvíli stál bez dechu, a když údery utichly, obrátil se ztěžka a vydal se stejnou cestou zpět.
Snad to byl blázen, řekli by kolemjdoucí. Prostovlasý, s vytřeštěnýma očima a zármutkem zkřivenou tváří.
Snad to byl hlupák, když neřekl, že to byl on, kdo barona protáhl stokou na vlastních ramenou.
Ale možná jen příliš miloval... onen Jean Valjean.

Sofie, za ní tři ustrašená koťata.
Sama sotva o půl dlaně vyšší než ony.
Neváhala.
Postavila se bokem, naježila srst i ocas a vztekle zaprskala.
„To sssssssou moje děti... Ani sssssssssse jich nedotkneš!“
Odvážně ťala drápky po zvědavém čenichu.
Pes se ustrašeně stáhl.
Do zahrady vniknul náhodou, rozverně přeskočil plot, celý rozjásaný, že unikl vodítku.
Rozpačitě štěknul.
Hluk přilákal domácí: „Co to… Co tu děláš? Mazej domů!“
Zdvihla pletivo, pes rád ustoupil.
Sofie ještě párkrát prskla, ale pomalu se uklidňovala.
„Postavit se psovi, Sofie… Srdce bojovnice, ale mozek jsi asi někde ztratila, viď…“
Kdepak. Kočičí máma svoje děti lacino nedá.