DMD č. 26. pro 26. 4. 2016. Téma: Velké srdce malý mozek

,,Proč s ním pořád mluvíš? Stejně ti nerozumí!"
,,Ale rozumí."
Malý pejsek koukal z jednoho na druhého.
,,To těžko. Zvířata nerozumí lidský řeči tak jako člověk."
,,Naopak, někdy rozumí mnohem líp..."
,,Vždyť má skoro o polovinu menší mozek než my!"
Pejsek pohlédl na paničku. Možná nerozuměl lidské řeči, ale poznal moc dobře, když se se svým bratrem hádala.
Příští týden si bratr nešťastně zlomil nohu.
Ležel na gauči. Pejsek očmuchal sádru, zakňučel a sedl si k němu.
,,To nemusíš hlídat," pousmál se.
Olízl mu ruku.
,,No, možná máš menší mozek než já... Ale za to velký srdíčko, viď?" Podrbal ho.

Hloupoučká pozemšťanka, copak jí vůbec nedošlo, jaký děsivý časový paradox způsobila?!?
Byl na ni naštvaný. Ne… Chtěl na ni být naštvaný. Měl na ni být naštvaný. Jenže mu to nešlo…
Zachránit svého dávno mrtvého otce. Bylo to nepřípustné a… tak lidské… tak patřící k Rose. Naštvala ho, ale… kdyby se o záchranu nepokusila, už by to nebyla ona.
Přežili toto i mnoho dalších dobrodružství. A to ačkoli se chovala stále stejně splašeně a jen málokdy se řídila hlasem rozumu.
Završit jeden ze svých životů pohledem do očí bláhové blondýnky, který pro něj otevřela srdce TARDIS… co si mohl přát víc?

Pracovník už delší dobu potřeboval dovolenou. Tak přišel se spásnou myšlenkou. Navrhl vedení započít výměnné pobyty. Překvapivě dostal obratem souhlas. Osazenstvo chaloupky se mělo vydat do Norska. Každý už měl sbaleno. Pracovník poslal pro svého norského kolegu speciální zavazadlo plné vodky. V zemi, kde vládla prohibice, a kam měla přijet takhle skvadra, to bude třeba.
Večer si Pracovník užíval zaslouženého klidu. Upíjel vodku a s úsměvem na tváři pozoroval prázdnou místnost.
Když ale ráno vyšel z ložnice, musel se hned vrátit pro drink na posilněnou.
Všichni byli zpátky.
Obratem obdržel pokyn číslo 215489. Výměnné pobyty jsou zakázány. Výjimky se neudělují.

Pro ostatní by se rozkrájel, neustále pomáhal všem, kteří pomoc potřebovali. Díval se kolem, jestli není někdo v nesnázích, nestyděl se sebrat učebnice šikanovanému žákovi. Nebyl příliš oblíbený, protože se podle ostatních cpal do všech vrstev, ale pro ně byl jen spodinou. Škoda jen, že byl až roztomile naivně hloupoučký a nevěděl, kdy s tou svojí ochotou přestat. Pomáhat školním mazákům není ten nejlepší nápad, někdy je lepší se od egoistů držet dál. A po velké nakládačce si začal dávat velký pozor na to, komu vlastně pomáhá. Měl sice obrovské srdce, to věděl každý, ale o pomoc ne každý stál.

„A tohle je náš nejnovější model, Škoda Ultra,“ obchodní zástupce předváděl automobil břichatému zájemci. Odklopil chromovanou kapotu a odhalil hypermoderní motor.
„Pro tohohle fešáka museli zavést jednotku megakoně.“
„Výborně!“ zahřímal zákazník.
„Z nuly na sto tak rychle, že to ani nezaregistrujete.“
„No výborně!“ zákazníkův hlas duněl halou.
„Na světě není dost dlouhá rovná dráha, aby změřili maximální rychlost.“
„VÝBORNĚ!“ v oknech se třásly tabulky.
„Jediné, co to neumí, je jezdit samo.“
„Nevadí, jsem výborný řidič!“
Kufřík plný Masaryků změnil majitele a zákazník spokojeně odjížděl. Ozvalo se pištění gum a prodejce šokovaně zjistil, jak vypadá Škoda Ultra namotaná na sloupek vrat.

„Plánujete navštívit svoje rodiče?“ ptal se Spocka McCoy, když se blížila naplánovaná dovolená pro posádku lodi Enterprise.
„Nebudu si dovolenou vybírat, doktore. Jak jistě víte, my Vulkánci svému tělu dopřáváme odpočinek jinými, méně pošetilými způsoby,“ odvětil Spock.
Doktor se zamračil. „Ale vaši matku by to jistě potěšilo, nemyslíte?“
Spock se na něj udiveně podíval. „Jistě, to vskutku ano. Ale viděli jsme se minulý rok, další návštěva u rodičů je tedy zbytečná.“
McCoy jen vrtěl hlavou. „Musíte své rodiče naplňovat radostí,“ dodal ironicky.
Spock mu kupodivu rozuměl. Byl to člověk. Měl velké srdce, ale místa pro chladnou logiku už mnoho nezbývalo.

Medicína popísala veľkosti ľudských orgánov; detektívna práca pravidelne preukazovala, že ich kapacita obvykle býva v nepriamom pomere. Neprekvapilo ma, že Beckett súc výnimkou na Wigginsa zapôsobil. Šípil som medzi nimi budúcu spoluprácu.
Inšpektor si pretrel tvár.
„Vzmužte sa, človeče!“ nástojil Watson.
Blížila sa hliadka. Beckett sa náhle musel premeniť z pozostalého na vyšetrovateľa.
„Panebože…“ Prvý policajt sa prekrižoval, len čo zbadal mŕtvolu.
Beckett sebaisto vyhlásil: „Očividne tohto úbožiaka roztrhali psy. Upozornite miestnych obyvateľov, aby si dávali pozor, a zariaďte odchyt!“
„Hneď, pán inšpektor,“ súhlasil starší člen hliadky, ktorého množstvo krvi z miery nevyviedlo. „Zavolám rovno na stanicu, aby poslali koronera.“

Scullyová přemýšlela, co se musí odehrávat v mozku člověka, který zavraždí třináct malých děvčátek. Co je hnacím motorem jeho myšlení, jeho malosti, která prahne po ukončení nevinného života?
V Rocheovi bylo něco zvláštního, podmanivého. Děsilo ji to, nedokázala to popsat.
Držela v ruce velké srdce vystřižené z dětské noční košilky a přemýšlela, komu patřilo. Bylo čtrnácté. Někde musí být její tělo.
Kolik jí bylo? Kdo byli její rodiče? Jak se jmenovala?
Byla to Samantha? Mulder tomu věřil. Ale Scullyová věděla, že to je jen Rocheův trik, jak Muldera vylákat.
Musí ho zastavit dřív, než do své sbírky přidá patnácté srdce.

"Zůstaň tu se mnou navždy, řeknu ti kdo doopravdy jsem."
"Nemohu, já jsem Němec a ty jsi Britka."
"Ale můžeš, jen pomysli na ty všechny krásné věci."
"Jsem plukovníkem SS, nemůžu tu zůstat."
"A já jsem zase britská agentka a zamilovala jsem se do tebe. Nic nám nemůže stát v cestě."
On se k ní přiblížil. Naznačil polibek a s klidným hlasem řekl:
"Ale může."
V tom okamžiku jí popadl a pevně chytil. Na jeho povel vrazilo do domu komando SS.
Několikaměsíční práce hledání se mu vyplatila. Konečně věděl, kdo je ten proradný špión.
"Ženy jsou lehce ovlivnitelné," pomyslel si.

Rozzářenýma očima sledovala včely v kvítcích jabloní. Zrovna dočetla další útlou knížku a srdce jí zpívalo. Robertovi a jeho sestrám se bude ten příběh líbit. Děvčátkům ve škole taky. A je tak krásně...
Pomůže u čaje, vyřídí nákup. V podvečer stihne procházku. Ve světničce si po modlitbách vyspraví čepec.
Proč by na ní kdy měl spočinout vznešený zrak? Proč ji svazovat, rozptylovat, vyzvedávat do sfér, o které nestojí? Proč ji krmit vědami, které kolem sebe nevidí?
Rok života jí bude chybět.
Její srdce samozřejmě odpustí.
Pro svět, který si Harriet znovu našel, bohatě stačí ten rozum, který má po mamince.