DMD č. 26. pro 26. 4. 2016. Téma: Velké srdce malý mozek

Debata v poradním stanu byla náhle přerušena příchodem krále, který se tvářil nesmírně vážně.
"Došlo ke změně situace."
"Haradové se konečně přiznali, že vypálili vesnice?" zeptal se mladý velitel.
"Právě naopak. Mluvil jsem s Haradským... vyslancem, a ten přísahá, že o útoku nic neví."
"Přece nechcete odvolat bitvu kvůli slovům nějakého špicla! Přišel jste o rozum, vaše veličenstvo? Chápu, že se chcete vyhnout krveprolití, ale-"
"Takhle mluvíš se svým králem?" zahřímala generálka. "Vy děti jste nikdy nezažily chaos a strach bitevního pole. Válka není o slávě. Pokud není důvod ji vést, nepošleme naše vojáky zbytečně umírat. Olifanti mi stačili jednou."

Robin se přitiskl ke kůře stromu a nevěděl, co si počít. Samice ásámského arniho se jako obvykle rozhodla, že bude bránit mláďata i proti nebezpečí, které neexistuje. Pracovní slon, na kterém vylekaní dřevaři seděli, se vyděsil, se zběsilým troubením ustupoval. Nebyl na útoky zvyklý a rozzuřená buvolice, která vodí mláďata, bezhlavě a nesmírně agresívně útočí naprosto na kohokoliv. Nikdo ji tam nečekal, buvoly zde naposledy viděli před pěti lety.
Ani Robin nebyl v bezpečí, ale zvíře jej ještě nezaznamenalo. Ásámský arni je tak vzácný!! Jenže se sloního hřbetu s křikem spadl první dřevař.
Třeskly tři rány z Robinova opakovacího Marlina.

Popadne pána s bílou holí, převede ho na druhou stranu silnice a rozruší mu 3D model okolí v hlavě.
Vezme spolužákův mikrofon a žene se k přednášejícímu. Když nedostane okamžitý nadšený souhlas, sehraje před obecenstvem divadlo o bezpráví.
Popadne dívku na protějším sedadle za koleno a zadeklamuje: „Pozitivní energie pro vaši řeč!“
Chytí za ruku nastupující ženu s berlemi a naruší jí rovnováhu.
Přisedne si k dívce se sluchadlem. „Ty uslyšíš! Budu se za tebe modlit!“
Kolemjdoucí. „Musíte zkusit tyhle zázračné kapičky z internetu, vyléčí všechno!“
„Tebe nebaví slash? Proti homofobům a fašistům jako ty budu bojovat do posledního dechu!“

„Tak zasejc spolu, děvče moje zlatý, jako zamlada, pamatuješ? Můj Francek si za tebou moh nohy uběhat, jenže tys pak zmizla a my sme si tak ňák zbyli. A když ses vrátila, užs to nebyla ouplně ty, však víš, a my měli tadydle Tondu a čekala sem Anču. Ale von je hodnej, děti má rád, peníze přinese, nepije, tak, když ti mámu pochovali, řikám: „Francku, dyť vona žádnou práci nezastane, pořádně se ani nenají, nemůžeme ji tam nechat samotnou, chuděru bláznivou.“ Tak nestuj a poď dál, těch necek se neboj, ty hloupá, nežs přišla, vylili sme z nich všecku vodu.“

„Uhhh,“ řekl Crowley. Hlava ho bolela jako střep, navíc ucítil nezaměnitelný pach nemocnice. To nevypadalo dobře.
„Hrdina apokalypsy se probírá,“ zapředl známý hlas.
„Aziafaaee?“ Crowley se pokusil otevřít oči a posadit se, ale výsledkem byl jen nový příval bolesti.
Jakási ruka ho zatlačila zpět.
„Lež, pitomče,“ zavrčel Azirafal.
„Co...“
„Praštil tě do hlavy hořící trám, když jsi vynášel knížky z Britské knihovny. Zbláznil ses? Vždyť ani nečteš.“
Crowley zamžoural. Vypadal téměř provinile.
„Ale ty jo. Tak jsem si říkal...“
Azirafal se rozzářil. Neobratně Crowleyho objal.
„Nech toho, blboune, vyrveš mi nějakou hadičku.“
„Já věděl, že je v tobě něco andělského!“

Zima byla letos velice dlouhá, pročež netrpělivě vyhlížím jaro, neboť začnou cvrlikat ptáci a všechno se konečně zazelená.
Kocour Honza taktéž vyhlíží jaro, jelikož moc rád chytá vrabce, co si na dvorek létají sesbírat drobečky.
On vždycky sedí, mhouří oči a dělá, jako by se nekoukal, ale přitom číhá.
Málokdy však nějakého vrabce chytí, jelikož mu pokaždé frnknou.
Jenže tenhle byl sotva opeřený a hloupý, pročež se Honza mlsně olízl.
Ale jiný starý vrabčák začal se strašlivým křikem kocourovi létat kolem hlavy.
Něco si zkus, nezdárníku, a klovnu tě do nosu, to uvidíš!
Pročež z toho Honza málem dostal psotník.
***

„Co to vyvádíš, Honzo? Měl jsi nakrmit slepice!“ spráskla chalupnice ruce při pohledu na syna v oblaku poletujícího ptactva.
„Také jste mi, mámo, přikázala dohlídnout, aby vrabci a další divocí ptáci nekradli slepicím zrní. Tak jsem jim rozdrobil chleba, aby nechali zrní na pokoji.“
„A co budeme jíst my? Naštěstí mám v komoře ještě hrnek mléka a pytlík krupice. Uvařím k večeři kaši.“
Provinilý synkův výraz ji přiměl urychleně shodit nůši ze zad a zamířit do komory. Mléko nikde. Tiché zamňoukání ji přivolalo k zadním dveřím. Šest koťat sedělo na zápraží nad dočista vylízaným talířem a čekalo, jestli nedostanou ještě.

„Vy jste, ale podivní lidičkové.“
„Nejsme lidičkové, děvenko.“
„A co jste?“
„Orgánolidiané.“
„Páni to je, ale složitý název.“
„Je jednoduchý, jen tvá pusa ho neumí vyslovit.“
„A proč vypadáte tak legračně?“
„Nejsme vůbec legrační, holčičko.“
„Ale ano. Ty vypadáš jako srdce a ty jako mozek.“
„Co je na tom divného? Vždyť jsme Srdce a Mozeček.“
„A proč nejste Srdéčko a Mozek.“
„Protože, šel kolem obr a ten měl velké srdce a malý mozeček.“
„Nerozumím?“
„To je dobře, protože teď jsi na řadě ty.“
„Na jaké řadě?“
„No přeci, abychom byly Srdéčko a Mozek, jak říkáš. Neboj, nebude to moc bolet.“

Když se řítí udusanými ulicemi chudinské čtvrti, srdce mu splašeně bije.
Strach se vytratil. Přelil se v ostří, co ho žene vpřed ve stopách gangu, který mu sebral jízdné za dnešní den. Peníze na léky pro matku, která je tak slabá. Peníze pro Jelovu rodinu. Peníze, za které jejich autobus bude moct zítra znovu vyjet.
Jeho mysl zběsile pulsuje a přitom je soustředěný jako nikdy v životě.
Pro matku, Jelovy děti, zítřek a tu paní, která se po přepadení rozhodla jet za lupiči s ním, protože jí sebrali prsten od zemřelého manžela.
Je to šílenství.
Ale není v tom sám.

Kolík pohlédl na svůj vozík. Včera se mu to zdálo jako dobrý nápad, dnes si nebyl tak jistý.
"Pane, kupte si uzenku!" Zakřičel automaticky, když okolo někdo procházel.
Měl by to vyzkoušet i s tím novým. Musel si přiznat, trochu se bál, že si pokazí pověst.
"Mozečky! Malé mozečky!"
Lidé utíkali rychleji než obvykle. Nebyl si jist, jestli je to dobře.
Možná to druhé?
"Veliká šťavnatá srdce na tymiánu!"
Zákazník! Ale ne, jen Elánius.
"Z čehopak to je?" zajímal se.
"Z rozličného zvířectva."
"Jestli můžu poradit, zabalte to do housky a nekřičte o tom."
"Housky s překvapením! Aťsepicnu!" vydechl Kolík.