DMD č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno

V březnu padlo Finsko a Daladier.
Na křídle Potezu Sergej hladil kudrny a ptal se. Po té své propršené průtrži duše to potřeboval.
Tatínek umřel v sedmatřicátém. Sestra se vdala předtím. Je starší. Dvě děti. Maminka učí hudbu. Ne každá židovská nevěsta přinese židovské věno.
Políbil ji na ústa. Poprvé.
V dubnu padaly norské přístavy.
Sergej zažil svůj první Pesach, první rodinnou večeři bez nánosů bolesti. Pierre se konečně zase smál.
Prvního května padli do trávy sadu a padat nepřestali. Pak Sergej pod hvězdnou oblohou pozoroval spící Annelise. Jeho štěstí nic nezkazí, židovské věno nebo ne.
A padalo se dál.

„Přišel jsem vás požádat o ruku vaší dcery,“ vykoktal ze sebe.
„A taky se trochu pobavit o věnu, ne?“ zaťukal prsty o stůl jeho možná budoucí tchán.
Možbudtchyně pletla.
„Milí rodičové krásné Aničky,“ učil se to před zrcadlem, tady pevný v kramflecích, „jsem velmi dobře zabezpečen! Nežádám skutečně o nic jiného než o ruku vaší dcery.“
Proč tu jen není?!
„O nic jiného? Opravdu?“ vytřeštili oči oba.
Slavnostně zavrtěl hlavou.
„Jak chcete,“ pokrčil rameny starý pán.
„Mohu tomu rozumět…“
Jasným gestem ho už skoro tchán zastavil.
„Ne tak zhurta! Počkejte chvilku.“
Když se vrátil, nesl na podnose uťatou dívčí ruku.

"Byl to opravdu nádherný večer, slečno. Víte...já..."
"Ano, brouku?"
"Zavřete oči."
"Už?"
"Už."
"Och, co je to?"
"Můj zásnubní dar. Já vám prostě nedokážu odolat. Vezmete si mě? Jste ta nejúžasnější bytost, jakou jsem potkal, a já už to nedokážu skrývat."
"Ale já přece jsem jen obyčejná... to jsou diamanty?"
"Ano, neobyčejný šperk pro neobyčejnou ženu. Protože vy jste naprosto neobyčejná! To jste mi ostatně dokázala už včera ve výtahu."
"To byl reflex. Ale já... Já ani nemám věno."
"Vy žádné věno nepotřebujete, Dafné!"
***
"Co je ti, Jerry?"
"To neuhodneš, Joe. Budu mít svatbu."
"Blahopřeju. Kdo je nevěsta?"
"Já!"

Když dosáhli čtyřicítky, kdo je potkal, myslel si, že je otcem své mladičké malebné ženy. V šedesáti, že je prachatý dobytek.
Ona se jen švitořivě smála, nápadníky odháněla. Do schodů mu pomáhala.
Přes den přebíral léky, luštil křížovky a čistil si zuby, večer však zatáhl záclony, rozsvítil lampičku a prohlížel si ji.
Až do své smrti nedokázal rozhodnout, zda měl tenkrát před svatbou mlčet.
Věnem dostala krásné tělo.
„A víc nic?“ zeptal se opatrně.
„To ti nestačí?!“ odpověděla dotčeně.
„Stačí, samozřejmě, co bych mohl chtít víc, miláčku! Ale jednou tvé tělo zestárne…“
„Za tyhle hloupé řeči ne!“
Jak řekla, splnila.

„O druhém horcruxu bys měl vědět něco ty, Kingsley,“ ozvala se Minerva.
„Samozřejmě že znám příběh Rowenina diadému,“ zareagoval automaticky, „to ale neznamená, že vím, co se s ním dělo poté, kdy…“
Zarazil se. Jednalo se o jedno z nejstřeženějších tajemství havraspárské koleje. To, za které se její příslušníci styděli.
„V knize se píše jen, že byl ukradený,“ nakrčila Hermiona čelo. „Znáte podrobnosti?“
„Jistě,“ ušklíbl se Lucius. „Otázka je, zda nám je chce svěřit.“
Ač nerad, uvědomil si, že tuto informaci jim tajit nemůže.
„Zlodějkou byla Rowenina vlastní dcera, Helena. Dostala by diadém věnem, tak bylo určeno. Byla však netrpělivá…“

Viktorka řve jako na lesy, tak se mačkají v malé kuchyni s hudbou z digestoře.
„Aby bylo jasno, holky,“ praví Filcin unaveně, „najděte si, koho chcete. Já jsem nesmírně tolerantní otec, pár nápadníků shodím ze schodů, určitě se však dohodneme. Ale jakmile se vám někdo jen maloulinko zalíbí, opatrně se ho zeptejte na vlastní byt.“
„Vždyť my víme, tati!“ odříkávají Linkva s Theou naučeně. „Jsme krásné, chytré, vychované, na věno zapomeňme!“
„A co my?“ vykukuje zpod stolu Sikar.
„Ty budeš knězem, nekomplikuj to!“
„A já bezdomovec?“ Apolo dotčeně.
„Až ty budeš velký, já už budu mrtvý.“
Otec vše promýšlí dopředu.

Někteří měli sklony ji litovat. Prý – chudinko, těžko budeš hledat ženicha, tady v horách, navíc bez věna…
Nesnášela jejich blahosklonnost.
Byla spokojená. Měla své muly, nebe nad hlavou a nejasnou vzpomínku na laskavého muže, který byl jejím otcem. Co víc si mohla přát? Jistě, strávil s ní jen krátký čas, ale to se stává.
Často měla chuť jim odseknout, musela se však krotit. Přese všechno byla jen obyčejnou dívkou. To ovšem platilo jen dole, v Údolí.
Na stezce nad propastí byla neomezenou vládkyní. Pravá dcera svého otce, odvážná. Tady ji poslouchali všichni. A ona se přímo královsky bavila jejich strachem.

Běžci zamířili na Vítkov, jak byli zvyklí, a zombie nadšeně klusaly za nimi, jen děda se zdržel, protože potkal svou dávnou sousedku paní Kadrnožkovou, zrovna v parku venčila Jonatána, a paní Kadrnožková povídá, nazdar, Josefe, kam se ženeš, aby tě nekleplo, ale vypadáš dobře, dostal jsi do vínku pevný kořínek, jenže poslyš, nejsi ty vlastně po smrti?, a děda odpověděl, však víš, Cecilko, co se říká, člověk je jen tak mrtvý, jak se cítí, a paní Kadrnožková se podivila, to se říká?, to jsem jaktěživa neslyšela, a děda řekl, no právě, jaktěživa!, tak hezký den, už musím, a běžel dál.

Mladý pan Václav se s rozechvělým srdcem dostavil po obědě do domu rodičů své vyvolené. V domácnosti vládla příjemně lenivá až ospalá atmosféra. Pan otec zřejmě před chvílí dopil svůj žejdlík plzeňského, a na odpolední kávu a zákusek ještě nenastal čas.
Pan Václav uctivě požádal pana otce o ruku milostivé slečny dcery.
„No jo,“ zamyslel se pan otec. „Když já ale loni vdával tu starší. A je krize. Vždyť já té naší Máně nebudu moct dát ani věno…“
„No a pak tatínek usnul a já vlastně dodneška nevím, jestli mi Mery dali nebo nedali,“ uzavřel dědeček vyprávění při zlaté svatbě.