DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

„Řád chystá útok na Bristol!“ zvolal Kingsley, když vystoupil z plamenů v krbu. „Podle všeho mají vytipované čtyři rodiny s magickými dětmi.“
„Únos nebo vražda?“ zeptal se James, který se už hodiny nehnul od nové mapy Británie na stěně. Byla posetá špendlíky, vlaječkami a černými křížky. Ty znamenaly, že přišli pozdě.
„Těžko říct. Koho máme v okolí?“
Sirius rozvinul pergamen táhnoucí se přes půl podlahy. Za osm let existence už dávno nebyli jen spolkem kamarádů. „Tonksovy a Diggoryho.“
„Pošli jim zprávu. Jdou do akce.“
Řád vyšel naprázdno, zachránili všechny.
„Banány to jistí,“ zakřenila se Tonksová, když se vrátili na základnu.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si predsedovi pomôcť sadiť nešiel. Dnes mu sadenice priviezli.
- A vari sa úplne pomiatol? Čo ho to napadlo u nás na kopci banány sadiť.
- Pištík môj, to ti má z toho, že toľko televízoru sleduje. Rozhodol sa, že keď už o nás všetci ako o banánovej republike hovoria, tak musíme predsa mať aj tie banány.
- No tak to hej, bez nich by to veru nešlo.
- No vidíš Pištík. Budeme jediná krajina s vysokohorskými banánmi a aj turisti sa sem pohrnú.

Je nad ránem, venku tma.
Z kuchyně bytu se zcela nečekaně ozývají strašlivé zvuky.
Osoba ležící v posteli s úlekem otevírá oči.
Pomalu vstává a hledá cokoli, co lze použít jako zbraň v případě sebeobrany.
Ozvala se rána. Ticho. Chrochtání, chrchlání, chrapění, šustění.
Osoba pomalu otevírá dveře od kuchyně ozbrojená větrákem.
Nikde nikdo, avšak celá kuchyň jako po výbuchu.
Vyházené čaje, koření, starý chleba na zemi, na stropě šunka.
Tu vidí za rohem příšerku zhroucenou na podlaze naříkat: "Já nemám ráda šunku!"
Osoba vytahuje z ucha banán a podává ho příšerce. "Peggy, když máš hlad, nejsi to ty."
"Lepší?"
"Lepší!"

„Aha, ty ztracené děti… Moc na pláž nechodím, ale ten večer jsem to trochu přehnal s alkoholem. Vracel jsem se domů a najednou jsem cítil písek pod nohama. Pak jsem si všiml stop. Když jsem pokračoval dále, zahlédl jsem nějakého muže, jak dvěma dětem nabízí sáček s banánovými chipsy.“
„Taky jsem viděl stopy v písku. Šel jsem po pláži k místu, kde stojí několik domů. Mám takový pocit, že snad v jednom z domů na pláži se svítilo, ale jistě to nevím. Tam jsem zahlédl šlépěje. Moc jsem si jich nevšímal, ale pamatuju si, že kolem byly poházené banánové chipsy.“

Hora nevěřícně koukal na dva trakaře plné banánů, které stály zaparkované před hospodou.
"Co má tohle být?" dostal ze sebe po několika minutách, když konečně našel hlas.
"Vaše objednávka, pane. Sto kilo banánů," odpověděl kupec klidně a čekal, až dostane zaplaceno.
"Ne, tohle jsem nechtěl. Já chtěl sto metrů banánového vlákna," povzdychl si Hora.
"Jasně jsem říkal, netoleruji žádná zvířata v mém podniku," pronesl Bídák od vchodu a s pobaveným výrazem se opřel o futra.
"Co mám dělat s tou kopou banánů?" vyptával se zoufale Hora.
"Zaplať mu. Zkvasíme je. No a v nabídce brzy bude bánánové víno," rozhodl Bídák.

K Hope se okamžitě seběhla ochranka. Měla milion chutí skočit zpátky do vody.
"Jsi celá? Potřebuješ ošetřit?!" bylo kupodivu to první, co je zajímalo. Až když je podesáté ujistila, že jí had opravdu neublížil a nemá žádnou vodu v plicích (To jde?), přešli k otázce lístku na loď.
Než však stačila vybreptat nějaký nesmysl, přikráčel k ní samotný Pán ohně.
Hope nevěděla, co má dělat. Pro jistotu se uklonila. Položil jí ruku na rameno.
"Pojď se mnou."
Zajíkla se. "A-ano, pane..."
Zavedl ji do své kajuty, usadil do čalouněného křesla a přistrčil k ní mísu s ovocem. "Dáš si banán?"

Přišlo Henryho čtrnácté léto a chuťové pohárky dítěte se počaly transformovat v buňky dospělého muže. A zatímco otec vzal tuto změnu plně na vědomí, matka ji nějak nepostřehla.
„Ovocné müsli?“ ptala se u snídaně.
„Ne, díky. Dám si slaninu.“
„Kompot?“ ptala se u oběda.
„Chilli omáčku, díky.“
„Borůvkový jogurt, zlato?“ nabízela v čase večeře.
„Vezmu si sendvič, mami.“
„Měl bys mu domluvit!“ uhodila před spaním na Severuse. „Vůbec nejí ovoce!“
„A? Jediná rozumná věc, která se s ovocem dá udělat, je destilace.“
Hermiona si povzdychla.
„Ještěže občas sní aspoň banán...“
O tom, že si z něj dělá daiquiri, raději pomlčel.

Hráli jednu z jejích oblíbených her na coby kdyby…
„Co bys dělal, kdybys ztroskotal, zachránil se jediný z celé lodi a dostal se na opuštěný ostrov?“ zeptala se zvědavě Shireen.
„To záleží, jaký ostrov by to byl,“ začal Davos rozvážně. „Ztroskotat na severu je zlé, hlavně s přicházející zimou. Na jihu to není problém.“
„Co bys tam jedl?“
„Na většině ostrovů roste spousta divokého ovoce. Výborné jsou banány.“
„Banány?“ nakrčila nos. „Ty já nerada, nemají žádnou chuť.“
„Vím,“ pousmál se, „ale třeba bys je vzala na milost. Slyšel jsem, že jeden trosečník vydržel naživu mnoho měsíců a jedl jenom je.“

„Proboha, co se to děje,“ zaúpěla paní Renata, majitelka nočního klubu pro dámy. „Před naším Stardustem se tvoří fronta pánů a každý má v ruce velký banán. Nevíte, pane Nováku, co to znamená,“ obrátila se na provozního vedoucího.
„Jestli to není důsledek toho našeho inzerátu,“ zamyslel se tázaný. „Víte, šéfová, jak nám teď vyšel v novinách. Že pro klub hledáme muže s velkými banány jako společníky pro naše návštěvnice. A bylo tam datum konkursu, dnes od jedné hodiny odpoledne.“
„To je naprosté nepochopení podstaty inzerátu,“ povzdechla Renata. „Já to vidím jasně. Každá naše návštěvnice dnes dostane jako pozornost podniku banán.“

Nebylo to poprvé, co měl Simbacca po misi divný sen, a dokonce ani poprvé, co měl sen tohohle druhu. Visel na laně z šedivé budovy, kolem zuřila strašlivá bouře a jeho opouštěly síly. Věděl, že je to sen, ale spadnout do divokých vln se mu stejně nechtělo.
Náhle začal stoupat a z předchozích snů tušil, co přijde – na střeše se činí někdo z jeho týmu, kdo mu nedávno zachránil kožich, a spolu s klony sebe sama ho táhnou nahoru.
Tentokrát ho však nečekaly čtyři Emily ani tři Zalfové, nýbrž skupina jakéhosi žlutého ovoce, což ho zaskočilo natolik, že se probudil.