Z Nového světa

Brouzdají spolu orosenou travou.
Nany utrhla kopretinu a bezmyšlenkovitě jí cupuje okvětní lístky.
"Budete se mi smát, ale svou ženu jsem velmi miloval."
Miloval ji věrně.
"Znali jsme se od dětství."
Zjevně.
"Věřím, že muž a žena by se měli znát, než si slíbí věrnost na celý život."
Tajně.
"Brzy se ochladí. Zimy jsou tu krušné."
Láskou se souží.
"Neprovdaná tu pak nemůžete ostávat."
Po jiné touží.
"Pak už nebude možné, abychom s Jenem spali ve stodole."
Má mě rád.
"Jestli si to přejete, odvezu vás do města, do hotelu."
Nemá mě rád.
"Ale raději bych, abyste zůstala."
Miluje mě?

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou rovinu kolem. Od obzoru k obzoru oceán trávy vlnící se ve větru. Žádný strom, stavení, ani kopec, nic nenarušuje zlatavou hladinu. Jen Jakubova farma a prstenec polí kolem, jako ostrov ztracený v moři, jako poslední bílé místo na mapě dávných mořeplavců.

A nebe je nad prérií vysoké, zakloň hlavu a dostaneš závrať; po modré obloze letí mraky, země ujíždí pod nohama, Nany padá, Jeník ji zachytí, padají oba do měkké trávy. Leží vedle sebe, drží se za ruce a smějí se nahlas, smějí se šťastně jako děti.
Dokud jí Jeník nepolíbí dlaň.

Nany se zhluboka nadechne, přijme dlaň muže z fotografie a sestoupí z bryčky.
Brzy mu bude patřit, sama se mu prodala. Za lodní lístek. Najednou jí ta cena připadá směšně nízká.

Před domem nesměle přešlapuje děvčátko, sotva tříleté. Jednou rukou si popotahuje cůpky, druhou schovává za zády. Potom zvítězí stud a dítě se utíká schovat k otci. Cestou škobrtne, padá.

V tu chvíli je Nany u něj. Nepřemýšlí o tom, je to reflex. Chlácholí dítě a roztírá mu slzy po umouněné tváři. Holčička naposledy popotáhne a rozevře pěst. Na dlani podává Nany hrstičku napůl rozmačkaných jahod.

Nany se poprvé usměje.

Jeník seskočil z kozlíku, Nany sedí dál jako přimražená. Nevěřícně zírá na to, co má být jejím novým domovem.
"Houm svíthoum," usmívá se chlapec plaše.

Jestli to znamená "hromada h...noje", je to výstižné. Ta... stavba vypadá, že se rozteče při prvním lijáku. I kozí chlívek u nich doma vypadá v líp!
Tvoje doma je odteď tady, uvědomí si Nany zděšeně.

Rukama v klíně křečovitě mačká sukni. Připadá si oklamaná, okradená, prázdná. Vzteklá.
Přes mlhu zadržovaných slz zahlédne vysokého muže, sňal klobouk a mlčky na ni hledí.
Nesmí ji vidět plakat, nesmí!

Sladký americký sen právě skončil. Je načase se probudit.

Kjú: první slovo, které se naučíš.
Kjú: nekonečné čekání. Horko a žízeň. A lidé, lidé, lidé jako v panoptiku. Muži s copánkem a ženy bez vlasů. Starci v sukních. Dívky v buřinkách.
Konečně první komise: tři doktoři. Na rukáv ti kreslí značku křídou. Je to dobře nebo špatně? Pak ti strčí do oka kovový háček a obrátí víčko naruby. Bolí to děsně. Skoro nevidíš, jak ukazují: "Kjú!"
Tak čekáš dál. Hodiny. Nějaká žena strašlivě naříká, rvou jí z náručí kluka, posílají ho pryč. Je horko. Další tříčlenná komise.
Nakonec ještě jedna.
"Vilkam tuemérika" ani nevnímáš. Stejně nevíš, co to znamená.

Nany obejme očima hrst domků rozesetých po stráni. Její rodná ves. Ještě před nedávnem jí byla malá. Připadala si jako v bublině, celý svět ležel venku, barevný, lákavý, zdánlivě nedosažitelný. Teď si není jistá, jestli o něj stojí.

Vrývá si do paměti jejich chaloupku, před plaňkovým plotem stojí táta s mámou i všechny sestry. Na tu dálku to není vidět, ale Nany ví, že všichni hledí na ni, že se tím pohledem loučí navždy. Definitivnost jejího rozhodnutí na ní padne jako koňská houně a začne ji dusit.

Popadne kufřík i ranec, skousne ret a vyrazí na cestu do nového života.