Aldorma/Tristenol

Zaslechl kroky, neohlédl se. Věděl kdo přichází… runy mu to prozradily.
„Proč jsi to dovolil, Beroane?“ zeptala se zlatá dračice.
„Nabídl se, neměl jsem důvod odmítnout,“ odvětil prostě.
„Necháváš jej tam i přes to, že znáš jeho pravý důvod?“
Přikývl a sledoval dračího kněze ve svém kostele. „Osud to žádá. Jestliže má rod Orise Clemense šanci, vede cesta skrz něj.“
„Roztahuje se tam jak dobře naložený tučňák. Ještě to zvaž.“
„Důvěřuj mi, Xilanie, jeho přítomnost dá věci do pohybu.“
„Jen aby se nerozpohybovaly až moc,“ namítla. „Zasáhneš?“
„Ne, osud si najde cestu sám.“
Naposledy se ohlédla k Aldormě, poté odešla.

Vrznutí dveří
Georgiana (vystrašeně): „Kdo je tam?“
Zvuk přibližujících se kroků
Georgiana: „Kdo jste a proč jste trval na setkání v noci?“
Neznámý: „Mé jméno není důležité… důležité je, s čím přicházím.“
Šustivý zvuk… následován cinkáním
Neznámý (klidně): „Tu dýku schovejte. Kdybych vás chtěl zabít, už byste byla mrtvá.“
Zalapání po dechu
Georgiana: „Co ode mě chcete?“
Neznámý: „Pomoci vám.“
Georgiana: „Netuším, s čím byste mi mohl pomoci.“
Neznámý: „Vím, že jste zaslechla rozhovor mezi dračím knězem a jistým mužem.“
Nadechnutí
Neznámý: „Pomůžu vám najít černého draka, který proklel váš rod. Jen vy můžete kletbu zrušit.“
Nevěřícné zalapání po dechu

„...za vraždu hraběte…“ slyšela v hlavě Frejina slova. „…bude zítra popraven…“
Otevřela dveře a vklouzla dovnitř.
„Georgiano?“
„Musíš zmizet,“ zašeptala namísto pozdravu.
Chlapec se k ní přiblížil, ale hraběnka couvla. Strnul.
„Gee, co ti provedl?“
„Musíš utéct,“ zopakovala naléhavě. „Pověsí tě.“
„To je mi jedno, nenechám tě tady.“
Slzy jí stékaly po tvářích. „Budu v pořádku. Jdi!“
* * *
Zírala do tmy. Před očima měla tvář člověka, kterého milovala a kterého musela nechat jít. Nevěřila, že hraběte zabil, ale i kdyby… nezazlívala by mu to. S posledním sbohem se její svět nadobro zhroutil a Georgiana se opět propadla do líbezného stavu apatie.

Otec Marcus stál vedle sochy zeleného draka a čelil zlostnému pohledu hraběte Tarnaka.
„Platím vám za to, aby se naučila základy, ne aby se z ní stala odbornice na hospodářství,“ vyštěkl.
„Poskytuji všeobecné vzdělání všem stejným metrem. Pokud je úroveň takového vzdělání přespříliš, připlaťte jí soukromé hodiny a já svou výuku zaměřím na poezii a vyšívání,“ odvětil kněz příkře.
Hrabě se hlasitě uchechtl, než pokračoval: „Jak si dosud vede?“
„Je bystrá. Učí se rychle.“
„Výborně… ale nepřehánějte to. Chci, aby byla vzdělaná a nedělala ostudu u dvora svou negramotností, ne aby se z ní stala emancipovaná přítěž.“
„Jak si přejete.“

Samael posedával na lavici a nervózně žmoulal kapesník. Gannet s dětmi opustila kostel ihned po mši.
„Je plachá,“ pronesl hrabě, „ale s tím se dá pracovat.“
Samael jen přikývl.
„Ještě učíte děti zámožných rodin?“ obrátil se k dračímu knězi.
„Samozřejmě,“ přitakal otec Marcus. „Je to mým posláním.“
„Můj předek otevřel vůbec první třídu v Olanesu,“ pokračoval namyšleně. „Můj rod byl vznešený, nechci jej pošpinit někým málo hodným...“
Samael nervózně polkl.
„…to malé pískle potřebuje vzdělání, přijmete ji do učení, otče Marcusi.“ Nebyla to otázka, ale rozkaz. „Účet pošlete mně.“
S tím se odporoučel a Samaelovi došlo, že dohoda byla zpečetěna.

Ceallach se zadostiučiněním sledoval, jak z Orise Clemense vyprchává život. Je to již pár let, co sám v boji padl a přijal nabídku stát se drakem. Připojil se k černému rodu jako Caellach.
Dnešek považoval za významný den. Sledovat, jak člověk, co zavinil jeho smrt, umírá, považoval za osobní vítězství.
Pocit štěstí ale bývá prchavý…
Orisova duše se zhmotnila v chrámu. „Vybírám si fialový rod a přijímám jméno Ohene,“ slyšel ho pronést.
Cítil se zrazen. Jak mu mohli nabídnout stejnou poctu?
„Alespoň na vlastní oči uvidí, co má kletba udělá s jeho rodem,“ vykouzlil úsměv a upřel pohled k Tristenolu.

Samael zaklepal a vešel do prostorné místnosti.
„Vítejte, pane Clemensi,“ odvětil dračí kněz a ukázal na poslední volnou židli. Druhý muž na něj upřel oči, ale nepromluvil.
„Předložil jsem panu hraběti vaši prosbu,“ začal kněz, „souhlasil, že vašeho syna přijme za panoše... za jistých podmínek, samozřejmě.
„Ovšem,“ vyhrkl Samael horlivě. „Splním vše.“
Hrabě jej dlouho pozoroval. „Dáte mi za ženu vaši dceru.“
Samael zkoprněl. „Je jí pět.“
„Svatba bude, až dosáhne sedmnácti...,“ začal kněz, ale hrabě ho přerušil.
„Chtěl bych si ji prohlédnout.“
„P-přinesu vám obrázek.“
„Ne… preferuji osobní setkání, přiveďte ji na mši.“
Samael zvažoval možnosti, nakonec vyhrkl: „Platí“.

Začínalo se smrákat. Kejklíři už dávno přestali ukazovat svá umění a stejně jako vesničané se oddávali pití.
Georgiana a Ethan se vlnily do rytmu hudby a užívali si veselí.
„Kočičko,“ zaslechla chraplavý hlas, vzápětí se dostavil i závan pálenky, „zatrsáš si se mnou?“
Gee zkřivila nos, ale než stihla odpovědět, Ethan se před ni postavil a vyštěkl: „Vypadni, bubeníku.“
Muž se mu vysmál, chňapl po děvčeti, ale Ethan byl rychlejší.
„Tys mě neslyšel? Vypadni!“ Popadl buben, který muži ledabyle visel kolem krku a vší silou mu jej narazil na hlavu.
Bubeník zakolísal, zatímco Gee se hlasitě rozesmála.
„Pojď, raději zmizíme.“

Liamovo tělo padlo k zemi, zatímco stříbrná čepel se leskla krví. Tušil, že přichází konec. Přerývaně se nadechl, ale vzápětí se rozkašlal, když se mu krev dostala do hrdla.
Bojoval statečně za svého rytíře. Věřil mu. On ho však zradil… nepřišel, jak slíbil. Poslal ho na smrt.
Nechal doutnajícímu vzteku volný průchod. Sípavě odříkával slova kletby, která rod Orise Clemense uvrhne do záhuby.
S posledními slovy jeho tělo ochablo.
Když znovu nabyl vědomí, ocitl se v chrámu, obklopen sedmi bytostmi.
„Kde to jsem?“
„Na místě, které žádná mapa nezná,“ odvětil zlatý drak. „Nabízíme ti možnost stát se drakem, jak zvolíš?“

Alvonie strnule sledovala procesí v kostele. Socha zeleného draka, jemuž byl kostel zasvěcen, stála v popředí všech ostatních a němě zírala na mahagonovou rakev, zatímco otec Marcus pronášel poslední slova k pozůstalým.
„…naposledy rozloučíme s rytířem Benjaminem Tarnakem, hrabětem z Olanesu.“
Přítomní se zvedli a připojili se k průvodu. Alvonie podpírala křehkou hraběnku a doprovázela ji ke kapli. Stále tomu nemohla uvěřit. Po dlouhá léta byla nucena sledovat odporné zločiny svého pána a nyní stojí nad jeho hrobem, společně s další hrstkou sloužících. Netruchlili... jako němí svědci jeho činů oslavovali jeho konec.
„Dračí spravedlnost ho přeci jen dostihla,“ pomyslela si.