DMD Bonus č. 2 pro 8. 4. 2018.

It wasn't long before Wolf's question was validated.
As she returned home that night, she knocked on Professor's door.
"I have the things you wanted. I couldn't make the heads or tails of them, though."
"Ah, dear Aminah, you still have so much to learn. And so much curiosity..." his voice was the combination of amusement and condescension.
She smiled.
"Teach me."
He arranged the nine artifacts in equal groups on his desk carefully.
She could feel their magic interacting and changing.
"Constellation magic?" she wondered.
"Some things only work in synergy," he smirked. "Can you figure them out now?"

Stojíme zde a plníme svůj úkol.
Díváme se na lidi. Na všechny lidi bez rozdílu. Jakkoliv velké, jakkoliv staré, jakkoliv oblečené, jakkoliv barevné.
Ať je člověk jakýkoliv, my jej skutečně vidíme.
Vidíme, co má opravdu na sobě i v sobě. Našemu pohledu nic neunikne.
Jedno však nevidíme. Co mají lidé v srdci a v mysli.
A právě to jsme neviděli, když skrz nás 11. 9. 2001 prošlo devatenáct mužů.
Poté jsme my skončili, byli sešrotováni, a na naše místo postavily jiné rámy, které vidí mnohem víc, než jsme mohli vidět my.
Jen stále do duše a mysli lidí stále nevidí.

Hedwig se před odchodem na pódium naposledy podívala do zrcadla. Všechno bylo na svém místě.
Řasenka
Stíny
Rťenka
Blond paruka
Třpytky
V tom byla celá její síla. Její značka.
Matně si vybavila Hansela. Chlapce, kterým kdysi byla doma v Berlíně. Tehdy byla bezmocná. Dusila se uvězněná za Zdí, kterou bylo nemožné zdolat.
Tady byla královna. Královna panující tvrdou rukou nad svým malým královstvím slovanských imigrantů. Královna na stopě nevděčného princátka, které ukradlo její písně. A především, královna rock and rollu.
Věnovala úsměv své kapele a hopila se mikrofonu.
"I'm the new Berlin wall, baby. Try and tear me down!"

Co si pamatuju, tak byly se mnou. Když jsem šla poprvé do školy i když jsem z ní naposledy odcházela. Oplakávaly všechny mé bývalé mazlíčky. Vždycky mne ochraňovaly. Díky nim jsem mohla poznávat krásy i ošklivosti světa. A i když bylo období, kdy jsem je nenáviděla a příliš jsem se o ně nestarala, nikdy mne nezklamaly.
A přesto, že je mi to zvláštně líto, přišel čas posunout se dál. Může to znít nevděčně, ale pevně doufám, že se lejzrová operace povede a mé staré brýle už nikdy neopustí pouzdro. Nevyhodím je, ale nechám si je jako připomínku toho, co bylo.

"To jste vy, doktore? Japak jste na tom s dží dý pí ár?
"Éeee...."
"Nedělejte, že nevíte. Žádná data o pacientech ve vlastním počítači, jen na serveru. Počítač si zaheslujte. Odhlašujte se pokaždé, když odcházíte. Heslo měňte co tři měsíce."
"Víte, já..."
"Zprávy posílejte jen zazipované. Heslo ke zprávám neposílejte adresátovi z téže mailové adresy, napište SMS. Nedávejte dvěma adresátům stejná hesla. Nejlepší hesla jsou jednorázová. Nebo ty zprávy radši jen faxujte."
"Víte, já ale nejsem lidský doktor..."
"Á, už to mám. Vy nejste doktor, vy jste tenhle Doktor. No, tak mi řekněte, jak máte zabezpečená osobní data svých spolucestujících."

„Pamatuješ, co jsem ti říkal, když jsem tě najímal?“
„Řekl jsi toho spoustu. Nejsi zrovna nemluvný…“
„Pokud se tě někdo pokusí přetáhnout na svou stranu, přijď za mnou a já ti dám dvojnásobek. Ta nabídka pořád platí.“
„Tvůj otec mi nabízí urozenou manželku a hrad jako věno.“
„Hradů se mi momentálně trochu nedostává…“
„Škoda…“
Tyrion zvažoval své nevelké šance. Nedivil se, že Bronn není nadšený z představy souboje na život a na smrt s Horou. Přesto… zatím neodešel. Poslouchá. Vyčkává. Může být v hlubinách žoldácké duše cosi nečekaného?
„Možná ti můžu nabídnout něco lepšího,“ zkusil hru vabank. „Uznání a přátelství…“

Kočička má zítra narozeniny, proto jí Pejsek musí něco dát nebo s ní někam jít. Pejsek samozřejmě neví, tak se jde kouknout na televizi. Tam uvidí reklamu na "Kasíno u Míci", ti mají ten dobrý slogan "Buď vsaď všechno nebo nic". To je dobré, pomyslel si Pejsek, tam vyrazíme. Nazítří ráno Pejsek popřál Kočičce a řekl jí o Kasínu u Míci. Kočička zprvu odmítla (taky nehraje hazardní hry), ale pak si vzpomněla, že si musí pořídit novou televizi, tak souhlasila. A tak vyrazili (Kočička si vzala 109 kč a Pejsek 132 kč). Cesta nebyla zvláštní, jenom Pejsek našel dvě stovky.

Sklep opuštěného cihlového domku uprostřed Londýna, v němž kdysi zřídili základnu, po třech letech stále páchl plísní a zatuchlinou.
Black si uvařil kafe tak silné, že by probudilo mrtvolu, a nasypal do něj tolik cukru, že v něm stála lžíce.
Nesnášel ranní služby.
Ráno na štáb chodil jenom Snape.
A dnes přirozeně nevynechal.
„Heslo?“
„Skřivánek.“
„Jo, to teda jsi. Zasranej skřivan.“
Black otočil klíčem a zamířil zpátky do hlavní místnosti, ke své nedopité kávě.
Snape ho následoval.
„Nebudu tě zdržovat, jen tu nechám vzkaz pro Brumbála.“
Zastrčil ruličku pergamenu do přihrádky s došlou poštou.
„Je šifrovaný,“ dodal chladně. „Pro jistotu.“

Žabí maminka poprosila Žabáčka, aby uklidil hračky.
"Proč mám zase uklízet za mrňata?" rozohňoval se skokánek.
"Protože pulci ještě nemají pořádné nožky, aby po sobě hračky uklízeli," odsekla maminka.
"Už jsou mi tři měsíce, to bych se měl spíš zamilovávat do Kuněk, než uklízet po nedomrlatech," mudroval si pod bradavice.
Otočil se a vyskočil z chaloupky.
Venku ho chytila ruka.
"Ty jsi žabí princ?" zeptala se budoucí panovnice.
"Kvák," odvětil Žábáček se srdcem až v plicích.
"Tak to zkusíme, princezně nemůžeš odporovat," odvětila kráska a políbila ho.
Žabáček odskákal zpátky do chaloupky a hororový zážitek si nechal navždy pro sebe.

Zed s Paulem stáli před rozcestícm se sochou a váhali zda přijmout její nabídku. Evidetně ani jeden z nich to rozhodnutí nechtěl udělat.
„Můžete jít dál, možná dojdete klidu, možná budete bloudit na věky věků, co víc se může stát?“ Po otázce sochy následovalo hrobové ticho.
„Dobrá tedy, vyslechneme hádanku“ řekl Zed po chvíli.
„Pokud tři samičky Shatheka nakladou každá tři vejce, kolik bude živých tvorů v Ǘdolí koncem dalšího roku?“ zeptala se socha.
„To je ale blbá otázka!“ osočil se Paul. „Mají vůbec Shathekové vejce?“ otočil se na Zeda.
„Víš, že vlastně ani nevím?“ odvětil Zed.
„Máte pět minut!“