DMD č. 27. pro 27. 4. 2018. Téma: Bez připojení

„Jsou tři ráno. Všichni šli spát. Teda, všichni kromě hlídek a možná pár lidí vystresovaných událostmi posledních dnů, vlastně let. Znáš to, takový ti, co se budí z nočních můr, nebo to vydrží táhnout celou noc, dokud jim Maxine něco nedá. Ještěže neví, že jsem tady, jinak by mi přišla něco píchnout.
Už jsme takové situace zažili. Pořád si to opakuju. Kanibalové, hladoví lvi, banditi, Downtown Abbey nebo ta mise, kdy jsme tě poslali pro deskovky.“ (Nervózní smích.)
„Na takhle dlouho jsme signál ještě neztratili… Ale ty si přece umíš poradit.“
(Dlouhá odmlka.)
„Vrať se, Pětko. Prosím. Hrozně mi chybíš.“

Hnalas mě pro vodu a teď nevíš co s tím, viď.
Nohy vobě dolů, na druhou stranu, než je hlava, přece. Ruku za ucho nééé!
Pro starou vránu, hlavu hubou nahoru!
Děti, nedívejte se, tohle nedopadne dobře! (zakrývá vráňatům oči)
Dyť mu to montuje… neee, nekoukejte!!!
Je divný. Myslím, že předtím vypadal líp.
Já bych ho tou živou radši nepolívala...
Já? Složit? Sama? Pusť mě k němu!
Hotovo.
Co řveš, princi? Že lidi nemaj ocas vzadu? Fakt ne? Jak, že se nepropojíte?
Víš co?
Máš princeznu, mečák a zbytky živý a mrtvý vody. Si to laskavě dodělejte sami. Reklamace neberem.

Bronzově zbarvený cop splývá přes kostkovanou košili k opasku záplatovaných maskáčů, šněrovací boty zjevně hodně pamatují. Kostnatý obličej a tvrdé vrásky okolo úst. Podivuhodně krásné medové oči.
„Slízáte se jak švábi na pivo,“ zubí se žena. „Radunka tvrdila, že přiběhnete cobydup!“
Pod Bořkem se div nepodlomí kolena nesmírnou úlevou.
„Vylez, Jirko,“ vydechne. Setřepe poslední pavučinky strachu. „Je to liška.“
Tuší, koho potkali. Matyldu Fuchsovou. Máminu tetu s pověstí samotářské podivínky zná z doslechu. Lidi prý nesnáší, vystačí si s liškami a lesním tichem. Raději nepátrat proč.
Dušený králík však chutná báječně, bylinkový čaj sládne na jazyku.
Zázrak jak na zavolanou.

"Kde je Tyros?" zeptala se jednoho klidného odpoledne Gwen.
Berek máchl rukou a pokračoval v konstrukci palné zbraně. Tyros stál nedaleko a koukal do údolí. Když Gwen přišla blíž, zaslechla, jak si mumlá:
"To bude průšvih. To si strašně odskáču."
"Co si odskáčeš?"
Tyros se otočil.
"Jak dlouho tu ještě budem, co myslíš?"
"Počítám... tři týdny... měsic..."
"Jsem mrtvý."
"Proč?"
"Mám rozehranou hru s Ordem. A Ninerem. A Fixerem."
"Neboj, nic ti neudělají. Až se vrátíme, dostanu vynadáno já. Od seržanta Skiraty. Že jsem nezařídila spojení i tady. A holonet. A že jsem mu nezavolala, že potřebujem pomoc."
Měla pravdu.

Celé Jižní Město se ocitlo bez elektrického proudu.
Jen pár zasvěcenců vědělo, kdo mohl za několikahodinový výpadek. Pracovník PRE při sepisování protokolu zapsal:
Při kopáčských pracech pro elektrické vedení do trafostanice došlo ke zkratu vysokonapěťového kabelu. Dotyčný romský pracovník na vysvětlenou uvedl:
„Kopám… kopám, cí boha, čierný koreň silný ako ruka! Tněm raz, tněm dva razy. Cí boha! Otvorilo sa peklo. Železný krompáč horel ako svieca. Naraz som oslepol. Dál nič neviem.“
Odpovědný pracovník řekl: Ačkoli bylo vydáno výslovné varování, že se v souběhu trasy nachází vysokonapěťový kabel, nepozorností kopáče došlo ke zkratu. Ke zranění ani ke smrtelnému úrazu nedošlo.

"Jsem zpět. Promiňte mi, že to tak trvalo. Objevily se nové skutečnosti," omlouval se Jindřich Jaroslavovi s Vraspírem.
"O Danielovi?!" vypálil Vraspír.
"Také. Bohužel jeho úkryt je pořád bez připojení k systému, stejně jako několik dalších útočišť. Potřebuji se vás teď na něco zeptat. Jednotlivě," zdůraznil velitel.
Vraspír beze slova opustil místnost.
"Jaroslave, co jsi slyšel, když se objevily ty údajné třešňové květy?" dostal Jaroslav stejnou otázku jako Marek.
"Nic. Kromě Vraspírových řečí. Ale viděl jsem záblesky. Takové ty skvrny, které vidíte, když se najednou zhasne. Modré světlo od toho rosolu. Pardon," odpověděl tázaný.
"V pořádku. Teď sem pošli Vraspíra."

//:V dnešním světě kompjůtrů, ju-trutrutrutrutrutru,
v dnešním světě kompjůtrů, ju-trutrutrutru.://
Pravdůůů má jenom kočičkááá,
pravdu má jenom kočička!"
To je téma! Hned mne napadla tahle příšerná odrhovačka, kterou mé děti vylepšily záměnou bouchačky za kočičku.
Dá se říct, že jsem půčák.
Půl mé osobnosti vítá všeliké připojení se svým blízkým i dalekým okolím.
Jak jinak bych mohla celý duben okukovat sosáky a vymýšlet a psát a pak číst a komentovat. Že áno.
Ale mám i druhou tvář. Po příchodu z práce odhodím mobil a vytahuji jej až s potřebou budíku.
A co teprve prázdniny. Kouzelná svoboda.
"Uživatel je nedostupný" tů-tů-tů-tů-tů...

Vyvolávat démony bez připojení k pentagramu je extrémně nebezpečné. Proto zvolili jinou cestu. V bezpečí nejmenšího ochranného kruhu spoléhají na štěstí.
Démon se zjeví v oblaku černočerné tmy přímo za hranicí.
"Dohoda zněla jinak, smrtelníku." Zachrčí nelidský hlas. Viktor se prudce otočí od knihy, kterou vylovil z batohu. Jak si mohl nevšimnout? Jak sem démon mohl? Očima najde Česťu, ten se na něj nevesele usměje.
"Položils kruh přes magickou anomálii, cos čekal?"
Viktor chce odpovědět, ale démon ho umlčí mávnutím ruky. Čertova kazatelna se otřese, démonská magie ji destabilizuje.
"Na ně nemůžu. Chtěls ji. Pokud bude souhlasit, jsi volný. Zatím."

Život je jako lezení na skále.
Někdy to jde dobře a užíváte si to.
Někdy hůř, cesta trvá dlouho a vy ztrácíte odhodlání.
Někdy, to když prolézáte opravdu těžkým úsekem, i padáte.
Občas je poslední karabina kousek pod vámi, jen tak se zhoupnete a poučeni lezete dál. A pokud úsek nezvládnete napoprvé, zkusíte to zkrátka znovu.
Občas to ale tak lehké není. To když vás dole nikdo nejistí, nejste připojeni k lanu a jen čekáte, kdy přijde osudný pád na dno. Tehdy nastává peklo a každý krok se stává noční můrou. Nikomu bych tenhle pocit nepřála.
Prosím, jistěme se navzájem.

Přízrak ze zrcadla je skutečný. Až příliš. Petrova tvář mizí pod pláštěm krve. Špatně namířený vztek.
„Nech ho,“ hlesne Olena.
Přízrak ze zrcadla sebou trhne a rozběhne se k ní. Dva kroky. Míjí Libora. Dá mu pěstí na solar a povolí kouzlo.
Natáhne zakrvácenou ruku k Oleně. „Pojď,“ řekne. Obejme ji kolem pasu. „Podívej se do zpětného zrcátka, Princezno.“
Jeho sestřenice vypadá vyděšeně od chvíle, kdy spatřila Olenu.
„Tak dobře,“ řekne potom. „Na výrobu protijedu není čas. Je odpojená od své vlastní magie, takže ta jí nepomůže. Musíme to nechat proběhnout a léčit příznaky. Takže mi tady nehysterči a vypadni.“