DMD č. 27. pro 27. 4. 2018. Téma: Bez připojení

Je den.
Prašné šero se rozplizlo do kanceláří bez zářivek. Zbytky očipovaných lidí klopýtají do světa nefunkčními automatickými dveřmi.
Kulky slunečních paprsků buší do skel.
Motýli objednávek, faktur, kalendářů, blahopřání, kondolencí, účtenek poletují divoce vzduchem: papírnictví hmyzu, zalitého v betonu.
Schody plné odkopnutých, ztracených lodiček - konfety červené, modré, zelené, žluté, nude. Ženy hluché, slepé, bosé, nahé, mrtvé.
Šedovlasý úředník stojí u okna. Notebook volným pádem propustil ze svých služeb, mobilní telefon mu shořel.
Roztahuje křídla a ve stopách zpřetrhaného wifi signálu letí do bouře.
Letadlo vpisuje do oblaků trosek písmena WORLD TRADE CENTER.
Skoro jako kdyby byl šťastný...
Volný...
Offline.

Na prvom pekelnom poschodí je limbo, tu duše večne blúdia v svojich sociálnych bublinách.
Na druhom poschodí je hriech závislosti na jednej službe. Google dáva náhodné výsledky. Iné vyhľadávače nefungujú.
Na treťom poschodí sa lieči závislosť na sociálnych sieťach. Všetko sa dá vybaviť len cez sociálne siete. Nemáte na ne prístup.
Na štvrtom poschodí sa postihuje negramotnosť. Musíte pracovať iba s textovým terminálom. V Gentoo.
Na piatom poschodí sa trestá zneužitie údajov. Jeho obyvatelia sú ukrytí za pekelným firewallom. Každý ich krok monitorujú démoni, 24 / 7.
Na poslednom, šiestom poschodí, nešťastníci zabudli zaplatiť faktúru ich internetovému poskytovateľovi. Trest je jasný.

“Takže keriakt nemůže fungovat bez připojení druhého?” zajímala se Thémi.
Přitakal. “Je to nejcennější, co mám,” dodal a pohladil knihu v šeříkové vazbě, kterou mu rodiče svěřili před svou poslední cestou na jih. “Můj klíč k budoucnosti.”
“Chceš se vrátit do Rifasu? I když vrátit… nikdys tam nebyl.”
Chvíli mlčel. “To neznamená, že nemám v srdci touhu zemi svých rodičů spatřit,” řekl zastřeně, “že nemám touhu náležet, kam je mi původem určeno.”
“A jiné touhy, Eyssale? Jiné touhy máš?”
Upřel na ni planoucí pohled. “Mám!”
Pousmála se. “Tak mne, pro všechno na světě, pořád neopouštěj! Už mne nebaví čekat.”
Pochopil.

Vyšlo to. Severinovi se podařilo vylákat Thornvalda na vybrané měkké místo a strhnout ho do Ohně. Ayre hleděl do Mandaly, napjatě sledoval každý pohyb soupeřů, každou nástrahu elementu. Karen svírala obrubu, zírala za stromy mihotající se střídavě plameny a záplavou květů a naslouchala.
Otec Whiting jenom viděl nejbližší stromy. Nic víc.
Nad korunami v Mandale se rozklenula duha. Ayre se ostře, sykavě nadechl, předklonil se a zaťal pěsti.
Opat zavřel oči. Představil si nejsložitější moteto, které znal, to, které tvoří nerozpletitelnou síť, to čtyřicetihlasé, a začal šeptat jednu z jeho melodií.
"Spem in alium numquam habui praeter in te, Deus..."

Lešenie vedľa múrov kostola je zapratané kameňmi, vedrami s vodou a maltou, kelňami, žufankami a špachtľami. Uprostred zdanlivého chaosu spolu s ďalšími dievčatami špárujem diery medzi kameňmi.
„Aký je dnes deň?“ spýta sa náhle Amilla.
Pokúsim sa počítať dni v hlave, ale čas človeku plynie inak mimo každodennej rutiny. Netuším dokonca ani koľko je hodín, hoci podľa pripekania slnka by mohlo byť okolo poludnia.
„Načo to chceš vedieť?“ zahováram.
„No, koľko času nám ešte ostáva,“ vysvetľuje Amilla. „Vieš... mne sa do budúcnosti vrátiť nechce.“
„Je to tam divné,“ súhlasím s ňou.
Život pripojený na internet mi zrazu pripadá strašne cudzí.

„Poslouchej mě,“ natahuje Zina noční košili, „schováš se do šatníku a nevylezeš odtamtud, dokud návštěva neodejde! Nesmí se nikdo dozvědět, rozumíš?! Moc bychom ublížili hodným lidem... I kdyby ses měl počurat! Slib mi to!“
„Slibuju. Čestný chartistický!“
Nasoukám se, zavře za sebou.
Slyším zdušený výkřik? Je to halas boje?
„Ty děvko!“ křičí někdo?
Slibuju. Čestný chartistický!
Nesmím se prozradit, přísahal jsem!
Nebo se prachsprostě bojím?
Dokážu popsat, zpětně, když vím, co se stalo, své pravé pohnutky?
Práskly dveře, až potom, propocený, jsem vylezl. Zina ležela v bezvědomí v předsíni, zmlácená a ostříhaná.
Deníkový záznam M. B. z 13. 10. 1981

Tony přemýšlí o věcech v termínech mechaniky.
Pokud něco poškodí, musí to dát zase do pořádku. Poškozené součástky opravit, zničené vyměnit. Potrhané dráty znovu spájet dohromady, přidat ty správné odpory, aby se náboj dostal až k procesoru. Možná přidat další funkce, zlepšit výkon.
Při správném pohledu je tělo jenom další stroj. Poškozené se dá opravit, zničené vyměnit. Doteky, pocity, myšlenky jsou elektrické výboje na cestě do procesoru.
Pár kousků mědi na správných místech propojí poškozenou páteř. Elektrické výboje zase procházejí mezi nohama a hlavou. Vylepšit, pokud mu to dovolí.
Byla to jeho vina, takže musí zase dát všechno do pořádku.

David byl ztracený, zmatený. V koncích.
Nejen, že byl beze slov - byl tak, protože ho Bartoloměj, kterého se kradmo snažil rozmluvit a se kterým si už pár týdnů vyměňovali stydlivé pohledy, prostě zničehonic políbil. Pak se Bartoloměj stáhl, prostě Davida ignoroval, téměř před ním s děsem v očích utíkal (ten děs si David jen představoval, Barťa se na něj ani nepodíval).
David teď nemohl mluvit, nemohl nikomu nic říct--
Přišel si, že s Bartolomějem - s nikým - nedokázal navázat kontakt.
Ale s Bartolomějem si potřebovali promluvit, alespoň, aby uvedli věci na pravou míru.
Ale s piány v krku asi jen těžko.

Ivan zaběhnul pro lékárničku a jal se ošetřovat pokousaného Dimitrije. Zvládl zastavit krvácení, ale Dimitrij už ztratil docela dost krve.
Dokončili stan a uložili Dimitrije do něj. Ivan šel hledat vysílačku. Složil anténu, nastavil kanál a odvysílal testovací šifrovanou zprávu: „Ivan Vasiliev základně, slyšíme se?“
Chvíli čekal na odpověď, ale nic. Zkontroloval anténu a nastavení vysílačky, ale nenašel žádnou viditelnou chybu. Znovu odvysílal: „Ivan Vasiliev základně, slyšíme se? Máme těžce raněného, žádáme o povolení ukončit operaci.“
Po několika dalších pokusech to vzdal a šel do stanu za Dimitrijem. „Nemohu nijak kontaktovat základnu, pane. Vrátíme se?“
„Ani omylem ..." zahuhlal nesrozumitelně Dimitrij.

Teddy vztekle praští do klávesnice. Severus se sice už dávno postaral o elektronické spojení Bradavic se světem, ale na hradě bylo prostě až příliš mnoho magie. Připojení kolabovalo každou chvíli. Díky tomu se mu už tři dny nepovedlo odeslat Megan mail. A co horšího, nedostal žádnou zprávu od ní.
Vtom na okno zaťuká známá sova. Usměje se. Podrbe ji na hlavě, odmění kusem slaniny, sundá z nožky pergamen, uhladí ho a začne číst: Drahý Teddy,...
Po desátém přečtení napíše odpověď a dopis pečlivě uloží do kapsy. Večer se k němu ještě určitě vrátí. Stará dobrá pošta má něco do sebe.