DMD č. 27. pro 27. 4. 2018. Téma: Bez připojení

Pohany počat znal neznal Reprobus své meze, vysoký a mohutný hledal nejmocnějšího, komu by sloužil: ani ďábel, tohle všechno je moje!, neshledán dost náležitý, vždyť podivně bojí se protnuté horizontály s vertikálou, sebemenší; poustevníku, poraď, chimérám neholduji; nasměrován, přenášel obr přes řeku, tlusté, vypínavé, mocné, až na ramenou lidské mládě, těžkneš mi, lehký náklade, nesu na ramenou všechnu tíhu světa, dí dítě, když se nepřipojíš, neuneseš nic! Titán topě se uprostřed vod, zpokorní před nepochopitelným a kývne, dotykem dětské ruky zazelená obrova hůl, opři svou sílu o milost a nosičem Krista, Kryštofem, budiž! I stal se jím, sťat posléze, jedno.

„Kdo nezaseje na hlavě své,“ děly pomněnky pod pampeliškami, „nenávidí přírodu a lidstvo!“
Vidouc, že jsem zpozdilý, zíraje jinam, rozepnula kalhoty a ukázala bodláčí: „Jsem ortodoxní.“
Obolavělý, vyhnán, plešatý oportunista, ptal jsem se holohlavých: „Není venkovcem jedno?“
„Je vidět,“ pokyvovali koleny, „žes indoktrinován! Kdo se nevyholí, pod semením zhyne!“
„Já mám rád,“ věřím v pochopení, „svá šedivá křídla u uší!“
„Tady jde o tradici,“ vědí, „když se nepřipojíš, zrazuješ přírodu a lidstvo!“
Nechci nikoho nenávidět ani zrazovat.
Chvíli jsem vysadil na půlku hlavy růže, druhou zbavil žiletkou poslední šediny.
Nenáviděn o to víc.
Vrátil jsem se do před, k vikingovi.

Jeden syn a dvě velké možnosti. Oženit to nemluvně s Kazimírovnou, nebo ho zasnoubit Erzebet z Uher? Která koruna víc posílí české království, polská či uherská? Král zvažoval a zvažoval. Zvažoval dlouho a stal se vdovcem. Dilema vyřešeno, polská sirota českému králi, uherská českému korunnímu princi.
A byla svatba a byly zásnuby. Království rostlo, rostly i spory a problémy. Polská princezna se záhy stala i českou vdovou. Korunní princ byl nový král, král tří zemí. A všechny koruny začal ztrácet.
Přemlouvali všichni, že Erzebet přinese věnem celé Uhry. Ale mladý král si vybral Fialku z Těšína. A nepřipojilo se nic.

Odhalení se velmistra Phillishachtera způsobilo ve vojsku pozdvižení.
O tomto muži kolovali v Elwingilu divoké zkazky.
Situaci uklidnil až velmistr Dalmma Querran, velitel Universitního pluku.
"Byl jsem u toho, když tenkrát předstoupil před krále a nabídl pomoc v boji. Spojenec, jakého by málokdo čekal, ale dávalo to smysl - i sám velký šéf temných prohlásil Trinerona za renegáta. Mysleli jsme, je to jen propaganda, ale co když ne. Král jeho nabídku přijal, vymínil si ale slib, že veškeré akce budou prováděny v skrytu."
Večer po vyhrané bitvě se táborem vítězů nesla zpráva, že Elwingilští pentagramisté a awagrothisté stojí na jejich straně.

Od: Kancelář Vrchního rady c. k. Státních drah (k. k. privilegierte österreichische Staatseisenbahn-Gesellschaft)
Věc: Posouzení a navrhnutí opatření k zamezení ztrátám při provozu společnosti c. k. státní dráhy.
Vzhledem k nehodám v posledních letech, jichž majetková škoda v souhrnu plných 12000 říšských zlatých činí, k zamezení výdajů dalších rozhodla se Kancelář Vrchního rady následující opatření učiniti.
Pečlivým šetřením a zkoumáním zjištěno bylo, že při nehodách železničních jest nejvíce ohrožen poslední vagón vlaku. Když vlak více poškozen, na tomto vagonu vždy škoda nejvyšší bývá.
Rozhodnutí: Tímto závazně přikazujeme, aby poslední vagon vlaku připojován nebyl, a to za nižádných okolností a situací.

„Já byl včera celý vodpoledne venku!“
„Ty vole, to nic není, já byl s našima na horách a venku sem musel bejt celej den! A ještě mě nutili CHODIT!“
„Voba ste volové, páč nejvíc hustej je muj bráchanec. Normálně ho poslali na ňákej tábor. Dva tejdny v úplný divočině. Ty vole, ale voni nebyli v hotelu. Voni spali ve stanech!“
„Kecáš, vole.“
„Nekecám. A v těch stanech nebyla elektrika. Nebyla tam kuchařka, dokonce ani kuchyně. Vařili si sami na vohýnku.“
„To bych dal taky.“
„Nedal, vole. Víš totiž, co tam nebylo? Wifina!“
„A přežil?“
„Se mu to dokonce líbilo, vole.“

Na dveře počítačového sálu zlehka zaklepal docent Kleczek.
"Ondřeji, prosím, potřeboval bych pomoci s odesláním e-mailu. Pokud uvážíte, že na to máte čas a že kvůli tomu nevyhodíme tisíc korun zbytečně."
"Kam to bude, pane docente?"
"Do Amsterodamu. Výsledky včerejších pozorování, bez připojení, normální poštou by šly týden. Takhle na ně dneska naváží, protože posílám souřadnice. Škoda, že zatím neodešleme fotky. To se určitě časem zlepší."
"Pane profesore, jaktože víte o internetu víc než mladší kolegové?"
"Považuji ho za technologii budoucnosti, i když je v něm zatím zmatek. A navíc, ve svém věku si už nemohu dovolit neučit se rychle."

Zůstal sám. Viktor daleko, za sedmero horami a sedmero řekami.
„Musíš odjet?“
Samozřejmě, že musí odjet, blázne, je to svatební cesta.
„Budeme ve spojení?“
To neslíbil, bude se věnovat své ženě.
„Je to dlouhých čtrnáct dní, nevydržím bez tebe.“
Noc před odletem ho Viktor tvrdě pomiloval. Prý aby si na něj vzpomněl, kdykoliv usedne ke snídani, na lavičku, na svou postel. Jakub doufal, že ta sladká bolest vydrží do konce života.
Dorazil jediný pohled, který jako první ukořistila matka. Četla: „Zdravíme do Lhotky! Máme se náramně, doma budeme vyprávět. Když se poštěstí, přivezeme vám z Kostariky vnouče. PS: Pozdravujte Kubu.“

"Vraspíre, co jsi slyšel, když se objevily kvantové květy?" upravil Jindřich dotaz.
"Víš, že mám synestezii, takže barvy. Trhaný tunel ječel v rudé, ještěřičky padaly v záplavě bílého křiku, Danielova rosnička kvákala hráškově zelenou. Plech se trhal krví... Kaleidoskop zvuků skončil až v rosolu. Můžu ti to ukázat," nabídl Vraspír a odhalil spánky. Jindřich na ně přitiskl elektrody přístroje na snímání myšlenkových otisků.
Při přidávání otisku do systému, zkontroloval Jindřich Danielův úkryt. Byl stále hluchý. Neveselé myšlenky přerušilo zaklepání na dveře.
"Dále," vyzval Jindřich návštěvníka.
Vešel Josef následovaný Jaroslavem.
"Živý," oznámil, ale netvářil se šťastně.
Vraspír objal Jaroslava.
Jindřich strnul.

Když jsem byla doma, bylo jen málo dnů, které bych netrávila online na počítači. Patřilo to k mému životu a nejspíš bych o sobě mohla říct, že jsem byla závislá.
V Aldormě neznali elektřinu a počítač pro ně byl nejspíš hudbou budoucnosti. Ale tady mi to nechybělo. Užívala jsem si dnů, které jsem trávila venku, rozhovorů, které jsem vedla i lidí a zvířat. Ačkoliv se lidi museli ohánět, aby se uživili a život zde byl skromný, rozhodně nebyl tak hektický, jak jsem ho znala já.
Život bez připojení i jiných moderních vynálezů byl relaxací pro duši, když jsem neřešila obživu.