DMD č. 25 pro 25. 4. 2011 Téma: Čichni si!

Fandom: HP
Vhodil do kotlíku poslední přísadu, třikrát proti směru zamíchal a trochu rozechvělými prsty nalil růžový lektvar do připravené broušené lahvičky. Tak za tohle musí dostat minimálně podtržené véčko.
„Co jsi vyráběl?“ naklonila se k němu Lily a zamyšleně nakrabatila čelo. „Celou dobu tady cítím rozkvetlé jabloně, vanilkovou zmrzlinu a horký letní vzduch.“
„Amorův šíp. Každému voní podle toho, co ho nejvíc přitahuje,“ usmál se.
„Vážně? A jak voní tobě?“
„Nevím.“
„Tak si čichni.“
„Ne. Už je to v lahvičce.“
Nikdy by nepřiznal, že uplynulé dvě hodiny vdechoval omamnou vůni Lilyina květinového šampónu, Lilyina pleťového mléka a Lilyina lesku na rty.

Fandom: HP
Poznámka: Vlastně je to takové shrnutí této povídky:
http://www.leporelo.estranky.cz/clanky/drabble-darky/pisen-v-musli.html
*
První závan ucítí, sotva se v Sydney vymotají z letiště. Snad se jí smysly začínají vracet, snad poprvé po mnoha dnech začíná něco cítit.
Vůně rozměklé půdy po dešti. Vůně cizího pokoje, cizího povlečení.
Vůně písku z pláže. Vůně mušle a Lenčiných vlasů. Vůně slz.
Rozčeše si vlasy slepené solí. Vůně moře. Vůně staré knihy. Vůně vína z Hunter valley. Chuť léta a vůně letní noci.
Pevně sevře papírek s adresou. Vůně nervozity. Studené ruce a sucho v puse. Vůně naděje.
Vůně natřených okenic a právě upečeného chleba. Vůně anglického čaje.
Hermiona se usměje.
Vůně Austrálie, vůně domova.
Vůně života.

Vůně táborového ohně, vůně prérie, vůně dobrodružství. Tisíc a jedna vůně, která táhla mladé muže na Západ.
Vůně, které donutily mladého ‚Šarlího‘ vyzbrojit se hned dvěma puškami a vsednout na koně.
„Greenhorn“, smál se mu Sam Hawkins, ale myslel to dobře.
Učil ho ty vůně jednu od druhé rozeznávat.
Stádo bizonů, pase se, asi půl kilometru odtud.
Tohle je stádo mustangů, které se žene z blízké hory.
Takhle je cítit čerstvý medvědí trus.
Takhle voní indiánský kalumet.
A takhle obřad sbratření.
Ale ‚greenhorn‘ se brzy naučil rozeznávat ještě několik pachů, které se naučil nenávidět – pach zbabělosti, zrady, útlaku a smrti.
Fandom: Vinnetou (vynahrazuju si svou absenci u Posledního výstřelu)

fandom: Rychlé šípy
poznámka: Za tohle se spíš stydím, ale prostě docházejí nápady i síly…
--------------------------------------------------------------------------
Jindra stál u zdi. Ruce mu drželi, nemohl se hnout.
„Tak, čmuchale, co tu pohledáváš?“ vyptával se velitel a špendlík v klopě mu výhružně zablýskl.
„Nic, vážně. Spletl jsem si ulici, nechtěl jsem sem…“
„Čuchni si,“ přidržel mu stínadelský pěst pod nosem. „Víš, co se stane těm, kdo se „ztratí“?“
Vtom se stalo několik věcí najednou, ale Jindra z nich mnoho nepostřehl, protože mu někdo přehodil pytel přes hlavu a táhl ho pryč. Proplétali se uličkami, klopýtal, ale pytel mu sundat nedovolili, dokud nezastavili. Když konečně prohlédl, uviděl konejšivé kontury jejich klubovny. Nezmohl se na víc než na: „Díky, kluci!“

„Na stole jsou odvary z několika lektvarů. A já chci, abyste přišli, čuchli si a sdělili mi co je to za lektvar.“
„A dostaneme zase nějakou odměnu? Třeba Felis Felicis?“
„Ne. Dnes je to na známky.“ Poznamenal profesor Křiklan.
„Takže prosím. Tipy piště na papír, odevzdáte ho na konci hodiny.“ Sedl si za katedru a sledoval dění ve třídě.
„Čuchni si!“ Rozléhalo se všude.
Všechny byly jednoduché. Až na poslední.
O několik hodin později seděl ve svém kabinetu a opravoval papíry. Nikdo neměl poslední lektvar správně. Pak se zarazil.
Ponožky Severuse Snapea. Stálo na papíru.
„Do háje, kdo to poznal?“

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Otázka do publika - jak myslíte, že to voní v TARDIS?
Více méně byla šťastná. Takovým tím způsobem, kdy si nemáte na co stěžovat. Dny plynuly jeden za druhým a všechny byly v pořádku. Až na tu vůni. Sem tam ji ucítila. Venku na ulici. V zahradě. Jednou na ni zavanula z ledničky. Nahoře na kopci, když s dědečkem pozorovala hvězdy.
„Cítíš to?“ zeptala se tehdy.
„Co?“
„Tu vůni. Je taková… jako med s deštěm. A bronzová… Jako…“
… jako všechna místa, která nikdy neuvidím. Nedořekla to.
Dědeček k ní pomalu otočil hlavu a Donna měla najednou pocit, že kdyby dokázala zformulovat otázku, kterou cítila na jazyku, znal by na ni odpověď.

Jima probudilo řvaní poplachové sirény. S trhnutím se probudil do tmy. Ucítil zápach pálící se izolace.
Sakra!
Požár na lodi je noční můra všech kosmoplavců.
Naštěstí skafandr visel na správném místě; rychle se oblékl, popadl přilbu, nasadil si ji... a zase ji rychle serval a kýchal jako o život. Jerome, jeho spolubydlící, řval smíchy. Jim byl poslední, kdo mu zbýval do sbírky obětí kanadských žertíků. Ale imitace požárního poplachu, opalování kabelu zapalovačem a pepř v přilbě to změnily.
Jerome byl prostě veselý hoch.
To, že ho v příštím přístavu skupina neznámých útočníků nacpala do záchodu, musela být čistě jenom náhoda...

Jednoho letního odpoledne se Stařenka Oggová rozhodla, že zajde k Bábi Zlopočasné.
Do domu vstoupila bez zaklepání, zadním vchodem, jak měla ve zvyku. Jenomže hned ucítila nesnesitelný puch spáleniny.
Viníka zápachu našla v kuchyni. Na plotně stál hrnec se zuhelnatělými, neidentifikovatelnými zbytky čehosi.
„Esmé?“ Ticho.
Stařenka se vydala na průzkum do ložnice. Tušila, kolik uhodilo.
A skutečně. Bábi ležela na posteli a vypadala, že spí a nebo dokonce že je mrtvá. Stařenka ale věděla, že ani jedna varianta není pravda. Bábino vědomí určitě právě poletovalo někde daleko odtamtud.
„Esmé, nepřeháníš už to trochu?“ povzdechla si Stařenka, spíš sama pro sebe.

fandom: Miloslav Nevrlý - Karpatské hry
AN: posledná veta patrí uvedenému autorovi. Večná poklona a neskonalá úcta, Náčelníku
Zatvorené oči.
Nádych.
Výdych.
Cítim svieži jarný dážď. Je to chladivá zelená vôňa, ktorá ako manna padá na zem. Je plná energie, prináša stromom divokú radosť. A keďže sa nemôžu váľať po zemi a kričať, aspoň vypučia lístie.
Cítim, ako zhora na mraky svieti mesiac. To chladné strieborné svetlo vonia ako voda z prameňa.
Cítim sladkastý závan parfému. Prešla okolo mňa žena vo fialových šatách, dlhé čierne vlasy mala zopnuté kvetinou.
Cítim šumenie rieky, jej pramene a potoky. Múdrosť, ktorú cestou zozbierala. Nesie kamene aj rybky, konáre aj lodičky
Nádych.
Výdych.
Zatvorené oči.
Přičichni ke všemu, bratříčku, prožiješ krásnější život!

Upíří kuchař vídeňského hraběte měl mizerný den. Včera zjistil, že musí připravit hostinu o čtyřech chodech pro třicet upírů. V tom spěchu se mu nakonec povedlo sehnat dost panenské krve a dalších prvotřídních ingrediencí, ale pomocníci, kteří měli přijít ráno, stále nedorazili.
Nasupeně procházel kuchyní, míchal lehký rh negativní sorbet a kopal do věcí. Náhle se ve dveřích zjevila tři individua, ale jejich vzhledu nevěnoval kuchař pozornost a okamžitě je pověřil krájením rajčat.
„I když přišel věci sekat, nejdříve se musí zeptat. Jen takový lehčí kvíz – má tohleto správný říz?“ otázal se Edvin, načež kuchaři něžně nacpal česnek do nosu.