Knihy džunglí

Rudý květ tančí.
Tančí na hudbu skučení a vytí.
Dupe po čeniších, po hřbetech, praská do rytmu a zanechává za sebou stopu bolesti.
Bosá chodidla šustí na kameni Poradní skály, snědá kůže se rudě leskne. To Pán Rudého květu tančí se svým služebníkem.
A my musíme tančit s nimi.
Tančíme a zpíváme jim.
Ušetři své věrné, Pane Rudého květu!
Vyslyš prosbu Mrtvého vlka, Pane Rudého květu!
Co se ti leskne ve tváři, Pane? Je to pot?
Pane?
Bratříčku?
Dívali se dobře, ó vlci. Dobře se dívali.
Co měli v srdci?
Nezapomenou,
kvetli-li jednou a kvetli-li v noci,
hleď, Rudým květem...

Temnotou noci se rozléhal tygří řev a všichni obyvatelé džungle se raději skryli ve svých doupatech. Jen luňák Číl, který je s každým zadobře, se odvážil přilétnout blíž, aby zjistil, co se děje.
Tygřice křičela bolestí a vzteky. Jak mohla ona - nejsilnější v celé Séónijské džungli - porodit jedno mrtvé a jedno chromé mládě.
"Nikdy tě nepřijmou mezi sebe," pošeptala svému jedinému přeživšímu synovi a starostlivě ho olizovala. "Ale to nic, můj ubohý mrzáčku. To nevadí. Nepotřebuješ smečku jako oni. Jejich pohrdání tě naučí krutosti. Nenávist tě udrží na živu. Jednou se tě všichni budou bát. Jednou budeš pánem téhle džungle."

„Nuže?“ zeptala se Bílá kobra vyčkávajíc. „Stojí za to pro tenhle poklad zemřít?“
„Nerozumím ti. Je to studené, nedá se to jíst. Snad jen tahle věc,“ ukázal Mauglí na vykládaný ankus, „je zajímavá. Vezmu si ji a za odměnu ti nalovím nějaké dobré žáby, co říkáš?“
„Nepotřebuji jídlo. Sloužím svému pánovi, sloužím slávě velkého města. Nikdo živý se odsud nedostane.“
„Už zase blábolí,“ podotkl Mauglí směrem k velkému Ká. „Otče kober, říkám ti, že město není. Pojď, vezmu tě ven.“
Ale starý had nechtěl. Když mu Mauglí utekl, stočil se do klubíčka a slepýma očima zbožně hypnotizoval převzácné zlaté cetky.

Nemohli jste se dočkat, přiznejte to! Je tady váš věrný Tabákí, nebojte se. Nenecháme vlky vydechnout, neutají před námi nic! Tentokrát jsem byl na rozpacích, mohu-li s takovou informací na veřejnost, ale vem to sup.
Jakoby nestačilo, že Rákšasí si sama není jistá, které vlče má s kterým vlkem (důkaz: poslala mně do tygřího zadku, když jsem s ní o tom zapředl hovor), Akéla se sice k Šedákovi nezná, ale my víme své. A teď dokonce, považte dotáhla do doupěte člověčí mládě!!! Klaďme si otázku: jak to, že to Rákšasí prošlo?! Co za tím je??
Dusno bylo v Seónijské pahorkatině...

Potemnělá scéna představuje hustou džungli, v pozadí zní zpěv ptáků a skřeky noční zvěře.
V popředí leží čerstvě skolená kořist.
AKÉLA (velitelským tónem):
Ke mně, vlci! Přišel čas
K hostině zve luňákův hlas
pojďte všichni sem!
Na scénu vbíhají mladá vlčata, která ještě nikdy nebyla na lovu. S nimi i malý Mauglí.
MAUGLÍ A VLČATA (s podivem):
Co je to, Akélo, tady za věc?
Vždyť to byl bratříček – mladý srnec!
Zvečera běhal tu jako my!
Teď si ho máme dát k snídani?
Vlčata a Mauglí se tváří zmateně. Na scénu vbíhá Baghíra a usazuje se na větvi.
AKÉLA (důrazně):
Už je čas, abyste, vlčata, poznala
pravdu o naší hrdém rodu,
nemůžem jenom trávu žvýkat,
nemůžem jenom srkat vodu!
BAGHÍRA:
To je pravda! Někteří jsou lovci, a někteří jsou loveni - tak zní zákon džungle! Musíte se dozvědět pravdu!
AKÉLA (trpělivě):
Pravda je krutá, tak jak každá
vlčice brání krutě mladé,
krásná je ve svém hněvu.
Poctivý lov – to není vražda
To řeknu bez projevů.
I z vás tak jednou budou vlci
se smečkou běžte každý nov
když prvně vlče v krvi tlamu smočí
já zvolám hrdě – Dobrý lov!
Z povzdálí celá vlčí smečka i Baghíra sborem opakují:
Dobrý lov! Dobrý lov!

Lov.
Radost a uspokojení, které mu obvykle přinášel, zmizelo s deštěm. Ale vzrušení, touha po kořisti, odhodlání zůstalo. Jen málo předčí v životě šelmy vůni čerstvé stopy.
Vyhládlý a unavený uháněl vpřed.
Šelmy tvrdí, že nejkrásnější na lovu je to, že se zapomíná. Jakmile složíš svou kořist, touha pomalu umlkne a nepropukne, dokud jsi sytý. Kdybys nezapomínal na slast lovu, neustal bys, dokud bys neulovil vše živé.
Ale on nezapomínal. Proto mnohdy lovil více, než musel.
Bylo to k ničemu. Touha byla nenasytná.
Vyběhl z houštin a zaklel. Byl u Vaingangy.
Ani velký Šér Chán se neodváží porušit Vodní příměří.

Běželi už dva dny a dvě noci, letěli po stopě. Po krvavé stopě.
Předevčírem měli dobrý lov, vlčici s mláďaty. Ale pak mezi ně vtrhnul on, Vontola, jako pomstychtivý démon. Bojoval zuřivě, tři z nich zabil, ale nakonec před nimi musel utéct, zmrzačený.
Zuřili, hnali se za ním, za krví, za pomstou. Daleko, předaleko od svých lovišť na jihu.
***
"Kdo vám dovolil přijít?" ozvalo se náhle shora. "Vraťte se zpátky, vy rezaví psi, s chlupy mezi prsty."
"Žádná nahá opice nám nebude rozkazovat! Všechny džungle jsou naše!"
"Nechce se vám? Tak dobrá, jen pojďte za mnou, naučím vás velké moudrosti."

Jsme v bezpečí, v našich peleších. Náš přítel není rád, ale musí nás naučit vyrábět přístřešky do deště. Potřebujeme...
Co? Ta zatracená černá kočka? Odvážila se až sem? Bijte ji, na ní. Nás je stokrát víc. To mládě hoďte do studny. Ať si pohraje s Jedovatým národem. Potom si ho najdeme.
A ten vypelichaný starý bručoun je tu taky? Zaženeme je oba! Trhejte! Kousejte! Škrábejte!
Podívejte, utíkají. Ta kočka skočila přímo do jezírka. Ať se vykoupe, třeba bude vonět. A tomu druhému pořádně vyprašte kožich. Vítězství bude naš-
UTÍKEJTE, zachraň se kdo můžeš, je tu náš pán, náš nelítostný Ká.

Šer Chán běžel džunglí, rozhlížeje se po kořisti. Věděl, že se před ním třesou všechny zvířata, malé i velké, proto našlapoval tiše, a pečlivě se rozhlížel, aby zahlédl jakýkoliv pohyb.
Proto byl nesmírně překvapen, když před sebou najednou spatřil divokého bůvola, jak stojí zpola zakrytí listím, a klidně se na něj dívá.
"Sněz mě," řekl mu bůvol, a dál na něj hleděl klidným pohledem.
Šer Chán se pečlivě rozhlédl kolem sebe.
"Je to past, že?"
"Ale ne," odpověděl mu bůvol, "Jsem starý, starší než kdokoliv z mého stáda. Už jsem zažil příliš mnoho jar. Sněz mě, a ostatní dnes ušetři."

Nakonec sám nevěděl, jestli je víc člověk nebo vlk. V džungli se cítil doma; volné nebe nad hlavou a kyprá hlína pod nohama ho uklidňovaly. Stísněnost lidských chatrčí děsila.
Po čase ho ale vyhnali všichni – ti z džungle i ti z vesnice. A možná to mu konečně pomohlo zjistit, kdo vlastně doopravdy je – je Mauglí, nic víc, a nic méně.
A když si Šér Chán přišel pro pomstu, zabíjel jako Mauglí – chytře jako člověk, ale s tvrdou nesmiřitelnotí džungle.
Vrátil se na poradní skálu vítězně oděn v jeho kůži. Tam ji také zanechal. Hřála, ale nelíbil se mu její pach.