Lunesikurdska následnická krize

Současnost…

Lázeň byla pro Floriana obrovským zklamáním. Chtěl vynaložit veškeré své úsilí, aby vyzískal od mága pár něžností oplátkou za svoji péči… Jenže jakmile dorazili kurdiští princové, už to nebylo tak docela možné. Po publiku zrovna netoužil.
Lucretias byl za společnost dalších lidí rád. Takto mohl nabrat zpět ztracenou vyrovnanost.
A když pak dorazil Quintillus atmosféra zhoustla ještě trochu jiným způsobem. Usedl v jednom z čel bazénu a propaloval Caesonia nevlídným pohledem. Korunní princ Kurdisu a se ošil a uhnul pohledem.
Konečně jim Luc porozuměl.
Nejen, že měli málo času v přítomnosti. Ale byli spoutáni i minulostí stejně jako on…

O rok dříve…

Onoho krásného letního odpoledne Caesonius ještě netušil, že bude později toho večera psát smutnou báseň o rubáši lásky.
Ne, v tu chvíli byl ještě šťastný a zamilovaný. Snil o tom, že už brzy bude smět vystoupit ze stínu a veřejně přiznat, že je milencem korunního prince Ilunské říše. Mezi prsty přetáčel Quintillův zlatý kroužek ve tvaru hadího těla a sám pro sebe se zamilovaně usmíval. Nesměl ho nosit veřejně, proto jej ukrýval na prsou. Nosil ho na řetízku kolem krku, jako svůj poklad.
Už brzy…
Z tohoto snu jej však Quin mínil na jejich odpolední schůzce probudit…

Když Lucretiu Demetriovi přišel sluha oznámit, že jej pán Florian očekává, vstupoval právě správce paláce do příjemně teplé vody v prostorném bazénu.
Mágovi se vůbec nechtělo vyslyšet pozvání, ale nedostal doopravdy na výběr. A tak nakonec seděli v bazénku oba. Hezky proti sobě přes celou šíř vodní plochy.
Kočkovali se. Jiskřilo to mezi nimi, i když si to mág odmítal připustit. A když už by mohl Florianus zkusit Luca políbit, vstoupili sovnitř princové Caesonius a Sekundus. Nedlouho poté se připojil i Quintillus…
„Jednou za sto let mám v lázni milou společnost a stane se tohle!“ povzdechl si Florian v duchu.

Quintillovi nebylo do řeči, ani do žádné činnosti. Epria se stále snažila celou situací pokud možno odmítnout a chtěla se vrátit domů. Unavovalo ho ji neustále vysvětlovat, že to udělat nemůže. Nejen, že jí to nepožehná on, ale nepustí ji ani stráže.
A ještě si Caesonius dovolí mu říkat, jak by s ní měl jednat! Zrovna Caes, který nezvládá ani své vlastní sourozence!
Kdyby mu alespoň ráčil vrátit prsten... Měl rok na to, aby ho nalezl. Jak se asi může Quin zasnoubit bez svého prstenu?
Stál sám v tomhle blázinci plném sebestředných lidí a připadalo mu, že je vše marné.

OBRÁZEK Č.1
Lucretias vchází do lázní, kde už vyčkává Florianus.
Floriasnu: "Jen pojďte, mocný Demetrie, snad se mne nebojít..."

OBRÁZEK Č.2
Florianus se na Lucretia usmívá.

OBRÁZEK Č.3
Lucretias se mračí

OBRÁZEK Č.4
Lucretias se otočil podél bazénu, vykročil a převrhl lahvičku se vzácným aromatickým kořením.
Florianus: "Ne!To bylo vzácné aroma až z Varny!"

Nebylo to poprvé, kdy spolu mág a jeho Krystal hráli hru „kdo koho víc potřebuje“. A stejně jako v jiných takových chvílích, i dnes odmítal mladý mág ustoupit, dokud to nebude skutečně nezbytné…
I tak ho však tato situace poněkud frustrovala.
Jistě, že měl jeho spolužitel pravdu a Claudius už měl na rozmyšlenou času víc než dost. Ale copak ho mohl úplně odříznout? Nestál mu ani za to, aby své rozhodnutí vysvětlit…! Co udělal tak hrozného, že se musel zachovat právě takto?
Lucretias nevěděl, ale byl si jist, že to muselo být něco neodpustitelného. Proč by byl jinak takto zavržen?

Bylo po večeři. Mág Lucretias stál u okna. První den končil. Vyhlídka na ně mu však připadala chmurná.
Celé odpoledne strávili kralevici více méně každý zvlášť. Celková atmosféra v Egnatianě paláci připomínala tuhé zimy jeho domoviny.
Lucretias je pozoroval. Musel si držet přehled.
Ovšem zatím se nezdálo, že by se chystaly zásnuby. Po tom co viděl a slyšel na obědě by je nejraději všechny profackoval: „HALÓ! Na vašich bedrech leží osudy vašich království a poddaných! Tak kdo se s kým zasnoubí? Kdo chce být králem a královnou? Nehlaste se všichni!“ Jeho myšlenky ironií jen přetékaly. A Centaurius projistotu stále mlčel…

Netrvalo dlouho a byl čas k obědu. Tam zse pokoušel mág z kraleviců vymámit jejich názory. Bohužel neúspěšně.
Odpoledne trávil Dominius sám v Severním salónku. Měl samotu rád. Odmalička ho pořád někdo hlídal. Chůva, služebnictvo, stráže, někdo ze sourozenců, rodiče… Byla to otrava. A to všechno protože necítil bolest...
Mohlo by se zdát, že je to požehnání, ale to by byl omyl.
Nebyla to výhoda. Mohl si zlomit ruku, ale nic by necítil. Proto Longina zmiňovala, že by ho mohl kůň smrtelně ranit a on by to ani nepostřehl.
Bylo to jeho prokletí a zároveň nejstřeženější tajemství kurdisské královské rodiny...

Aby měli sourozenci klid, Dominius slíbil, že bude buď v pokoji, nebo v atriu. Longina se potom s Caesoniem odebrala do knihovny, kam původně mířila, aby si nějaký místní svazek vypůjčila.
Překvapilo ji, jak dobře je Egnatiin palác udržován. Nikde jakoby se nedokázal zakousnout zub času, žádná únava materiálu, vrzání pantů… nic.
Severní křídlo věnované mužům, jižní křídlo věnované ženám, východní společné prostory, prostorné atrium, altánek, stáje, obvodové zdi i samotná brána, to vše jakoby bylo vystřiženo z obrazu ze dne, kdy jej lidé prince Tertoria dostavili a princezna Egnatie do něj poprvé vkročila.
Vážně se musíme zasnoubit právě tady?

Longina položila bratrovi dlaně na ramena. Svýma skoro černýma očima, zářivýma jako nejjasnější hvězda se vpila do jeho hnědomodrých.
„Jsme zde od toho, abychom zajistili budoucnost. Když to nevyřešíme, přijde hladomor a náš lid zdecimuje. Pro ostatní země pak nebudeme žádnými soupeři. Přijdou a zaberou nás. Kurdis už nebude, rozumíš mi?“
Dominius zamrkal na srozuměnou.
„Z nás sedmi tedy jednoduše MUSÍ vzniknout pár!“ vydechla. „Je jedno kdo si koho vezme. Sňatek je jediný přípustný výsledek. I kdyby byl princ Quintillus ohavný mrzák, pokud princezna Epria odmítne naše bratry, bude na mě, abych učinila, co je správné.“
„Rozumím.“
Longina se usmála.